O silné zážitky v Etiopii není nouze. Vždy, když byste si nejradši sbalili svých pár švestek a nikdy se zpět nevraceli, objeví se něco, co vám otočí náladu doslova o 180 stupňů. Ne, že bych si balil ruksáček, jen co se v Etiopii zas objevil, ale i tak impuls vedoucí k pozitivnějšímu smýšlení o místním národu (pardon, národech, abych byl politicky korektní) nebyl na škodu. Inu to nikdy není.
V pátek 8. února roku 2019 se mi opětovně poštěstilo se přimotat k něčemu, na vlastí oči vidět, kdy snaha a pomoc dávají smysl. Celá věc se měla takto: Po více jak dvou a půl letech zde jsme se dočkali návštěvy z ČR. Světe div se. Hurá. Byli jsme poctěni návštěvou Leváka a Krásiče. Nežádal jsem o autorizaci uvést jejich pravá jména, volím proto raději jen přezdívky. Z nich může být malinko matoucí, uznávám, avšak jedná se o spolu žijící pár. Smíšený, podotýkám. Každopádně díky jejich vizitě v těchto končinách a touze po poznání nejen pamětihodností se Martině pro ně (potažmo tedy nás) podařilo domluvit exkurzi malého lokálního projektu. Tady pak patří velký dík především Báře, naší kamarádce pracující (resp. spíše dobrovolničící, jelikož jinak to nejde) zde pro místní neziskovku Eshet Children And Youth Development Organization. Ta byla toliko ochotná a domluvila nám u další místní neziskové organizace, s níž kooperují, návštěvu školy pro nevidomé děti v Bishoftu. Což je město, mající asi 200 tisíc obyvatel, 40 kilometrů jižně od Addis. A dá se tam dojet po jediné dálnici v zemi. Na místní poměry, co by kamenem dohodil. Značka ideál.
Škola pro nevidomé děti je provozována organizací Support & Care for People with Disabilities Association (SCPDA). Že se jedná o místní organizaci na slovo vzatou nejlépe vypovídá sama osoba jejího ředitele / zakladatele. Pan Wondimu Asfaw je totiž též slepý, a tudíž může vycházet ze svých vlastních zkušeností, jaké to je žít v zemi, jako je Etiopie, s tímto hendikepem. Rozhodně nechci tvrdit život jinde ve slepotě je peříčko. Ani si neumím představit, nechci, ale rozhodně není. Nicméně v těchto končinách je „opepřeno“ faktem, narodíte-li se slepý či s jiným hendikepem, postižením, nezřídka budete považováni za prokleté. Stále spousta lidí zde, obávám se většina, věří, že toto postižení má vyššího důvodu. Božího původu. Proto i dnes mnoho postižených dětí končí zavřených doma. Rodiče se mnohdy svých postižených potomků zříkají, nebo je minimálně veřejně nepřiznávají. Mají-li kupříkladu šest dětí a jedno z nich postižené, bez jakéhokoli zachvění v hlase vám na otázku, kolik mají dětí, odpoví pět. Pro ilustraci. Dle informací od pana Asfawa jen v samotném Bishoftu žije až 10.000 postižených lidí. Jde o odhady, ale počítat je lze na tisíce. Město jsme v podstatě půl dne křižovali tam a zpět a kolik takových lidí viděli na ulici? Žádného.
Dalším smutným faktem je neustálé stěhování školy. Funguje zhruba 6 let a za tu dobu se již pětkrát stěhovali. V podstatě každý rok jdou na nové místo, do nové budovy. Důvod? Zvýšení nájmu. Každý musí nějak vydělávat. Nyní mají pronajaté prostory přímo od vlády, ovšem i tak je v plánu postavit si v budoucnu něco vlastního. Na což je samozřejmě, jak jinak, potřeba vyšší suma peněz.
V současnosti má škola 2 třídy. Vždy po 10 dětech. První a druhý stupeň. Přičemž každý trvá 1 rok. To znamená, že děti u nich běžně zůstávají dva roky a každý rok je přijímáno 10 nových. Děti, co u nich projdou studiem, poté pokračují buď v dalších školách, víceméně v hlavním městě, anebo se vrací do svých rodin. Zde jsou poté schopny se alespoň částečně začlenit do společnosti a nebýt celé dny zavřené doma.
Studium se v podstatě nevymyká od běžné základní školy. To znamená výuka jazyku, i základů angličtiny, počtů, sportovní výchova, ale například i sociální výchova, která speciálně u těchto dětí dává větší než velký smysl. Samozřejmostí je učení Braillova písma. Rozvrh mají klasicky od pondělí do pátku, přičemž většina dětí po celou dobu školního roku zůstává ve škole. Součástí prostor jsou i místnosti pro jejich ubytování. Konkrétně dvě. Jedna pro chlapce, druhá pro holky.
Ještě donedávna byla součástí výuky hudební výchova. Vždyť lidé postižení slepotou mívají právě jiné smysly, např. sluch, o to více rozvinuté. Je myslím již i vcelku doložená věc. Nyní tomu tak bohužel není, poněvadž je opustil učitel, který hodiny hudebky vedl. Bohužel píšu hlavně proto, že Levák s Krásičem nepřijeli s prázdnýma rukama. Naopak. Pro děti ve škole dovezli 20 fléten. V době rozhodnutí, co by mohli přivézt, jsme holt ještě nevěděli, že hudební vzdělávání dětí stojí momentálně na bodu mrazu. Malá nervozita, zdali při předávání nevyvstanou otázky, co s tím mají dělat, tam pak byla. To přiznávám. Avšak zbytečná. Myslím, že udělají radost. Soudě dle výrazu dvou chlapců, kteří si je mohli hned otestovat.
Mimo této školy SCPDA podporuje i ženy s postižením. Podpora spočívá v tom jim umožnit vydělat si nějaké peníze, být soběstačné a k tomu se navíc umět postarat o své děti. Vesměs, co jsme mohli vidět, se jedná o ženy s postižením dolních končetin, či zcela invalidní na vozíku. V reálu tak podporují provoz prádelny, menšího krámku, kde dámy šijí a vyrábí v podstatě vše, po čem je poptávka. Část peněz z výdělku putuje na bankovní účet, část jde na provoz a část coby výplata dámám do kapsy. Taktéž co se týče přerozdělování peněz to dává smysl a učí se s penězi i hospodařit.
Jak jsem psal na začátku, v člověku zanechává velký dojem a naplnění, že ne vše v této zemi je špatné. Alespoň my to tak cítili. Nezbývá než popřát panu Wondimu Asfawovi a všem zaměstnancům SCPDA hodně sil do dalších let. To, co oni všichni, speciálně v těchto končinách, pro děti a ženy s hendikepem dělají, nezaslouží nic jiného než obdiv.
P.S. malá perlička na závěr:
Celý den nemohl proběhnout jen růžově. To se zkrátka mé osobě neděje. A tak na odpolední cestě zpět do Adidasu došlo k tomu, že na jediné etiopské dálnici se nám převařil motor. Alespoň místní kolem projíždějící měli o zábavu postaráno, protože vidět tři bledé tváře s odstaveným vozidlem u krajnice se jim asi jen tak nepoštěstí. Ovšem našel se i jeden takový, řidič kamionu, který ochotně zastavil a nabídl nám pomoc. Resp. alespoň vodu na doplnění do chladiče. S ní jsme pak byli schopni dojet k nejbližší pumpě, po „závodech“ s pře-naloženými dodávkami a koňskými spřeženími, kde vůz alespoň na dojezd zpět domů vyladili.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/kjrKB1oBuE3NRe198