Takřka opět po roce jsme usoudili, že bychom si náš pobyt v Etiopii mohli zpestřit nějakým tím výletem za zvířátky. Inu položili jsme mapu Afriky na stůl, mezi palec a ukazovák pravé ruky uchopili špendlík a s pečlivě zavřenými oči zapíchli každý svůj špendlík, podotýkám postupně nikoli naráz, do mapy. Jakou náhodou jsme oba své špendlíky umístili do míst, kde se nachází země zvaná Botswana.
A teď vážně. Botswana, alespoň mě, už nějakou dobu lákala, a tak jsem návrhy typu Madagaskaru, Rwandy demokraticky shazoval ze stolu. Sama Martina se návštěvě botswanských končin nebránila. V našich úvahách jsme si přehrávali, kam všude bychom se ještě rádi podívali (pozn. skoro všude), ale vše tak nějak směřovalo k té Botswaně. Plus samozřejmě, proč toho nevyužít, když už člověk bude poblíž a nepřidat si k tomu Viktoriiny vodopády. Ještě by se nám líbila i Namibie, ale to už by bylo na jeden týden (sobota až neděle) trošku moc. I samotnou Botswanu jsme vzali malinko letem světem a rozhodně neviděli vše, co bychom rádi a co by stálo za vidění.
Cestu jsme měli naplánovánu, a dopředu zařízenu přes společnost Lelobu Safaris následovně. Nejprve dvě noci u padající vody královny Viktorky a následně přesun směr Botswana, konkrétně národní park Chobe, delta řeky Okavango a na závěr jedna noc v hlavním městě Gaborone. Jelikož sama příprava, vyřizování a samotný let tentokrát kupodivu proběhly bez problémů a pikantností, které by stály za zmínku (ano, je to až neuvěřitelné, ale opravdu je tomu tak, anebo již zkrátka jen některé zvláštnosti bereme za normální), přejdu rovnou k bodům naší trasy.
Viktoriiny vodopády
Naše podzimní putování započalo, jak již bylo zmíněno, u Viktoriiných vodopádů. Ty se nacházejí na řece Zambezi, která v těchto místech tvoří hranici mezi státy Zambie a Zimbabwe, a tudíž si lze pro jejich návštěvu vybrat, z jaké země to chcete vzít. Jelikož z Adidasu je přímý let na letiště Victoria Falls, které se nachází na Zimbabwské straně, naše volba, jakou stranu zvolit, byla vcelku usnadněná.
Náš let k Viktoriiným vodopádům proběhl bez problémů. Jedinou nevšedností na něm bylo, že s námi letěl Morgan Freeman. Sice mu pod očima chyběla jistá „znamínka“, ale jsem si jistý, že to byl on. Každopádně, co nás po příletu jako první překvapilo, a jako po většinu naší cesty mile, bylo místní letiště. Takhle čisté, pěkné a fungující letiště jsem do té doby v Africe neviděl. I vyřizování víz šlo jedna báseň, žádné dlouhé stání ve frontě ani jiné průtahy. Je sice pravdou, že na ranveji zde zrovna nepřistává jedno letadlo za druhým, ale z jiných afrických letišť dobře známe, že ani malá vytíženost letiště není zárukou rychlého odbavení. Jak jsme se později dozvěděli od řidiče, co nás vyzvedával, letiště je asi dva roky staré. To také mnohé vysvětlovalo. Avšak opět, známe případy, kdy i relativně nová letiště vypadají, jako by se jimi prohnalo stádo buvolů krmených ostnatým drátem.
Naše ubytovaní bylo ve městečku sousedícím s vodopády, nesoucím stejný název, tedy Victoria Falls. Město má zhruba 10.000 obyvatel, tedy je to spíše taková africká vesnice, která ovšem pulsuje turismem. Už silnice z letiště je pěkná, rovná asfaltka (to my z Etiopie oceňujeme nejvíce v cizích zemích), ve městě je nesčetně hotelů, lodgí, možností ubytování a samotná hlavní třída, vedoucí ke vstupu do národního parku a vodopádům, je poseta obchůdky, nějakou tou restaurací, a dokonce u benzínové pumpy bylo i KFC! KFC! Kdo strávil nějakou chvíli v zemi jako je Etiopie, pochopí, že jsme nevycházeli z úžasu.
Cestou z letiště nám v autě náš řidič stručně představil svou zemi. Zmínil i jméno prezidenta Mugabeho, jehož ani nemusel příliš představovat. Mimochodem to ještě byl prezidentem, než ho den po našem odjezdu ze země po předlouhých letech svrhli jeho generálové. Zimbabwský lide, nemáš zač, až budeš opět potřebovat, přijedeme. Následně řidič zmínil i něco o samotných vodopádech a městečku. U něj nás varoval, že není dobré chodit po setmění venku. Hle, zbystřili jsme. Asi ne vše tu bude tak růžové, jak se zdá. Takže nějaké to ozbrojené přepadení a podobné věci tu nebudou výjimkou. No, byli jsme vedle jak ta jedle. Žádná přepadení, žádné noční tréninky ve střelbě po bledých tvářích, ale nedoporučeno to bylo z důvodu večerních a nočních vycházek zvířat do města, především těch, jejichž dospělý samec váží přes 4 tuny, má dva velké zuby, když chce, běhá poměrně rychle a co se mu postaví do cesty, málokdy tam po jeho průchodu i vydrží. Jo a má taky chobot.
Jelikož město, vodopády jsou skoro co by kamen dohodil od letiště, ještě v sobotu odpoledne jsme se vydali na jejich obhlídku. Od našeho ubytování, B&B Batonka, to nebylo ani půl hodinky chůze k bráně do národního parku, jehož jsou Viktoriiny vodopády součástí (park se překvapivě jmenuje stejně jako ony, i jako přilehlé město).
Kromě zmíněného, že leží na řece Zambezi a tvoří hranici mezi Zambií a Zimbabwe, moc více k nim asi netřeba říkat. Pro světové povědomí je objevil v 19. století jistý pan David Livingstone, který u nich má na svou počest i sochu. Vysoké jsou kolem 100 metrů a při plném průtoku vody dlouhé na šířku asi 1,5 kilometru tuším. Plný průtok ovšem nebyl náš případ, jelikož v půlce listopadu, kdy jsme u nich byli my, je v těchto končinách konec období sucha, a naopak by každou chvílí mělo teprve nastávat dešťové období.
O vodopády v plné kráse jsme tak bohužel byli ochuzeni, ale i tak pohled na ně byl spektakulární. Navíc jsme u nich potkali další celebritu, Patrika Hezuckého (pro neznalé, ten druhý od Mareše z rádia). I když se později ukázalo, že se jedná o Turka žijícího v Belgii, jsem si jistý, byl to on. U vodopádů vybrat správný termín je také trošku alchymie, jelikož vzhledem ke klimatickým změnám, cyklům na Zemi, deště přichází mnohdy jindy, než jak bylo posledních pár desítek let zvykem. Další věcí jest, že při největším průtoku vody vodopády de facto ani nevidíte, jen velký bílý oblak páry. A to stojíte odhadem zhruba 80 metrů od nich vzdušnou čarou přes proláklinu, ze strany Zimbabwe. Ze strany Zambie se dá jít v podstatě na jejich hranu, kdy největší atrakcí je koupání v ďáblově jezírku těsně u hrany vodopádů, ale to se logicky nedá realizovat, při vyšších hladinách řeky a větším průtoku.
Výhodou návštěvy vodopádů v období sucha je jednak zmíněné koupání v jezírku, což jsme nerealizovali, jelikož se tam chodí po skupinkách asi v 15minutových intervalech. To mi za smočení nohou nestálo absolvovat. Dalšími jsou pak méně turistů, příznivější ceny ubytování a v neposlední řadě rafting. Který jsme si také v neděli půl dne dopřáli, díky skvělému nápadu Martiny, za což jí jsem doposud vděčný a ona sama sebe patrně za něj stále ještě proklíná.
Možnost raftů je přímo na řece Zambezi a výhodou tohoto období je, že začínáte takřka pod vodopády a absolvujete asi 20 větších či ještě větších peřejí, s poetickými názvy jako Myčka, Terminátor, Schody do nebe, Ďáblova záchodová mísa apod. Pří vyšší hladině se jezdí například pouze druhá půlka, pokud se voda valí roklí, kudy Zambezi teče, o sto šest, rafty mají šmitec.
Celé dobrodružství započalo chvíli po sedmé hodině ranní, kdy nás společnost Wild Horizon, zařizující rafting na řece, vyzvedla v našem ubytování a spolu s pár dalšími nadšenci, svezla na místo kousek od vodopádů na útesu, kde se nachází vyhlídková restaurace, a kde proběhlo rychlé zaškolení a instruování, co dělat či naopak nedělat, ať už na lodi nebo mimo ni. Nutno podotknout, že jak většinou při různých poznávacích skupinových průvodech býváme s Martinou jasně nejmladšími účastníky, tady tomu bylo spíš naopak. Vlastně nás v tomto ohledu, nejstarších členů družiny, zachraňoval náš „starý známý“ Patrik Hezucký, který mimochodem bydlel i ve stejném B&B jako my (s manželkou, která ale raději zůstala na pokoji), a který posléze byl i s námi v posádce raftu.
Instruktáž vedl průvodce jménem Steve, ale dle mého názoru to bylo pouze kamuflážní jméno, protože to byl jasný Dr. Dre (pro upřesnění, jedná se o hip-hopové DJe a producenta, který se v poslední době slušně napakoval na výrobě sluchátek). Určitě to byl. Měli jsme až nehorázné štěstí na světové celebrity a Hezuckého, za ani ne 24 hodin jsme měli tu čest jich tolik vidět. Steve do nás za zhruba 20 minut naládoval učivo za celý ročník vyšší záchranářské školy, upozornil nás na některé pikantnosti místní řeky, jako například, že v ní žijí krokodýli apod. Což většina osazenstva brala jako vtip. Ostatně u něj mnohdy bylo těžké rozeznat, co myslí vážně a co jako vtip, jelikož vše říkal se stejným výrazem a stejným tónem. A to mě na něm hrozně bavilo, Martinu spíš lehce stresovalo.
Z toho důvodu jako velký plus beru, že jsme skončili na raftu, kterému šéfoval právě on. Mimo něj, Hezuckého, nás dvou tvořili posádku ještě mladý kluk z Izraele, což mezi řečí zmínil, ne že by měl pod helmou „šábes-dekl“, a dvě holky z Jižní Korey, alespoň tuším odtamtud. U nich bylo zajímavé, že min. jedna z nich neuměla plavat. Tomu by na Moravě řekli „mít gule“, neumět plavat a vlézt na raft do divoké vody.
S helmičkami na hlavě, vestami na sobě, pádly v rukách a počátečním názorném předvedení, jak se tahá člověk z vody zpět do raftu a upřesnění si základních povelů od kapitána Steva, jsme vypluli vstříc peřejím. Já měl tu čest sedět na špici lodi společně s izraelským jinochem a udávat tak tempo pádlování, za mými zády jsem měl svou drahou polovičku, na druhé straně raftu Hezuckého. Steve samozřejmě seděl vzadu u kormidla a před ním „plavání neznalá“ a „pár temp jsem už v životě udělala“ Korejky.
První peřeje byly spíš oťukávací, ač minimálně na předku lodi protivlny dávaly pěkné pecky. Avšak netrvalo dlouho a začalo to být pravé dobrodrůžo, při kterém jsme se asi na pátých peřejích poprvé koupali. Naštěstí to bylo na místě, kde nás doprovodný tým, plující s námi na kajakách, i natáčel, tedy z toho máme krásné video. Zpětně to bylo super vzrůšo (opět mluvím za sebe, nikoli za Martinu), ale nutno pravdivě uznat, že v danou chvíli zas tolik ne. Šlo o peřej s poměrně velkou protivlnou, za níž hned byl vodní vír. K tomuto jsme byli dopředu poučeni, že pokud spadneme do vody, víru, musíme zůstat v klidu, ruce k tělu a voda nás sama vyhodí nad hladinu. Teorie ve školní lavici je jedna věc, ale když se to člověku minimálně poprvé stane, instinktivně v klidu nezůstane. Obzvláště, pokud je ve vodě pod lodí a při pokusu o vynoření do ní hlavou narazí. To se nám s Martinou právě stalo, zatímco druhá strana přepadla mimo raft, my spíš zůstali pod ním. Minimálně má první reakce nebyla v klidu přitáhnout ruce a nechat se vynést, ani se nejednalo o žádný učebnicový plavecký styl, nýbrž styl typu „plácej rukama, nohama, co to jde“. Na klidu ani nepřidalo, že když už jsem se malinko dostal nad hladinu, tak přišla další vlna, já si loknul a šel zase pod vodu. Každopádně po chvíli přišel nevysvětlitelný záblesk v mé mysli, přestal jsem plácat končetinami všude kolem, přitáhl ruce a světe div se, ono to fakt fungovalo. Vír a proud mě krásně vynesly nad hladinu. Ovšem tak na pohodu, že bych si klidně u toho dopřál kávičky a vykřížoval nedělní luštěnku to přeci jen nebylo.
Po tomto koupání jsem se po chvíli víceméně uklidnil a těšil na další peřeje. Martina se od té doby těšila na ty dvacáté či kolikáté, zkrátka poslední, a tak jsem každou chvíli slyšel otázky typu: Tohle byly kolikáté peřeje? Kolik jich ještě zbývá? A i tyhle malé se počítají?
Koupání následovalo ještě jedno, těsně před koncem, a dle mého názoru stejně jako u toho prvního, o náhodu ani nehodu nešlo. To druhé koupání bylo jasné, předem avizované, a kromě nás se překrásným flopem převrhl i druhý raft, jen třetí zůstal ušetřen. U nich už předtím taktéž k nějakému koupání došlo, a především jedna mladá slečna se zdála býti lehce vyplašenou, majíc toho plné kecky, a patrně se tedy raději jejich průvodce největší vlně vyhnul a o rozkoš z převrhnutí raftu je ochudil.
Při našem prvním koupáním jsme si nebyli jisti, do jaké míry to bylo chtěné, ale myslím si, že po celou dobu Steve moc dobře věděl, co dělá. Když byl schopný na peřejích nás natáčet tak, abychom koukali do foťáku na břehu anebo abychom si mohli prohlédnout, čemu se vyhýbáme, myslím si, že nás i v prvním případě chtěl vykoupat. Možná proto, ať neděláme blbosti, že byť on sám sem tam udělá či pronese nějaký žertík, ostražitosti je stále třeba.
A mimochodem k jeho vtípkům, na začátku zmínění krokodýli opravdu v řece jsou. Na kameni jsme minimálně dva se vyhřívat viděli. Sice ne žádné 5metrové macky, ale že bych se v tu chvíli chtěl koupat ve vodě, takové nutkání jsem neměl.
Rafting byl zakončen asi v půl druhé po poledni poměrně strmým výstupem od řeky nahoru na útes rokle. A zaslouženým obědem, rozvozem zpět po našich ubikacích. Musím říct, že při první zmínce raftingu v Africe, jsem byl trošku nesvůj, jak to bude vypadat. Kupříkladu dělat to Etiopani, radši si ani nechci představovat, jak by vypadalo a dopadlo. Ale zde vše fungovalo na super úrovni. Jen nám ukázalo, vlastně vše okolo Viktoriiných vodopádů, že i v Africe umí dělat turistický business na úrovni. A že když už si za to něco zaplatíte, rozhodně se vám investice vyplatí. Navíc teď můžeme říkat, že jsme raftovali na Zambezi, plné rozbouřených peřejí a nebezpečných krokodýlů. Už to úplně slyším, jak se to nad pivem bude vyprávět a s každým dalším půllitrem bude přibývat na pikantnostech a stupních nebezpečí.
Nedělní den jsme posléze zakončili už hezky důchodcovsky, plavbou lodí při západu slunce. Ach ta romantika. Tentokrát na části Zambezi nad Viktoriinými vodopády, s menším občerstvením a otevřeným barem. Navíc jsme viděli slona přeplavat řeku, a poznali, že na takového pořízka je poměrně zdatným plavcem. Tolik tedy asi k Viktoriiným vodopádům, v pondělí ráno nás už čekala cesta přes hranice do Botswany, za trochou více té fauny.
Národní park Chobe
Během pondělního dopoledne, doby těsně předpolední, jsme opustili Zimbabwe a překročili hranice do Botswany. Respektive si na hranicích byli předáni řidiči zajišťujícími náš transfer. Na hraničním přechodu opět žádný problém, člověk jen vyplní dotazník kam, jak a na jak dlouho jede a může vesele frčet do Botswany. Pro občany EU nejsou třeba žádná víza, žádné poplatky. Tomu já říkám racionální podpora turismu v zemi. Jediné, co při překročení hranic musíte absolvovat je autem projet menší příkop s vodou a pěšky poté projít přes namočený hadr, položený na zemi. Jedná se o prevenci zavlečení choroby (nevybavuju si už přesně jaké), ze Zimbabwe do Botswany, která je nejčastěji šířena skrze exkrementy dobytka. A ono šlápnutí na mokrý hadr slouží jako „dezinfekce“ podrážek vašich bot, pokud by se vám snad poštěstilo na zimbabwské straně dupnout do nějakého toho šrapnelu.
Do našeho prvního ubytování v Botswaně, Wildtrack Eco Lodge, jsme dorazili chvíli po poledni a byli vroucně všemi zaměstnanci uvítáni. Aby také ne, když jsme vyjma 4 místních turistů byli jejich jedinými hosty v této době. Lodge se nachází v těsné blízko hranic se Zimbabwe (jen jižněji od Viktoriiných vodopádů a přechodu, jímž jsme vstoupili do země), poblíž městečka Pandamatenga, místními familiárně nazývaného Panda.
Panda, a tedy i naše ubytování, je od největší atrakce v okolí, národního parku Chobe, vzdálena cca 1 a ¼ hodiny jízdy autem. Což možná není nejpříhodnější místo, ale i v samotném okolí lodge je rozhodně co k vidění. Myšleno z říše fauny. Na rozdíl od lidí, zvířata si mohou hranice mezi Zimbabwe a Botswanou překračovat vcelku beztrestně a také tak s oblibou činí. Samotná lodge je zařízena velmi „tradičně“ a přírodně, žádné ploty nebo zdi kolem, a tak po setmění je možné se mezi domečky pohybovat pouze s doprovodem z řad zaměstnanců a při vykračování v kteroukoli denní či noční dobu si dávat pozor na hady, štíry a podobná zvířátka. Součástí klíčů od našeho domečku byla i píšťalka, další nezbytná výbava, pro případ akutního ohrožení a přivolání pomoci. Jak byla především Martina instruována, nehvízdá se na ní z důvodu přítomnosti pavouků. Ti se jako ohrožující faktor nepočítají.
Lodge vedou dva Jihoafričané, Andrew a Brandon, což není nic neobvyklého v Botswaně, že na horních místech často sedí běloši jihoafrického (ač jihoafrického myšleno v uvozovkách) původu. A aniž bych myslel nějak ve zlém, na službách a fungování se pozitivně projevuje. Koneckonců i naše ubytování u Viktoriiných vodopádů mělo managerku bílé pleti. Zpět ale k Andrewovi a Brandonovi. Chvíli jsme zkoumali, jedná-li se o příbuzné, jelikož si jsou dosti podobní, a to nejen proto, že celé dny tráví ve stejném stejnokroji, tj. zelených šortkách a košili s krátkým rukávem. Nakonec jsme spíš usoudili, že se bude jednat spíše o partnery, jelikož těžko si asi představit, že by trávili nějakých 11 měsíců v roce bez rodin. Každopádně oba vedou komplex na výbornou, zatímco Brandon má na starosti spíš průvodcovství a vyjížďky s turisty za zvířaty v přilehlém okolí, Andrew má na povel hlavně kuchyň a místní zaměstnance.
Wildtrack Eco Lodge není v jejich vlastnictví, ale patří místní podnikatelce, či jak majitelku nazvat, která je manželkou místního největšího farmáře. Párkrát jsme jeli kolem jeho polí a věste, že pojem „velkofarmář“ má v místním měřítku diametrálně odlišný rozměr než v našem. Při pohledu z jednoho okraje pole totiž budete mít jeho konec v nedohlednu. A proč do jména svého ubytovacího zařízení dali slovo Eco? Nejedná se o žádné ekologické fanatiky, takové snad ani nikde v Africe najít nelze, ale zaměstnanci jejich lodge jsou z místní komunity v Pandě, nijak nekvalifikovaní lidé, kdy kromě zaměstnání se jim dostává i vzdělávání, školení a tréninku. Což jak Brandon poznamenal, je někdy náročnější, především ze začátku, s nimi jako zaměstnanci fungovat, ale po čase, nějakém roce, dvou, už to je dobré. Navíc v tom je ten záslužný pocit, že člověk nějakým způsobem přispívá k jejich rozvoji.
Jelikož jsme do těchto končin nedorazili zrovna v nejideálnější termín, jak už bylo zmíněno po období sucha a se začínající dešťovou sezónou, tu a tam se již nějaký ten déšť či spíše pořádná průtrž objevila, pondělní odpoledne a podvečer jsme strávili už jen v naší lodgi. Dorazili jsme po silné bouři, a tudíž okolní cesty mohly být dost rozblácené a hrozilo zapadnutí s autem. To mi velkou radost neudělalo, trošku jsem remcal, ale i tak jsme si západ slunce užili výhledem do krajiny z pohodlí venkovních křesílek, místo na korbě automobilu. Až to lehce vypadalo jako v kině, jelikož jsme k tomu samozřejmě měli nějaké to občerstvení a v blízkosti, asi 50 metrů od nás, se nacházelo menší jezírko (ve tmě i osvětlené z dálky), ke kterému se tu a tam nějaké to zvíře přišlo napojit, a především pak hejna ptactev se na něj slétávala.
V úterý nás již ovšem žádné rozmary počasí nezastavily, ani nemohly rozhodit, a vyrazili jsme s průvodcem směr národní park Chobe. To obnášelo opět brzké ranní vstávání, dřívější ještě o naši touhu brzo ráno něco zahlédnout u blízkého jezírka, a dojezd výše zmíněnou hodinu a něco k nejbližší bráně do Chobe NP, poblíž města Kasane. Našim průvodcem byl Saruf a byl to ten samý mladý muž, co nás vyzvedával předešlého dne na hraničním přechodu. Ona celá věc se totiž má následovně. Náš výlet, program jsme si dopředu organizovali přes agenturu Lelobu Safaris, která nám zajistila veškerá bydlení, vykomunikovala s jednotlivými managery. Následně lodge Wildtrack, kde se role průvodce ujímá pouze Brandon, si najímá další agentury pro průvodcovství a převoz svých hostů. Jedná se tedy o takový outsourcing na druhou, který ale funguje, nebo alespoň v našem případě fungoval až neafricky dobře.
Saruf, jako snad všichni, co jsme potkali, byl přátelský, ochotný a jelikož se nejednalo o žádného barda, byl i značně mladistvě veselý a neustále vysmátý. Koneckonců na naši otázku, proč dělá průvodce, odpověděl, že kromě lásky ke zvířatům to jsou pro něj vlastně takové placené prázdniny. Inu proč ne. Kromě pobavení nás zahrnul už cestou k parku spoustou informací, jako například tou o současném prezintovi Ian Khamaovi, který je synem prezidenta z konce šedesátých a celých sedmdesátých let, Seretse Khamay, který se mimo jiné „proslavil“ tím, že se oženil s bílou Britkou. Což tehdy, nemyslete si, vyvolalo dosti pozdvižení, ale dnes je myslím v zemi na něj vzpomínáno v dobrém, soudě dle jeho soch „na každém rohu“, letiště v hlavním městě Gaborone nesoucím jeho jméno atd.
Na cestě do Chobe NP jsme kromě dostání zajímavých informací o Botswaně například viděli i nějakého toho slona, jak si přechází silnici mimo vyznačený přechod (žádná zebra tam nebyla) nebo frontu kamionů čekající na přechod do Zambie, který spočívá v přejezdu přes řeku Zambezi, kde zatím jaksi stále chybí most (ale staví se). Přepravu tak zajišťují tři lodě, trajekty, přičemž víc jak jeden kamion se na jednu bárku nevměstná. To ve finále znamená, že řidiči mohou klidně čekat několik dní, týden, než se dostanou na řadu. Na mou otázku, co tam tak dělají řidiči, když v okolí jsme žádné kasino ani vykřičený dům neviděli, Saruf odpověděl, zajdou si do obchodu, koupit jídlo, pití. Pohoda, jazz. To hned týdenní čekání uteče jako voda.
Ranní cesta do Chobe NP utekla vcelku rychle, jednak že bylo stále se na co ptát a jednak asi protože jsme byli natěšení, až uvidíme nějaká ta zvířátka. V mém případě tak nějak na všechny, v případě Martiny to vše bylo tradičně o slonech. Těch by podle některých zdrojů mělo být v Chobe NP až 8000 živých kusů. A když už opět nakusuju nějaká ta čísla, pár informací i k parku samotnému. Název nese dle řeky Chobe, která ho lemuje a zároveň tvoří hranici mezi Botswanou a Namibií. Zároveň se jedná o rameno řeky Zambezi. Samotný park má rozlohu asi 11.000 km2 a jedná se o druhý největší národní park v Botswaně (překvapivě po Kalahari). Vyhledávaný je hlavně kvůli zástupům slonů i rovněž obecně veškerému zvířectvu, které především v sušších měsících hojně využívá řeku Chobe k napojení a osvěžení. My jsme dorazili v čase, kdy řeka byla na svém minimu. Navíc přicházející deště zahnali zvířata dále do houštin buše, kde zaprvé se mohou skrýt lépe před deštěm a za druhé, když zaprší, nemají moc důvodů se trmácet někam k řece.
Naše dopoledne bylo takové klasické safari, tzn. ježdění v autě po parku a byť jsme rozhodně neviděli zástupy zvířat, na své jsme si rozhodně přišli a naštěstí ne každé zvíře pohrdlo nabídkou blízkosti říčního koryta. Navíc Saruf, kromě nejrůznějších faktů, nás bavil i tím, jak kterému zvířeti familiárně říkají. A tak například Impaly jsou McDonald’s, ne proto, jak tipovala a trefně poznamenala Martina, že jsou všude, ale protože mají na svých zadečkách velké černé M. Buvolům (Cape Buffalo) tu zase říkají soudci, dle vzezření jejich rohů. A takového Water Bock zaručeně poznáte podle toho, že má na svém pozadí obtisknuté bílé záchodové prkýnko (přeloženo z originálu „the one with the toilet seat“).
Po ježdění autem parkem nás Saruf po poledni vzal na loď, na řeku Chobe, jejíž plavbu jsme začali obědem v restauraci The Raft, což je pohostinství plovoucí přímo na řece a vlastně už náležící namibijské straně. Přepluli jsme přes čáru bez pasů, a to jeden z nás je povoláním konzul. Tomu se říká příklad.
Po obědě nás posléze čekala plavba po řece skrze park, resp. kam až to tak šlo a jestli dopoledne tu a tam byly hlušší chvilky, tady se jeden nevěděl, kam dřív otočit. A to si ani nechci představovat, jak to musí vypadat v hlavní sezóně. Ač kromě zvířat hlava na hlavě tu budou jistojistě tak turisté hlava na hlavě, či spíše loď na lodi.
Takřka na závěr naší plavby jsme narazili i na stádo slonů, tudíž i Martina mohla být naprosto spokojená. Naštěstí jsme byli na loďce a nebylo tolik těžké ji odtamtud po čtvrt hodině dostat. S mou neteří v Zoo a strhávání jí z plotu při koukání na slony to onehdy bylo krapánek složitější. Krásné zakončení krásného dne. Chobe NP je zkrátka úžasný.
Ve středu ráno v našem programu následovalo pro změnu ranní vstávání, lehce po páté hodině, a od půl šesté ranní jízda s Brandonem po okolí Wildtrack Eco Lodge, konkrétně na jih podél hranic se Zimbabwe. Opět, ač nám divá zvěř neskákala v hojných zástupech pod kola, v kombinaci s východem slunce bylo pokoukání náramné. Navíc opět trošku jiné, a tak nějak více přirozenější než obvyklá safari v parcích, jelikož tady přeci jen zvěř je spíš plachá a na auta, lidskou přítomnost není tolik zvyklá. Na rozdíl od parkových safari se vám zvířata „nepředvádí“, ale spíš prchají před autem a nemít je vysloveně před sebou servírovaná jak na talíři, má taktéž něco do sebe. Samozřejmě, pokud by člověk měl jezdit tři hodiny autem a nenatrefit ani na kus fauny, už by asi bylo moc, na atraktivitě z hledání zvířat by ztratilo, a nebezpečně se začalo podobat záživnosti mého houbaření, kdy také jen bloumám po lese, aniž bych něco našel. A když už, stejně to ve finále nesním.
S krátkou zastávkou na ranní kávu a svačinu jsme se do lodge vrátili někde kolem půl desáté, dosnídali se a nechali se informovat, že oběd bude v půl třetí, odpolední vyjížďka pak od čtyř. Naše hloubání, co do té doby budeme dělat, rychle vzalo za své, jelikož jsme se oba původně na chvíli natáhli, ale po chvíli slušně začali hloubat. V poněkud jiném významu slova než v prvním případě. Ty takřka čtyři hodiny uběhly, ani nevíme jak. Především Martině, která volný čas využila k úvahám nad závažnými otázkami se zavřenýma očima téměř bezezbytku. Já přeci jen tolik přemýšlivý nejsem, ale skoro dvě hodinky jsem si též interně mudrcoval.
Odpoledne jsme pro změnu vyrazili na sever, s košíkem plným občerstvení pro pozorování západu slunce, ale žel náš odpolední výjezd skončil asi po 20 minutách, kdy jsme s autem zapadli do bahna, ze kterého bez cizí výpomoci nešlo vyjet. Brandon proto musel nažhavit telefon, najít signál, a zavolat zpět do lodge Andrewovi, aby nás přijel vytáhnout. To se také ve finále zdařilo, ale západ slunce jsme nesledovali nikde v divoké přírodě, ale z našich oblíbených křesílek v komplexu naší lodge.
Že je něco špatné vždy k něčemu dobré se nám naštěstí záhy potvrdilo, když při večerním smrákání se k onomu asi 50 metrů vzdálenému jezírku přišly napít dvě lvice. Na jednu stranu to bylo krásné pokoukání, na druhou, když si člověk uvědomil, že mezi ním a lvicemi je 50 metrů volné přírody, žádný plot, nic, vkrádalo to do hlavy myšlenky, co by kdyby. Mým únikovým plánem bylo skočit do malého bazénku s vodou, jelikož přece kočky sice plavat umí, ale koupání ve vodě se spíš vyhýbají. Můj logický úsudek s úsměvem na rtech vcelku záhy rozmetal jeden z místních zaměstnanců, že to by mi bylo platné jako mrtvému zimník, jelikož obzvlášť pokud jde o jídlo a má hlad, kočka si klidně skočí i do vody pro svou potravu. Na strom lézt asi také nemá smysl, to bych musel vylézt na hodně vysoký, a to se zase bojím výšek, vyhrát rychlostní závody s kočkovitou šelmou jsou už úplnou utopií „na entou“. Předhodit jí Martinu a doufat, že jí se uspokojí a já se zachráním by bylo poněkud nehumánní. Nezbývalo než doufat, že toto dilema nenastane. Nenastalo a my si mohli v klidu vychutnávat pohoštění, pití piva, pozorování napájecích se šelem a obtěžování houfy hmyzu. Kterého s blížící se dešťovou sezónou bylo požehnaně a o poznání větších rozměrů než ovádi, na které jsme zvyklí od jihočeských rybníků (pozn. já jihočeských, Martina asijských, pro přesnost).
Okavango Delta
A byl tu čtvrtek, v našem případě znamenající další přesun, tentokrát do srdce delty řeky Okavango. Jedná se o řeku, která do Botswany přitéká z Angoly a vlastně nikde neústí, v žádném z oceánů, moří a jezer, jen se tak rozlévá po krajině severozápadní Botswany. Právě to z ní dělá nádhernou krajinou scenérii a láká množství zvířat.
Náš odvoz byl připraven lehce před 10. hodinou a řidičem nebyl nikdo jiný než nám dobře známý Saruf. Ten nás odvezl na letiště v Kasane, kde nás měl čekat privátní let, resp. let malým letadlem – Cessnou, do středu delty a našeho kempu. Letiště v Kasane, obdobně jako to u Viktoriiných vodopádů, nebude příliš letité a zeje čistotou. Na letišti jsme byli asi 30 minut předem, hned u odbavovací přepážky společnosti Delta Air, kam nás Saruf přímo zavedl, nás čekal její zřízenec, potvrdil si naši totožnost, odebral velká zavazadla, ponechal příruční a vydal letenky. Tečka, konec. Prohlídkou rentgenem jsme prošli také hned, a ještě nám zbývalo asi 20 minut do odletu. Je to krásné vidět, když někde věci fungují a nemusí se tvrdnout 2 a více hodin na letišti. Zase přibyla slzička na kraji oka, při pohledu na to.
Do středu delty nás tedy mělo zanést malé 6ti místné letadlo, pilot, co-pilot a 4 pasažéři. Po valnou část roku je většina oblastí delty a kempy dostupné pouze těmito malými letadly. V době naší návštěvy, tedy poněkud suššího období, se dají využít vozy 4×4, ale i tak si nejsem jistý, zdali do všech končin, přímo do našeho kempu. Pro mě osobně to byla první zkušenost s letem v takhle malém letadle, Martina už něco podobného například na Komorách zažila, byť v malinko větším provedení. Takže zatímco já jsem se na let těšil jak malé děcko, Martina si spíš už přála, aby byl za námi. Razí heslo čím větší letadlo, tím lepší, protože to míň drncá. Let měl trvat asi 1 hodinu a 20 minut, s jedním mezipřistáním k nabrání čtvrtého pasažéra. Kromě nás přímo z Kasane byl na palubě letadla ještě jeden pasažér, pravděpodobně místního původu, protože zatímco my jsme se buď lehce klepali z propadů letadla kvůli horkému vzduchu, anebo kochali výhledem z okének, on vzadu rozvalený ťukal non-stop do svého telefonu a ani menší turbulence či stádo slonů pod okny ho nerozházelo.
Let by tedy šlo rozdělit na dvě části. První z Kasane do mezipřistání na okraji Okavango delty, která trvala skoro hodinu. Letadlo během něj vystoupalo poměrně vysoko, ne do výšek velkých dopravních letadel, ale takových, kdy na povrchu zemském toho moc rozpoznat nešlo. A vzhledem k již zmíněnému horkému vzduchu se sem tam malinko propadlo, což Martině moc dobře nedělalo a upřímně přiznám, ani já z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený.
Při mezipřistání k nám přistoupila starší paní o holích. Za notného doprovodu a pomoci jejího průvodce, ale i tak před paní ještě teď smekám, že si ve svých letech dopřála takovouto dovolenou a neválí se jen někde v lázních anebo na pláži v Dubaji. Po něm druhá část letu už byla úplně o něčem jiném. Pilot úmyslně na těch 20 minut nestoupal nijak závratně vysoko, a tak se z okénka letadla bylo nač koukat. Z ptačí perspektivy vidět stáda slonů, zeber, žirafy, pakoně, buvoly, za to by snad i stálo nějaké to pozvracení se do pytlíků letadla v první části letu. Má maličkost ve finále z letadélka vystupovala naprosto unesena, asi by mi nevadilo ještě chvíli přelétat nad deltou. Martina přeci jen byla ráda, že už opět stojí pevně na zemi.
Naší destinací v Okavango deltě byl kemp Oddballs, což by se dalo přeložit do češtiny jako kemp Podivínů. Jedná se o stanový kemp, v těsné blízkosti jednoho z kanálů, kdy stany jsou postaveny na dřevěných podstavcích a jako šatník slouží velká uzavíratelná truhla před ním. Koupelna je také značně přírodní, byť vymoženost toaletní místy zde v poněkud vzdušnějším záchodovém koutku byla. Sprcha pak fungovala stylem „napusť si kbelík vodou, vytáhni ho přes kladku nahoru a skrz hadici instalovanou v jeho dně, na sebe spusť sprchu“. Jednoduché, praktické a hlavně funkční. A pokud chce člověk i dlouhou sprchu, trošku si před tím mákne.
Jak jsem již zmiňoval, kemp se nachází v samém srdci delty, jako náš předchozí taktéž není obehnán žádnými ploty, a kromě pár solárních panelů je vyvedený v přírodním duchu. Hned v jeho těsné blízkosti je kanál zakončený jezírkem, kde jsou přes den naloženi hroši, tu a tam se zastaví napít sloni, gazely, takže skoro by se dalo říct, že člověk nemusí ani nikam chodit. Nezřídka si nějaký ten slon udělá výlet i přímo do kempu, mezi stany, domky, což jsme také zažili, ale místní průvodci to pouze komentovali slovy, že jde o mladého samce, ti jsou většinou takoví hraví, zvídaví a sem tam zmatení. V klidu přitom usrkávali svou kávu dál. Kromě toho, že se nejedná o žádný extra luxusní kemp, což nám maximálně vyhovuje, je z tohoto důvodu zjevnou výhodou i jeho cena. Zatímco za některé kempy v hlavní sezóně, myslím především ty na Chiefs Islandu, což je ostrov, na který jsou stahováni veškeří živí nosorožci v Botswaně, pro jejich ochranu proti pytlákům, zaplatíte za osobu na noc i více jak 1.000 USD. Náš kemp vyšel o poznání levněji. Neříkám, že byl za hubičku, ale zde se zkrátka platí za místo a vše, co člověk může vidět. Hlavně moc vybírat si člověk nemůže. A už vůbec ne si ustlat jen tak hala bala někde pod stromem.
Po našem příletu nás uvítal šéf kempu Doc, milý chlapík, s lehce kostrbatou angličtinou, ze které si sám dělal srandu. Ale velmi komunikativní, věčně se smějící a zábavný vypravěč. Kromě sebe nám ihned představil i našeho průvodce po dobu našeho pobytu v Oddballs, Amose, staršího chlapíka (přes 60 let), ale zjevně stále ve skvělé kondici. Jen pravda, s poněkud horší angličtinou.
Když už jsem byl u výhod kempu příp. Okavango delty jako takové, rozhodně nelze opomenout rozdílný druh safari než klasické ježdění autem po národních parcích. Zde totiž safari probíhá dvěma způsoby – buď na malých dřevěných loďkách, tzv. mokoro, po kanálech anebo pěšky. Jelikož u nás nebyla hladina vody vysoká, kanály delty nijak rozvodněny, nás se týkala druhá varianta, kdy loďkou jsme se vždy jen dostali přes asi 10ti metrový kanál na druhou stranu od kempu a dále pokračovali po svých. Přičemž ať už na loďkách či po svých, vždy se jde ve dvou s jedním průvodcem. Či v malých skupinkách. Ono se ani víc lidí než dva a průvodce s bidlem v ruce do mokoro loďky nevejde. Plus tu jste opravdu součástí přírody a dělat nějaká velká procesí asi není úplně záhodno.
V Oddballs kempu jsme strávili dvě noci a za dobu našeho pobývání zde vyrazili na 4 procházky do divočiny, dvě ranní a dvě podvečerní. Co je rozhodně zajímavější na pěším safari, je fakt, že je více přírodně přirozenější, za zvířaty se nehoníte uvnitř plechových krabic na čtyřech kolech a také minimálně ty zajímavější, jako např. lvy, slony apod., si musíte vystopovat, jít za nimi. Tedy naštěstí ne vy sami, od tohoto máte s sebou právě onoho průvodce. Při stopování například slonů tu ovšem vyvstává menší paradox. Může se stát, že nějakou chvilku jdete po jeho stopách, ale ve chvíli, kdy ho konečně spatříte, řekněme na vzdálenost 100 metrů, musíte se mu už spíše zase začít vzdalovat, obloukem ho obcházet. Jinými slovy pachtíte se za něčím, před čím ve finále, když najdete, budete utíkat.
Vlastně oprava, před slonem nikdy neutíkat. Sloni dobře slyší a cítí, což vzhledem k tomu, jak vypadají jejich uši a nos asi není žádná šokující zpráva, ale prachbídně vidí. Dá se říci, že co se nehýbe, to nevidí. Pokud tedy narazíte na slony, ideální volbou je pomalým krokem se od nich vzdalovat, pokud možno jít dolů z větru. Pakliže by šlo o slonici s mládětem, může být váš ústup poněkud dramatičtější, v případě slona, kterému vytéká něco z uší, což značí sloního jedince ve stresu, pán bůh s vámi. Takový chobotnatec pak víceméně boří všechno kolem sebe a chová se dle hesla „já nejsem blázen, já jsem letadlo“.
Stejně, jako co dělat při setkání se slonem, jsme byli instruování u lvů. U nich platí taktéž, rozhodně se neotáčet a nezačít utíkat. Pak si lev či lvice ve své hlavince spojí, že jste kořist, protože před nimi prcháte a máte vymalováno, resp. lva na zádech. Jak pravil Doc, správce kempu Oddballs, utíkat před čímkoli, co má čtyři nohy je blbost, protože ty budou vždy rychlejší než nohy dvě. Lvovi je třeba se tedy postavit, pokud už dojde k bližšímu kontaktu, stát a navázat oční kontakt. On pak možná zkusí vás párkrát obejít, zařvat na vás, avšak i v tom případě je zapotřebí zůstat stát a koukat se mu do očí. Dáte tím najevo, že se ho nebojíte, nejste kořist a lev odejde. To, že si přitom načůráte, v lepším případě jen načůráte, do kalhot naštěstí lvi nerozpoznají. A zase pozor, pokud lvice má s sebou malé. Matky, jak jde o jejich děti zkrátka v říši zvířat neznají bratra.
Kupodivu nejnebezpečnějším zvířetem je buvol. Alespoň pro mě to bylo překvapující zjištění. K němu není radno se přibližovat blíž než na vzdálenost viditelné tečky v dalekohledu. Malinko přeháním, ale u buvolů platí, že na rozdíl například od slonů, na tom nejsou tak špatně se zrakem, a i ostatní smysly jim fungují. Navíc, když se rozběhnou, také je těžko něco zastaví. Asi jedinou možností, při útoku buvola, co stojí za pokus vyzkoušet, je lehnout si na zem, dělat mrtvolu a modlit se, že přes vás buvol nebo buvolí stádo nepřeběhne.
Po všech těchto poučkách nás malinko překvapilo, že Amos či jakýkoli jiný průvodce, s sebou nemají žádnou zbraň, pro případ krajní nouze. Průvodci s sebou mají pouze vysílačku a pak prý něco, jako zápalnou pochodeň, kterou mohou útočící zvěř odehnat. Pušku má k dispozici pouze Doc v kempu a při napadení je oprávněn s ní manipulovat následovně: nejdříve se pokusí zvíře zahnat výstřelem do vzduchu, pokud nezabere, může mu několikrát vystřelit kolem hlavy. Jestliže ani toto nezabere, musí jít k telefonu, zavolat do ochrany parku či zkrátka instituce mající na starost ochranu zvířat, a vyžádat si svolení ke střelbě přímo na cíl. Jestli u telefonátu musí zodpovědět několikero dotazů a několikrát potvrdit, že se jedná o vážný stav, do hlavy se vkrádá myšlenka, zdali pak je ještě vůbec na co a proč střílet.
U nošení pušek panují v Botswaně vcelku striktní pravidla. Tedy striktní, pušku nosit je zakázáno a pokud jí někdo má, je na místě zastřelen. Jedná se o opatření proti pytlákům, které jen vypovídá o tom, do jakého krizového stavu se boj proti pytláctví dostal. Nad parky neustále křižují vrtulníky, a to nemám na mysli jen ty s turisty. Různě po parcích jsou v přírodě rozmístěny i kamery. Nejohroženější zvířata jsou očipovaná a monitoruje se jejich pohyb. To se týká aktuálně především nosorožcům, jejichž rohy na nose se staly žádanějšími a cennějšími, než sloní kly. Čipy mají už umisťovány přímo do svých rohů, tudíž se může stát, že pytlákovi jednoho dne může policie zaklepat na dveře s prosbou o vrácení jejich rohu. I když patrně tak milí na něj nebudou, že by se ptali nebo klepali.
Pěší safari tedy vypadaly tak, že jsme buď časně ráno před šestou hodinou anebo ve čtyři hodiny odpoledne, ušli pár desítek metrů ke kanálu s loďkami, přepluli a pár hodin chodili po okolí, hledajíce kusy africké fauny. Nutno přiznat, že někdy jsme třeba i tři čtvrtě hodiny bloumali po okolí, aniž bychom něco pořádného viděli. Kromě impal, protože ty jsou opravdu všude. Dá se říct, že ale vždy jsme se ve finále dočkali a byli odměněni.
Jako například první odpoledne, hned po našem příletu, kdy jsme se již vraceli nazpět k přeplutí kanálu. To se musí stihnout před setměním, protože po něm kanálem putují hroši a lidově řečeno jeho přeplutí může být lehce o ústa. A nemyslím ta hrochova. Vlastně díky hrochům pak člověk úplně zapomněl na krokodýli, co také byli ve vodě. Krokodýly já osobně v lásce příliš nechovám, takže vlastně díky hrochům za rozptýlení. Každopádně při našem návratu prvního, čtvrtečního, odpoledne, již kousek před kanálem, Martina začala na Amosovi vyzvídat, kdy uvidíme ty slony. Stylem asi: „Kdy uvidíme slona? Žije jich tady hodně? Uvidíme nějakého zítra ráno?“, atd. Po této smršti otázek se jeden z houštin objevil pár desítek metrů od nás. Ani jsem si ho snad nestihl pořádně vyfotit, protože jsme se zařídili dle hesla, když už něco najdeš, rychle, vlastně pomalu v tomto případě, před tím zase zdrhej. Poprosil jsem pak Martinu, zda by se takhle následujícího dne nemohla vyptávat na Leopardy, ale s nimi bohužel její kouzlo nefungovalo. Ve spojení Martiny a slonů zkrátka asi bude něco víc.
V pátek odpoledne se nám pro změnu přihodilo, po nepříliš úspěšném špacírování přírodou, co se do počtu spatřených zvířátek týče, že nám cestu k loďkám a přeplutí kanálu zatarasili dva sloni. Na otázku: „co teď?“, se dostalo prosté odpovědi: „čekat“. Inu na blbou otázku, blbá odpověď, že? A tak jsme si na chvíli, spolu s další skupinkou čekajíc na uvolnění přístupu k loďkám, dřepli do trávy, fotili a čekali, až očešou a olámou pár stromů, a půjdou opět o dům dál. Netrvalo to ve finále tak dlouho, ale bylo to dost dlouho na to, aby už slunko bylo téměř za humny a kanálem pomalu započali hroši svou noční migraci. Amos byl naštěstí zručný gondoliér, který by se dobře uživil i v Benátkách, a precizní prací s bidlem v ruce nás na druhý břeh dostal, aniž by hroši s naší bárkou chtěli hrát „berany, berany, duc“.
Amos byl, alespoň se zdál a asi musel být i vzhledem ke svému věku, zkušený průvodce, dobrý stopař. Bohužel zkrátka v tomto období to se stopováním a nalézáním zajímavých kousků z říše fauny měl poněkud složitější, jelikož jich bylo pomálu. Každopádně při ukazování stop a principu, jakým směrem jít, neváhal do ruky vzít ani hroší šrapnel. Ona je to tedy víceméně vysušená, přežvýkaná tráva, ale i tak. A k tomu nám pověděl příhodu, jak došlo k tomu, že hroši začali trávit více času ve vodě. Bůh stvořil krokodýla, že on bude pánem ve vodě, a hrocha, že on si bude žít na souši. Jenže po chvíli na slunku hroch poznal, že mu sluneční paprsky nejsou příjemné a lépe by mu bylo ve vodě, kde by se před nimi mohl chránit. I tak šel k vodě a poprosil krokodýla, zda by ho tam s ním nechal. Krokodýl se zdráhal, protože se obával, že mu hroch sní všechny ryby. Na což hroch opáčil, že se krokodýl nemá čeho bát, jelikož on maso nerad a je zatvrzelý vegetarián. Po chvilce přemlouvání krokodýl svolil, zkusmo na jeden den. Druhého dne pak krokodýl šel zkontrolovat hroší exkrement. V něm žádné kosti z ryb nenašel, jen samou rozžvýkanou trávu, čímž si potvrdil pravdivost hrochova tvrzení o vegetariánství, a hrocha u sebe ve vodě nechal.
Toto bylo asi nejdelší vyprávění, kterého jsme se od Amose dočkali. I kvůli jeho angličtině. Jinak jsme se ovšem dozvěděli spoustu zajímavých faktů, například že samec impaly kaká pořád na jednom místě, protože tím dává najevo, že jde o jeho teritorium, kdežto samice vykonávají potřebu, kde se jim zachce. Pak kupříkladu, kromě toho, že pakoně nejsou zrovinka nejchytřejší zvířata, i dost blbě vidí. A i proto všude tupě následují zebry, poněvadž jejich černo-bílé pruhy aspoň poznají. Jako bonus navíc poznali, že chodit pozorovat zvířata ráno poté, co v noci v oblasti lovili lvi, má k brilantní ideje daleko, jelikož široké okolí je od zvěře vymeteno. Jen tradiční impaly nezklamou a na vymetených plochách mezi sebou samci soupeří, kdo z nich nejrychleji oběhne kolečko a tím uhrane pozornost z dáli přihlížejících jejich samičích protějšků.
Má-li jít o příběhy a vyprávění, je v Oddballs přes ně pan vedoucí, Doc. Kolikrát jsou přitažené za vlasy, často se u nich zubí od ucha k uchu, ale zábavný je, o tom žádná. Ptali jsme se ho i, zdali také někdy dělal průvodce, či stále někdy dělá. Zprvu jsme se dočkali odpovědi přesně v jeho vtipném duchu, že byl průvodcem asi 2 měsíce, ale neuměl zacházet s bidlem na loďce mokoro a tak se stal šéfem v kempu. Posléze už ovšem malinko zvážněl a dodal, že se mu stala nehoda, kdy loďku s dvěma turisty převrhl a víceméně měl i štěstí, že hned poblíž byla další, která je mohla naložit. Místní vody opravdu nejsou na nějaké dlouhé koupání. Turisté ho pak samozřejmě chtěli soudit, lynčovat a bůh ví co všechno. Ale protože byl vcelku za dobře s majitelem kempu a jak sám přiznal, je hodně mluvný a vypravěč příběhů, majitel usoudil, že se bude hodit pro práci na souši v kempu. Plus opět s úsměvem dodal: „Jako jeden z malá průvodců jsem uměl pár slov anglicky“. Ve finále mu to, že převrhl dva turisty do vody plné krokodýlů, hrochů, pomohlo k lepšímu fleku. Malinko neortodoxní způsob budování kariéry, ale proč ne. Když selže osvědčené, je třeba menších či větších experimentů.
V Oddballs jsme strávili dva nezapomenutelné dny a asi se dá říct, že to byl náš nejlepší zážitek, minimálně co se safari a africké přírody týče. V sobotu dopoledne už nás bohužel opět čekal přesun, nejprve menším letadlem do města Maun, na což se zejména Martina moc těšila, a pak vnitrostátním letem do hlavního města Gaborone. Z Oddballs jsme tentokrát letěli o malinko větším aeroplánem, dokonce pro šest pasažérů, navíc let trval asi jen 20 minut a pilot letěl těsně nad krajinou, a proto žádná „lochneska“ ve vzduchu se nekonala.
Hlavní město Gaborone
K podkapitole o hlavním městě je úvodem třeba zmínit, že pobyt v něm jsme rozhodně neměli v úmyslu a ke strávení jedné noci, sobotního odpoledne a nedělního dopoledne, zde došlo víceméně z donucení. Příčinou byla špatná návaznost leteckých spojů, kdy do Adidasu letadlo odlétá v neděli odpoledne, ale v neděli se žádný spoj mezi Maunem a Gaborone nekonal. Jinak bychom si zcela určitě raději prodloužili náš pobyt v Okavango deltě.
Gaborone, stejně jako celá Botswana, není nijak lidnaté, počet obyvatel hlavního města je menší než 300.000. Jedná se o veskrze malé město, minimálně během naší zastávky dost vyprahlé, jinak vcelku příjemné. V blízkosti jeho centra, kde jsme našli i nocleh (ono je tu v blízkosti v porovnání s Adidasem vlastně všechno), roste nová moderní čtvrť, jejíž součástí jsou i supermarkety a fast foody. Zní to trošku buransky, ale nám z Etiopie stačí málo. A supermarket plný jídla nejrůznějších druhů a značek, které jsou všude ve světě běžné, je pro nás něco jako rajská zahrada. Jinak se dá říct, že město jako takové nijak zajímavé z pohledů turistů není. Asi všude, kde to stojí ve městě za to, se dá dojít, jen vedro vás přitom bude trošku otravovat. Ve starém centru, v blízkosti parlamentu, se nachází i hlavní pěší třída, která ovšem připomíná průchody na jižním městě u konečné stanice metra Háje. Ale nacházela se na ní samoobsluha Spar, v jejímž mrazáku byla zmrzlina Magnum, proto z mého pohledu nádhera.
Párkrát jsme se po městě, ať už z letiště a na něj, nebo na večeři a z ní, svezli místním taxíkem a další pozitivní věc, nikdo nás nechtěl natáhnout. Minimálně ceny byly stále stejné, ač jsme taxikáře střídali víc než ponožky na safari, a dle našeho ověřování nenastala situace, že by nás nastřelili všichni. Možná k tomu i pomohla má otázka na cenu, na kterou jsem si v podstatě i sám odpověděl, dal taxikáři peníze a šli jsme. Zde to fungovalo, v Etiopii se obávám bych strávil dalších 10 minut dohadováním o ceně, aniž bychom si kromě cifry nějak více rozuměli.
Jedinou naší zajímavější příhodou z Gaborone, která stojí za zmínku, je naše setkání s partou místních mladších výrostků řadících na skateboardech na prázdném parkovišti. Na chvíli jsem se u nich zastavil, že se podívám, jak to klukům jde. Přičemž jeden, který tedy pouze seděl na klandru, ale asi se jednalo o místního skateboardového guru, soudě dle o trochu staršího věku, než kolik bylo chlapcům na prkýnkách, mi nabídl, ať si klidně udělám fotku. Nejdřív jsem se lekl, že po mě bude chtít, ať jim něco ukážu, což by po pěkné řádce let, co jsem na tom naposled stál, zavánělo trikem „už ho vezou“. Během mého okukování a focení se začal i vyptávat, odkud jsem. Při odpovědi Česká republika jsem se již tradičně připravoval dodat obvyklou frázi, malá země veprostřed Evropy, vedle Německa. Chlapec mě ovšem překvapil. Po chvilce zadumání totiž odvětil: „vy jste bývali Československo, že?“. Čímž mě tedy až šokoval, to přiznám. Z mého výrazu toto patrně vydedukoval, a tak rychle doplnil, že studoval historii. To vzbudilo zase reakci ve mně a myšleno ve smyslu k rozvedení tématu jsem se otázal „historii?“. Hned vzápětí se to ukázalo jako chyba, poněvadž mládenec přešel do malinko útočnějšího tónu a pravil „Překvapen? Že jsem studoval historii? Že tady v Africe nežijeme na stromech?“. To už zbystřila a do konverzace se zapojila i do té chvíle apatická a v duchu si myslící „co tady děláme“ Martina. Nás kontr v podobě argumentace, že toto si rozhodně nemyslíme, nějaký kout Afriky už aspoň malinko známe, a hlavně žijeme v Etiopii více jak rok, úplně nepřesvědčil. Na něj se nám obratem dostalo konstatování, že v Etiopii je to samý bílý, je to kolonie a tohle je pravá Afrika. No, říct tohle nějakému Etiopanovi, asi to tam za chvíli vypadá jako u řezníka. My jsme raději rozmluvu ukončili, chvíli se ještě podívali na kluky na prkýnkách, a šli zase o dům dál.
Jen mě potom napadlo, že hodiny historie budou v každé zemi v Africe rozdílné, dějiny se patrně budou interpretovat rozdílně (koneckonců kde ne). Pokud země, Botswana, která kvůli ochraně před búrskou okupací raději spadla do okupace britské, učí, že Etiopie je či byla kolonií a je bělošským státem, co asi musí učit v takové Jihoafrické republice?
Spíš bych to ovšem přisuzoval úpravě faktů v hlavě samotného jedince, protože z Botswany jsme byli zkrátka jedním slovem nadšení. Už teď sepisuju žádost na otevření české ambasády v Gaborone a za Martinu posílám přihlášku.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/IsSAL5jQVrAtSMPN2