S koncem první poloviny měsíce října měla Martina naplánovanou služební cestu na Komory za účelem monitoringu rozvojových projektů a předání štědrých dotací od Českého státu. Po chvilkovém přesvědčování mé maličkosti a umlouvání, ať si také koupím letenku a letím se na Komorské ostrovy podívat, že přeci se tam jen tak někdo nedostane. Poté, co jsem si na mapě našel, kde že to vůbec tato země leží, jsem svolil i já k tomu, udělat si pár denní „výlet“ z Adidasu. Vzhledem k opětovně přituhující situaci v zemi, kdo ví, jak a kam se bude dát cestovat po Etiopii. Tudíž přišlo vhod vytáhnout paty z hlavního města.
Než se dostanu k samotným zážitkům na vlastní kůži, opět něco málo nezáživných faktů o samotných Komorách, odposlouchaných od vzdělanějších lidí než jsem já, a načtených z internetu. Jedná se o souostroví zhruba někde v půlce vzdušné čáry mezi pobřežím Tanzanie a Madagaskaru. Do roku 1975 byly ostrovy francouzskou kolonií. Nyní jsou již samostatné, resp. tři ze čtyř ostrovů. Čtvrtý ostrov, který je součástí komorského souostroví, je i dodnes pod nadvládou Francie. Ony tři ostrovy, tvořící samostatný stát, oficiálně unii, nemají dohromady rozlohu větší jak 1900 km2 a počet obyvatel se pohybuje pod hranicí 800.000. Ostrovy jsou sopečného původu, přičemž některé vulkány jsou i nadále činné, naštěstí jejich erupce za posledních několik desítek let nebyly nijak extrémně tragické, co se obětí na životech týče. Při poslední erupci jedné ze sopek, tuším v roce 2002, to byla jedna oběť na lidském životu. Nejvyšší hora, sopka, na hlavním a taktéž největším ostrově zvaném Grande Comore (či místní řečí Ngazidja) ční do výšky přesahující 2300 m. n. m. S trochou nadsázky by se dalo říct, že se jedná o čtyři sopky trčící z oceánu, na nichž žije „pár“ lidí, kteří jsou z valné většiny muslimové (konkrétně se jedná o vyznání sunnitského islámu).
Toť troška zeměpisných a etnografických faktů a teď k samotnému výletu. Ten započal ve středu dopoledne a samozřejmě v mém, potažmo našem, případě, jak jinak než radostně. Zprvu se ukázala lichá má domněnka, že na Komory přece nikdo létat nemůže, obchody se tam nijak netrhnou a ani o kdovíjak vyhledávanou turistickou destinaci se nejedná. Letadlo bylo narvané k prasknutí, příruční kufříky byly před vstupem do letadla odebírány, protože by se do boxů nad sedačkami v letadle nevešly, a abychom se všichni vměstnali do útrob letadla, bylo nutno zaplnit i jinak překvapivě prázdnou business třídu. Z čehož profitovala Martina, která do ní byla přesazena a já, za jejího hurónského smíchu, zůstal s ostatním plebsem v turistické třídě. Žertuji, samozřejmě se snažila uhrát i můj přesun, příp. nabízela ať si sednu do businessu kvůli většímu místu pro dolní končetiny sám, ale o tuto výhodu (patrně zapříčiněnou kouzlem diplomatického pasu, jehož já vlastníkem nejsem) jsem jí nechtěl připravit.
Upřímně? Asi jsem měl. Na místo Martiny se vedle mě totiž usadila poněkud statnější žena, černoška, muslimka v hidžábu (pro neznalé zjednodušeně, taková ta burka, kde ovšem kouká celý obličej). Náboženské vyznání, barva pleti ani druh oblečení by mi samy o sobě rozhodně nijak nevadily, nebýt ubírání už tak dost mála volného prostoru (kolena jsem měl zaražená v sedačce před sebou) plus, kdyby to paní nevzala do letadla rovnou z porodnice. Ovšemže i se svým potomkem. Myslím, že tato dáma si s nějakými teoriemi, odkdy je vhodný pro dítě let, nelámala hlavu, protože jestli jejímu dítěti bylo 14 dní, tak přeháním.
Koneckonců i toto by ještě šlo, protože dítě při nástupu do letadla sladce spalo, ani nedutalo. Jen co dáma dosedla a svého potomka si vzala do náruče, dítě se probudilo a za jakým účelem se tak 14ti denní děti budí? Možnosti jsou myslím především dvě, přičemž tato se týkala té spojené s příjmem potravy, nikoli s trávením a vylučováním potravy. Ještě, než jsme vzlétli nebo vůbec začali rolovat k ranveji, madam se jala svého potomka kojit. Prováděla to velice distingovaně a díky svému rozměrnému šátku vše takřka dokonale zakryla. I tak jsem strnule koukal před sebe příp. z okénka, které bylo na úrovni mého břicha, aby si náhodou někdo z mnoha dalších muslimsky orientovaných cestujících nějaký pohled nemohl vyložit špatně, brát jako urážku a na místě mě nepopravil.
Nestalo se a ve finále let utekl vcelku rychle (přímý let z Addis na Komory trvá necelé 4 hodiny) a bez problémů. Možná i proto, že dáma i se svým novorozenětem si po chvíli letu vyměnila místo s cestující v uličce, která byla o poznání proporčně menší.
Nástup a koneckonců i samotný let tedy proběhly bez větších zádrhelů. Avšak to bychom nebyli my, aby nějaké nenastaly při příletu. Jelikož na komorském mezinárodním letišti není problém si vybavit víza do země, neobtěžovali jsme se s pokusy o jejich vyřízení již v Adidasu s tím, že si mé i diplomatické pro Martinu zařídíme na místě. Malinko odbočím, upřímně by mě zajímalo, jaký je mezi turistickým a diplomatickým rozdíl, protože cena tím faktorem, určujícím výhodu diplomatického víza, rozhodně není. Každopádně vyřízení víz přímo na letišti je vcelku tradiční pro tyto a podobné země, tzn. formulář žádosti o vízum k vyplnění musí člověk vypátrat, kde se rozdává a následně vystát frontu k okénku. Což obnáší trochu toho času.
V našem případě před námi bylo asi 8 lidí a než jsme se dostali na řadu, uběhla hodinka času a vyteklo z nás pár litrů potu. Jako dáma samozřejmě dostala přednost Martina. A také proto, že na rozdíl ode mě, člověka mluvícího akorát blbě česky a trochu anglicky, ovládá řeč žabožroutů, tj. francouzštinu, která je vzhledem k historickým okolnostem logicky na ostrovech rozšířenější než angličtina. A snad i užívána stále jako oficiální jazyk (spolu s místním). Můj záměr byl sice vychytralý, odkoukat co kdy paní v okénku podat, kolik vízum stojí atd., leč zcela zbytečný. Už vydání víza pro Martinu se poněkud zdrželo, jelikož vízum se na vykrajovaný lepící papír nevytisklo dobře. Zaprvé nešlo oddělit tak, aby mohlo být vlepeno do pasu a zadruhé, bylo vytisknuto trošku špatně. Špatně myšleno v tom smyslu, že nebylo celistvé, ale rozděleno na dvě půlky, přičemž ta spodní půlka byla namísto horní a naopak. To ovšem paní ve finále nijak nevadilo a jakmile se jí zdařilo vytisknuté vízum oddělit od zbytku papíru, vlepila ho bez okolků do pasu a vyinkasovala 30 Euro.
Bohužel to, co již předznamenala výroba víza pro Martinu, tedy problém s tiskárnou, vykrystalizovalo v plné své kráse až v mém podání, kdy už tiskárna odmítla poslušnost úplně. Ani to zfušované vízum nebyla schopna ze sebe vydat. Nastalo nějakých 20 minut zběsilého pobíhání a řešení, co s tím. Zde nutné podotknout, že zběsilé pobíhání na africký způsob znamená vlažnou chůzi a pokus někomu zavolat. Když to nevezme, tak se holt nedá nic dělat. Nakonec se přeci jen něco dělat dalo a spolu s dalšími dvěma turisty jsem byl nucen si pro vízum dojet na komorský imigrační úřad. Což místo odpoledního koupání v oceánu odnesla i Martina, která vzorně jela se mnou.
Už samotná cesta byla vtipná, protože hned u pásu výdeje zavazadel vám ho de facto popadne jeden z přítomných taxikářů, že vám ho ohlídá, než si vše vyřídíte, a že samozřejmě z letiště jedete s ním, stůj, co stůj. Pominu fakt, že je vcelku netradiční připouštět taxikáře, řidiče odvozu (resp. kohokoli „z venku“) přímo k vyzvednutí zavazadel, ale budiž. Jelikož vám už takto hlídá zavazadlo a zaháčkoval si vás, z letiště se jinak nedostanete. Min. ne jinak i se svým zavazadlem, kterého se drží jako klíště a ani argumentace ve stylu, jedeme pohromadě s dalším turistou, který si musí rovněž pro vízum na imigrační, poněvadž se zkrátka ve třech vejdeme do jednoho auta a jedeme stejným směrem, nezabrala.
Na imigrační jsme tudíž vyrazili čtyři osoby, třemi automobily. Přičemž náš byl suverénně nejstylovější ze všech, polorozpadlý starý Renault s krásnou pavučinou přes půlku předního skla. Aby nedošlo k mýlce, na mysli mám rozbité sklo (ale ne vysypané) od kamene. Ovšem jak jsem v dalších dnech poznal, není to zas až taková rarita zde. Náhradní díly na ostrovech, a konkrétně přední okna, asi nebude úplně lehké sehnat. A když už, tak je i zaplatit.
Procedura na imigračním úřadě překvapivě taktéž neprobíhala zrovna rychle, kdy spočívala především v hodinu a půl dlouhém čekání na člověka, který vízum může takto ručně vydat. Což jak se ve finále ukázalo, musel být samotný pan šéf místní policie. Dojem na nás učinil hlavně člověk, co dorazil před ním, což mohl být ředitel úřadu???, nevím. Ten se hnedle po svém příjezdu na místo činu, poté co vystoupil z vozidla, rozsoptil, jak se tohle může stát. V zemi, která se tak snaží nalákat turisty, je na letišti místo do hotelu s tím, ať si vyzvednou vízum druhý den ráno, pošlou dřepět na imigrační úřad. To si prý pak musí připadat, jako by přiletěly do Afganistánu nebo Pákistánu. Ani v jedné zemi jsem nebyl, tudíž nemohu soudit, ale troufám si tvrdit, že druhé zemi možná i malinko ukřivdil. Kromě tohoto pána byl na místě ještě jeden humorista, patrně běžný zaměstnanec, který nás po dobu našeho čekání několikrát anglicky ujistil: „Nemáte se čeho bát, nic jste neprovedli.“ S vědomím tohoto faktu jsem byl hned o hodně klidnější. A i samotné vízum ve finále dostal, i s autogramem pana nejvyššího policejního sbormistra.
Do našeho hotelu, jménem Itsandra, což je asi jediný kvalitnější hotel na ostrově (tím kvalitnější znamená v evropském měřítku průměrný), jsme se dostali po šesté hodině večerní, a tedy jak je v těchto končinách obvyklé, se západem slunce. Z nějakého koupání v oceánu na malé písečné plážičce přilehlé k hotelu sešlo. Místo toho jsme se spokojili s večeří a pivem na terase hotelu s výhledem na pobřeží a oceán. Reálně šlo o výhled do tmy, jelikož na hladině oceánu ani na pobřeží příliš světel nezářilo a luna s hvězdami na vše samy nestačí.
Druhý den brzy ráno měla Martina odjet opět na letiště a malým letadlem odletět na druhý ostrov Anjouan (či po místním Nzwani), kde se nacházela škola podporována i rozvojovými penězi z České republiky. Za ně byly kupříkladu do nové školy koupeny lavice a snad i nějaký ten laptop. Bohužel do učebny nebyla dosud přivedena elektřina, tak snad v budoucnu napraví a z laptopů se po dvou hodinách provozu nestanou drahá těžítka.
Navrátit se měla až dalšího dne, opět hned ráno, a to znamenalo jediné, že mám před sebou celý den jen já sám. Varianta strávení dne na pláži u vody je u mě dosti nereálná, hraničící s utopií. Hned prvního večera jsem se tedy s pánem v recepci, který naštěstí ovládal i anglická slůvka, domluvil na průvodci na další den. Respektive přišel jsem s požadavkem, že bych rád podnikl nějakou túru na kopec, po okolí, protože mi bylo jasné, že na tu v teplotách přes 30 stupňů Celsiových ve stínu Martinu dalšího dne neuženu. A zda tedy nezná, nemají nějakého průvodce, abych se snad po prvním kilometru sám někam nezřítil nebo nestal obětí lynčování místního domorodého kmene. Pán byl velmi vstřícný, odvětil evidentně ve všech afrických zemích oblíbenou frázi o žádném problému, a prý stačí říct kdy a zařídí. Domluvil jsem se s ním na zítřku (v našem případě čtvrtku), kdy budu na ostrově sirotkem, a na hodině 8:30. Martina sice musela prchat už v 6:30 a tudíž se dalo předpokládat, že i já budu vzhůru, navíc i snídaně začínala v tuto hodinu, nicméně já se rozhodl, když jsem na té dovolené, si dopřát čas na delší snídani a poklidné přečtení magazínu po ní.
Ve čtvrtek ráno až do inkriminované půl deváté vše klaplo, hlavně tedy odjezd Martiny. Vzbudila se, a dokonce vypadala i celkem při smyslech. Auto, které jí mělo odvézt na letiště, u hotelu bylo také načas. Já po ranních procedurách v půl deváté v turistickém a s baťůžkem hezky připravený naklusal do recepce, očekávaje zajímavou túru s průvodcem. Jenže ono ejhle. Slečna, či paní, která měla dopolední službu v recepci hotelu o ničem nevěděla, ale zatvářila se po Africku, tzn. není problém, a jala se vytáčet telefon. Mezitím se mě zeptala, z jakého jsem pokoje a že mi dá vědět o výsledku jejího snažení na pokoj. Do deváté hodiny se telefon na pokoji nerozezvoněl. Inu vzal jsem si svůj baťůžek (malá poznámka, můj baťůžek je o objemu 42 litrů, třeba tedy brát zdrobnělinu s menší nadsázkou) a zase seběhl dolů do recepce. Paní v recepci se zdvořile otázal, jak to vypadá, na což se mi dostalo odpovědi, že se nemůže dovolat. Proč by mě ale o tom, že se už půl hodiny nemůže dovolat, jestli to vůbec zkoušela celou půl hodinu, informovala. Vždyť jsem si takhle hezky na posteli v pokoji u telefonu mohl ležet klidně půl dne. I nadále jsem si zachoval svou zdvořilost a jen jí odsekl, ať to tedy nechá být, popadl baťůžek a vyrazil vstříc okolnímu světu na vlastní pěst. Doufaje v pochopení mého rázného odchodu způsobem, že asi něco „zvorali“. Ale těchto výčitek se na černém kontinentu, a pravda kolikrát i české kotlině, nedočkáte. Na to by je člověk musel seřvat, což já bohužel moc neumím, na to mám Martinu. Většinou jsem na to i líný, protože v devíti z deseti případů je i to seřvání zde na nic.
Při své vycházce jsem se rozhodl neriskovat a vzít to od hotelu na jich podél pobřeží po silnici do hlavního města Moroni, jehož centrum je vzdáleno odhadem asi 8 kilometrů od hotelu. Variantně se ještě nabízelo jít na sever, podél stejné silnice, která vede z Moroni k letišti a dále na sever ostrova, ale tu už jsem poznal při cestě z letiště z auta. Anebo přímo do středu ostrova, to zase představovalo strmě stoupat na kopec a k tomu se prosekávat houštím. Logicky, překvapivě v mém případě logicky, v mé hlavě zvítězila jižní varianta.
Popravdě moc jsem nevěděl, co čekat. Respektive trošku jsem se obával, že jako ojedinělá bledá tvář v těchto končinách, ještě ke všemu se jen tak procházející a nevezoucí si zadek v autě, budu na každém rohu terčem všech místních obyvatel. Pročež se i stalo, jakmile jsem hned u třetího baráku po cestě, z jehož dveří se ozvalo hlasité zařvání „taxi, taxi“, automaticky zvedl ruku a odvětil „ne, děkuji“. Než mi došlo, že paní mi nenabízí taxi, nýbrž si sama pro sebe jedno zastavuje. Tato „příhoda“ de facto uvodila můj celý den, kdy jsem takřka všem lidem byl úplně jedno. Naopak, když už mě někdo oslovil, bylo to v přátelském duchu, pozdravení, jak se mám. Více jsme většinou konverzaci nerozvedli, protože já skončil max. u věty „bonžůr, seva“. A pak už následovalo „sory, aj dont spík frenč“.
Vlastně ještě jednu francouzskou frázi jsem použil a to „eskůze moa“, když jsem se zastavil s vidinou pěkného snímku u vládních budov v Moroni, od kterých byl krásný výhled na oceán. Bohužel tato má idea a nakročení k její realizaci se příliš nezamlouvala příslušníkovi místních ozbrojených složek, jenž měl u budov hlídku.
O kus dál jsem pak potkal a dal se do řeči s jedním místním mladým hochem jako jsem já (píšu záměrně, protože jak jsme později zjistili, jsme stejného roku narození), který ovládal i trochu té angličtiny. Dozvěděl jsem se, že byl studovat v Senegalu marketing, jak to tam bylo super, jak je to na Komorách na nic, protože tu nemůže sehnat práci v marketingu. Mimochodem tato informace mě doslova šokovala, že na Komorách není sháňka po marketingových odbornících. Plus, že vše je o kontaktech na horních místech, známý známému a podobně. Něco, co jinde ze světa neznáme, ani z naší malé republiky v srdci Evropy. Ve skrze a vcelku povídání s ním bylo příjemné, nenucené a zakončili jsme ho výměnou kontaktů na sebe. K čemu mu bude má česká adresa trvalého bydliště netuším, snad jednoho dne nezaťuká mámě na dveře, ale navrch jsem mu dal na sebe i e-mail. On mi na oplátku napsal svou adresu na ostrově, což se jevilo o malinko více smysluplnější než já jemu dávat svou v Praze. A poněvadž aktuálně nedisponoval žádnou e-mailovou schránkou, napsal mi svůj Facebook. Vysvětlením, že jsem asociál, který nemá Facebook, jsem to už raději více nekomplikoval. Pro mnohé v Africe je to stejně nepochopitelné, jakože jste ateista. Raději se jen rozloučili, podali ruce a šli si každý po svém.
Fakt, že jsem nebyl středem zájmu všude, byl rozhodně pozitivní. I samotný ostrov je sám o sobě krásný, vysoké strmé kopce a krátery uprostřed ostrova, pěkné pobřeží, spíše tedy kamenité, lávové, ale najdou se i místa s malebnými písečnými plážemi. Akorát jako na jiných ostrovech nejsou na míle dlouhé. I přes sopečný původ a časté lávové vyvřeliny je ostrov krásně zelený. Ovšem, co rozhodně kazí celkový dojem, je množství odpadků odhozených de facto všude možně. A vraků starých automobilů, které lemují každou pozemní komunikaci na ostrově. Problém Komor spočívá v absenci jakýchkoli košů, popelnic, alespoň já jsem žádné nezaregistroval. Výjimkou byly maximálně malé koše například u vstupů do obchodů, restaurací apod. Stejně tak, jako se na ostrově nevyskytují odpadkové koše, nefunguje ani žádná služba svozu odpadků a patrně ani místo, kde by se odpadky ať už přímo ničily anebo alespoň skladovaly. Zkrátka absence jedné velké hnusné hromady odpadků nazývané skládkou. Takto spíš někdy celý ostrov připomíná skládku. A dost často pak nejvíce odpadků končí na pobřeží, kraji oceánu, pokud se nejedná o vysloveně ohraničenou písečnou pláž. Místní lidé zkrátka nevědí a de facto ani nemají, co s odpadky provádět. A doma si je samozřejmě nikdo skladovat nebude, když i soused vyhodí bez problémů plastovou lahev do oceánu.
Obdobným případem jsou i vraky vozidel. Pokud auto již nelze opravit, není pojízdné, odtáhne se někam „do škarpy“ a očeše se z něj vše, co by se ještě dalo použít jako náhradní součástka. Alespoň tak si to představuju z toho, co jsem viděl. A ač je možné zahlédnout tu a tam na silnici i nové, drahé vozy, většina místních obyvatel jezdí v polorozpadlých vozidlech a třeba taková pavučina na předním skle, jako měl náš taxikář z letiště po příletu, není ničím zvlášť neobvyklým. Vzhledem k sopečnému původu a aktivním vulkánům tu o ztuhlé lávové kameny a kamínky, kam se oko podívá, není nouze.
Pokud už jsem zabrousil k oněm ne příliš lichotivým znakům Komor, do třetice a posledním z nich, který zmíním, je velké množství rozestavěných domků. Něco, co cestovatelé z Adidasu nijak zásadně nešokuje, ale nevšimnout si toho nelze. Avšak na rozdíl od hlavního města Etiopie, naštěstí, se tu nejedná o žádné výškové budovy, jako spíš o skromné rodinné domy. I když slovo skromné v tomto případě není zcela na místě, jelikož většina rozestavených rodinných domků nijak malých rozměrů není, naopak honosí se často verandou, ozdobnými sloupky, často bývají patrové. Z prostého laického pohledu by se dalo i směle tvrdit, že do jisté míry připomínají a stále se drží koloniálního stylu. Nějaké jednoduché domky, krychle s placatou střechou tu moc nespatříte, což je na jednu stranu z estetického hlediska dobře, ovšem pokud jsou ony domy dokončené.
Na důvod množství rozestavěných domů na ostrově jsme se ptali našeho řidiče, průvodce, který nás v pátek po severní polovině, snad té zajímavější, hlavního ostrova provezl. Pro přesnost, abych nebyl nařčen z upravování faktů, což já nikdy nedělám, ptala se ho a komunikovala s ním pouze Martina, jelikož využitelnost mých znalostí francouzských slovíček se omezila na ranní pozdrav a odpolední rozloučení s poděkováním. Tak či onak, řidič nám záležitost rozestavěných domů objasnil. Věc se má následovně. Ve chvíli, kdy se manželům narodí dcera, už od jejího narození či mladistvých let rodiče započnou pro ni stavět barák, aby měla po své svatbě se svým manželem, kde žít. Dá se říct, že je to komorské nevěstino věno (komorské myslím spíše nadneseně, jelikož se domnívám, že to nebude tradicí jen zde na těchto ostrovech). Ve chvíli, kdy země či její obyvatelstvo nepatří k nejbohatším, stavby domů se natahují.
Kromě rozestavěných věn, si na ostrovech staví domky také samozřejmě lidé jen pro sebe, zkrátka že chtějí nějaké hezčí, lepší a nové bydlení. V tomto případě většina z nich ani trvale nežije na Komorách, ale využívá francouzské minulosti země a vlastnictví francouzského pasu k tomu, aby většinu roku žili a pracovali ve Francii a do své domoviny jednou za čas přiletěli s vydělanými penězi a postavili opět kousek domku, přidali cihlu k cihle. A jak už tomu bývá obecně na tomto kontinentu, to žádné specifikum Komor zase není, v obou případech, když už si stavím barák, musí přeci vypadat minimálně stejně tak dobře a být stejně tak velký jako sousedův, ale pokud možno ještě větší a lepší. To znamená, i když nemám žádné peníze, na venek to musí vypadat, že jsem Rockefeller. Onen fakt, že Rockefellerova rodina by asi nežila několik let v rozestavěném domě bez oken, dveří a veškerého sociálního zařízení, jen v hrubé stavbě, je už druhotný. Počítá se až výsledek.
Páteční den, kdy Martina byla zproštěna veškerých pracovních povinností, jsme strávili spolu a výše již zmíněným řidičem. Tím samým, který Martinu o den dříve vezl na letiště a který o dva dny dříve naopak z letiště odvážel „našeho známého“, francouzského turistu, který s vízem dopadl obdobně jako já. Kromě toho, že jsem řidiče zprvu vůbec nepoznal, jelikož oproti minulým dnům byl oděn do typického muslimského hábitu (tuším thobe se nazývá, zkrátka dlouhá košile až ke kotníkům) a na očích módní sluneční brýle. Se svou silnou postavou tak připomínal spíš černošského muslimského mafiána, ale zdání klamalo, byl více než milý a ochotný. Ani koňskou hlavu v kufru nevozil.
Užili jsme si nejrůznějších výhledů z hůry, kdy jsme se ocitli rázem jistojistě ve výškách kolem 1000 metrů nad mořem a výše a konečně nám přestalo být v šortkách a tričku vedro. Stejně tak se pokochali nejrůznějšími menšími plážemi, které opět vypadali jak z reklamních letáků, jen oproti např. Kubě s tím rozdílem, že byly poněkud skromnější a menší. Ale zase na nich nebylo živáčka, max. nějaká dvojice turistů, kteří stejně jako my korzovali kolem ostrova. Vskutku štěstí, že jsem si nechal plavky prozíravě na hotelu. A v muslimské zemi skákat do moře na Adama, by se myslím nezařadilo do kolonky nápadů s nadpisem „nejchytřejší“.
Mimo řidičské schopnosti náš průvodce přidal i nějaké ty příběhy a legendy, jako například k jednomu slanovodnímu jezeru u pobřeží, kdy podle legendy na jeho místě bývala vesnice, kterou jistý potulný muž, jak se později ukázalo se silnými konexemi nahoře u Alláha, nechal zatopit, jelikož mu její občané odmítli dát napít. Až na jednu stařenku, které její milodar oplatil doporučením neprodleného opuštění svého domova, čímž jí zachránil před utonutím. Fakt, že jí zaplavil její obydlí, se v těchto pověstech již nijak neřeší. Ve své podstatě šlo ale nejspíš o menší starý kráter, do kterého zkrátka jen natekla voda z oceánu. Tomu nahrával i fakt, že na úrovni hladiny vody byla vidět skalní jeskyně podle níž by se i dalo usuzovat, že skrze ni se voda do díry dostala. My máme své blanické rytíře, Etiopané své pohádky kolem archy úmluvy a královny ze Sáby, to by v tom byl čert, aby Komořané zůstali stranou.
Takovéto příběhy jsou příjemným okořeněním, pro nás pro pousmání, pokud jich není moc. Což naštěstí nebylo. To hlavní, poznávání krás ostrova stálo za to. Na úpatích kopců vidět toky ztvrdlé lávy, kudy si v nedávné historii vroucí magma razilo cestu dolů. Na severu kus pobřeží se skalami, pojmenovanými Dračí zuby a travnatým větrným pahorkem, kde si člověk spíš přidal jak někde v Irsku, Skotsku než na tropickém ostrově. Jen s „o pár“ stupni Celsiovými víc, ale fučelo tam obdobně.
Ač by se to dle velikosti ostrova nemuselo zprvu zdát, projetí i jen jeho poloviny zabralo skoro celý den. Pravda, také díky neutěšenému stavu vozovek a cest, avšak nic, co by ferendže z Etiopie zásadně rozházelo. Zpět do hotelu jsme se dostali až v pozdním odpoledni, což znamenalo chycení posledních paprsků slunce na malé plážičce u hotelu. A shodou okolností jsme se na ní potkali i s párem, přesněji řečeno dvojící ženou a mužem (pouze spolucestovateli, nikterak ve svazku), se kterými jsme se během dne míjeli. Dotyčná žena neváhala a anglicky nás oslovila s tím, že už jsme se dnes párkrát na našich okružních cestách viděli a jak se nám líbil ostrov. My se v podstatě, po naší odpovědi, optali zdvořilostně na to samé, doufajíce, že co nejdříve rozhovor ukončíme a skočíme už do vody. Jenže následovala další otázka směřující k nám, odkud jsme. Na naši odpověď „from Czech republic“ se nám dostalo reakce, dovolím si citovat, „no to si snad děláte prdel“ (podotýkám s krásným brněnským akcentem). To ve finále pro mě znamenalo dvě negativní zprávy, za A oddálilo můj skok do vln oceánu, protože následovala konverzace pro změnu v českém jazyce a násobně delší, za B ukázalo, že Češi jsou a jezdí už opravdu všude a má obliba v mluvení jak kanál v cizině (česky samozřejmě) je patrně definitivně a nenávratně pohřbena.
V sobotu vzhledem k tomu, že přišla menší vichřice, která zlomila nějakou tu palmu na pobřeží a oceán poněkud rozbouřila, jsme už dopoledne strávili pouze na hotelovém pokoji, než se dvě a čtvrt hodiny před odletem vydali na letiště. Ač někteří, myšleno právě onu Češku se svým izraelským pánským doprovodem, mířili na letiště už téměř 4 hodiny předem. To se nám zdálo zbytečné a při vstupu do letištní haly, kde fronta k odbavení letu do Addis Abeby čítala všeho všudy asi 10 lidí, nás pohled na ní jen utvrdil v tom, že nebylo kam spěchat. Ovšem chyba lávky. Zapomněli jsme, že délka fronty na Komorách (a nejen na nich, ale všude v Africe) není nijak směrodatná, asi jako u kasy v Albertu, a důležitý je průměrný čas odbavení. Který konkrétně na Komorách odpovídal zhruba 10 lidem za hodinu, což se nám potvrdilo jak při příletu, tak i odletu. A samozřejmě se projevila i africká logika věci, když už se čas plánovaného odletu kvapně blížil a my rozhodně nestáli ve frontě pro odbavení na let do Adidasu poslední, zůstávala za bedlivého dozoru nic nedělajícího personálu letiště otevřena pouze jedna přepážka. Vlastně ne, asi hodinu do času odletu byla zprovozněna i druhá, ovšem u ní započalo odbavování letu do Nairobi v Keni, který měl letět až za tři a půl hodiny. Vše jsme naštěstí ve finále stihli, ale aspoň jsme se poučili, proč se na komorské letiště, kde přistanou tak tři letadla denně, vyplatí vyrazit 3 a více hodiny před vašim odletem. V souvislosti s tím si nelze nevzpomenout na pána z imigračního úřadu, že to je jako bychom odlétali z nějakého Afganistánu nebo Pákistánu.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/7Ssz9naFCC2pu0352