Jsme si zase jednou sbalili ruksaky a vyrazili ven z Adidasu. Na dva dny, jednu noc jsme si udělali výlet do Bahir Daru. Což je hlavní město regionu Amhara, na severozápad od Adidasu. Vzhledem k tomu, že autem bychom tam jeli nějakých 8 hodin určitě, naším vozem možná 3 dny, využili jsme opět služeb Etiopských aerolinek a jejich příznivé ceny letenek pro nás jakožto rezidenty. Nerad to přiznávám, ale když člověk neodbavuje žádná zavazadla, docela se dá místní letiště vydržet. I rychle proběhnout. Alespoň terminál pro domácí lety. Naše hoďka a čtvrt před odletem se zdála zbytečná. Avšak na druhou stranu v Etiopii, zemi na bázi generátoru náhodných čísel, člověk nikdy nevím. Říkám a píšu pořád.
Let byl v pohodě. Vyzvednutí taktéž. Ubytování lehce zaskřípalo. Naše poznámka o dřívějším příjezdu a ubytování jaksi zůstala přehlédnuta. Nicméně hodinka vyčkávání na pokoj se dala vydržet. S kávou na terase restaurace u břehu jezera. Výběr ubytování nebyl na mě, takže jsme nenocovali v žádném low-cost brlohu, ale lodgi přímo v Bahir Daru na břehu jezera. Konkrétně šlo o Kuriftu Lodge. Peníze ponechám stranou, kolik to stojí, to nemá cenu v Etiopii komentovat. Jinak ovšem až ne-etiopsky pěkné ubytování. Místo krásné. Zeleň, klid. A kdyby vedle nepostavili hotel věžák, byla by to takřka idylka.
Nu a to hlavní. Proč zrovna Bahir Dar? 99 procent návštěvníků sem míří za dvěma lákadly. Město samo o sobě to až tak není. Ačkoli v porovnání s Addis je mnohem příjemnější. Hlavně zelenější. Prvním je jezero Tana. Tím druhým pak vodopády na Modrém Nilu.
Naším prvním cílem v pátek odpoledne byly ony vodopády. Tedy po dohodnutí obchodních podmínek s místními průvodci, které byly, jak jinak, lehce složitější. Celková cena příliš vysoká, po jejím snížení se zase ukázalo, že vlastně není celková, a kromě všech vstupů máme platit i zvlášť průvodce na místě. Další kolečko dohadování. No zkrátka klasická Etiopie.
Vodopády jsou vzdáleny asi 30 kilometrů od centra Bahir Daru. V časovém přepočtu to odpovídá zhruba hodině jízdy autem, jelikož v podstatě hned za hranicemi města se asfaltová silnice mění v místní drncačku. Navíc se projíždí farmářským krajem, tudíž o nějakého toho oslíka, mulu či kravku na silnici není nouze. I když to v podstatě nikdy a nikde v této zemi. Lidi, děti na silnici jakbysmet. Cestou navíc projíždíte i městečkem, vesnicí. Ta nese v překladu název Jedna ryba. Název má dle menší zdejší parafráze na Hemingwayova Starce a moře. Pojmenována byla dle legendy, kdy se jednoho dne rybář sbalil, aby nakrmil celou osadu. Po celém dni rybaření se vrátil s jednou rybou v saku. (rybářském pytli ne kabátě, prosím) Odtud pak jméno městečka. Jak krásné. Ještě vsuvka k překladům názvů – Bahir Dar by se dal přeložit jako „Na břehu jezera“. Tím chci poukázat na fakt pramalé výjimečnosti, kdy místní jména a názvy nejsou samy o sobě vypovídajícími o daném místě.
Než se vydáte už po svých shlédnout to, proč jste sem jeli, je třeba zaplatit turistické vstupné. A tady světe div se, poprvé za více jak 2 roky našeho pobytu v Etiopii, uznali naše rezidenční doklady. Místo turistického vstupného ve výši 100 Birrů, jsme proto platili jen 10. Aleluja. Prvně někdo akceptoval naši rezidenční příslušnost a nekoukal jen na barvu našich ksichtů. Se vstupným si samozřejmě musíte najmout místního průvodce. Zde právě nastaly dohady, jelikož toho měl hradit náš zprostředkovatel z Bahir Daru, turistická agentura. Ve finále peníze dostal od nás místní průvodce na ruku a z celkové dříve domluvené částky s agenturou, jsme částku strhli. Klika, že nic neplatili předem, a tudíž byli ve vcelku silné vyjednávací pozici. Navíc jsem měl na své straně Martinu, jež se s nimi také už, po té době zde, moc nepáře. Napadlo mě tedy i ostřejší slůvko než „nepáře“. Jen, co kdyby to četly i děti?
Náš průvodce u vodopádů byl mladší klučina. Mezi prvními zmínil, že to dělá, aby si vydělal nějaké peníze a mohl vypadnout do Bahir Daru. Evidentně i proto svou práci vykonával s takovým „zápalem“ a „entuziasmem“. To lehce kazilo dojem na kráse. A pak ještě sic krátký, avšak vcelku vydatný deštík, který nás na cestě zastihl.
Co se cesty týče, na výběr máte v podstatě dvě možnosti. Buď kratší variantu, k vodopádům a zpět. Vyjde asi na 10 minut tam, a 10 zpět. Nebo okružní variantu, tzn. asi hodinový, hodinu a půl dlouhý okruh kolem vodopádů. Čas záleží, jak moc se kocháte, zda si cestou sednete na kávu, pití, které tu hojně nabízí. To bylo za mě kvitováno s povděkem. Konečně!! Nežebrají, neřvou „money, money“, ale snaží se něco prodat. Lahev vody, coly, udělat kávu. A i když je vše samozřejmě o nějaký ten drobný dražší, rád si tu kávu tady dám. Na kopci v Alpách gulášovka taky nestojí stejný peníz, co v nádražce v Mníšku pod Brdy. Jo a pak ještě záleží celkový čas na svižnosti chůze vašeho průvodce. Náš hnal dost. Protože chce do Bahir Daru. Tady ho to nebaví. Asi to bral tak, že čím rychleji to obejde, tím více turistů stihne. Že za to něco navíc nedostane, což pro ně často bývá ta nejpodstatnější složka příjmu, na to buřt.
Ambiciózního jinocha nechme jinochem, a raději k samotným vodopádům. Nachází se na toku Modrého Nilu, který vytéká právě z jezera Tana. Modrý Nil následně v Etiopii dělá lehčí otočku, aby se po nějaké štrece v súdánském Chartúmu spojil s Nilem pro změnu Bílým. Spolu pak pokračují dále na sever, až do Středozemního moře. To už jako prostý Nil. Mezi Modrým a Bílým Nilem panuje jistá řevnivost. Resp. existují jisté dohady při hledání pravého pramene Nilu. Většina lidí, pardon odborníků (většině lidí je to fuk) považuje za hlavní pramen Nilu pramen toho Bílého. Který sahá někam k Viktoriinu jezeru. Samo jezero pak pátrání po pramenu malinko komplikuje, jelikož má více přítoků a zase se vedou kolem a kolem dohady. Každopádně na délku je Bílý Nil delší. Na druhou stranu, 80% objemu výsledného toku po spojení obou řek je z Modrého Nilu. Zůstávám v tomto tedy patriotem země mého přechodného bydliště, a přikláním se k tomu, že pramen Nilu je v Etiopii. Někde kolem jezera Tana, či samo ono jezero. Jako u Viktoriina je to trošku komplikovanější s tím dohledáním. Navíc ono je to lehce podobné v Chartúmu jako v českém Mělníku. Pravda nikdy jsem tam nebyl. Myslím v Chartúmu. Ale znám z vyprávění a fotek. Stejně jako v Mělníku vám spíš přijde, že se Labe vlévá do Vltavy, tady je tomu obdobně, že se vizuálně Bílý Nil vlévá do Modrého.
Teď mi ovšem krásně dochází, že jsem vlastně chtěl napsat něco málo k vodopádům. Inu nyní. Snad. V amharštině nesou název Tis Abay, což znamená velký kouř. My u nich byli v podstatě v ideální dobu po dešťové sezóně, a zase tak velký kouř na míle viditelný to nebyl popravdě. Do jisté míry to bude způsobeno vodní elektrárnou, která stojí na toku před vodopády posledních 17 let a bere si snad až, pokud si dobře pamatuju, 70% vody. Tím nechci nijak tvrdit, že vodopády jsou malé, slabé, nestojí za zhlédnutí. To vůbec ne. I tak jsou vodopády nádherné v překrásné krajině. Vysoké jsou kolem 40 metrů, v nejvyšších bodech více jak 40 metrů. Široké bývaly až 400 metrů, to před onou elektrárnou. Nyní již nejsou souvislé a lze těžko odhadnout jejich přesnou šířku. Tak či onak rozhodně stojí za to se sem podívat. Ve finále i vydržet neochotného průvodce.
Mimochodem, okružní cesta má ještě jedno lákadlo. Ač jak pro koho. Visutý most, pěší lávku. Klasicky zavěšený na ocelových lanech přes koryto řeky, v nejvyšším bodě bych odhadl na nějakých 30 metrů výšky. Možná více. Možná méně. Zase moc detailně jsem nepřeměřoval. Pro někoho, kdo má značný respekt z výšek, kulantně řečeno, je hlavní dostat se rychle na druhou stranu a pevnou zem nežli odhadovat hloubku. Navíc, když před tím hezky sprchne a příčky na mostě podkluzují, to přidá na jistotě. S Martinou jsme oba přejít statečně zvládli. Krom toho jsem si s ní mohl hrát na chrabrého rytíře a nabídnout jí svou pomocnou, ledově klidnou ruku. Ono to opravdu funguje, jako nejlepší lék. Když máte strach z výšek, musíte jít s někým, kdo má ještě větší. Protože upřímně, že bych si sám mostík přebíhal tam a zpět pro radost, to rozhodně ne. Upřímně ani v tomto případě ta ruka nebyla ledově klidná a krok skálopevně jistý.
Toliko k vodopádům. Druhý den dopoledne na nás už čekalo jezero. Jezero Tana je vcelku rozlehlé, vlastně největší v Etiopii. Jeho vodní plocha zabírá asi 3200 km2. Oproti zbylým velkým etiopským jezerům, které se nachází na jihu země, neleží ve východoafrické proláklině, nýbrž hezky nahoře. Konkrétně ve výšce zhruba 1780 nadmořských metrů. Do jezera stéká několikero menších čůrků, z něj pak vytéká již zmiňovaný Modrý Nil. Voda v jezeře, jako u většiny v Etiopii, není úplně vhodná ke koupání. A i když místní s tím nemají problém se v ní smočit, vyprat si prádlo či po převaření ji pít, úplně bych toto dělat nedoporučoval. Samozřejmostí je využívání vod jezera k rybolovu. Ten tu dodnes místní rybáři vykonávají na tradičních loďkách, tzv. Tankwas. Malé kajaky, či možná spíš připomínající surfová prkna, vyrobené z papyru. A i díky nim, či hlavně díky nim, jsou rybáři také vděčným terčem fotoaparátů turistů. Kromě nich se dá tu a tam zahlédnout kupříkladu i nějaký ten hroch, krokodýl nebo pelikán.
Samotné jezero s přilehlou krajinou je velmi pěkné, o tom žádná. Avšak hlavním tahákem je fakt, že se jedná, teď jak nejlépe napsat, až o mýtické?, posvátné? jezero. Na jeho ostrůvkách, poloostrůvkách a břehách se totiž nachází mnoho starodávných kostelů a klášterů. Těch ostrovů je přes třicet. Někde jsem dohledal, že bych jich přesně mělo být 37, náš lodník nám říkal přes čtyřicet. Asi záleží vždy, jak moc během dešťovky naprší. Zůstanu tedy u číselného vyjádření více jak třicet. Kostelů a klášterů se pak na jezeře, či v jeho těsné blízkosti, nachází více jak dvacet.
My v sobotu ráno v 7:30, Martina měla radost, vyrazili loďkou ke klášteru Ura Kidane Meret. Ten se sice nenachází přímo na ostrově, nýbrž poloostrově, ale je zkrátka největší, nejhezčí a jeden z nejstarších. Tudíž tam prostě musíte. Kostel Ura Kidane Meret byl založen ve 14. století, posléze se kolem něj rozrostl i klášter. A dnes je zde i menší muzeum. Zde prosím nezapomínejte, o jaké zemi píšu. Muzeum se rovná chýše s jednou místností, kde jsou vystavené za sklem staré knihy a na zdech visí, anebo jsou položené na zemi, staré vzácné obrazy. Na tyto artefakty patrně v kostele už moc zatékalo, tak je dali sem. I tak stojí za to do něj nakouknout, některé knihy pochází z 9. století.
Kostel samotný je typický pro etiopskou ortodoxní církev. Tzn. kruhový se třemi částmi. Nejvíce vnější pro modlící, prostřední pro kněze a diákony, vnitřní, středobod kostela, pouze pro mnichy, kteří mají přístup ke kopii Archy úmluvy. Vnitřek kostela je vymalován pestrobarevnými obrazy. Zdi zakázané nejvnitřnější části, středu kostela, v podstatě od země až ke stropu. Malby jsou z pozdější doby, nejčastěji mezi 16. a 18. stoletím. Vyvedené v klasickém etiopském střihu, abych tak napsal, vyobrazující příběhy ze Starého i Nového zákona. A ze svatých knih etiopské ortodoxní církve. Starý a Nový zákon jim nestačil, a tak mají různá svá doplňující vydání a přílohy.
Samotná cesta od místa vylodění ke kostelu trvá asi 10 minut. Příjemná procházka po kameno-hliněné cestě lemované kávovníky. Jako snad takřka všude, i zde je káva jedním z dominantních pěstitelských artiklů. Konkrétně na tomto poloostrově, kde se mimo Ura Kidane Meret nachází i další kláštery a kostely, není káva pěstována k prodeji, ale pouze pro vyšší moc. Dar Ježíši. Jinými slovy, káva je darována kněžím a mnichům. Kromě kávy stojí podél cesty jeden stánek vedle druhého. Na turisty tu jsou dobře připraveni a nabízí tradiční etiopské kříže, obrazy atd. Lehce mi to připomínalo Karlovu ulici v centru Prahy, když jí člověk jde směrem ke Karlovu mostu. Jen si odmyslete všechna světla, neony, skleněné výlohy… a vlastně i ty baráky. Zkrátka dle všech suvenýrů kolem a obchůdku s nejrůznějšími kýčovitostmi poznáte, že jdete správným směrem.
Mimochodem mnohé z nabízených obrázků doteď místní umělci malují barvami z přírodních zdrojů. Žádná chemie. Alespoň to tvrdí. A upřímně, vcelku jim to i věřím. Pokud místní rybáři dodnes brázdí vody jezera na papyrusových loďkách, proč by i dnes nemohly místní čmáralové malovat své obrázky za pomoci rostlinných barviv. Minimálně je hezké tomu věřit. Na druhou stranu přívěsky na krk (tedy nejrůznější kříže) dělají ze všeho možného, co jim přijde pod ruku. Před našimi zraky tak byla roztavena mince, na jejímž rubu či líci, jednom z toho, byla vyobrazena Marie Terezie. Vtipné bylo, že se nás náš průvodce ptal, zdali tuto panovnici známe. To jméno nám lehce povědomé je, ne že ne. Jen si teď už zpětně říkám, a přiznávám, že nejsem lautr žádný znalec mincí, jestli náhodou nebyla škoda tavit takhle starou minci. Jestli náhodou její hodnota nebyla lehce vyšší než cena, za kterou prodají výsledný produkt. Faktem ovšem je, že i kdyby, v Etiopii minci s Marií Terezií nikde neudají a v Bahir Daru tuplem ne.
Po obědě před naší cestou na letiště a zpět do Addis, jsme se ještě zastavili u paláce císaře Haile Selassieho. On to vlastně žádný palác není. Jen taková vilka ala do funkcionalistického stylu. S tím stylem to berte s menší či větší rezervou, záleží na tom, jak moc velcí znalci architektury jste. Navíc její těsné okolí je ohrazeno a veřejnosti nepřístupno, poněvadž se zde buduje muzeum a nějaký hotel či lodge. Ostatně císařovu vilku dodnes tu a tam využívají etiopští státníci, mají-li cestu do Bahir Daru. Důvodem nebude ani tak stavba sama, nýbrž místo. To si pan císař uměl vybrat. A koneckonců proto jsme sem jeli i my. Nachází se na kopečku na kraji města. Nejen, že je z něj hezký výhled na město a jezero, ale především je tu krásný klid, ticho a zeleň všude kolem. I když teď ten klid a ticho malinko narušuje stavba. Na výhledu a zeleni kolem to ovšem pranic nemění. Již příjezdová cesta na kopeček k paláci je asfaltová silnice lemována stromy. Nádherná alej. Od samého začátku cesty až ke vjezdu do paláce. Pár kilometrů to bude. Člověk si rázem připadá úplně někde jinde. Nevím přesně kde, ale rozhodně ne v Etiopii.
V samotném městě toho zase tolik k vidění není. Tolik, co by stálo za vidění. V porovnání s Adidasem, bez urážky, působí Bahir Dar spíš jako větší vesnice. Pravda, mají tu nový velký stadion, na který v hlavním městě stále čekají až jim Číňané dostaví, ale jinak žádné obří stavby. S výjimkou toho jednoho hotelu u jezera. Na druhou stranu, působí možná právě proto příjemněji než Addis. Hlavní ulici podél jezera obklopují stromy. Na straně u jezera je samostatná pěší stezka pod korunami stromů. Kde se nemusíte bát, že vás každou chvíli něco srazí (snad), a kde se nemusíte vyhýbat davům lidí, protože na každém rohu je nějaký krámek, nálevna, zastávka autobusu.
Vzhledem k výše napsanému jsou dva dny zde myslím dostačující. První den ráno sem, druhý den odpoledne, k večeru zpět. Nebo o dům dál. Bahir Dar často bývá startovním bodem turistů při tzv. severním okruhu zemí. A asi se ví proč. Rozhodně stojí za to se sem podívat. Ostatně obdobně jako na X dalších míst v Etiopii.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/pBJscEZypZ6SGu3w8
co sem co máš dávat moje nohy? kdo ti to dovolil? druhá strana snad? 😀