Po třech letech dáváme vale Etiopské federativní demokratické republice. Nastává čas sušit oko, mávat šátečkem a s úsměvem na rtech mířit zpět na evropský kontinent. K této příležitosti se pak hodí (ovšemže ne?), sepsat pár řádků a vět bilancování. S notnou dávkou nostalgie. O tom, co člověku bude chybět, po čem se mu bude stýskat a naopak, na co se s návratem do své rodné domoviny těší. Neboli jak vystřiženo ze srdcervoucího hollywoodského filmu. Anebo jak z projevů vrcholných státníků, diplomatů a zaměstnanců nevládních neziskových organizací. Akorát to má menší háček. Mně moc nostalgie nejde. I když jsem vlastně taková neziskovka (všechny výdělky padají na můj plat, tzn. generuju nulové zisky), bližší je mi ironie. A ne vysloveně diplomatický slovník. Minimálně si to o sobě myslím. A říkají to o mě. Nebo to je myšleno ironicky? Či naopak ještě až příliš diplomaticky?
Nechme být, k jádru pudla. S menší či větší nadsázkou k výčtu věcí, kvůli kterým (ne)budu uléhat v Praze s kapesníkem pod polštářem, a naopak, kvůli kterým už teď nemohu ráno dospat.
Co mi bude chybět, po čem stýskat?
- Bude mi chybět etiopská ortodoxní církev. Noční provolávané modlitby z kostela, které mi i v brzkých ranních hodinách připomínaly, že nás bůh ochranní. Respektive ty, kteří vzorně přispívají zástupcům božím. Etiopské ortodoxní církvi.
- Bude mi chybět být všude za celebritu. Po tom, jak se za mnou každý druhý na ulici otáčí, jak na mě zde lidé mile volají, a takřka všude jsem centrem dění a vrcholnou atrakcí.
- Bude mi chybět lidská přítomnost. Vědomí toho, kamkoli se hnu, budou tam desítky lidí. A hlavně dětí.
- Bude mi chybět ťukání a bouchání do auta na křižovatkách. Bojím se, že bez tohoto buzení budu po ránu zaspávat zelené světlo na semaforech.
- Bude mi chybět místní styl řízení. Po vzoru: silnější pes… však víte co. A rajská hudba klaksonů, kdy není třeba zapínat rádia. Krásně trubky hrají zvenku. (popravdě po řízení zde se mi fakt možná stýskat bude, protože se obávám, že v ČR budu do měsíce bez řidičáku… jenž ani ten mimochodem, není moc potřeba v Etiopii)
- Bude mi chybět místní hromadná doprava. Moc často jsem si jí neužil, ale pakliže měl tu možnost, užíval si sdílení lidského tepla s dalšími 18 lidmi v minibusu pro 9.
- Bude mi chybět denní řád řídící se dle toho, kdy jde internet, kdy jde elektřina, kdy teče voda. Možnost volby bývá kolikrát pro lidi zrádná. Stačí se podívat na referendum o Brexitu.
- Bude mi chybět cena mléka 100 Kč za litr a müsli 200 Kč za půl kila. Jsem zastáncem hesla „za kvalitu se vyplatí připlatit“.
- Budou mi chybět všechny zdravice a návštěvy našich kamarádů a známých. Někdy mi přišlo až neuvěřitelné, kolik lidí si v dnešní uspěchané době, hlavně v Evropě a ČR, najde minutu čas napsat, jak se máte, jak se daří apod. O návštěvách ani nemluvě, když je obecně hluboko do kapsy a pivo navíc v ČR tak drahé.
- Budou mi chybět lidé předstírající, jak jim jde o dobro Afriky, jak milují Afriku, a přitom si jen mastí kapsu. Nemám rád, když se věci říkají napřímo. Není to diplomatické. A nehodí se k dnešní době.
- Bude mi chybět i samotná ambasáda ČR v Addis Abebě. A celé Ministerstvo zahraničních věcí. (ač s ním patrně ještě přijdu do styku) Dokonalý reprezentant ČR. Resp. věrně kopírující, jak to v celé republice perfektně funguje. Žádný cirkus Afrika. To rozhodně ne.
Na co se naopak těším zpět?
- Těším se na kavárny plné inteligentních lidí, jak od svého hrnku etiopské (či z jiné exotické země) kávy, upražené v Kotěhůlkách, a avokádového toustu znají všechny problémy světa. A nejednou i jejich řešení.
- Těším se na progresivní politický trend v hlavním městě pod vedením novodobých komunistů, alias Pitátů a spol. Před rokem 89 jsem si jich moc neužil, snad teď budu mít více štěstí.
- Těším se na všechna super elektro vozítka. Doufám, že jich bude co nejvíce přibývat a svět tak bude o mnoho více ekologičtější. Tím i lepší, samozřejmě. A po večerech si všichni svítit svíčkami, aby byla energie na jejich dobíjení. Romantika, které jsem v Etiopii přišel na chuť. V Mostecké uhelné energie koneckonců také nemají na rozdávání.
- Těším se na semknutost a přátelskost českého národa. Při hokejových zápasech. A pevně doufám, že příští rok to ta medaile bude. A hlavně, ať porazíme Rusáky.
- Těším se, jaké nové fantastické super potraviny se za ty tři roky vynořily, ze kterých je půlka populace paf. A jejichž konzumace ze mě udělá lepšího a zdravějšího člověka. Jablka, banány, mrkve sbohem.
- Těším se na všechny, hlavně díky sociálním sítím, samozvané kouče, kteří ví nejlépe, jak jíst, spát, cvičit, běhat a v čem běhat. Bylo by jich třeba i v Etiopii. Tady (nebo už skoro spíš tam) všichni začínají běhat bosí nebo polorozpadlých botách. Amatéři. Už by také mohli objevit Ameriku jako my v Evropě.
- Těším se na všechny úřady, banky a jim podobné instituce a ústavy, které fungují mnohem lépe než v Etiopii.
- Těším se, jak má milovaná Spartička opět vyhraje ligu, kvalifikuje se do Ligy Mistrů a stane se evropským velkoklubem.
Vážné věci mi fakt asi nejdou. Pravdou nicméně zůstává, ač mě (nás) mnohdy život v zemi prohlašující se za kolébku lidstva, doháněl k šílenství, tři roky se jen tak nevymažou. Minimálně to bude chtít hodně ran do hlavy. Poznali jsme tu spoustu zajímavých lidí. Udělali si pár známých (schválně nepíšu kamarádů, v tom jsem asi staromilec a pro častování někoho tímto termínem mám na dnešní dobu náročnější kritéria). Ať už mezi místními nebo jinými ferendži, případně Čechy v Adidasu žijícími. Už teď hledáme, ve kterých evropských městech se nachází etiopské restaurace. Protože místní kuchyně nám chybět bude. To jako jó. O místech, kam všude jsme se dostali a podívali ani netřeba mluvit. Několik let zpět by, alespoň mě, ani za mák nenapadlo, kam se všude dostanu. A nemyslím tím jen všechna safari, Viktoriiny vodopády, skalní kostely atd., ale i ta nejobyčejnější místa z obyčejných. Kolikrát právě ta byla tím nejzajímavějším.
Za ten čas tady jsem taky poznal, že rozhodně neplatí, jak se mají jen místní lidé, co učit od „nás“, ale je tomu i naopak. Netvrdím, jak je evropská společnost dnes hrozná, zkažená, to chraň bůh, ale k termínu „lehce deformovaná“ bych se již lehoulince klaněl. Ani jsem nespadl z třešně na kedlubnu, abych si myslel, jaké to je v Africe super. (maximálně pro ty, co jsou movitější) Co tu, myslím Etiopii, ale náramně funguje, je lidská sounáležitost. Ponechávám teď stranou, že jednotlivé kmeny, etnika by se kolikrát nejraději vzájemně vyvraždili. To je jiná písnička. Mám na mysli spíše tu komunální úroveň. Zemře vám příbuzný? Sejdou se známí a všemožně vás podporují, jak jen mohou. (nejen finančně) Stejně tak, jste-li nemocný, ležíte-li v nemocnici, váš dům lehne popelem atd. A že tady každý těch příbuzných a známých má. Přitom každý druhý tu má mobil a stačilo by poslat SMS. Bůh s Tebou. Tečka. To tu jen tak někdo neudělá. V Evropě nám kolikrát dá zabrat vyťukat i tu zprávu do mobilu, natož pak tohle.
I když doba postupuje, a hlavně v hlavním městě je patrná snaha přiblížit se modernímu západu (podotýkám a zdůrazňuji slovo snaha, nikoli valné výsledky), mnoho tradic se v Etiopii stále dodržuje. Lidé se jich jen tak nevzdávají. Což ne u všech států černého kontinentu lze tvrdit, rozhodně ne v takovéto míře. Jestli je to dobře či špatně, jest asi na zvážení každého. Minimálně na zamyšlení leckdy je…