Anebo jak jinak nazvat pár denní výlet do Dubaje. Města v poušti na břehu Perského zálivu věhlasného svými megalomanskými projekty. Kupříkladu dobře známé kryté lyžařské sjezdovce. A jak reklamní poutače rády hlásají – jediné sněhové lyžařské sjezdovce uprostřed pouště na světě. Jelikož takovýchto výdobytků moderní doby, v podstatě blbůstek, se nachází v Dubaji bezpočet, nabízí se otázka, jde-li o město budoucnosti anebo jen jde s dobou. A v tom případě ostatní města vývoj doby jen zaspala.
Fakt, že jste nepřicestovali do rybářské vesničky, kterou Dubaj v relativně nedávné minulosti ještě bývala, poznáte hned na letišti. Ono jich je tedy ve městě a okolí vícero. Nicméně to hlavní mezinárodní je i největším na světě. O tento primát by ho sice mělo připravit nově otevírané letiště v Istanbulu, ale nemám obav o to, že šejkové se jen tak nedají. Brzy zase trošku rozšíří, něco přistaví.
Už takhle jsou v držení města primáty kupříkladu nejvyšší budovy světa – Burj Khalifa vysoká 830 metrů, nebo největšího obchodního centra na světě. Kupodivu zatím to není to s krytou sjezdovkou (bude ještě expandovat), ale jiné. To má „jen“ své vlastní ledové kluziště o rozměrech regulérní hokejové plochy nebo obří mořské akvárium. Člověk nemusí být žádný veliký fanoušek takovéhoto v podstatě mrhání penězi, což ani já sám nejsem, ale upřímně… i tak to láká vidět na vlastní oči.
A kdo by snad měl problém s tím, že nebýt ropy, peněz z jejího prodeje čišících, tohle by nikdy nestálo, může být relativně v klidu. Dubaj, dubajský emirát, na rozdíl např. od Abú Dhabí, totiž není nikterak závislý na ropných dolarech. Neříkám, že minimálně v zárodku tyto peníze nepomohly, ale město samotné na nich existenčně závislé není. Naopak. Jen už vskutku nepatrné procento hrubého národního (resp. dubajského) produktu jde na vrub ropě. Zbytek je čistě obchodní záležitost. Ano, nachází se z hlediska obchodních cest na příhodném místě. To však nic nemění na tom, že obchodní pobídka firem ve smyslu přijďte sem dělat své obchody, přineste práci a pracovní možnosti a na oplátku si s vydělaným kapitálem můžete dělat, co chcete, ve věci rozvoje města nehrála zanedbatelnou roli. Žádné odvádění nesmyslně obřích daní nebo celkový zákaz vývozu peněž ze země. Výsledkem je, že se Dubaj během 40 let proměnila s prominutím z malého rybářského prdelákova v patrně nejmodernější metropoli na světe. Jež navíc stále expanduje a rozhodně to nevypadá na polevení v nejbližších letech. Jest věcí imponující, alespoň trošku. Alespoň pro mě.
Samozřejmě lze pak polemizovat o zneužívání levné pracovní síly, nelidských podmínkách na stavbách, kdy jde pomalu o novodobé otroctví atd. To znamená, za jakou cenu bylo postaveno. Za jakou morální a lidskou cenu. Na druhou stranu, nikoho do země netahají spoutaného v řetězech na lodích (aspoň doufám) a víceméně je rozhodnutí každého, zda sem jít za prací. Na pyramidy v Egyptě se také každý jezdí koukat a nestavěli je zrovna svobodní zedníci (pokud to ovšem nebyli mimozemšťané, zajisté).
Lidí, co sem přijíždí dobrovolně za prací, není nijak pramálo. A míří sem v podstatě ze všech koutů světa. Asi 65 % ze současné populace 5 a půl milionu (počítá-li se celá aglomerace) jsou přistěhovalci. Samozřejmě vedou Indové, Pákistánci a další asijské země. Dá se říct, že v podstatě nikde na pracovních pozicích typu obsluhy v restauraci, obchodu, v řadách úklidových čet a podobných neuvidíte rodilého místního občana. Či obecně Araba. Vlastně 2 ze 3 lidí jsou imigranti. Nepokoje? Etnické rozbroje? Protesty místních? Ne, ne, nic z toho. Co by asi na to řekli Češi?
Město je to tedy kosmopolitní a multikulturní, o tom žádná. Avšak i tak si drží svůj, řekněme, muslimský řád. To znamená na každém rohu stojí nějaká ta mešita. Někdy je i docela vtipné, když mezi 300 metrů vysokými baráky najednou vykoukne malá mešita. Minarety rozhodně z dálky neuvidíte. Dále v metru pak existují oddělené vozy pro muže a zbytek, myšleno ženy a děti. Ale striktně se nedodržuje. Náplavy a turisté to mají na salámu a nikdo vás za to lynčovat nebude, když vaše partnerka s vámi vleze do mužské části vagonu. S Martinou jsme to zkusili. A v pohodě. Ale obavy trošku měla. Přeci jen, pohoršeného a rozčileného muslima asi jen tak neukecáš.
Těch příkladů dodržování muslimských tradic je vícero. Pro našince ještě jeden podstatný. Jakožto muslimská země, alkohol zde aby jeden pohledal. V obchodem, běžných restauracích, neexistuje. Výjimku tvoří některé, kupříkladu hotelové, bary. Ovšem tam se připravte, že se praštíte přes kapsu. My se přes ní neplácali. Neříkám, že nějaké studené pivo by nebylo za horkého večera příjemné, ale dávat za jedno sumu jako v Čechách za basu, se vám úplně nechce. Nedej bože, aby pak jeden chytil slinu.
Bujaré alkoholové večírky, jak vidno nejsou tím hlavním, na co by Dubaj lákala turisty. Rozhodně ne tolik jako Praha dánské studenty. Město samo o sobě zajímavé jistě je. Ačkoli to asi není nic, kvůli čemu by se sem člověk vracel. Existují jistě malebnější metropole. A přívětivější k courání po městě. Tím mám na mysli především klimatické podmínky. Ve 40 stupních Celsiových je krapek na palici. Po chvíli doslova.
Prvním lákadlem jsou pláže. Klasika – teplé počasí, když je v Evropě zima a relativně blízká vzdálenost. Kromě potřeby šplouchat se v moři, oceánu v zimě, upřímně moc nevím, proč sem lidi cestují kvůli koupání. Poněvadž místní pláže mě nijak nenadchly. Pravda, byli jsme pouze na dvou a veřejných. Možná soukromé hotelové vypadají jinak. Aspoň vás tam někdo obskakuje pořád. Hurá. Avšak to nemohu soudit. Nejsme žádní Rockefellerové, abychom v nějakém takovém bydleli. I tak tipuju, že to extra hitparáda nebude. Omylem jsme zavítali na soukromou pláž hotelu Hilton Marina, což byla vlastně jen přehrazená veřejně volná pláž. Takže pár lehátek a nebyla tam hlava na hlavě. Jinak žádný rozdíl. I když alespoň ta absence pocitu sardinek v konzervě je příjemná. Kupříkladu volně přístupná pláž Jumeirah Beach Resort je Bibione, jak když vyšije. Hlava na hlavě, kalnější voda, žádný extra bílý a hebký písek. K tomu navíc kousek od pobřeží drandí jeden vodní skútr vedle druhého a vzlétá každou chvílí letadlo s nadšenci pro sky diving (seskok s padákem z aeroplánu). Taková klidná přímořská idylka.
Výrazněji přívětivější, abych jen nehanobil, je pláž u známé plachetnice alias hotelu Al Arab, nesoucí tvar plachetnice, vybudovaného na umělém ostrůvku (těch je tu taky požehnaně, některé třeba ve tvaru palmy). Její nespornou výhodou je, že na rozdíl od výše zmíněné, se v její blízkosti nachází de facto pouze tento hotel. Jeden věžák. Dál kolem je pouze vilová zástavba, tudíž turisté z hotelů různě po městě si sem musí dojet. Proto se na ní dá i chvíli vydržet, aniž byste někomu dupali za krk. Navíc je tu i vyhrazená pláž pro surfování. K mému štěstí, když jsme zde byli, bylo skutečné vlnobití. Na webových stránkách půjčovny surfů popsané jako „flat like a pancake“. Volně přeložím – ploché jako lívanec. Ideální podmínky.
Asi tak ke čváchání zde. Dalším lákadlem jsou nesporně obchoďáky a nejrůznější atrakce. Třeba právě i to lyžování v jednom z nich. Obchodních domů tu vskutku není pomálu a rostou jak houby po dešti. V tom bychom si s Araby myslím rozuměli. Nákupní centra jsou přeci i naší českou vášní a oblíbenou zálibou trávení volného času. Mou tedy úplně ne. Například Dubai Mall, v současnosti největší obchoďák v blízkosti mrakodrapu Burj Khalifa, je tak rozlehlý, že jsem v něm jen při procházení od metra na prostranství fontány před oním slavným mrakodrapem třikrát zabloudil. Na mou obhajobu, ona to byla bez přehánění tak dvoukilometrová štreka. Přičemž mou orientaci v nákupáku většinou zachránila část, kde obchůdky měly za výlohou vánoční stromky. To rozhodně každý krám v muslimské zemi nemá. Mimochodem, jestli pak víte, odkud je jeden z nejlepších výhledů na nejvyšší budovu světa? Z obchoďáku. Konkrétně z ochozu obchodu firmy Apple. Jak jen to ten pan roláček dokázal, je mi záhadou. A smekám.
Dubai Mall je právě ono nákupní centrum s ledovou plochou a velkým mořským akváriem. Vcelku ucházející alternativa pro takové milovníky obchodů, jako jsem já. Ač my jsme se spokojili s venkovní procházkou po okolí a chytnutím úžehu. Stejně tak jsme z jistých důvodů pohrdli vyhlídkou z jednoho z horních pater mrakodrapu Burj Khalifa. Trávit 2 hodiny ve frontě na výtah, platit za to bůh ví kolik a následně celý čas nahoře strávit koukáním se na špičky svých bot mi nepřišlo jako rozumná finanční ani časová investice.
Pro ty, co nemají patřičný entuziasmus pro nákupy nebo válení se na pláži, a nechce se jim platit horentní sumy za adrenalinové zážitky či výlety do pouště, se nabízí ještě klasická turistická alternativa. Tedy poznání města. K tomuto účelu je možné využít buď místního metra (nadzemní dráhy), které kopíruje hlavní tepnu města. Anebo je tu možnost využít služeb v dnešní době po světě populárních hop-on hop-off autobusů. Ráno si koupíte lístek, na kolik dní je na vás, a pak se necháte vozit městem s tím, že kde chcete si vyskočíte. Kde vám tedy autobus aspoň lehce přibrzdí. A do dalšího busu si zas později můžete naskočit. Či na jiném stopu. Jen doporučuji si stáhnout aplikaci do mobilního zařízení. Zaprvé ne vždy je úplně zřejmé, kde bus zastavuje. Zadruhé přešlapovat půl hodiny na zastávce a čekat na autobus, když venku je přes 40 stupňů na sluníčku se vám taky nechce. Ani zalézt do budky na zastávce, kde zase pro změnu jede klimatizace pro polární medvědy.
Vyskako-naskakovací autobusy v Dubaji provozují dvě společnosti. Ta, jejíž služby jsme využili my, nabízí čtyři trasy. Přičemž asi by se dalo vše zvládnout za jeden den, ale rozhodně lepší variantou je si rozložit. Věřte my. My to zkoušeli. Za ten jeden den. Princip těchto autobusů, alespoň dle mého názoru, by měl být objet nejzajímavější místa, zastavit poblíž, ať si turisté vyskočí ven, projdou kolem a udělají fotky. Z autobusu za jízdy jich beztak moc neuděláte. Jenže v dubajském případě byl problém, že autobus vás musí zavést až přímo k oné památce, atrakci pod nos. To znamená, že dost času strávíte zajížděním do podzemních parkovišť nákupních center, vjížděním do malých jednosměrných uliček, otáčením se na malých kruhových objezdech zakončujících odbočku a podobně. Navíc z podstatné části bude projížďka připomínat „tour de obchoďáky“. Ono, co jiného v Dubaji také vidět. Kromě těch výškových budov ještě. Paní ve sluchátkách se také nejednou na delší dobu odmlčela a místo ní vyhrávala místní hudba. Anebo vyprávěla o muslimských zvyklostech. Takže jsem asi pětkrát za ten den slyšel informaci o tom, jak se modlí pětkrát denně.
Historické budovy tu moc nečekejte. Ano, je tu stará historická čtvrť, kde jsou domy i třeba 50 let staré. Některé možná 80. Chápu, při pohledu kolem, že pro místní jsou asi staré až dost. Pro nás ani ne. I přesto, pokud chcete poznat něco z města, dává smysl využít těchto autobusů. Jen, jak jsem psal, je lepší si rozházet do více dnů, užít si po menších částech než naráz. Plus se dá využít v podstatě jako MHD, která jinak v Dubaji moc nefrčí.
Naopak zde frčí, a to hojně, automobilová doprava. Je dáno do jisté míry aktuálním charakterem města, kdy je tak říkajíc poněkud rozplizlé. Dá se říct, že má dvě centra. Pod tím si představte čtvrtě moderních výškových budov s hotely, restauracemi a obchody. A dostat se z jednoho do druhého znamená asi 15 kilometrovou projížďku po 6 proudé dálnici. Samozřejmě mezi nimi není pusto prázdno, ale spíše se jedná o rezidenční vilové čtvrti anebo sklady, prodejny aut, servisy atd. Žádné vysloveně tepající velkoměsto.
Do jisté míry je pak také určitě pravdou, a zde platí, že veřejnou dopravou přece jezdí jen socky. Vyšší společnost nikdy. Koneckonců mnohdy platí i stále v Evropě. Minimálně té východnější. Jinde po světě ještě mnohem více. V podstatě de facto narážíte jen na lidi, co rozhodně o podporu na úřadech žádat nemusí. Kromě například různých pomocných sil nebo dělníků na stavbách. Ty jsou ovšem zase sváženi vlastními autobusy do roboty. Není pak asi velkým překvapením, když se i šestiproudá autostráda dokonale zaseká a změní v pomalu popojíždějící parkoviště. O malých uličkách (to znamená těch jenom dvouproudových) ani nemluvě. Pro ty, co se nebojí využít metra (nadzemní dráhy) to naopak může mít povzbuzující účinek pro jejich ego. Kdy jindy, či lépe, kde jinde se vám poštěstí v MHD předjíždět vozidla značek Lamborghini, Corvette, sportovní Mercedesy nebo Hummer. Ne, že by těchto aut byly plné ulice. To zase ne. Ale rozhodně jejich fluktuace zde je přece jen o malinko větší než v jiných městech.
Pokud město i nadále poroste závratným tempem jako doposud, přičemž nic nenasvědčuje tomu, že by to tak býti nemělo, tuším, že doprava ve městě se stane velkým oříškem. Ačkoli je asi bláhové si myslet, že by si ani v tomto případě šejkové nějak neporadili. Neměli již v hlavě plány, jak to efektivně, a hlavně efektně, za nemalé peníze vymyslet. Ostatně již teď, co jsem se dočetl v místním plátku při čekání na kávu (logicky anglicky psaném, zprava doleva číst neumím), plánují v roce 2020 zařadit do vozového parku městské policie, dá-li se pak ještě použít slovo vozový, létající motocykly. Asi lépe přeloženo, vznášející se motocykly. Tuším čeština pro to ještě nemá své slovo. Ani žádné přejaté. No zkrátka, na obrázku to vypadalo zhruba jako velký dron s řídítky. Vůbec jsem netušil, že něco takového běžně existuje. Leda ve sci-fi filmem. Proto mi přišla úsměvná představa, když jsme míjeli policejní muzeum, co se v něm asi musí nacházet. Policejní kolo, obyčejná motorka, běžný sedan…? Prostředky nesoucí v Dubaji již pomalu, ale jistě, historický prach na sobě.
Vím, že tato bývalá víska rybářů, není vysloveně zosobněním běžného arabského města, nicméně při naší návštěvě zde se mi honila hlavou otázka: „proč my Češi jsme vlastně tak vyhraněni proti Arabům?“. Jasně, každý pes jiná ves, ale na příkladu Dubaje. Kriminalita? Minimální. Násilná přepadení? Limitně se blíží nule. Teroristické útoky? Co vím, tak žádné. A že i muslimové se mezi sebou umí hezky mydlit. (Šíité vs. Sunité apod.) Pořádek v ulicích? Dokonalý. Jak v nemocnici. Ne etiopské, ale řekněme evropského standardu. Řidiči? Temperamentnější, to ano. Ale předpisy dodržující. Proti Africe no jéje. Pracovní morálka? Asi to nejsou největší workoholici na světě, ale práce jim cizí není. Koneckonců co se obchodů týče, ne nadarmo se říká, že snad jen Arab je vám schopný prodat něco, co vysloveně ani nechcete. Spíš se tady proto asi hodí použit slova schopní.
Ale chápu. Nepijí alkohol a jejich ženy chodí zahalené. To znamená, že není co po pár pivech okukovat a komentovat. A modlí se pětkrát denně. To je taky příšerné. To normální lidé přeci nedělají. Navíc jim k tomu řve pán z vysoké věže, aby snad náhodou nezapomněli. Hlavně ráno. Horší než kohouti na vesnici. No, zpátky k jádru pudla. Městu samému. Radši.
Navštívit či nenavštívit Dubaj, to je oč tu běží. Pakliže máte rádi malé tiché uličky, kavárničky, zapadlé bary, historická místa, anebo třeba si rádi vyrazíte do parku projít, proběhnout, Dubaj vás asi (určitě) nenadchne. Tuším, že není žádným šokujícím zjištěním. To se dalo očekávat asi i u mé osoby, když jsem pár let zpět byl nadšený při návštěvě Edinburghu ve Skotku. Rozdílnější města patrně těžko pohledáte. Malé historické městečko, vše pár minutek, desítek chůze od sebe, versus velká umělá roztahaná moderna. Je však pravdou, nebudu nijak lhát, že vidět tu modernu, takřka závan budoucnosti, láká. I jak již jsem psal s tím, co stojí za vznikem, rozmachem (ať si o tom každý myslí své) mě přitahovalo to vše vidět na vlastní kukadla. A stejně tak zcela upřímně (jinak to ani neumím) doznávám, poté, co jsem tam byl, znovu se tam asi hned tak nepohrnu. Leda součást nějakého přestupu při delším letu, jeden den pobýt. Pokud žijete v Etiopii, nakoupit si tam něco k snědku do zásoby. To ano. Na cílovou destinaci bych to ovšem úplně neviděl. Slovy z pera klasika Járy Cimrmana, a v mém podání často užívaného citátu – „no jako hezký, ale že bych to musel vidět znovu“.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/uyHdLGFRePd4E11dA