Na skok alias na dvě noci, ve Švýcarsku Afriky alias ve Rwandě. Vlastně pouze Kigali, hlavním městě, a přilehlém okolí. Nejspíš bych ani tyto řádky nesepisoval, nebýt náramné situace v Etiopii. K výpadkům elektrického proudu se poslední týden přidaly i zkoušky na školách, což v těchto končinách znamená vypínání spojení se světem neboli zakázání připojení do internetu pro všechna zařízení. A zasílání SMS zpráv, ale to mě zas tolik netíží. Přitom nynější pan premiér se loni po svém jmenování kasal, jak tohle dělat nebude. Už mě taky začíná pěkně krkat, kamarád.
Do Kigali jsme letěli v pátek dopoledne, na prodloužený víkend, do nedělního odpoledne. Původně zamýšlený výlet do Eritrey, jenž by se dala překřtít pro změnu na Severní Koreu Afriky, nevyšel. Na vině byly problémy s vízy a následně platností pasů některých členů výpravy. Ne našich, kupodivu. Nýbrž kamarádů z Finska. Byli jsme taková mezinárodní skupinka čítající dva Finy, dva Čechy a jednoho Němce. Jelikož Eritrea tím pádem bohužel padla, dle hesla „jeden za všechny, všichni za jednoho“, namířili jsme si to místo Asmary (hl. město Eritrey) do Kigali. Pro některé zvlášť bohužel, čímž myslím hlavně sebe. Já totiž vízum až do konce července do Eritrey mám (výhoda normálního nediplomatického pasu s platností do roku 2025). Na druhou stranu vlasy, ty zbylé, si kvůli tomu také rvát nebudu. Neříkám, že bych se tam nepodíval rád, ale je to v podstatě Etiopie. Hlavní město je tedy prý moc pěkné, na rozdíl od Adidasu tam nezbourali staré italské stavby. I proto jeho centrum nese ochranou známku UNESCO. Co navíc Eritreu dělá přitažlivou, speciálně pro mnohé diplomaty a sběratele razítek z Adidasu, je onen fakt, že se jedná o totalitní stát (protože Etiopie je hrozně demokratická viz aktuální zaškrcení internetové připojení) a nějaký rok nazpět tam vůbec nebylo možné, nebylo umožněno ani dovoleno cestovat z Etiopie. Kvůli nepříliš přátelským vztahům, překvapivě.
Tolik asi k tomu, proč Kigali. Zkrátka proto, že není až tak daleko díky Etiopským aerolinkám. A i když už není čas na safari, potažmo předražené gorily, země má více než zajímavou, a ještě mnohem více smutnou, historii. Zčásti menší studijní pobyt, zčásti relax v hotelu a zemi, kde to snad funguje lépe, a zčásti rozlučka se známými, než se rozprchneme z Adidasu.
Teď možná ještě dovysvětlení, proč je tahle, min. na africké poměry, malá země nazývána Švýcarskem Afriky. To jsem si prosím já nevymyslel, aby nedošlo k mýlce. Důvody jsou v podstatě dva. Kopcovitá, totálně zelená krajina a neskutečně čisto. Někdy je taktéž častována pojmenováním země tisíce kopců. Tím více šokujícím je ovšem čistota. Pravda, uznávám, neviděli jsme toho za nějaké dva dny mnoho. Avšak co viděli, za to by se nemuselo stydět leckteré evropské město. Upřímně, nejspíš všechna. Kigali rozhodně není žádnou moderní metropolí. Žádný architektonický skvost. Pár věžáků v centru a pak spíš dosti obyčejné, nijak úchvatné domky. Dalo by se říct klasika černého kontinentu. Co ovšem klasické rozhodně není je čistota. Na ulicích, chodnících nenajdete ani kousek odpadku. To samé platí o travnatých plochách, předzahrádkách a podobně. Vážně nevím, jak se tohohle někomu povedlo docílit. Napadá mě maximálně trest zastřelením za pohození odpadku. Snad to nebude varianta odpovídající realitě.
Rwanda si už své střílení zažila. A to přímo měrou vrchovatou. Tato země se stala dějištěm jedné z největších genocid v historii lidstva. Minimálně budeme-li to brát procentuálně, a jak se ve finále ráz na ráz odehrálo.
Etnické rozbroje začaly někdy za vlády Belgičanů, v první polovině 20. století, kteří začali důsledně rozlišovat příslušníky dvou nejpočetnějších etnik. Těmi etniky jsou hutuové a tutsiové. V očích belgických kolonialistů se stali těmi vyvolenějšími tutsiové. Přičemž samotný způsob dělení, je dnešním pohledem až „vtipný“. Vtipný opravdu jen v uvozovkách. Prvotním znakem byl počet hlav dobytka. Nekecám, je to tak. Máš deset a víc kusů? Jsi tutsi, gratuluji. Dále si samozřejmě začali všímat i rozdílných fyziologických vlastností a došlo pak i například na přeměřování nosů. (obecně se tvrdí, že hutuové by měli být ti urostlejší a na výšku menší, jenže i to díky míchání genofondů jistě neplatí do písmene)
Poté, co páni z Belgie zvedli kotvy, započalo sílit napětí mezi oběma etniky. Především v té době hutuové, logicky, se cítili dotčeni za léta strádání. O to více, že byli ve výrazné většině. Asi 85% obyvatelstva. Během let tak docházelo k, bohužel nejen občasným, vraždám. Mnoho tutsiů raději opustilo zemi. Celé to vyvrcholilo v dubnu roku 1994. Z 8 milionů lidí byl celkem zavražděn asi milion. Valná většina během pár dní, dá se říct. Přesné číslo nikdo nezná. Dodnes se objevují hroby a pozůstatky mrtvých těl. Nejsmutnější na tom je, že se celé dělo za nečinného přihlížení zbytku světa. Jediným činem byla evakuace mezinárodních pracovníků a příslušníků mezinárodních jednotek. I když vlastně ne jediným. Ta nesprávná strana, míněna armáda vedena hutuy, byla po léta tajně podporována Francií. Podporována nejen držením palců na dálku, samozřejmě. Tím rozhodně nechci na zemi galského kohouta házet všechnu vinu, to ani omylem. Tuším, že ani oni sami nevěděli, k čemu to povede. Stejně jako Američané, když dodávali zbraně afgánským povstalcům do bojů proti Rusům, které posléze byly otočeny i proti nim. Fascinujícím a zarážejícím hlavně zůstává, jak před 25 lety mohlo dojít k takovému masakru, o kterém takřka celý svět věděl a v podstatě mu jen přihlížel. Jaké byly přesné důvody, co vedlo Organizaci Spojených Národů ke stažení jednotek, nevím přesně. Ale koupil jsem si o tom chytrou knížku, tak se snad brzy dozvím.
My se při pátečním odpoledni ubytovali v centru Kigali v Hotel des Mille Collines (hotel tisíců kopců). Komu by snad nic neříkalo, může si pustit film Hotel Rwanda. I když se natáčel v Jižní Africe a ve filmu vypadá úplně jinak, je právě o tomto hotelu. A asi nepřekvapí, v jaké době se jeho děj odehrává a o čem je. Víc neprozradím, mrkněte se sami.
Sobota následně byla ve znamení cesty po památkách. Přičemž pod těmi památkami je třeba si představit místa, která připomínají genocidu anebo se stala přímo dějištěm genocidy. Dějiště jsme navštívili dvě, obě do hodiny cesty od centra Kigali. Ntarama genocide memorial a Nyamata genocide memorial. V obou případech se jedná o kostely, s přilehlými okolí, kde se lidé snažili uniknout vraždění. Naneštěstí ve finále ani pod střechami nejsvětějšími nebyli ušetřeni. V Ntarama takto zemřelo přes 5000 lidí, v Nyamata dne 14. dubna 1994 přes 10000 lidí. Přičemž jen v útrobách samotného kostela asi 2000. A to se rozhodně nejednalo o žádný obří chrám. Těžko si představit, jak se tam tolik lidí vůbec mohlo vměstnat. O dva roky dříve se takto v kostele povedlo italské sestře Antonii Locatelli lidi ochránit, byť za to sama posléze zaplatila životem. 14. dubna 1994 pak vraždám už nikdo zabránit nedokázal.
Místem připomínajícím genocidu, a majícím, stejně jako výše dvě zmíněná, součástí masový hrob je Muzeum genocidy v Kigali. Muzeum, připomínající hrůzné události, ale velmi pěkně provedené. A moderní. K dispozici máte audio průvodce v několika jazykách. Na tohle hned tak na tomto kontinentu nenatrefíte. Pokud se obejdete bez něj, máte vstup zdarma. Další věc nevídaná. (vstup zdarma platí i u památníků, kde jsou pouze schránky pro dobrovolné příspěvky) A přitom věc velmi záslužná. Ať se každý může poučit z historie země.
Kromě detailních připomínek, mnohdy možná až příliš detailních, na místní události, je součástí muzea i sekce o genocidách jinde ve světě. Opět milé překvapení. A opět, nebývá úplně časté, aby se na tomto kontinentu zajímali, bez urážky, o někoho jiného než sami o sebe. Především, co se týče zažitých utrpení a strastí. Další palec nahoru, ačkoli malou výtku si neodpustím. Součástí, pro lepší orientaci a představu, byla i mapa Evropy. (byla zde zmínka o genocidách prováděných během války v Jugoslávii) Na ní krásně vyobrazeno Československo. OK, na to jsem už zvyklý a už ani neopravuju, když někdo přitakává „aaaah, Czechoslovakia“. Jenže tady bylo Československo o tvaru a rozloze České republiky. A východní soused Slovensko. Nechť naše země klidně zůstane Československem, nemám s tím problém. Už jen dle toho, kolik Slováků v ČR žije (a vládne). Pak ale trvám na tom Slovensko přejmenovat na Severní Maďarsko. Ať je aspoň nějaká prča.
Aby vše nebylo tak růžové, jak se může zdát, africký závan i zde ucítíte. My ho pocítili v sobotu ráno. Na 9. hodinu měli objednaného řidiče s vozem, ale devátá odbila a ten nikde. Ani vůz, ani řidič. Odbila i desátá a stále nikde, nikdo. Telefony samozřejmě taktéž nikdo nezvedal. Nastalo tudíž nouzové řešení, narychlo sehnat vůz pro pět lidí. Což byl taky malinko oříšek, pokud nechcete jednoho člověka nacpat do kufru anebo si dopřát luxus dvou vozů. A to při místních, afrických, cenách nechcete. Naštěstí náhradní dopravu se zdařilo zajistit. To zpoždění si někteří členové výpravy navíc zpestřili psaním negativních recenzí dané agentury na sociální sítě. Tohle je mnohdy problém, především tedy v Etiopii, kdy si jaksi průvodci či přímo agentury neuvědomují, že máme 21. století. A není tak problém během chvíle rozmáznout na internetu, sociálních sítích, své negativní zkušenosti. Jinými slovy, je zde někdy absence jistého budoucího uvažování. Je lepší si jednou napakovat kapsu anebo mít skvělé reference a zaručený příval turistů i v budoucnu? Nechť si toto ovšem každý zváží sám.
Každopádně náš případ to až tolik ve finále vlastně nebyl. Zaprvé jsme nic předem neplatili. Zadruhé se řidič připletl do nehody a sebrala ho policie. Zdali opravdu či ne, je v podstatě jedno. Stát se může. Pak je i jasné, že nemohl zvednout telefon. To, že ho nikdo nebral ani v kanceláři, je na pováženou. Nejdůležitější je pak hlavně zatřetí. Večer se dostavil onen řidič nám osobně omluvit, a navíc zástupce agentury slíbil, že nám v neděli zaplatí jako odškodné cenu domluveného výletu. Bylo to něco přes 300 USD pro pět lidí, tuším. To klobouk dolů. Měli jsme tak sobotní projížďku zadarmo a de facto i trošku něco navíc. Čímž mi dochází, si popírám stanovisko, které zároveň zastávám. Růžové to bylo. Proti Adidasu, Etiopii bez pochyby.
Pročpak to může takhle fungovat ve Rwandě, a ne i v jiných okolních zemích? O tom se dá polemizovat různými směry. Události 25 let staré hrají svou roli. Nebál bych se tvrdit, že svou roli hraje i ruka vládce pana Paula Kagameho. Byť by někdo namítal, že jde o demokraticky zvoleného prezidenta, úplně bych se nebál otevřenější diskuze na téma, že balancuje na hraně diktatury. Sice to není tak radikální kácení lesa, jak býváme zvyklí odjinud, ale svou si prosadit umí. Např. právě změnu vládnoucího období prezidenta a možnost opakovaného zvolení (více než dvakrát), aby neměl o zábavu do konce života nouzi. Těžko říct, co za tím je. Detailně situaci neznám. Z mého pohledu letmého návštěvníka byl ten obraz země více než přívětivý. Tečka.
Co tak ještě bylo fajn? Kupříkladu večer vyjít z hotelu, za tmy na večeři. S menším zablouděním skoro půl hodiny pěšky tam, aniž by nás kromě dvou žebrajících kolemjdoucích někdo otravoval. I oni pouze letmo. Nikdo nezíral, neokřikoval. Nezkoušel okrást. A člověk se nemusel bát, že spadne do díry v chodníku, které tam jednak nebyly a druhak fungovalo pouliční osvětlení. Když si teď zpětně čtu tyhle řádky, to už je slušná deformace Adidasem. Pakliže mi k blahu stačí si v poklidu zajít po svých na večeři.
Nu a poslední rwandská perlička. Letiště v Kigali. Resp. příjezd k němu a kontrola vozidla a osob v něm. Tohle jsem ještě nikdy na letišti neviděl, natož zažil. Hezky přijedete k vjezdové bráně, ke kontrole, kde jste zdvořile vybídnuti, abyste vystoupili z vozu. Přičemž vás vybídne uniformovaný pán, kterému se na rameni nehoupe zrezavělý Kalašnikov, nýbrž nejmodernější automatická zbraň. Zatím co vy si jdete projít klasicky bezpečnostním rámem, vozidlo zastavené na páse projíždí obřím skenerem. Pominu fakt, že i v této zemi se najde dost lidí, co mají dost hluboko do kapsy, pokud vůbec nějakou mají. A tedy o smysluplnosti této investice. Ale je to fakt bomba.
Srovnání se zemí helvétského kříže zůstává dosti nadnesené, nicméně na druhou stranu po mé návštěvě se tomu přirovnání už tolik řehtat nebudu, jako předtím. Za ony dva dny nic moc neviděl, abych jí byl doslova očarován, či přímo si sedl z ní na zadek. To zase ne. Avšak delší návštěvou bych rozhodně nepohrdl. Jen se obávám, při pohledu na ceny safari a výletu za gorilami v této zemi, že asi zůstanu u jednodenní vstupenky do Zoo v Praze Troji.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/ENkH1icipoL8F83AA
Pekne napsano diky.