Vánoce roku 2016, a naše první v Etiopii, jsme strávili třídenním výletem do oblasti Danakil Depression neboli Danakilské prolákliny. O žádnou depresi týkající se lidského těla a duše nejde, ba spíše naopak o balzám na duši a pastvu pro oči. Jedná se o území na severu Etiopie, v regionu Afar, blízko hranic s Eritreou, vyznačující se aktivními vulkány, solnými jezery, malebnými scenériemi a poměrně početnou přítomností příslušníků armády, vzhledem k „dobrým“ vztahům mezi Etiopií a Eritreou.
A co že konkrétně jsme mohli a také viděli? Hned na Štědrý den (letěli jsme toho dne časně rána z Addis do města Mekele, vzdáleného asi 2 hodiny jízdy autem od Danakilu), resp. Štědrý večer jsme podnikli zhruba 3 a půl hodinový výšlap ke kráteru aktivní sopky Erta Ale. Výšlap probíhal ve večerních hodinách za tmy, konkrétně od půl osmé večer asi do jedenácté hodiny, kdy jsme již byli kráteru a žhavé lávě na dohled. Vychází se, a posléze i slézá, za tmy z jednoho prostého důvodu. A není to malebnost vulkánu za svitu luny. Přes den je v období, kdy jsme sem zavítali my, teplota přes čtyřicet stupňů. Na slunku pak ještě více, a tak jít nahoru či dolů přes den by se rovnalo poznat grilování na vlastní kůži (a to jsou období v roce, kdy teplota stoupá ještě výrazněji výš). Sopka má sice asi jen něco málo přes 600 nadmořských metrů, ale jelikož se vychází téměř od nuly, i samotný výšlap je sám o sobě, obzvláště po celodenním trmácení se autem a vstávání v půl páté ráno, vyčerpávající.
Na načasování našeho výletu k vulkánu jsme měli vcelku štěstí, jelikož hladina lávy byla poměrně vysoko, proto dobře viditelná, a sopka příjemně prskala. Po chvíli obhlídky z větší dálky, jsme se vydali až k samotnému jícnu sopky po jejím kuželu, kdy kombinace popílku ve vzduchu, bublající lávy a chůze po čerstvě ztvrdlé lávě nabízela ještě slušné dobrodružství a ač jsme neměli já ani Martina daleko k tomu, abychom během výšlapu nahoru za chůze usnuli, toto nás dokonale probudilo. Nicméně výsledný pohled a zážitek, za pár hodin bdění navíc, rozhodně za to stál. Alespoň mně, nechci mluvit za Martinu.
Na kutě jsme se dostali ve finále až kolem půl druhé v noci, kdy se přespávalo za převisem blízko jícnu sopky. Malé kamenné zídky sloužily jako kryty před větrem a hodní velbloudi nám až nahoru dotáhli matrace a nějaké spacáky. Který jsem já hrdinsky odmítl, že jsem již líný si pro něj někam chodit a tu chvíli vydržím. Plus navíc mi bylo stále teplo po výšlapu a stání v blízkosti lávového táboráku. Inu tady se opět jednou projevila má inteligence, jelikož s každou přibývající minutou teplota klesala a vítr sílil. A proto, i když budíček byl „až“ v půl páté nad ránem, já byl vzhůru již před čtvrtou, snažíce se najít nejlepší pozici, jak bych se celý mohl skoulet pod svou mikinu. Během 24 hodin jsem tak skoro zvládl dostat jak úpal, tak nastydnout.
Po budíčku v půl páté a krátké ranní obhlídce sopky z vyhlídky poblíž, jsme se vydali na sestup. Který kupodivu nebyl o nic moc rychlejší než výstup, po chvilce spánku a na lačno. Navíc po sedmé hodině ranní, s prvními paprsky slunce, se navrátily pocity vedra a nadměrného vlhnutí určitých částí těla. V mém případě všech.
Při sestupu se Martina dala do svého tradičního vyzvídavého rozhovoru s naším průvodcem a to na téma, jak pozná, že je bezpečně jít až k jícnu sopky. Dobře, že se ptala až při sestupu. De facto to odhadnout nejde, zda sopka trošku více nezabublá a někoho neohodí. Nedokáží to odhadnout ani geologové, vulkanologové či kdo se zabývá studií sopek. Ale turisté většinou chtějí zkrátka co nejblíže. A tak se jde. Na začátku se dá letmé varování, průvodce jde první, ale jinak na nějaké velké riziko se tu ohled nebere. Náš zákazník, náš pán.
Druhý den byl ve znamení spíš kodrcání se v autech, přejezdu a jediné zastávky u jezera Afrera, což je solné jezero ležící 102 metrů pod úrovní moře. S nadsázkou lze říct, že se jedná o etiopské mrtvé moře. A ač někteří jedinci, nejen místní řidiči, ale i z řad turistů neváhali a naskákali do něj, my jsme si toto potěšení odpustili. Po nočním výšlapu a cestování ve čtyřicetistupňových teplotách jsme na naše gusto měli na těle již soli dost.
Po noclehu v domě pro hosty, což představoval barák s prázdnými místnostmi na zemi s matracemi, místo sprchy kýbl a plechovka na vodu, jsme třetího posledního dne vyrazili směr solným pláním a oblasti zvané Dallol. Jelikož tato oblast je již hodně blízko hranic s Eritreou, dostali jsme a přímo k nám do vozidla, kde již jsme oproti předchozím dnům jeli jen my, dva vojáky s kulomety. Automatická zbraň v autě, při jízdě po hrbolem, výmolech a rigolech, rovná se tomu, že hned se člověk cítí bezpečněji.
Oblast Dallol se nachází ještě níže pod hladinou moří, než výše zmíněné jezero, a to konkrétně 116 metrů. V obdobích nejvyšších veder tu teploty dosahují přes 55°C a to už tato místa opouštějí i místní obyvatelé a stěhující se do hor. Kromě snad nekončících solních plání a velbloudích karavan, nesoucích zásoby směrem sem anebo naopak, odnášejících sůl směrem do Mekele, je v této oblasti unikátní krajina, překřtěná průvodci na planetu Mars. Tuto přezdívku dostala podle svého vzezření, kdy vinnou vulkanické aktivity v podzemí jsou tamní povrch a horniny zbarveny do rudých, ohňových barev. Toto vidět, je něco neskutečného, úžasného. Nemít přes ústa šátek, kvůli výparům, měl bych z toho jazyk na vestě jako z Claudie Cardinale v Tenkrát na západě. Kdyby mě někdo trefil palicí do hlavy a já se probudil až zde, opravdu bych žil v domnění, že mě unesli marťani. V tomhle je vskutku krása Etiopie, v její nádherné přírodě a v její rozmanitosti.
Abych jen nechválil a celá kapitola nebyla „nudný“ cestopis, přidávám pár postřehů a objevných zjištění kolem a dokola z našeho výletu.
Ač se Etiopané snaží čím dál tím více krásy své země otevřít turistům a rýžovat z nich tak peníze, zatím bohužel kvalita jejich služeb lehce pokulhává. Nejvíce patrné to bylo na celém programu třídenního výletu, kdy výletníci, minimálně našeho ražení, by rádi toho stihli a viděli, co nejvíce. Což se úplně tak v etiopském případě nekoná a dost času člověk stráví čekáním. Buď se čeká, než se zabalí kuchyň, než dorazí policejní doprovod, nebo některé z aut je pozadu. Ve skupině vozidel s turisty ani komunikace mezi řidiči není na valné úrovni. Vlastně není žádná. Pak se nelze divit, že nastane situace jako první den, kdy jsme sjeli z hlavní komunikace a mířili k výchozímu bodu na sopku Erta Ale, řidiči mezi sebou po písečných pláních započali závodit, předhánět se, kdo pojede rychlejší trasou, aby vzápětí zastavovali a začali se navzájem hledat, kde jaké auto je a zda náhodou nejelo jiným směrem.
Kapitolou samou pro sebe je cestování ve skupině. Organizované skupinové zájezdy nejsou mou krevní skupinou, a svou apatii k lidské společnosti kolem, zdá se, přenáším úspěšně i na Martinu. Mám raději cestování po vlastní ose, být svým vlastním pánem, min. soukromě s průvodcem, jelikož jinak to moc v Africe ani nejde, než s ním. A zároveň sám přiznávám, že jsem v tomhle dost kakabus a cestování se mnou také není žádné peříčko. Důvod, proč jsme zvolili skupinový zájezd a ne soukromější rázu je prostý. Finance. Aby soukromý vyšel za podobné peníze jako skupinový, potřebovali jsme sehnat ještě dva lidi, kteří by s námi jeli. Což je na Vánoce v Adidasu nemožný úkol, když každý prchá domů anebo na Seychely. Soukromý pro dva pak vyjde takřka 2,5x dráže než davový a to už si jeden rozmyslí.
Naše skupina měla po dva dny celkem 31 osob. Jelikož většina absolvovala 4 denní výlet a my jen 3 denní, na poslední den jsme se výrazně zredukovali. (ve finále hlavní rozdíl se zdál být v tom, že účastníci 4 denního zájezdu si více přispali a více načekali)
Nedá mi to a některé ze členů skupiny, co jsme poznali, si dovolím tu představit a přidat k nim mé zcela objektivní, nikterak subjektivně zabarvené, postřehy a krátké zážitky s nimi.
Po první dva dny byli našimi spolucestujícími v autě turisté ze země vycházejícího slunce. Manželé, patrně tak středního věku, protože Japonci vždy vypadají mladší, než jsou. Něco jako já. Vzhledem k faktu, že pětimístný automobil Toyota Land Cruiser jsme se jali okupovat až jako druzí, přední místo bylo suverénně okupováno Japonkou, která měřila ani ne 160cm a měla tak 40kg. V obličeji navíc připomínala jistou japonskou paní, které se přisuzuje úspěch ve světě hudby ze všech největší a to rozpad skupiny The Beatles. Vím, říká se, že nám všichni přijdou stejní, ale věřte, ona jí opravdu připomínala. Což mi potvrdila i Martina, že nemám zamlžené brýle. Každopádně tato milá paní přední místo zabírala celou dobu. Že by se zeptala někoho z nás (ne manžela), zda se nechce vystřídat. Nikoli. A tak jsme se krásně mačkali tři největší osoby na zadní sedačce, plus navíc její manžel razil teorii, batohu se vzdám až jako posledního. A celou cestu ho měl ještě na břiše. Uznávám, nejsme tak od rány, abychom s ní sami šli do konfliktu, ale druhý den jsem se už ptal Martiny, zda se mám pro ní „slušně“ zeptat na výměnu místa (chudák měla celou dobu prostřední místo, ani já nejsem nijak galantní). Otázka je, zdali by to k něčemu bylo s jejich slovní zásobou anglických slůvek a dotazy na klečícího, zahaleného a modlícího se člověka, typu: „to jsou ti muslimové?“
Dalším cestujícím byl např. občan z Polska, který svou pouť začal v Egyptě a přes Súdán se dostal do Etiopie. Cestoval sám a prý hledá zajímavé lokace pro polské cestovní kanceláře. Chválihodná činnost, nicméně je fajn si před svým cestováním zjistit aktuální stav v zemi. A nebýt pak překvapen, že existují oblasti, kde je to lidově řečeno „o držku“. Plus tento pán byl velmi zklamaný, že u jícnu sopky neuvidíme ani západ ani východ slunce. Vycházet tam za slunce, asi je mi nahoře ugrilovanému úplně jedno, co vše vidím a patrně západů slunce vidím více než jeden.
Nemohl chybět ani zástupce nejlidnatější země, postarší pán, který výstup po svých neriskoval a raději si zaplatil jízdu na velbloudu. I s nosičem, který mu nesl fotoaparát, stativ, batoh s bůh ví čím. Zkuste hádat, na koho se vždy, i při focení na kraji sopky, když už jsme tam byli dost dlouho a nějaké riziko ošplouchnutí lávou rostlo, čekalo.
Alespoň tento pán odhadl své síly, na rozdíl od turistky z Brazílie, která cestou nahoru toho měla plné kecky a cestou dolů doslova kolabovala. Naštěstí pro ní, má řešení v těchto situacích, přežijí jen nejsilnější, neprochází a tak s pomocí dalších došla zpět do výchozího tábora. (což byla mimochodem vojenská základna, rozumějte chatrče obydlené hlídkujícími vojáky). U sobotního oběda na naší pobídku, že musí doplnit cukry a ať si dá colu (která se na místě oběda dala koupit, vychlazená), odvětila, že pije pouze vodu a čerstvě vymačkané džusy, šťávy. Odborník v tom moc nejsem, ale čistá voda jí moc nepomůže a shánět de facto na poušti čerstvě vymačkané ovocné džusy? Hodně štěstí. Tečku všemu dala při samotném obědě, kdy kousek od ní loudila místní kočka. Naše a pobídky dalších, že jde o domácí a nemá se čeho bát, nebrala v potaz a usilovně se jí snažila odehnat stříkáním vody z lahve. Kočka nebyla pokorná, nenechala si to líbit, jak doufala, a po slečně (paní?) před svým úprkem drápla. Škrábanec na holeni se pak rovnal náročné operaci a důkladné dezinfekci. Aby o nohu nedej bože nepřišla. A to nemluvím o tom, že si vyrazila s kufříkem na kolečkách.
Abych si jen nestěžoval na spoluvýletníky, první koho jsme potkali a seznámili se, byl starší, resp. opět středního věku, pár z Holandska. Tento pár si sehnal 40 let staré švédské vojenské auto, které jsem bohužel neviděl, poněvadž na Danakil svým nemohli. S tímto vozidlem jsou pak na cestách od ledna 2016, tedy už skoro rok. Svou pouť započali v JAR, přes Namibii, Botswanu, Zimbabwe atd. putují až na sever do Egypta. Dali si tedy chvilku pauzu na jednom keňském ostrově, ale i přesto klobouk dolů! Dali nám i svou vizitku s odkazy na stránky s blogem, který je psaný bohužel holandsky. Aspoň, že holandské fotky zvládnu přečíst.
Nejpočetnější skupiny výpravy zaujímali asi Američané, jedna skupinka po čtyřech s vášnivou fotografkou, která pro každou fotku si někoho štelovala, ať jí zapózuje (naštěstí pouze své známé) a která byla dosti výřečná, ale jinak kupodivu na Americké turisty všichni naprosto v pohodě. Druhá skupina byla pětičlenná, kdy rodiče vzali na dovolenou své dvě dcery a syna, přítele jedné z nich?, kdo ví. Holky hned pochopily, že pro výšlap k sopce jsou nejlepší legíny, zatímco tatínek chtěl zůstat navždy mlád (jen se zasekl v 80., 90. letech) a své tričko měl nezřídka zastrčené ve slipech, pod kterými až o kousek níže začínaly džíny a přes to vše měl upnutou ještě ledvinku.
Nechám již detailnější popisy cestovatelů, jen snad v rychlosti, celá skupina byla opravdu různorodá. Izraelský pár, který po Danakilu mířil do etiopského centra muslimů, belgičtí mladíci, brázdící Afriku na motorce, Libanonec žijící v USA, který si nejraději prohlíží své fotky při sestupu po čerstvě zaschlé lávě od kraje kráterů, kde mimochodem většina skupiny při větším zabublání zareagovala, jak se má. Chůzi po čerstvě zaschlé lávě lze to přirovnat k chůzi po sklu. Někde je tvrdší, někde tenčí a ve chvíli, kdy se člověk proboří, hrozí slušné pořezání. Běhání a shlukování se na malých prostorech z toho důvodu není zcela vhodné. A tedy hromadný úprk od bublajícího kráteru není nejlepší nápad.
Inu, cestovní ve skupině má některá svá malá pozitiva, poznávání různých lidí, různých národů, ale naše doména to asi nebude. Ať již tak, či onak, bylo to krásné, bylo to náročné, ale stálo to za. Alespoň jsme s koncem roku 2016 stihnuli vidět nějaký kus krásné etiopské země. A snad uvidíme ještě mnohem více v roce 2017.
FOTOGALERIE: https://goo.gl/photos/udtJLeyfuF1uj8Ly5