Na letošní Velikonoce jsme si usmysleli, jelikož 4 dny volna jsou 4 dny volna, že bychom opět mohli vytáhnout paty z Adidasu. Protože upřímně, většina lidí z ambasády měla v plánu to samé a 4 dny trávit sami v Addis by asi zavánělo lehkou monotónností. On ten tenis se také nedá hrát celé dny, obzvlášť když je člověk po několika úderech sám na sebe naštvaný, jak mu to zase nejde.
Při našich debatách, kam vyrazit, jsem já preferoval opět svůj oblíbenější sever země, zatímco Martina navrhovala spíše jih. Jak to tak v párech bývá, skončili jsme samozřejmě na jihu. Ale ne, teď bych jí křivdil. Původně vyhrála cesta směr sever, do hor, ale jelikož tamní ubytování již bylo na Velikonoce plně obsazené, souhlasil jsem s variantou jihu.
V pátek dopoledne jsme tudíž vyrazili směr jih, resp. vyrazili v taxíku směr letiště na letadlo směr jih. Cíl naší destinace byl Paradise Lodge ve městě Arba Minch. Opět díky širokému pokrytí země lety státní společnosti Ethiopian Airlines a sítí letišť není problém si ukrátit takřka denní jízdu automobilem cca hodinovým letem.
Arba Minch v překladu znamená 40 pramenů. Toto jméno město nese z prostého důvodu, jelikož v jeho okolí se nachází prý opravdu 40 pramenů. Minimálně v historii určitě nacházelo. Jak již jsem zmínil výše, město se nachází na jihu země, v kraji Southern Nations, Nationalities and People (vedle krajů s názvem Amhara, Oromia, Tigray atd. se jedná vskutku o originální pojmenování), na západním okraji velkého Rift Valley, obklopené dvěma velkými jezery – Chamo Lake a Abaya Lake, na hranici národního parku Nechisar.
Jelikož se nachází ve velkém údolí (s nadmořskou výškou „pouhých“ 1280 m. n. m.) a nikoli na náhorních plošinách, jako je tomu například u Adidasu, počasí zde je už pravé africké, tzn., že přes den se teploty šplhaly k 35 stupňům Celsiovým a ani přes noc se nijak výrazně neochlazovalo. Kromě toho na rozdíl od severní části země, jejíž kus jsem již poznal, je zde podoba krajiny diametrálně odlišná, tak nějak zelenější. I když to je trošku nadnesené, jelikož už druhý rok nejen tento region sužují větší sucha, než bývalo obvyklé (malá dešťová sezóna, která by měla být právě v březnu, dubnu de facto není), ale přeci jen nějakých rostlin, stromů, porostů, ač kolikrát dosti seschlých, tu roste o poznání více než např. v okolí Lalibely.
Nechám-li však stranou sucho, příroda zde je nádherná. Přímo z našeho ubytování, areálu domečků, jsme měli krásný výhled na obě jezera a rozlehlý národní park. V bezprostřední blízkosti se také jedná o největší zdejší lákadla. A náš sobotní plán tedy nemohl snad ani být jiný. Před sedmou ranní jsme spolu s dalšími 5 zájemci vyrazili směr národní park a ke břehu jezera Chamo, kde na nás čekal motorový člun, který nás měl vzít přes jezero do odlehlejší části národního parku Nechisar. Jak oba máme rádi skupinové zájezdy a aktivity, tentokrát musím přiznat, že jsme měli vcelku štěstí z valné většiny na spolucestující. Jeden britský pár, byť ani jeden nevypadal na britského aristokrata, minimálně u ní se dal tipovat původ ze Srí Lanky, Indie. A oba velcí milovníci ptactva, což se dá říct, že byli na správném místě. Co se rozličnosti ptačích druhů, Etiopie v tomto v Africe, alespoň v něčem, jasně vévodí. Dále s námi vyrazila dvojice turistů z Německa, otec s dospělým synem, a pak jeden čínský občan. Asi není třeba hádat, bez koho bych se na tomto výletu obešel. Byť stále s někým telefonoval a dle zprostředkovaných informací se jednalo o pracovníka nějaké jedné z mnoha čínských firem, mající zde obchodní aktivity, vypadal asi na 15 let a popravdě se tak i trošku choval. Jeho výkřiky typu „koukejte, koukejte, ten krokodýl má otevřenou pusu, koukejte, koukejte“ připomínaly dětská zvolání „mamííí, koukej, koukej, jaký jsem udělal hezký bobeček.“
Tímto jsem se i nepřímo dostal k největší atrakci výletu lodí po jezeře a tím jsou nilští krokodýli, kteří dosahují až 7mi metrů. A nutno přiznat, že Etiopané vás nechají si je prohlídnout dosti zblízka a podrobně. Na jednoho jsme téměř až loďkou najeli. V tu chvíli vypadnout z loďky, asi bych příliš nesázel na to, že by mi epesní plovací vesta, kterou jsme všichni povinně vyfasovali, nějak pomohla.
Naštěstí testovat jí třeba nebylo. Ani u krokodýlů ani jinde na jezeře. Utonutí tu sice asi také hrozí, ale větším problémem by byly mikroorganismy a bakterie, kterých je v jezeře nepočítaje. Proto se snad voda z jezera vůbec nevyužívá. To už bych se raději smočil v Labi u Spolany.
Dále rozebírat nebudu, co vše a kam vám ve vodě může zalézt, a raději zpět k místním atrakcím. Kromě krokodýlů to jsou i hroši, kteří ovšem logicky valnou část dne, kdy praží slunko, tráví ponoření ve vodě, a tudíž jen tu a tam je možné zahlédnout nějakou nakrátko se vynořivší hroší hlavu. Podél břehů je možné spatřit hejna pelikánů a dalších druhů vodního ptactva. Zkrátka ptáků různých druhů mají všude v Etiopii mnoho a mnoho.
Samotná pevnina národního parku pak láká na zvířata „klasického afrického safari typu“. Ale to je třeba brát s nadsázkou, s Tanzanií, Keňou a jinými vyhlášenými safari destinacemi se rozhodně nedá srovnávat. Výhodou oproti Tanzanii, co jsme sami stihli poznat, bylo, že skrze park jsme procházeli po svých, nevezli se v automobilu, v doprovodu místního myslivce s flintou, což mi přijde jako příjemnější varianta. Na druhou stranu, za asi 2 hodinou procházku jsme všehovšudy spatřili několik gazel a přesně 4 zebry. A několik opic druhu Baboon, kterých ale popravdě řečeno bylo více i snad přímo v areálu Paradise Lodge. Je pravda, že kvůli enormnímu suchu se zvířata neměli moc důvodů zdržovat v těchto končinách, nicméně vábení etiopských průvodců, že po místních vrchovinách se probíhají i lvi, je nutné brát s nadsázkou a jen jako lákadlo pro turisty. Sečteno podtrženo, jako safari se příliš považovat nedá, ale jako výlet do přírody s jezerem, okolními pahorky, tu a tam nějakým zvířetem, je vskutku nádherný.
Odpoledne, byť např. naši němečtí spolucestovatelé ještě vyráželi do přilehlých lesů národního parku za pověstnými prameny, jsme se rozhodli strávit už jen válením u bazénu v lodgi. Kde se mi povedlo dvakrát po sobě krásně vytuhnout a usnout asi na 40 minut na přímém sluníčku. Inu zapadnutí mezi místní beru z celého srdce vážně.
Výpravu k pramenům jsme zvažovali podniknout až v neděli, opět z rána, resp. v dopoledním čase. Menší čárou přes rozpočet nám ovšem byly Velikonoce, kdy místní po 55 dnech půstu se konečně mohou najíst a napít, čemuž holdují od brzkých ranních hodin, pročež po celý den de facto nic nefunguje. A to včetně bran do národního parku, kudy vedla cesta k pramenům. I když do parku by se nejspíš bez problémů dalo dostat, i kdyby brána nebyla oficiálně otevřena. Jediný rozdíl by patrně byl, že u polorozpadlé brány by nikdo nebyl, nikdo neseděl a nekasíroval za vstup. Nicméně přeci jen toto riskovat, kdy se následně člověk může v Etiopii dostat do trablů, že si nezaplatil za žádný vstup a žádného průvodce, se nám nechtělo. A od pána na recepci se nám dostalo nádherné odpovědi, že park je opravdu zavřený, stejně tak lodě, ale z výletů, co nabízejí, je možné v neděli absolvovat jakýkoli, včetně toho našeho po lodích do národního parku. A pak tomu tady má člověk rozumět.
Nakonec nám rozhodování ulehčili naši staří známí němečtí cestovatelé, že by rádi vyrazili na prohlídku tradiční etiopské vesnice nedalekého kmene Dorze a zda se k nim nechceme přidat. Což znamená, podělit se o náklady na automobil a průvodce. Byť tyto exkurze kmenů mě nijak nelákají. I proto jsem stále byl zastáncem cestování na sever, kde tyto možnosti odpadají, svolil jsem, resp. oba jsme souhlasili, že ve finále to asi bude i pro nás nejjednodušší varianta. Navíc, když je ona vesnice kmene Dorze tak vyhlášená a když už jsme tu, tak bychom ji měli vidět. A pak třeba odpoledne se jít projít k pramenům.
Prvním menším překvapením pro nás bylo, že na místě vesnice, která se nachází v kopcích nad Arba Minchem, zde si troufnu odhadnout rozdíl i klidně 1000 výškových metrů, nás jako náš průvodce uvítal Bob Marley. Mladý, vysoký Etiopan, s dlouhými dredy, roztrhanými džíny a keckami Nike. Dle jeho představení syn jedné z místních rodin, který byl komunitou vyslán na studia turismu na univerzitu do Awassy, po jejímž dokončení se vrátil zpět dělat průvodce a zpět bydlet v domku jeho rodičů. Vzhledem k tomu, jak vypadal, se mi moc nechtělo věřit, že bydlel a spal v chýši postavené z bambusů a banánovníkových listů (resp. nepravého banánovníku), spolu s domácím zvířectvem.
Přes mou počáteční mírnou skepsi byl začátek prohlídky opravdu zajímavý. Poznat, jak dokáží využít sebemenší části kdejaké rostliny, především pak právě výše zmíněného nepravého banánovníku, a to nejen k jídlu, ale právě i jako stavební prvky nebo například z vláken listů k výrobě provazů. A také tradiční pokrm Kocho, což je de facto chléb, či spíš placka, zase z nepravého banánovníku, jeho listů. Jeho výroba je překvapivě jednoduchá, jen trvá zhruba 2 roky. V první fázi je totiž masa pro Kocho seškrábána z listů pomocí kusu bambusu. Tato surová masa, která připomíná vzezřením i vůní strouhanou okurku, se uloží zjednodušeně řečeno do díry v zemi, zakryje a zde po nějaký ten čas, ony 2 roky, fermentuje či jak by se dalo popsat, až z ní vznikne těstovitá hmota o vůni dobře uleželého romadúru. Ta se pak již jen dočistí od zbylých listových vláken a na plechu nad ohněm z ní z udělá placka. Jak jsem psal, příprava je jednoduchá, jen musí být člověk více trpělivý než s kynutím těsta pod peřinou.
Výsledný produkt jsme samozřejmě měli tu čest ochutnat, k čemuž se bohužel váže i ta horší část prohlídky, kdy začalo divadélko pro turisty. To začalo ochutnávkou Kocha s chilli a medovou omáčkou, což mimochodem byla zajímavá a chutná kombinace. K ochutnávce nám ale byla servírována i místní pálenka (obsah alkoholu 45%), k jejímuž přípitku se sešli další mladí muži z vesnice a ve finále první uvítací panák se změnil ve tři, a tak zhruba v 11 dopoledne jsem byl opět zralý si jít někam lehnout. Tím ovšem představení nekončilo, nýbrž naopak začalo a po řádném posílení a poté, co jsme si sami mohli ozkoušet jejich domorodé svršky z kožešin, čelenky a v rukách dřímat kopí, začala ukázka místních tanců a zpěvu, již za přítomnosti i místních žen. Pro představu vypadalo to tak, že si jinoši přes své džínovo-tričko-keckové outfity přehodily kožešiny, na hlavu nasadili čelenky a za zpěvu, bubnování zbytku se dali do tance. Toto vskutku nikoho z nás neučarovalo. S kyselými úsměvy jsme po pěti minutách zatleskali, poděkovali, a že bychom rádi pokračovali dál v prohlídce vesnice.
Pravdou je, že při oslavách Velikonoc a konce půstu byli možná rozjařenější, než bývá obvyklé, ale tato představení pro turisty nejsou nic pro mě a upřímně ani příliš nechápu, koho mohou zajímat. Respektive, spíš se bojím, že bohužel většinu návštěvníků. To, co jsem poznal při obhlídce projektu u Debre Birhanu a při naší túře okolím Lalibely bylo pro mě mnohem zajímavější. To byl skutečný život místních lidí, jejich skutečná slova. Každý na to jistě může mít svůj vlastní pohled, ale pokud budu chtít vidět nějaké představení, zajdu si raději do divadla. Dobře, v mém případě do kina. Když už nic jiného, při nejmenším to vyjde levněji.
Poněvadž tři větší panáky na lačno udělaly své, po návratu do Paradise Lodge opět z výletu k pramenům sešlo, a trapně a líně jsme skončili u bazénu. Když už ne o pramenech, což je víceméně cesta lesem, při které člověk tu a tam uvidí nějakou opici či prý nějaké domorodé naháče a nahotiny a pak i třeba pramínek vody ze země, alespoň pár slov o ubytování.
Dle referencí, kterých se nám dostalo, má jít o jedno z nejlepších ubytováních, jedné z nejhezčích lodgí v Etiopii. Pravda, moc srovnání nemáme, ale myslím, že se s tím dá souhlasit. Areál je pěkný, vcelku udržovaný, na Etiopii více než dobře, i pokoje, chatky jsou vkusně vyvedené. Navíc v areálu se volně pohybují Babooni (opice) a Pumba (divoké prase bradavičnaté), která jsme familiárně překřtili na pumbíčka, což člověku vdechne pocit, že je opravdu v „divočině“. Na druhou stranu areál má i dvě restaurace s terasami s výhledem na jezera, pěkný i poměrně velký bazén a kupodivu, světe div se, posilovnu. U ní by člověk v těchto končinách čekal nějakou malou místnůstku s dvěma rotopedy, ale realita byla jiná, mnohem lepší. Dokonce i Martina jí ocenila a poctila opakovanou návštěvou, což už něco znamená.
Z tohoto pohledu a s přihlédnutím na cenu ubytování, která není nikterak levnější než v jiných, turisticky vyhlášenějších afrických státech, bylo ubytování rozhodně uspokojivé. Co se ovšem opět potvrdilo a kde mají Etiopané ještě značné mezery, jsou některé služby a kvalita personálu. Bohužel na to, že lodge je cílem převážně turistů, dosti málo zaměstnanců umí byť jen pár slov anglicky a tedy domluva je někdy drobek složitější. Nemyslím tím, že by se měli snad pouštět do složitých větných konstrukcí, ale základním slovům typu voda, jídelní lístek, ryba by aspoň mohli rozumět. Ač je pravda, že i díky nim jsem měl svou nejlepší fish and chips v životě. Smažená ryba, denní úlovek, byla vskutku delikátní a brambůrky k tomu jakbysmet. Po dvouhodinovém čekání totiž ani jinak chutnat nemohlo.
FOTOGALERIE: https://goo.gl/photos/gKpaQPw4e7EQ12Su9