Druhý prosincový víkend, malinko prodloužený, jelikož Martině ještě zbýval nějaký ten den dovolené, jsme si udělali opět po čase menší výlet po krajině etiopské. Naše kroky směřovaly na sever země, do regionu Tigray, konkrétně do míst pohoří Gheralty a města Aksum, kde se dá říct, tak nějak vše týkající se Etiopie započalo a protínalo nejrůznější etapy její historie.
Avšak než se dostanu k samotným místům a našim zážitkům z nich, začnu popisem naší cesty na sever. Konkrétně našeho letu ve čtvrtek odpoledne z Addis do Mekele, což je hlavní město regionálního státu Tigray, odkud trvá zhruba 2 hodiny jízdy autem přesun do oblasti Gheralty. Vím, už to začíná být poněkud trapná a ohraná písnička, ale nebyli bychom to zkrátka my, abychom cestovali bez problémů.
Nejprve byl náš odlet posunut asi o padesát minut, o čemž jsme byli etiopskými aerolinkami elektronickou cestou informováni. To žádný velký problém nepředstavoval, alespoň měla Martina po půl dni v práci více času na převlečení, dobalení atd. U kontrol na letišti proběhlo vše relativně bez problémů, jen u domácích letů v Etiopii evidentně neexistují striktní pravidla, zdali si můžete či nesmíte vzít lahev s vodou, resp. kapalinou, na palubu letadla. Přičemž zde zaručeně funguje zákon schválnosti, to znamená, pokud nějakou lahev máte s sebou, donutí vás jí vyhodit, pokud žádnou nemáte, je u kontroly benevolentnější zaměstnanec, který s ní nemá žádný problém. Bohužel za kontrolou si v terminálu pro domácí lety žádnou vodu nekoupíte, tedy není od věci, pokud vás s ní nechají projít. Nás se tentokrát týkal bohužel druhý případ, kdy jsme se dopředu veškerých kapalin zbavili, abychom posléze zjistili, že s nimi projít lze. Jeden pán před námi totiž cestoval přímo s plastovým kanystrem (odhadem o objemu 5 l) a poté, co svými mohutnými loky z něj doložil, že je v něm opravdu jen mléko, které mu mimochodem přitom lehce teklo i po jeho vousech, mohl i se svým kanystrem nasednout do letadla.
Toto bylo spíš úsměvné a minimálně nás malinko naštvala nejasnost, kdy se dá vzít či nesmí voda na palubu letadla. První zádrhel cesty přišel v letadle, kdy jsme asi 40 minut strávili sezením v něm, aniž by se něco událo, letadlo, byť jen o píď pohnulo. Po této době do letadla přiběhlo několik pánů v oblekách, část se usadila v business třídě, část si posedala ve zbytku letadla, kde to jen bylo možné. Načež se konečně zavřely dveře letadla, odjely nástupní schůdky a my se dali do pohybu.
Asi za hodinu, kolik zhruba trvá let z Adidasu do Mekele, jsme začali přistávat. Jaké překvapení bylo, že jsme nepřistáli v Mekele, ale ve městě Semera, což je pro změnu hlavní město regionu Afar, východního souseda Tigraye. Přímo na ranveji stálo pár lidí s kamerami, všude vyvěšené vlajky všech regionálních států Etiopie a opodál přistavená vozidla. Pánové, co do letadla nastoupili o 40 minut později zde z něj vystoupili, po uvítacích procedurách nastoupili do přistavených vozidel a odjeli. Což jim nějakou tu chvilku zabralo a my jsme po celou dobu museli zůstat stát na ranveji a z okének nečinně přihlížet. „Jen“ je vyhodit a letět dál zkrátka nebylo možné. Po nějaké 30ti minutové zastávce jsme konečně letěli dál.
V Mekele jsme finálně přistáli asi o 2 a půl hodiny později, než měli, někdy po sedmé hodině večerní, a tedy již za tmy. Jelikož nás čekal ještě transfer do našeho ubytování, kdy na nás měl čekat odvoz, a poněvadž už malinko známe Etiopii, byli jsme lehce nejistí, za A zdali na nás ještě nějaký vůz bude čekat a za B, jestli ve tmě budeme moct jet až na místo určení příp. nebude-li jízda za tmy lidově řečeno „o ústa“. Vozidlo na nás naštěstí čekalo, a že by měl být problém dorazit do naší lodge ve tmě celí, také nikdo ani mrknutím oka nenaznačoval.
První hodina cesty autem, šlo o zde klasickou malou dodávku Toyota, uběhla bez problémů. Až do chvíle, kdy párkrát zachrochtala spojka, než úplně vypověděla poslušnost. Kromě řidiče s námi v dodávce jel ještě Gebre, což byl manager naší lodge, který nás s řidičem přijel vyzvednout. Místní mladý muž, velmi milý, s dobrou angličtinou a i schopný. Na Etiopana až neobvyklé vlastnosti. Plus vůz s námi sdílela ještě jedna ze zaměstnankyň lodge. Gebre po odstavení auta obratem volal do lodge, ať vyjede/zařídí náhradní a jako překlenovací plán, ať hodinu na něj nemusíme čekat v pustině ve tmě, nás vměstnal do jiného minibusu, tentokrát sloužícímu jako etiopská hromadná doprava. My dopadli ještě vcelku dobře, protože nás nechali sedět vepředu u řidiče, a tak jen Martina měla tu a tam problémy, když se řidič snažil zařadit jinou rychlost. A cosi ji lehce pálilo do sedacího ústrojí. Ale pořád to bylo lepší než za námi, kde na místech pro 8 lidí (a už v nich je to dost mačkání), se tísnilo asi 15 Etiopanů včetně Gebreho, řidiče porouchané dodávky a zaměstnankyně lodge z našeho auta.
Toto překlenovací řešení trvalo necelou půl hodinku, kdy většinu času zabralo neustálé zastavování kvůli vystupování pasažérů. To zde funguje tak, že si zkrátka zařvete na řidiče, kde chcete zastavit. Bohužel Etiopané se nedomluví, že by jich naráz vystoupilo více a někdo si pár desítek metrů došel. A tak ve vesnici, v městečku de facto jen zastavujete a rozjíždíte se každých pár metrů stále dokola.
V jednom z městeček na cestě k lodgi nás už mělo nabrat auto, které z ní bylo posláno. Po nějaké 10ti minutové procházce skrz něj jsme seděli opět v soukromém dopravním prostředku a frčeli směr ubytování. Do něj dorazili před desátou hodinou večer. Sečteno podtrženo, odhadovaná doba cesty měla být kolem 4 a půl hodin, pokud započtu i čas před odletem na letišti, my jsme ho dokázali takřka zdvojnásobit.
Ještě jen malé doplnění k tomu, co se vlastně dělo a proč jsme přistávali v Semeře. Každým rokem je v Etiopie den národů a národností, jehož součástí je i konference čelních představitelů země a jednotlivých regionů. Tento rok to vyšlo na pátek 8. prosince (našeho kalendáře) a místo konference na Semeru, ve státě Afar. Konference se pokaždé koná v jiném regionálním státě a jelikož v Semeře nedávno dokončili letiště, min. tedy přistávací plochu, rozhodli se konferenci uspořádat právě zde. Mimochodem letiště v době našeho přistání ještě ani nebylo oficiálně otevřeno pro běžné lety, tedy nás může hřát alespoň pocit, že jsme jako jedni z prvních otestovali jeho přistávací dráhu.
Gheralta
Gheralta, první cíl našeho výletu, je skalní oblast severně od města Mekele. Jak již jsem psal, asi 2 hodiny jízdy autem. Kromě horských masivů a skal, které představují pro nejednoho odborníka v oboru doslova „geologické porno“, je proslulá především soustavou do skal tesaných, skalních kostelů. Proč se jedná o pastvu pro oko pro nejednoho geologa úplně přesně asi neobjasním, ale zjednodušeně na skalních masivech jsou dobře rozpoznatelné jednotlivé etapy formování masivů a povrchu, aniž by člověk do nich musel 100 metrů hluboko kutat.
Kromě skalních panoramat sem turisty lákají především zmíněné kostely. V celém regionu Tigray, je celkem 6 oblastí skalních kostelů. Jednou z nich je právě Gheralta, čítající 34 kostelů. Nejstarší z nich pochází ze 4. století našeho letopočtu a v kombinaci s okolní krajinou, jde patrně o tu pro návštěvníky nejlákavější oblast.
My jsme zde strávili tři noci, 2 a půl dne do nedělního poledne, v Korkor lodgi. Jedná se o menší lodge, čítající aktuálně 8 domků pro hosty, kterou vlastní Švýcar, dlouhodoběji usazený v Etiopii. Asi i díky tomu, kdo jí vlastní, lodge také vypadá. Ponechám stranou, že není nejlevnější, což ovšem zde v Etiopii asi nic. Na rozdíl od námi dosud poznaných ovšem vypadá až ne-etiopsky. Vše funguje, voda studená, teplá teče, žádné zásuvky nejsou vytrhané, okna těsnící. Navíc domky jsou jednoduše, stroze, a přitom velmi prakticky zařízeny. I personál, počínaje Gebrem, který má lodge v době nepřítomnosti pana majitele na starost, po kuchařku, Etiopanku, která byla zlanařena z italské ambasády, je milý, vstřícný. Tohle byl pro mě osobně velmi pozitivní šok. Protože při cestách po Etiopii zkrátka už tak nějak dopředu počítám, že to, čím mě namlsá místní krajina, zase krásně shodí ubytování a služby. Avšak to v tomto případě neplatilo ani omylem.
To, že jsme dorazili ve čtvrtek za tmy, sebou přineslo přeci jen nějaké pozitivum. Korkor lodge, její domečky, mají přední stěnu prosklenou (tuším francouzská okna se tomu říká) a výhledem nasměrovanou přímo na jeden z úchvatných skalních masivů Gheralty. Kombinace tohoto zapříčinila, že má první páteční slova po probuzení a otevření očí byla (raději využiji textového „pípáku“ v podobě hvězdiček): „No ty vo**, to mě po**r“. Pro ty, co nevědí podotýkám, že nejsem žádný dlaždič ani dělník od výkopu kanálů, ale mám vystudovanou Českou zemědělskou univerzitu. Ale zkrátka ten výhled mě naprosto učaroval, oblbnul a upřímně nevím, zdali se tomuhle rannímu výhledu může něco rovnat z toho, co jsem zažil. Snad jen pohled na letenský stadion za ranních paprsků a třpytu vlahé rosy.
Během onoho 2 a půl dne, co jsme pobývali na Gheraltě, jsme stihli navštívit 6 místních kostelů. Během pátku dopoledne jeden, odpoledne taktéž. V sobotu vyrazili na celodenní trek, při kterém shlédli dva svatostánky a v neděli dopoledne viděli opět 2 kostely, které jsou výjimečně situovány na jedné hoře. Jinak zde spíš platí rovnice jeden kopec, jeden kostel.
O každém z kostelů v této oblasti, kam jsme zavítali, se rozepíšu za chvíli. Pro začátek snad něco málo obecnějších informací a poznatků. Už bylo zmíněno, že kromě samotných kostelů je velkým lákadlem i místní příroda. Pokud tedy někdo není zrovna zvědavý na kostely vytesané do skály, přijde si na své i samotným chozením po okolí. Možností tzv. hikingu je tu nepřeberně. Nebo pokud chcete ušetřit, jelikož za každý vstup do kostela se samozřejmě platí, plus je samozřejmostí zde dát něco malého knězi, který vám přiběhl otevřít dveře kostela. I do etiopské ortodoxní církve dorazilo 21. století a vždy stačilo, aby mobilním telefonem náš průvodce upozornil kněze, klíčníka, že se blížíme a ať vyrazí nám dveře svého kostelíka otevřít.
Na možnost chození po horách bez průvodce, jako byste byli na Šumavě, tu můžete zapomenout. Zaprvé, cesty nejsou nijak zvlášť značeny. Kromě několika cedulí na silnicích ukazujících směr k některému z kostelů. Zadruhé, jak je v Etiopii běžné tím místním hnete žlučí anebo si vás někdo hned odchytí a bez úplatku neopustí. My jsme měli průvodce, sehnaného přes naše ubytování, jménem Tewelde, a musím uznat, byli s ním nad míru spokojeni. Nejen pro jeho srozumitelnou angličtinu (to je v Etiopii často vzácnost), ale i pro jeho přístup, znalosti. Na rovinu se nebál říct, ať se ptáme (platilo pro zvídavou Martinu, ta se u nás ptá, já fotím, proto chodíme ve dvou jako policajti) na cokoli, že když bude vědět, odpoví, když ne, přizná, že neví. Žádné báchorky, vymýšlení si kolem. Jen nás někdy při výstupech a sestupech lehce deptal, když my slézali dolů za pomocí všech čtyř končetin a on si v klidu před námi šel a telefonoval. Jeho tvrzení, že ruce nepoužívá, protože jimi jí, jsme mohli leda ignorovat. My z Evropy stejnak používáme příbor.
Mimo jiné byl korektní i co se věci doprovodu skauta týče, kdy se napřímo zeptal, zdali ho chceme či ne. Skauti zde fungují pro pomoc při obtíženějších výstupech. Bohužel bez znalosti místního jazyka by se jim asi kolikrát těžko vysvětlovalo, že žádného nechceme. Stejně tak etiopský nešvar, představující děti volající slůvka jako „many, many“, „givmí, givmí“, dokázal vcelku bez problémů odehnat, když už ani Martinin zvýšený hlas a proslov v angličtině, kterému dozajisté doslovně rozuměli, nezabral.
První skalní kostely existují od 4. století po Kristu, kdy král Ezara poprvé do Etiopie přinesl křesťanství. Důvody, proč byly kostely budovány a tesány na vrcholkách, jsou čtyři. První, modlící jsou blíže bohu. Druhým důvodem je klid a ticho pro modlitby. Třetím důvodem byla ochrana kostelů před nejrůznějšími nepřáteli. A čtvrtým důvodem, poněkud prozaickým, kdyby byly tesány do skály v jejích nižších patrech, reálně by hrozilo, že skála nevydrží a kostel zavalí.
Co se samotných výstupů a tras týče. Víceméně ke skalním kostelům vede jedna, dvě cesty, přičemž někdy jde o pohodlnou vysokohorskou turistiku, někdy se člověk víc zapotí a někdy přichází pasáže, které se blíží už více lezení. Alespoň pro nás ferendže, místní to vybíhají a hvízdají si u toho. Ke všem kostelů, ke kterým jsme se drápali nahoru, trvala cesta asi hodinu. Přičemž dolů o moc rychleji jít nejde, takže hodinu tam a hodinu zpět. Je záhodno být alespoň trošku v kondici, i s přihlédnutím k nadmořské výšce, kdy vrcholy jsou ve výškách pár set metrů přes 2000 metrů nad mořem. Jako Adidas. Ovšem co bylo minimálně pro nás poněkud horší, a je pro všechny jedince, kteří nejsou zrovna milovníky výšek, že tu a tam může cesta vést po okraji skály, na hraně útesu. Navíc tohle samozřejmě nejsou žádné Alpy, tedy nějaká lana, klandry na přidržení tu nečekejte.
Tady dopředu přiznám, že největší místní atrakci, skalní kostel Abuna Yemata Guh jsme vynechali. Cesta k němu je poměrně strmá, což by snad tolik nevadilo, ale jeho finále je mnohem horší. Nejdříve je třeba zdolat, již bez bot (do žádného z kostelů se nesmí vstoupit v obuvi), několikametrovou kolmou stěnu za pomocí úchytů ve skále. Popřípadě je zde možné si pronajmout lano, na kterém vás skauti vytáhnou nahoru. Ve chvíli, kdy pod vámi není 200 metrový sráz, bychom toto i bez lana ještě asi zvládli. Ale onen 200 metrový sráz přichází posléze, na římse o šířce asi 70 – 80 centimetrů (dle informací, co jsme načetli). Ač jsme o tom, zkusit k tomuhle kostelu vylézt, uvažovali, nakonec naštěstí zvítězil racionální úsudek, a ne piva v nás, a rozhodli se nepokoušet, zdali by naše omdlená, bezvládná těla dokázali místní 60ti kiloví skauti udržet na římse.
Nyní už k samotným kostelům, ke kterým jsme se už přímo vydrápali a navštívili.
Abuna Gebre Mikael
První kostel, do kterého vedly naše kroky v pátek dopoledne, se jmenuje Abuna Gebre Mikael. Abuna v češtině znamená otec, tedy se jednalo o kostel otce Gebre Mikaela. Cesta ke kostelu byla místy strmější a náročnější, kdy posloužily i horní končetiny, ale víceméně se jednalo maximálně o lezení po kamenech, žádné příkré stěny. Byl to jeden ze dvou případů, kdy jsme využili i služeb skauta. Martina mi snad promine, když napíšu, že byl k ruce jí. Mé mužské ego by žádnou cizí pomoc nesneslo a o to míň jí následně přiznat.
Původ kostela je datován do 4. století, byť je mnohdy nejen u něj zpochybňováno, ale zůstaňme u etiopské verze. Uvnitř je od 16. století, což platí téměř o každém kostelu zde, vymalován. Pro malby na stěnách a sloupech byly použity barvy z přírodních zdrojů, nejrůznějších rostlin a hornin. Konkrétně Abuna Gebre Mikael je vyveden v poměrně pestrých barvách, s nejvíce převažující modrou barvou (proto se mu někdy lidově říká modrý kostel). 
Díky barvitým a zachovalým malbám na zdech, společně s panoramatickou cestou k němu, patří tento kostel mezi vyhledávanější a turisty oblíbenější. Byť my jsme v něm ani na cestě k němu žádného nepotkali.
Skalní kostely zde jsou postaveny víceméně dle podobného mustru. Minimálně co se hlavní místnosti týče, kde se obvykle tyčí 11 sloupů, kdy každý má křížový půdorys. Dá se tedy říct, že je složen ze čtyř sloupů. Celkem vzato strop alias skálu nad kostelem podpírá 44 vytesaných sloupů. Při obřadech je samozřejmostí rozdělení mužů a žen, aby se vzájemně nemohli rozptylovat, nedej bože se sexuálním podtextem. Přičemž ženám náleží vždy levá strana od kněze, provádějícího modlitbu. Ačkoli tu vlastně neprovádí jeden kněz, ale vždy tři, plus dva diákoni. Což, pokud bych přeložil do vysokoškolské mluvy, jsou jakýsi bakaláři cechu kněžského, kdežto kněží jsou již promovaní. Proč jich je dohromady právě pět má samozřejmě také vyšší smysl. Ježíš Kristus byl na kříž přibit pěti hřeby, a tudíž s počtem pěti se v etiopské ortodoxní církvi setkáte často.
Součástí každého, nejen skalního, etiopského ortodoxního kostela je místnost, kam mohou pouze kněží a kde je uchována replika Archy úmluvy (se slavným Mojžíšem sepsaným desaterem). Ani tento kostel nebyl výjimkou, ale ani po zaplacení vstupného do kostela, vám nedovolí nahlédnout za závěs, zdali tam opravdu je či nikoli. Mimochodem originál je prý uchován v kostele ve městě Aksum, kam jsme mířili po exkurzi na Gheraltě. K tomu více později.
Konkrétní malby na zdech kostela asi nemá smysl popisovat, nehledě na to, že si přesné výjevy ani nepamatuju. Ale ve většině kostelů určitě nebude chybět vyobrazení svatého Jiří, apoštolů, Panny Marie s malým Ježíšem Kristem, archandělé Michael a Gabriel. Malou perličkou k obrazům je vyjevení zlých a dobrých osob, kdy zápornou postavu vyobrazeného příběhu na zdi vždy zaručené poznáte podle toho, že její hlava bude namalována z profilu, bude mít pouze polovinu obličeje.
Maryam Papaseti
V pátek odpoledne, po polední pauze, nás Tewelde zavedl do kostela Maryam Papaseti. Ten výjimečně nestojí na skále, nýbrž pod ní. Přesněji pod skalním převisem, který kostel v období dešťů ochraňuje před přívaly vody. Cesta k němu vede po rovince, údolím s tím, co v době dešťů bývá řekou, jinak spíš potokem a velkými loužemi.
Kromě umístění pod skalou je kostel obklopen i hustou zelení, která se před vámi vyjeví z ničeho nic, jakmile projdete branou ohraničující pozemek kolem kostela. Po spíše vyprahlém okolí jako byste vstoupili do jiného světa. Z prérie do pralesa.
Samotný kostel, výjimečně z 11. století, byl vybudován křesťanským představeným, jehož jméno nosí. O místě jeho vybudování rozhodlo především to, že tu kolem často procházeli kněží a představení při cestách za svými modlitbami, až jednoho z nich, Maryam Papasetiho, napadlo, že by bylo fajn si tu vybudovat menší „odpočívárnu“.
Kostel lze rozdělit na dvě části, zadní částečně vytesanou do skály, a přední, které je dostavena. V zadní místnosti jsou malby z 11. století, nicméně tentokrát ani ne tak na kámen nakreslené, jako spíš vytapetované. Malby jsou vyvedené na plátna z bavlny, která byla natažena na zdi kostela a bohužel na některých se již podepsal zub času. V přední místnosti jsou pak malby na plátnech zhruba deset let staré, vytvořené jedním výtvarně nadaným zdejším kněžím.
Yohaness Makuidi
V sobotu jsme se s naším průvodcem vydali na celodenní vycházku, která obnášela vylézt na jeden kopec ke kostelu, sejít dolů, dát si oběd, který nám laskavě pohlídalo a přivezlo doprovodné vozidlo, a pak pokračovat dále na kopec vedle, k dalšímu kostelu a dolů, do auta a domů.
Cílem první poloviny našeho treku byl kostel nesoucí jméno Yohaness Makuidi. Cesta k němu není nikterak krkolomná, tedy jsme za pomoci Teweldeho odehnali všechny děti a veškeré rádoby skauty, kteří se k nám mermomocí chtěli přidružit a nárokovat si pak nějaký ten peníz za to, že oddaně šli za námi. Jak lehce napovídá název kostela, je pojmenován po, či lépe řečeno zasvěcen svatému Janu. Druhá část jeho názvu, Makuidi, odkazuje na přilehlou vísku.
Samotný kostel se vyznačuje, oproti předešlým, malbami spíš do hněda. Malby jsou nakresleny tentokrát opět přímo na kamenné stěny kostela, jen důsledkem přírodních vlivů a toho, že sem tam do kostela skaliskem někudy zatéká, nejsou všechny v perfektním stavu. Nejen u tohoto kostela platí, že malby nejsou žádným způsobem restaurovány a jsou ponechány tak svému osudu a času.
Dveře do útrob tohoto kostela nám přiběhl otevřít kněží, který kromě toho, že na hlavě neměl bílý „závin“, což by jako správný kněží měl nosit pořád, měl nápadné znaménko křížku na čele. Ostatně stejně jako náš průvodce. Navíc pak ještě po stranách, již pouze kněží, v blízkosti spánků znaménka, jizvičky v podobě dvou čárek nebo také připomínající číslici 11. Tyto jizvičky si oba nesou z doby ještě útlého dětství, kdy jejich rodiče usoudili, dle zabarvení jejich očí, že v sobě mají zlou krev a tímto způsobem jí za pomoci nože ze svých dětí vypouštěli. Povětšinou se tak děje ve věku 4, 5 let dítěte, avšak dnes se prý provádí jen velmi zřídka, jestli vůbec. Nicméně vzhledem k tomu, že náš průvodce nemohl být o moc starší než my, nejedná se o žádný prehistorický zvyk. A co prý bylo důležité, při vykonávání tohoto rituálu, dobře dítě držet, aby se ani nepohnulo. Proto, když v Tigrayi uvidíte dospělého člověka s jizvou přes půl tváře, vězte, že se nejedná o jizvu z nějaké hospodské rvačky, ale památku na vypouštění zlé krve v dětství.
Abuna Abraham Debre Tsion
Odpoledne jsme zamířili o horu dál, ke kostelu otce Abraháma. Debre Tsion v názvu představuje opět název blízké vesnice, přičemž slůvko Debre lze překládat do češtiny jako nahoře, vrcholek. Spousta etiopských měst toto slovo obsahuje ve svém názvu, stejně tak spousta vrcholků. S trochou, možná trochou více, nadsázky můžeme přeložit jako klasické české přízvisko vesnic „horní“.
Ani cesta sem nebyla, z hlediska horolezeckého, nijak náročná, víceméně k jejímu zdolání dostačovaly pouze dolní končetiny, pouze sem tam se malinko, hlavně při sestupu dolů, bylo třeba přidržet. Samotný kostel pak byl oproti ostatním rozdílný ve výšce stropu, kdy byl o nějaké ty metry vyšší. Navíc byl tesán do skály poněkud odlišným způsobem, dalo by se říct nadvakrát. Nejdříve byl vytesán půlkruhový tunel do skály, který měl lemovat zdi budoucího vlastního kostela, hlavní místnosti. Do koridoru kolem je přístup z hlavní části kostela, jen průlezy jsou přeci jen spíše pro Etiopany, než pro dobře živeného a rostlého Čecha. V rámci obvodového koridoru ve skále byla vyhloubena ještě jedna vedlejší komůrka, či jak nazvat, soužící jako modlitebna. Vzhledem k její přístupnosti a prostornosti, odhaduji, že soukromá. Ale upřímně, detaily ve výkladu jsem v této fázi přeslechl, takže bych kecal. Každopádně jak zde, tak v tunelu po obvodu skalních stěn kostela, jsou zapotřebí svíčky, poněvadž na rozdíl od hlavních prostor kostela (opět platí o všech), sem není zaveden drát vedoucí elektrický proud, a tudíž zde není instalována ani žádná zářivka.
Zajímavostí u tohoto kostela byl i stařec sedící či stojící před ním, jenž byl slepý a trvale zde žil. Snad nevyzní moc jízlivě, když napíšu, že ve chvíli, kdy je slepý na vrcholu hory, se jiná alternativa místa žití hledá těžko. Naše srdce se mu však obměkčit podařilo, asi jako každého příchozího turisty, a tak nějaký ten drobný Birr dostal. Aby věděl kolik, k tomu měl po ruce dva mladé chlapce, kteří mu to mile rádi hned přepočítali. Na oplátku nám od něj bylo požehnáno.
Jinak kupodivu jsme u žádného z kostelů nepotkali příliš věřících, kteří by byli na cestě k modlení či z něho. Jen pár už posedávajících, pijících u Yohannes Makuidi ze sobotní rána, kdy bylo po mši. Pravdou je, že mše, modlící seance etiopské ortodoxní církve začínají často v brzkých ranních hodinách nebo i přímo o půlnoci. Vzhledem k tomu, že máme jeden kostel v Adidasu kousek od našeho bytu, víme více než dobře. Přičemž ani skalní kostely nejsou výjimkou a věřící tudíž k nim klidně lezou i uprostřed noci. Kupříkladu v kostele Abuna Abraham Debre Tsion se v noci ze soboty na neděli měly konat dva křty, kdy matka si „naloží“ své děcko, 40ti denní jde-li o chlapce, 80ti denní jde-li o dívku, do šátku na záda a za svitu luny a hvězd si to štráduje po kamenech nahoru ke kostelu. Zde myslím doslova platí, že víra i hory přenáší.
Maryam Korkor a Daniel Korkor
Pro nedělní dopoledne, před naším přesunem do Aksumu, jsme opustili od dříve zmíněného zkoušení štěstí v neštěstí v podobě výstupu k Abuna Yemata Guh, a dali přednost túře ke kostelům Maryam Korkor a Daniel Korkor. Ty se navíc nacházely přímo na skále, jíž jsme se pohledem mohli kochat přímo z útrob našeho příbytku.
I tak se dá hovořit o sladké tečce, třešince na dortu či jak chcete. Oba kostely se výjimečně nachází na jedné hoře a vlastně i za cenu jednoho vstupu máte přístup do obou. Tedy dva za cenu jednoho, nám Čechům heslo dobře známé z akcí v supermarketech. Tomu přeci nešlo odolat.
K výstupy k nim jsme obdobně jako u prvního kostela svolili k využití služeb skauta. Martina mi snad promine, když i zde napíšu, že především k jejím potřebám. A snad mi i promine, když napíšu, že se kolikrát nijak nenudil. Výstup začíná pomalu se zvedající polní cestou, která vás zavede k průrvě ve skále. Zde začíná strmější výstup, ale stále po kamenných, větších či menších kamenných schodech. Jakmile se ovšem dostanete průrvou ve skále nahoru nad ní, začíná druhá fáze, která je již malinko zajímavější. Pro pokračování dál máte dvě možné cesty. Alternativní, tak zvanou dámskou, jež není toliko strmá, ale vede po obvodu skály a místy může slabším jedincům způsobovat závrať. Hlavní cesta, mužská, vede příměji nahoru a v několika úsecích je třeba hrát si na spidermana, jelikož stěna má sklon zhruba 60°. Ne, že bych to nějak měřil, ale to jsem si předem nastudoval v odborné literatuře. Vzhledem k popisu dámské cesty asi není těžké uhodnout, že jsme zvolili mužskou variantu. Koneckonců, nejsme žádné slečinky.
Drápání se po nakloněné rovině naštěstí bylo vcelku dobře zvládnutelné i vzhledem k povaze místní horniny, připomínající pískovec, kdy bota na skále poměrně pevně drží a nesmeká se. Navíc jsou ve skalách už vyhloubeny úchyty, které lezení také zjednodušují. Nebyly jsme prvními, kdo tudy šel. Plus tu hraje roli fakt, že pro samé soustředění se, kam dát nohu, ruku, nemáte čas se koukat dolů pod sebe.
Cesta ke kostelům byla alespoň z mého pohledu tou nejzajímavější a nejzábavnější. Poslední desítky, stovky, metrů jsou navíc už po náhorní plošině, dosti široké a nabízející krásné rozhledy do širokého okolí.
Jakmile dorazíte na místo, první „na ráně“ je kostel zvaný Maryam Korkor, zasvěcený svaté Marii, jehož doba vzniku není příliš jasná, a i sami Etiopané o ní polemizují a suverénně netvrdí, že byl zbudován ve 4. století našeho letopočtu. Odhady praví o době vzniku někdy mezi 4. až 7. stoletím, ale dost možné je, že byl zřízen až ve století 11. Alespoň, co se vnitřních maleb týče, tam 16. století jisté je. Obdobně jako u ostatních kostelů, se i na jeho malbách podepsal déšť a prosakující voda.
Druhý kostel, i když ono se jednalo původně pouze o modlitebnu, kdy jde o menší vytesanou místnost ve skále bez jakýchkoli sloupů, Daniel Korkor je vzdálen asi 2 minuty chůze od Maryam Korkor. Jen na druhé straně skály, kde se již jaksi nenachází náhorní plošina, ale několik set metrová kolmá stěna. Finální cesta k němu, asi 50 metrů, vede po skalní římse, která má v nejužších místech asi metr a půl, ale mnohdy naštěstí, a hlavně před samotným vstupem, o nějakých pár centimetrů, decimetrů více. S naší nebojácností z výšek se divím, že jsme tam došli.
Hlavně Martina zaslouží obdiv, protože kupodivu v našem páru, co se strachu z výšek týče, je na tom aktuálně malinko hůř. Ne že bych já sám si byl jistý v kramflecích a každou chvíli vykukoval kolmo dolů přes okraj, ale před ní smekám. Tudíž mi snad bude prominuto, že pro samotné zvládnutí této zkoušky, toho o kostele samotném příliš nepovím. Snad jen, že u něj dohady nepanují a měl by opravdu být až z 11. století. A že i v něm je malá „díra“ za plentou, určená pro kopii Archy úmluvy. Která tu ovšem výjimečně není a sdílí místo s tou z Maryam Korkor v jeho útrobách.
Aksum
Město Aksum, ležící vzdušnou čarou asi 50 kilometrů od severní hranice Etiopie s Eritreou, a z Gheralty vzdálené zhruba 3 hodiny jízdou autem, hraje nejen v etiopské historii významnou roli. Ač dnes se jedná o menší město, s počtem obyvatel asi 75.000, dříve se jednalo o hlavní sídlo starověké Aksumské říše. Jedná se též o korunovační místo všech, či takřka všech, etiopských panovníků. Nehledě na původ panovníka, z jakého etnika pocházel a kde si usmyslel, že bude hlavní město (což je vcelku takové etiopské specifikum, že pomalu každý panovník si za své sídlo vybral jiné město), jeho korunovace vždy, snad až na pár výjimek, byla prováděna v Aksumu. Výjimkou není ani poslední etiopský císař z první poloviny dvacátého století Haile Selassie.
Kromě doložených, archeology historicky ověřených a hmatatelných faktů jsou, jak už tomu v těchto končinách bývá, dějiny tohoto města opředeny nejrůznějšími mýty. Neboli jak já říkám, etiopskou verzí historie, která tu a tam potlačuje některá fakta, lehce je překrucuje k obrazu svému. Na druhou stranu, mně osobně se tyto „příběhy“ líbí. Místům, památkám dávají zajímavé spojitosti, dodávají na zajímavosti a mýtičnosti, a tak si i já dovolím být ve svém dalším psaním mnohdy historicky nekorektní, a přikloním se spíš k oné etiopské verzi.
V dnešních dnech město Aksum láká k návštěvě hlavně ze třech důvodů. Prvním důvodem jest, že v místním kostele je uložena originální Archa úmluvy (jak vidíte, zůstávám u etiopské verze a nepíšu „Etiopané věří“, ale napřímo, že zkrátka „je“). Druhým jsou tzv. stély, což jsou velké kamenné obelisky. Třetím pak archeologické vykopávky hrobů, paláců, patřící nejrůznějším panovníkům z dávné historie, mimo jiné i bájné Královně ze Sáby.
Jelikož nás služby v Aksumu vrátily zpět do běžného etiopského standardu, o ubytování v hotelu Sabean nebo domluveném průvodci, resp. pánovi, který ho zařizoval, se nikterak radši ani rozepisovat nebudu a rovnou přejdu k těm zajímavějším věcem.
Archa úmluvy
Kdo by snad neznal, jedná se o skříňku, jejíž nejvzácnějším obsahem je sepsané desatero (vytesané na kamenných deskách) jistým Mojžíšem, které mu nadiktoval na hoře Sinaji samotný pán Bůh během vyvádění Židů z egyptského otroctví, při procházce po bílých píscích. Archa následně zůstala v držení židovského lidu až do vlády moudrého krále Šalamouna, který při návštěvě Královny ze Sáby z Aksumu (zdůrazňuji z Aksumu, nikoli Jemenu, v tom se dějepisáři mýlí) s ní počal syna Menelika. Respektive na něj pouze zadělal. Menelik se až ve svých 22 letech vydal navštívit a poznat svého otce a při té příležitosti si s sebou domů vzal Archu úmluvy. Král Šalamoun mu darem nabízel její repliku, ale toho příliš neuspokojilo a za pomoci sluhů krále Šalamouna odnesl verzi originální, aniž by o tom sám moudrý král věděl. O přesnějších důvodech i sami Etiopané polemizující, názorově se rozcházejí anebo zkrátka je prostě neřeší.
Archa byla od 4. století našeho letopočtu a vlády krále Ezany, který do krajiny etiopské přinesl křesťanství, uložena v původním kostele Panny Marie ze Sionu. Avšak tento starobylý kostel již na svém místě nestojí, patrně byl zničen během 10. století královnou Gudit, která se do Etiopie vydala Archu hledat s úmyslem navrátit jí na místo, odkud byla uzmuta. Či si jí zkrátka nechat pro své potřeby. Po prvním zničení byl kostel ještě přestavěn, ale definitivní aušus pro něj znamenalo islámské řádění v 16. století.
Přeskočím-li do současnosti, na jeho místě od 60. let 20. století stojí kostel nový, vybudovaný v moderním stylu a podstatně větších rozměrů, nesoucí stejný název. Byl zbudován posledním etiopským císařem, Haile Selassiem. Vedle kostela, případně za ním, záleží, z jaké strany se na něj díváte, se skrývá menší kaple, kterou nechala vybudovat jeho žena, v níž je právě uložena originální Archa úmluvy. Zatímco kostel je přístupný jak mužům, tak ženám, do kaple smí vstoupit a Archu vidět pouze jeden pověřený mnich. Jakým způsobem se tento vyvolený vybírá, zdali musí každý mnich zaslat svůj životopis a o zvolení rozhoduje komice, nebo je volba věcí loterie či obálkové metody, netuším.
Jelikož naše domluva s průvodcovskou agenturou, jestli toho jednoho pána mohu nazvat agenturou, dosti skřípala, blíže jak zpoza plotu jsme kostel a kapli neviděli. Dalších 200 Birrů na osobu za vstup se nám kvůli tomu dávat nechtělo. Navíc popravdě, nový kostel Panny Marie ze Sionu opravdu není žádný architektonický skvost a spíš v kontextu ostatním místních památek působí jako pěst na oko.
Mimochodem na závěr malá perlička. Kaple, střežící Archu úmluvy, má již menší trhlinu ve své kupolovité střeše a při deštích do ní zatéká. Po necelých 60 letech je proto vedle budována kaple nová, do které se Archa bude stěhovat. To, aby stěhovací firma, jež získá tuto zakázku, byla dobře pojištěna.
Plus, jak se ukazuje, film Indiana Jones a dobyvatelé ztracené archy byl naprosto mylný a pan Jones se naprosto zbytečně s Nacisty o ní přetahoval někde v Egyptě.
Stélový park
Stélových parků je v Aksumu více, nicméně ten hlavní, severní, se nachází v těsné blízkosti kostela Panny Marie ze Sionu. Jak už jsem předesílal, stély jsou velké kamenné obelisky, monolity, tzn. z jednoho kusu kamene horniny granitu. Dají se rozdělit do třech druhů, dle etap jejich vzniku. Nejdříve byl kus kamene opracován a víceméně jen tak pohozen na zem. Později stély začaly být vztyčovány. A v poslední etapě jejich vzniku navíc i dekorovány. Čímž myslím do nich tesány ornamenty reprezentující dveře, okna tak, aby stély připomínaly domy, paláce, nebo spíš vzhledem ke své výšce věžáky, věže paláců.
Jejich význam, proč byly tvořeny, je vcelku prostý. Jedná se de facto o náhrobní kámen. Pod každou stélou se nachází hrob, přičemž každý z aksumských králů měl svou vlastní. Ovšem byli i tak šlechetní, že stély stavěli nad hroby svých otroků, nicméně zde se pod jedním balvanem nachází společný hrob asi 50 otroků.
Nejstarší stély pochází někdy z prvního tisíciletí před Kristem a jedná se v podstatně o ohoblované, několika tunové šutráky. Ty nejznámější, největší a nejproslavenější, patřící aksumským králům, spadají do období 3. a 4. století již našeho letopočtu. Dominantními hlavního stélového pole jsou tři, přičemž jedna stéla je spadlá a rozpadlá na zemi a jedna je podpírána konstrukcí, očividně nepocházející ze 4. století. Všechny tří stély jsou také již dekorovány symboly oken, dveří.
Stéla, která nevydržela ve stavu vzpřímeném, je zároveň i tou největší. Respektive byla. Její výška byla 33 metrů a vážila celých 520 tun. Pocházela ze 3. století a patřila (jinými slovy byl pod ní pochován) králi Remhaiovi. Na to, proč obelisk nevydržel a skácel se, opět existují dvě verze. Začnu verzí archeologů, ke které se kupodivu přikláněl i náš průvodce, kdy se domnívají, že stéla nikdy ani pořádně nestála. Vycházejí přitom z poznatků, že její půdorys je moc malý a byla příliš málo zahloubena do země, a tak zkrátka spadla hned, jakmile se jí pokoušeli vzpřímit. Verze na bázi legend praví, že jí při svém běsnění po nalezení Archy úmluvy nechala zničit královna Gudit. Nasnadě je otázka, proč takto nezbořila i zbylé. Proto i já se nechám obměkčit a výjimečně se přikloním na stranu vědeckou tvrdící, že žuchla dříve, než se vůbec pořádně postavila.
Nejvyšší stojící je Aksumská stéla. Zde nevím, ani jsem nedohledal, byl líný více dohledávat, jakému a zdali nějakému králi patřila. Její výška je 24 metrů a váží asi 160 tun. V porovnání ke spadlé se jedná o drobka. Oproti zbylým má asi nejzajímavější historii, poněvadž od roku 1937 se nacházela v Říme, kam si jí během svého vpádu a okupace etiopského území uzmul pan Mussolini. Na své místo, ačkoli ne přesné, ale do města Aksum a severního stélového pole, byla navrácena až v 21. století a slavnostně vztyčena 4. září roku 2008.
Zatímco průvodce a většina Etiopanů razí verzi, že byla Italy rozřezána na tři kusy, dopravena do Říma a tam nazpět poskládána, odborná literatura uvádí tuto dějepisnou událost poněkud odlišně. Totiž, že italská armáda stélu objevila již ležící na zemi a rozpadlou, kusy tedy převezla k nejbližšímu přístavu u Rudého moře a lodí dopravila do Říma. Nijak do kamene tedy řezat nemuseli, stéla byla rozpadlá na pět kusů. Což je posléze malinko matoucí v kontextu se stélou krále Remhaie, která leží na zemi taktéž v pěti kusech, byť horní kus se rozdrolil na menší při svém nárazu do 120 tunového kamene, zakrývající hrob samotný.
Návrat z Itálie zpět do Aksumu, doprava a znovu vztyčení stély, zabralo celé dva roky. Přičemž musela být rozřezána na tři kusy, velkým nákladním letadlem Tupolev po kouskách přepravena na místo určení, k čemuž bylo navíc třeba rozšířit a prodloužit přistávací dráhu místního letiště. Nějaký čas pak zabralo znovupostavení stély a poskládání tří kusů na sebe. Ve 3., potažmo 4. století si lidé vystačili vlastní silou, přesněji otrockou, a zvířaty, když stélu vcelku tahali od asi 7 kilometrů vzdálené granitové skály. Toto je alespoň z mého pohledu, dá se říci obdobně jako u egyptských pyramid, nejobdivuhodnější až neskutečné. Jinak by se dalo přijmout za své oblíbené výrazivo Martiny, spadající na veškeré archeologické vykopávky a objevy, „vždyť je to jenom šutr“.
Abych nezapomněl na třetí obelisk, ten náleží králi Ezanovi, je vysoký asi 21 metrů. Jelikož se už stéla dostávala do náklonu většího než věž v Pise, je přidržována ve stavu vztyčeném podpůrnou konstrukcí. Ta by snad měla být v budoucnu odebrána, ale kdo ví. I v těchto končinách, patrně kolikrát více než jinde, platí, že „měla“ neznamená „bude“. Navíc samotné rozhodnutí nebude pouze na Etiopanech, ale na organizaci UNESCO. V tom případě lze očekávat spíš její vyztužení a postavení velkého stanu nad celým stélovým polem.
Á propos ke stélám nevýznamného charakteru, tedy těm pod jejichž základnou jsou pochována těla otroků. Ty tu až tak moc nikoho nevzrušují a v místech, kde jsou vztyčené, se zároveň nachází kupříkladu i zemědělské pole.
Zbylé archeologické nálezy a bájná Královna ze Sáby
Mimo výše zmíněných skvostů nabízí Aksum ještě množství dalších historických památek, archeologických nalezišť a vykopávek. Přičemž by zatím stále mělo jít o pouhých 20 % z toho, co vše pod povrchem nalézti lze.
S městem Aksum, Aksumskou říší a historií spojenou s touto krajinou je pevně spjato i jméno Královny ze Sáby. Ta žila v 10. století před Kristem a s králem Šalamounem zplodila syna Menelika. K tomu, jak k milostnému aktu mezi ní a králem Šalamounem během její návštěvy došlo, se váže krásný příběh. Zjednodušeně a zkráceně, král Šalamoun jí dle své tradice přechytračil. Král mimo svou chytrost, byl i velkým svůdníkem, avšak královna mu veškeré doteky a intimní sblížení odepřela. Král souhlasil, ale pouze pod podmínkou, že v případě, kdy on se nesmí jí dotknout, ona se nesmí dotknout ničeho, co náleží jemu. Dohoda byla oběma stranami přijata. Večer při hostině poté král nechal servírovat velmi kořeněné pokrmy, po nichž v noci královna dostala neochvějnou potřebu se napít vody. Inu vstala a napila se z kalíšku s vodou, který, kdo by to byl řekl, patřil králi Šalamounovi. Královna porušila dohodu, a tudíž ani král sám již nebyl nucen se jí držet. O devět měsíců později přišel na svět malý Menelik.
Opětovně se mi podařilo krásně si odskočit, zpět do přítomnosti a Aksumu. Ve městě se nacházejí dvě památky spjaté s Královnou ze Sáby. Jednak se jedná o naleziště jejího původního paláce, kdy originální z něj zůstaly pouze schody. Rozpadlé zídky znázorňující půdorys dříve tří patrového paláce původní již nejsou a byly vystavěny dle dostupných informací o paláci. Co si budeme povídat, žádný skvost na pohled to zase není. Fakt, že se jednalo o palác královny, a tedy tím Etiopané vyvracejí mýlky o jejím možném království někde v dnešním Jemenu, dokládá nalezení obrázku královny ve vykopaných ruinách paláce. O padělek, podvrh se samozřejmě ani omylem nejedná.
Druhým místem s královnou spjatým jsou její lázně, od paláce vzdáleny asi 6 kilometrů. Jedná se v podstatě o velký vykutaný kamenný bazén, který je hluboký až 60 metrů. I dnes je celoročně napuštěn vodou, o jejíž zásobu se stará příroda sama – déšť. Během dešťové sezóny do něj naprší a nateče tolik vody, že v něm vydrží po celý zbytek roku. A to se místní nijak nežinýrují, vodu si klidně do svých umělých kanystříků nabírají a domů odnášejí.
Lázně mají i dodnes svou úlohu v etiopském ortodoxním náboženství, kdy každý rok na svátek Vzkříšení Krista, jenž připadá většinou na dny kolem 17. ledna našeho kalendáře, probíhá hromadné křtění vodou z lázní. Malinko to připomíná Indii a řeku Gangu, protože i zde během roku, kromě nabírání vody, se sem místní chodí koupat, prát si prádlo, skákat do vody a podobně. Navíc vzhledem ke skutečnosti, že povětšinou Etiopané nebývají moc dobří plavci či neumí plavat vůbec (proč by měli a kde by se mohli naučit), se pár jedincům vzhledem k hloubce lázní královny a jejich nerozvážnosti povedlo v nich utonout. Zdali někdo jejich těla dokázal vytáhnout následně ven anebo zůstalo některé na dně, jsem se raději už neptal.
Mimo Královny ze Sáby se zde najdou pamětihodnosti spjaté s dalšími známými jmény. Příkladem budiž hrobka krále Baltazara. To je ten od ježíška, černý vzadu, co na nás vystrkuje bradu. Hrobka je z 1. století našeho letopočtu, vcelku logicky, když se osobně účastnil návštěvy u Ježíše Krista chvíli po jeho narození. Na rozdíl od ostatních hrobek v Aksumu, nejen těch, co se nachází pod stélami, není vystavěna z kamenů, ale přímo vytesána do horniny v zemi.
Mezi známější, minimálně z mého psaní, už lze považovat i krále Ezanu. Kromě hrobky a své stély místní farmáři při orání svých polí objevili jeho velkou kamennou desku obsahující nápis oslavující bohovu pomoc při tažení do Jemenu a šťastný návrat vojáků jdoucí na jistou smrt. Nápis, text je do kamene vyryt ve třech jazycích. Na největších stranách kvádru v jazyce řeckém (v tehdejší době řečtina představovala mezinárodní obchodní jazyk) a jazyce sábském. Z boční strany, o poznání menší než hlavní stěny kvádru, je text napsán v jazyce Ge-ez. Starodávném etiopském jazyku, v němž se ovšem dodnes vedou veškeré modlitby v kostelech. Ale málokdo, kromě kněží, mu rozumí. Například náš průvodce jeho písmo dokáže číst, úplně nepodobné amharštině není, ale slovům nerozumí. A s tím čtením asi taky hraje roli, že jeho otec je kněz a doma byla snaha synka malinko vzdělat.
Vzhledem k příslušnosti ke králi Ezanovi, deska pochází ze 4. století a farmáři byla nalezena v 80. letech minulého století. Farmářům se za její odevzdání dostalo patřičné odměny. Potřesením rukou a poděkováním. Nedivil bych se, kdyby se případní další nálezci neobtěžovali s nahlášením a odevzdáním nálezu, a tak by v jejich domech bylo možné najít spoustu zajímavých kousků.
Posledním nálezem, který zmíním, a který jsme i koneckonců viděli, je hrobka králů Kaleba a Gebre Meskela, otce a syna. Jejich hrobka se nachází na kopečku asi 1,5 kilometru severně od stélového pole. K ní samotné, kromě toho že není nikterak malá a byla v podzemí vybudována s pomocí velkých balvanů (jak také tu jinak, že?), se váže pár zajímavostí.
Místo hrobky je na kopci, ze kterého je krásný výhled na bitevní pole v blízkosti města Adwa, kde roku 1896 Etiopané, spojení a vedení vládcem Menelikem II., slavně porazili Italy. Den vítězství nad nimi dodnes každoročně oslavují. Zde se jedná o víceméně náhodnou spojitost. Hrobka samotná byla objevena až o pár let později německými archeology.
O zhruba 90 let později, v 80. letech 20. století hrobka sloužila jako úkryt patriotů před diktátorským socialistickým režimem Dergu (proti němu komunismus, co panoval u nás, byl vlastně ještě demokracií), pod vedením generála Mengista. V kamenné hrobce, bez elektřiny, světla, vody, trávili někteří i několik let. Důkazem jejich pobývání zde budiž čmouhy na zdech od ohně, který si v jejích útrobách rozdělávali. Mimochodem, opět odbočka, malá poznámka ke generálu Mengistovi. Po převratu roku 1992 mu bylo dovoleno odjet ze země a jeho kroky překvapivě vedly do Zimbabwe, ke svému „kamarádovi“ Mugabemu. Kde prý dodnes stále žije. I když v kontextu událostí z poslední doby, si možná bude muset s panem ex-prezidentem Mugabem hledat po letech opět nový domov.
A posledním střípkem k této hrobce. Ani otec, ani syn v ní ve finále nikdy nebyli pochováni. Rodinná hrobka byla zbudována za života krále Kaleba, v 6. století našeho letopočtu. Načež jak po jeho smrti, tak následně po smrti jeho následovníka a syna v jedné osobě, bylo rozhodnuto jejich mrtvá těla ukrýt na důmyslnější místa, kde by je nepřítel nemohl tak snadno najít a odcizit.
Toť vše k menšímu okénku do etiopské historie. A našemu výletu. Já ro říkám pořád, že ta Etiopie je krásná země, jen kdyby… to už raději nedokončím. Vydalo by na další stránku.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/sYNgQIxIw36mgdgg2