Část I. – Cesta
Addis není samo o sobě nijak vábné město, spíš opak je pravdou. Nespornou výhodou a plusem tohoto města ovšem je jeho okolí, v relativně krátkém dosahu je obklopeno spousty míst na zajímavé výlety a překrásnou přírodou. Dalším plusem je, že místní letiště je středobodem pro oblast východní Afriky a Etiopské aerolinky mají do většiny destinací přímé lety. A tak, když přišlo na to, že by Martina měla letět na Seychely na několikero schůzek a zaškolit novou honorární konzulku, nebylo co řešit. Pracovní cesta se spojila s víkendem a moje maličkost se přicpala do letadla směr Victroria na ostrově Mané, což je hlavní město Seychel.
Cesta do tohoto, u nás v České republice dá se říct, nechvalně proslulého pozemského ráje, ale byla lehce strastiplná. Vlastně nijak strastiplně nezačala, spíš naopak. Po úspěšném projití odbavení zavazadel a vystavení palubních vstupenek, jsme i následnou kontrolu se zutím si bot absolvovali bez nejmenších problémů. Tato kontrola je rovněž hned při vstupu do letištní haly, mohli jsme si jí tak užít hned dvakrát. Etiopané se nejspíš v tomto případě řídí heslem: „dvakrát měř, jednou řež“. První zádrhel, byť jak se zanedlouho ukázalo milý, nastal při kontrole palubních vstupenek před nástupem do letadla. Kontrolováni jsme byli jako jedni z posledních a už před námi zůstávali u pultu stát někteří cestující, kteří nebyli vpuštěni dále do autobusů mířících k letadlu. Důvod byl prostý a stejný jako u mě, měli palubní vstupenku na místo, které v letadle vůbec neexistuje. Podle čísla řady mi přišlo divné, že by, s lehkou nadsázkou, na Seychely létal Boeing Jumbo Jet.
Na poslední chvíli tedy zaměstnankyně etiopských aerolinek začala zjišťovat, jaká místa jsou volná. Martina byla při tom tak hodná, že ač sama měla letenku na správné místo, vytrvale na mě čekala. Slečna od aerolinek se jí také zeptala, proč tu čeká a zda letíme spolu. Výsledkem tohoto a faktu, že jsme se nikam nehrnuli, byly pro nás dvě místa v první třídě. Upřímně říkám, že ty peníze bych za první třídu nedal, zvlášť u letu trvajícího něco málo přes 3 hodiny, ale příjemné to bylo, ne že ne.
Ve chvíli, kdy jsme si již hověli na našich prostorných místech, ke všemu v první řadě, a se sklenkou sektu v ruce, byla palubním rozhlasem oznámena nemilá zpráva. Z důvodu špatného počasí, letadlo muselo dotankovat více paliva, a aby nebylo příliš těžké, vykládají se některá zavazadla. Letecký inženýr sice nejsem, to přiznávám, a i když podle některých se nedá na Seychelách dotankovat, jak je toto možné netuším. Možná jeden či více z mnoha asijských turistů v letadle si s sebou vezli zásoby teplého oblečení, ohřívače a detektory pro případ zavelení lavinou, jinak moc nechápu. I když, je to zkrátka Afrika.
Po přistání na ostrově Mané se bohužel naplnilo to, čeho jsem se obával a kvůli čemu nepřestával špačkovat ani na sedadlech první třídy. Naše zavazadla byla mezi těmi vyloženými, a jaké překvapení bylo, že vyložení zavazadel se týkalo min. dalších třiceti lidí, odhaduji tak třetiny letadla. Zde opět zafungovala výborná organizace, kdy reklamaci zavazadel vyřizovala jedna paní, k té se po chvíli na popud místní manažerky přidala i druhá, ale rychlost vyřizování jedno zavazadlo za 15 minut se nijak ve své podstatě nezvýšila. Asi po hodině čekání a tlačení se v něčem vzdáleně připomínajícím frontu, spíše v reálu chumel, právě ona manažerka, která se vše snažila koordinovat a uklidňovat vyhlásila, na popud jednoho italského turisty, že nejdříve budou vyřizováni cestující první třídy. Nijak jsem tedy nelenil a okamžitě jí vrazil naše pasy a letenky. Pro nás toto byla alespoň částečně pozitivní zpráva, ale pro zbylé čekající v chumli už ne. A tak robustní černoška vedle nás začala vyvolávat hesla typu „we are all same people“ apod., zatímco čínský turista se, se svou angličtinou, omezil na prosté „waitng here for hour“ a hodil přes pult, přes který jen tak tak viděl, svůj pas a letenku. Naštěstí ani tato minidemonstrace zaměstnankyně neodradila a opravdu po hodině začaly nejdříve odbavovat první třídu.
Ve finále po cca 1 a půl hodinovém zdržení, kdy na nás čekala naše místní konzulka s odvozem, a kterou jsme nechtěli zdržovat a poslali jí tak domů, jsme si vzali taxi a frčeli na hotel konečně. Jako malé odškodné jsme dostali obnos v seychelských rupiích a balíček na noc s kartáčkem, pastou, tričkem, mýdlem apod.
Další milé překvapení nás čekalo po doražení na hotel, kde Martina zjistila, že o žádné rezervaci nevědí. Prý se už dříve, den před námi, přihlásila jiná Martina, která se v den našeho příjezdu zase hned odhlásila, a tak zbylou rezervaci zrušili. Hotel sice byl dost zaplněný hosty, pokoje obsazené, ale naštěstí ne všechny. Nebyl problém tedy dostat pokoj, jen na rozdíl od rezervace ne s výhledem na moře, nýbrž na hory. Což nás v naší situaci nijak netížilo a už jsme si chtěli hlavně odložit někde naše příruční zavazadla, někde se lehce opláchnout a dát si na břehu moře v příjemném teplém večeru jídlo a něco uklidňujícího k pití.
Absence našich zavazadel byla citlivější pro Martinu nežli pro mou maličkost. Zatímco já jsem přijel čistě dovolenkovat, Martina měla domluveno několikero schůzek na místních ministerstvech hned následujícího dne. Vzhledem k tomu, že hned u hotelu se nacházel obchůdek s plážovým vybavením, já jsem byl relativně za vodou. Plavky, které by mi stačily možná na celý pobyt, jsem si mohl koupit tam. Také jsme ho hned po příjezdu večer využili a koupili si v něm alespoň žabky s tím, že plavky a další věci uvidíme podle toho, kdy dorazí naše tašky. Na letišti nám totiž nebyli schopni potvrdit, zdali už následujícího dne, kdy by se posílaly tašky přes Dubaj, anebo až v sobotu (dva dny později), další linkou z Addis na Seychely.
Pro schůzky byla Martina částečně zachráněna Sabinou, honorární konzulkou ČR na Seychelách, která byla tak hodná a přivezla jí večer na hotel nějaké své svršky. Ač šedesátiletá paní, půjčila Martině mimo jiné i šaty s dosti výrazným výstřihem a minisukni. Druhý den tedy vyrazila na schůzku na Ministerstvo Obchodu ve slušivé minisukni, jelikož v kalhotách, ve kterých přicestovala, by se asi značně škvařila. To jen já statečně vyrazil s ní v dlouhých nohavicích a žabkách, které jsem si pořídil předešlého dne. Kupodivu ve finále bylo pro mě horší být a chodit po Victorii v nich než v dlouhých kalhotách. Zaprvé jsem si ukázkově spálil trojúhelníky na nártech a zadruhé, nové žabky vykonaly své a po chvíli chození v nich se začaly objevovat puchýře a odřeniny mezi prsty.
Hned po první schůzce na jednom ministerstvu, ve stejné budově, jen v přízemí, a ne prvním patře, jsme přeci jen v malém obchůdku dokoupili pár věci. Resp. pro mě plavky, pro Martinu nějaké lehké šaty a sukni, která jí dosahovala aspoň kolen. I když formálnost tam moc neznají, asi bylo vhodnější malinko sukni prodloužit.
Odpoledne, cestou zpět do hotelu, jsme dokoupili i šortky, tílko a tričko pro mě. Raději, kdyby zavazadla dorazila až v sobotu. Poté, co jsme dorazili na hotel, jsem poznal, že jsme dobře udělali. Naše zavazadla nikde, informace o nich na hotelu žádné, žádné zprávy od aerolinek, tedy celý den bez nich a doufání, že v sobotu odpoledne, podvečer dorazí. Ať si aspoň člověk může převléct to spodní prádlo a vyčistit zuby kartáčkem, který mu nerozedře všechny dásně a následně se demonstrativně nerozpadne.
O tom, že jedno ze zavazadel je již na hotelu, jsme se dozvěděli v sobotu odpoledne při cestě od Sabiny, kde probíhalo zaškolování a následný společný oběd. Martina se konečně dovolala na číslo aerolinek, které jí dali na letišti a milý hlas ve sluchátku jí oznámil, že již jedno zavazadlo je od pátku na hotelu. V tu chvílí jsem se začal modlit, aby to nebylo moje a já ho tak den neměl k dispozici na hotelu a nevyužil. Jakmile nás Sabina vyhodila u hotelu, hned jsme samozřejmě běželi na recepci se ptát po oné tašce. Personál hotelu kroutil hlavou, že o ničem neví, nikdo nic nepřivezl. Až jeden ze zaměstnanců nabídl, ať se klidně jdeme podívat do jejích odkladiště kufrů a světě div se, jedna naše taška tam byla. A jistěže moje.
Moje taška si udělala menší výlet beze mě a přiletěla v pátek přes Dubaj, zatímco taška Martiny tou dobou měla přistávat na letišti v letadle z Addis. Letadlo přistálo asi v 15:30 odpoledne a první informaci po jejich uhánění dostala někdy po 18. hodině, že toho musí vyřizovat moc a její zavazadlo bude na hotelu mezi 19:30 a 20. hodinou.
Vyčkávali jsme tak do 20. hodiny, než se vzdálíme z hotelu, aby se mohla na večer převléknout. Vyčkávali jsme ale marně. Taška stále nikde. Raději jsme i tak šli ven, ať člověk na to nemyslí. Zpět jsme byli po 22. hodině a opět, zas a znovu. Taška nikde. Tím začala nekončící snaha Martiny se dovolat na aerolinky, kde že je její zavazadlo z obav, zda se někde neztratilo, neodvezli ho někam špatně nebo nečeká na další letadlo. Asi na sedmnáctý pokus jí telefon konečně někdo zvedl a mohla se tak náležitě asertivně do telefonu rozohnit, a že jí to šlo více než dobře i po anglicku. Možná i tento telefonát byl tomu nápomocen, že došlo na happy end a v sobotu po 23. hodině se v barvách světel recepce hotelu objevilo její zavazadlo.
Část II. – Ostrov
Nuže, trampoty s cestou, zavazadly už byly dostatečně popsány, a teď něco málo k samotným Seychelám a našemu pobytu na ostrově Mahé.
Neříkám, že podívat se na Seychely mě nikdy nelákalo, nicméně na druhou stranu se bez většího mučení přiznám, že jsem je měl zaškatulkované jako ráj boháčů, kteří mají svá honosná sídla u moře na plážích, a dovolená na Seychelách spočívá v celodenním válením se na nich. O to víc jsem byl mile překvapen, že tomu tak úplně není. Samozřejmě jsem byl ovlivněn, ne že ne, zprávami v ČR, kdy každý druhý zbohatlík s pofidérní minulostí prchá zrovna sem. A jistě, letětet na Seychely není cenově stejné jako si zajet autokarem na Zlaté Písky, a najdou se zde i evropští rentiéři, rozhodně jich ale není plný ostrov. A ostrov sám o sobě, i jen samotný Mahé, který jsme měli možnost poznat, se dá prohlásit rájem na zemi.
Ostrov Mahé je velký asi necelých 30 km od severu k jihu a v nejširším bodě má něco přes 15 km. Krásným ho dělá především to, že v jeho středu se tyčí kopce, pahorky, kdy největší z nich ční 900 metrů nad mořem. V tomto případě nad Indickým oceánem. Celý ostrov je zarostlý, zelený, oceán krásně čistý, písek na pláži bílý. A když nám Sabina, honorární konzulka ČR na Seychelách, říkala, že jsme dorazili ještě v čase, kdy z nedostatku dešťů je všechno takové vybledlé a vlastně ani ten oceán není tak čistý, jak bývá, těžko jsme si v hlavách dokázali přestavit, jak to musí vypadat, když je ostrov zalitý vláhou a v rozpuku.
Právě díky své přírodě a malebnosti ostrov nabízí více, než jen hraní si na vyvrhnuté vorvaně na pláži. Kromě možnosti k nějakým menším trekům, výšlapům do místních kopců, se na ostrově nabízí možnosti potápění, různého sportovního vyžití jak v oceánu, tak na souši. A jelikož hlavním zdrojem příjmů tu jsou turisté, pak se na celém ostrově nachází i nesčetně zajímavých restaurací, oáz klidu a rozkoše a samozřejmě spousta hotelů světových značek. Hlavní devízou ostrova i tak zůstávají pláže, pobřeží oceánu. A sám musím uznat, že odpoledne na nějaké dvě, tři hoďky s sebou plácnout jen k vodě, dopřát si nějaký drink a užívat si čváchání se a plávání v oceánu, má něco do sebe. Ono při teplotách kolem 30 °C ve stínu, které v noci klesnou max. k 26 °C, a hlavně velké vlhkosti, kdy člověk i jen po půl hodině chůze je zralý na ručník, se asi není moc čemu divit.
Nejvíce ze samotného ostrova jsme poznali v neděli, kdy nás Sabina dopoledne naložila u hotelu do auta a jala se s námi objet a ukázat nám celý ostrov. Vezmeme-li v potaz pouze jeho rozlohu, člověk by tušil, že nemůže trvat více jak 2 hodinky, i s nejrůznějšími zastávkami, ho objet. To je ale omyl. Vzhledem k úzkým silničkám na ostrově, více jak 40 km/h stěží kdy se dá jet. Snad kromě jediného, asi 8 km dlouhého, úseku dálnice (dvouproudé silnice) mezi hlavním městem Victorií a letištěm. Plus samotných zastávek je kolem ostrova více než dost, resp. malebných zátok, pláží, kde zastavit, a výhledů z pahorků. Krásné na tom je, že i když jsme spíše víc seděli v autě, půl den utekl jako nic, protože zkrátka stále bylo na co koukat.
Díky úzkým uličkám a tomu, že Victoria je středobodem veškerého dění, min. co se pracovního týče, nejsou neobvyklé ani slušné zácpy během všedního dne, ve kterých se dá na pár kilometrech ztratit i hodinka. Na rozdíl od velkoměst, tady je fakt nejde nijak objet, přejíždět z pruhu do pruhu či jinak „lišácky ochcávat“. Na Seychelách ovšem nikdo nespěchá, tam čas nijak neutíká bláznivým tempem, tam se jen tak vleče a pomalu plyne. Důkazem toho budiž především obyvatelé místního původu, kteří působí dojmem, že náplní jejich dne je dojet na pláž, tam grilovat, jíst, pít a k tomu pouštět nahlas hudbu. Zkrátka se bavit. Taky na rozdíl od Etiopie většina z nich nevypadá, že by kdy v životě měla hlad a častější jsou spíš muži a ženy plných tvarů. Co jsme se dozvěděli od Sabiny, při naší otázce na jejich příjmy, dost z nich si s pomocí státních dotací postavilo barák a ten, nebo část z něj, pronajímají turistům. Tomu neříkám špatný způsob obživy.
Jejich smysl pro veselení, nadšení pro pití, jídlo jsme během víkendu poznali dostatečně. V zálivu, ve kterém stál i náš hotel a de facto přímo v jeho sousedství od pátku večer do neděle probíhala tzv. regata. Tak zvaná píšu proto, že nějaké plutí lodí, přehlídku jachet a plachetnic si zatím představit nelze. Ač my sami jsme žili v dojmu, že půjde o tento druh zábavy. Ve skutečnosti nešlo o nic jiného než o jakýsi festival, jehož hlavní náplní bylo, překvapivě, pití a jídlo. V další řadě jako doprovodné programy tu večer byly koncerty, volba Miss regaty, přes den pak běžecký závod, plážový volejbal. Po čas celé regaty i turnaj v plážovém fotbale, pod záštitou piva nejmenované nizozemské značky, hrdě sponzorující mimo jiné i fotbalovou Ligu Mistrů.
Alkohol a konkrétně pivo, je na Seychelách dost drahé. O to zajímavější bylo vidět, jak si i evidentně neplnoletí kolem 15 let dopřávají jedno pivo za druhým, jeden drink za druhým. To nechci nijak moralizovat, u nás je to stejné a sami jsme také takoví byli, jen když pivo stojí 20 Kč půl litr nebo 100 Kč (v přepočtu) třetinka, je to sakra rozdíl. To bychom na střední a vysoké chodili opravdu jen na jedno a ne klasické „české jedno“.
FOTOGALERIE: https://goo.gl/photos/wtwjSF5jGS56YBrv6