Že to ale trvalo. Po dlouhé době konečně pořádný výlet. A ještě déle trvalo to sepsat. Žádná města „za humny“, žádná plážovaná u moře. Hezky cesta do Finska s hlavním cílem Laponskem. A když už do Finska, tak ideálně v prosinci, že? Záminkou pro tuto cestu bylo i setkání se známými z Etiopie – finským párem Mikkem a Eevou, a německým občanem Christianem. Plus tedy my tři. To znamená cesta s ani ne 1 a půl ročním dítkem.
Na začátek si pojďme přiblížit, jak to ve Finsku v prosinci asi tak vypadá. Slunce takřka neuvidíte. Ty 3 hodiny, co má svítit, je stejně většinou zataženo. V Helsinkách, na jihu země, je to hlavně o dešti, vlhkosti, větru. My měli štěstí, a po našem příjezdu byl i nějaký sníh. A nikoli jen čvachtání v loužích a fujtajblech na chodnících. Logicky, čím dále na sever, tím je toho denního „světla“ ještě méně. Ale zase o sníh a ladovskou krajinu není nouze.
Nuže pojďme k samotným poznatkům a vezměme to pěkně deníkovou formou.
Den 1. – čtvrtek 9. prosince 2021
Polední odlet do Helsinek. Pražské letiště takřka prázdné, tudíž jediný boj, jak v letadle zabavit a případně uspat Vikouše. Nicméně přežili jsme, nikdo nám nenadával za nadměrný hluk, takže dobrý. Po třetí hodině přistání ve Finsku, které je o hodinu napřed, pobrání našeho tisíce a jednoho zavazadla a setkání s Mikkem, který na nás oddaně již čekal v příletové hale. Následně cesta asi 100 metrů hluboko do země na vlakový spoj do centra města. Upřímně, vypadá to spíš jako protiatomový kryt nebo tajný vojenský objekt pro vývoj nových zbraní (moc koukám asi na filmy), než vlaková zastávka. Avšak je to originální a vlastně i dost impozantní.
Z letiště trvá cesta vlakem asi 30 minut na centrální nádraží v Helsinkách. A hned u něj se nacházela i naše první noclehárna – Scandic Grand Central Helsinki. Na doporučení právě Mikka. Asi bychom našli levnější ubytování, ale pohodlnost zvítězila. Nádraží hned vedle, přímo uprostřed města. No a co si budeme nalhávat, ty snídaně tu také byly epesní.
Už na nádraží jsme se potkali s Christianem, k večeru pak navštívili skromný být Mikka a Eevy. Skromný na naše poměry, na finské myslím rozměrově nadstandardní. Stejně jako v Kodani, i zde si libují v bydlení v bytech do 30, 40 metrů čtvercových. Tedy nějakých zhruba 50 metrů už je vyšší třída.
Kolem osmé návrat do hotelu. Bylo to pár stanic metrem. A klasické hodinové martyrium s uspáváním Vikouše. Vše kolem je nové, neohmatané, neolízané, tak proč by mrhala čas spaním, že?
Den 2. – pátek 10. prosince 2021
Den druhý a na programu prohlídka Helsinek, za průvodce naši finští hostitelé. No, zcela upřímně, žádná extra velká nádhera to není. Ani architektonický skvost. Na žití, až na to počasí a ceny, by se mi líbilo. Ale turisticky prd zajímavé. Můj názor. Helsinská katedrála z 19. století, sněhově bílá, stojící na menším návrší. První fotka, co na vás vybafne, když si dáte hledat Helsinky ve svých vyhledávačích. Pár vládních budov, ale nic moc historického. Ani v duchu moderní progresivní architektury.
Historie je dána tím, že v dávnějších časech to bývalo Turku, kolem kterého se vše točilo. Než to tam malinko zpustošil požár. A na rozdíl od severských kolegů jsou, zdá se, Finové více konzervativní, a tedy ani moderní architektura tu nemá na růžích ustláno. Např. naši přátelé bydlí v podstatě sídlištní čtvrti – žádné Jižní Město, spousta zeleně, ale unylé čtyřpatrové baráky jeden jako druhý. To bylo vybudováno v 50. letech minulého století. A i nadále platí, pokud byste rádi v těchto končinách postavili nový barák, musí vypadat stejně jako ty stávající. Přičemž podle mě i v padesátkách musely vypadat hrozně, natož teď.
Na druhou stranu lokace u moře, spousta malých ostrůvků, zelených plot a to, že nejsou vysloveně placaté, se mi zamlouvalo. Jen na nějaké fotky do světových magazínů to zkrátka není. Ačkoli třeba procházka kolem ostrůvku Katajanokka nabízí hezké výhledy přes zátoku a na centrum Helsinek. Jen kdyby u toho nefučel orkán, nelétal sníh do očí a nepanovala bílá tma. V létě musí být super.
Večer po celodenním špacírování přišel na řadu hlavní bod – večeře v etiopské restauraci nesoucí vskutku originální název Addis. Jídlo bylo super, a i obsluha autentická. To znamená, že jakmile jsme si objednali jídlo a pití, už se o nás nikdo moc nestaral. To znamená hezkou chvilku s prázdnou sklenicí a dojedeným talířem před sebou. A to jsme tam v podstatě byli po chvíli jediní hosté. Jen etiopských jinoch usoudil jako vhodnější sedět za barem a čumět do mobilu než sem tam obsloužit své hosty. Čert to vem! Jídlo super a chtěli jsme kus Etiopie, tak jsme ho měli se vším všudy.
Malá poznámka, večeře se neúčastnil z jistých důvodů Christian. Pro budoucí vyprávění jest vcelku užitečná informace.
Den 3. – sobota 11. prosince 2021
Ranní setkání s Christianem u snídaně, kdy místo etiopské kuchyni (moc jí nemusel ani v Etiopii, pravda), dal přednost finskému McDonaldu. Hesburgeru. A aby definitivně ulevil svému žaludku a trávícímu traktu, dal si klasickou snídani. Talíř slaniny, chleba a poté ovesnou kaši. Ano, žaludeční problémy byly ty důvody jeho absence předešlého večera. A ano, Martina mě musela dloubat, ať si odpustím své komentáře.
Po vcelku brzké snídani jsme se odebrali, již v plném počtu 5 lidí a jednoho zvířátka, na tramvaj směrem do přístavu. Ne, že by tam ráno bylo něco extra k vidění. Koneckonců byla pořád tma jak v pytli. Ale naším plánem pro tento den byl výlet lodí do Tallinnu, hlavního města Estonska. A ne ledajakou kocábkou. Pořádným, takřka (asi, co já vím) zaoceánským, parníkem. Několik podlaží, restaurací, barů, dětské hřiště, parkovišť pro auta a samozřejmě sauny.
Kdo by snad nevěděl, vzhledem k cenám alkoholu ve Finsku, jsou tyto parníky vyhledávány místními z čistě prozíravých důvodů – ožrat si držku a nakoupit si v Tallinnu chlast do foroty. V Estonsku vyjde o něco levněji, a i na lodi se to více vyplatí dát si do nosu než na finské pevnině. Před ranní cestou do Tallinnu jsem ani tak obavy neměl, jako spíš před tou odpolední zpět. Jestli náhodou na lodi nebude nablito jak v alejích. Naštěstí ani to se nepotvrdilo. Asi zafungoval duch předvánoční a všichni se chovali spořádaně. Anebo zkrátka jen šetřili na ježíška.
A co Tallinn jako takový? No za 4 hodiny toho asi moc vidět nelze. Obzvlášť s malým dítětem na krku a když hodinu strávíte na obědě v gruzínské restauraci. Z toho, co jsme prošli, moc pěkná vesnice. (ty 4 hodiny by vlastně i stačily) S krásným historickým středem. A díky přívalu Finů a Rusů i cenami blížícími se spíš Německu než Česku. (Finsko do toho cenového boje nepletu, není ani jiná liga, spíš jiný sport)
Výhodou je, že z přístavu jste ve středu města za nějakých 15, 20 minut. Záleží na tom, jak se couráte. Jak moc je sněhu na ulici. A jak moc musíte cestou umravňovat malé dítko. Do středu města je i jednoduché trefit. Jdete zkrátka se zbytkem lidí z lodi a pak to prostě není žádné obří město, takže než se nadějete projdete zbytky starého opevnění a ocitnete se na malých dlážděných ulicích. Těmi jsme my docupitali na náměstí ke staré radnici vyvedené ve slohu gotickém, postavené ve 13. století. Zde se nacházeli vánoční trhy, svařák, tudíž pro většinu naší družiny netřeba chodit dále. Někdo dostal svůj svařák, někdo jízdy na kolotoči a někdo sháněl dárky pro svou indickou partnerku, kterou byl nucen pro tento výlet nechat v zemi kari a józe zaslíbené. Všichni spokojení.
Den 4. – neděle 12. prosince 2021
Neděle ve znamení volného dne, dopolední toulky po Helsinkách s vidinou ohřátí se během prohlídky místních obchodů. Chyba lávky. V neděli má vše až do odbití poledne zavřeno. Kromě kaváren. Ty otevírají už v 10 hodin. Úplně se zkrátka nepočítá, že by místní vyrazili v neděli dopoledne na nákupy. Po sobotním večeru, noci. Proč asi.
Na druhou stranu nedělní dopoledne je asi jediným časovým úsekem v týdnu, kdy na ulici neuvidíte postavičky různého vzezření a různých model. Ale naopak, nebudete jediní, kdo po ulici jdou s kočárkem. Ve Finsku jsou jinak děti straněny sociálnímu životu. Můžete vzít takřka jed na to, že pokud půjdete do restaurace na jídlo, navíc si dáte třeba pivo, a vezmete s sebou svou malou nesamostatnou ratolest, budete to v lepším případě jen za exoty. Poznali jsme například tuto neděli po poledni, na společném brunchi naší skupiny. (komentáře k pořádání brunche v době popolední si nechám, zkrátka oběd formou bufetu) Jen bez pěnivého moku. Ale i tak, lokál plný lidi a nikdo mladší 18 let, kromě Vikouše. A nemyslím si, že by každý muž tam byl po vasektomii, a žena po… no nechám detailů. Výhodou aspoň bylo mít s sebou kočárek. Když jsou všechny věšáky obsazeny, slouží jako dobré odkladiště kabátů.
Hlavní hřeb neděle přišel až večer. Noční vlak. Nikoli do Lisabonu, jak by si klasik přál, ale do Rovaniemi. Město asi 800 km severně od Helsinek, vstupní brána do Laponska, hlavní město tohoto regionu. Kde pár kilometrů nad ním už prochází severní polární kruh. Jóó, a je tam také vesnice Santa Clause. O ní však až o pár dní později.
Zpět k vlaku. Rychlovlak ala Francie, Německo to není. Taková rychlejší drncálka. Oněch 800 km mu zabere celou noc, takřka 12 hodin. Měli jsme kupéčka s vlastní koupelnou, záchodem. Což nebylo od věci. Ale nepředstavujte si to jako pokoj v Alcronu. Podmínky dosti stísněné, kór ještě s malým dítětem a milionem zavazadel. (kočárek musel jít na volnou postel k Christianovi) Ve dvou, v létě, s méně bágly, by to byl super výlet. Takhle dobrý, ale asi jednodušší příště přeletět. Obzvlášť, když cílem není Rovaniemi, ale Saariselkä ležící další tři hodiny autem severněji. A jak jsme později zjistili, letiště je i v téhle polární krajině.
Na cestě vlakem bylo asi nejzajímavější, že náš německý kamarád se rozhodl řešit své žaludeční problémy. Nikoli dietou, bez slaniny ani ránu, nýbrž silnějšími pilulemi. Endiaron je prý čajíček. Původní úmysl, že hned ráno po příjezdu do Rovaniemi zamíříme do tamní nemocnice, se naštěstí nerealizoval. 21. století, tak vám stačí jen telefon a konzultace s lékařem po datových sítích. Ve finále 10 minut povídání v neděli večer, zaslaný jeden recept a hned byl o 130 Euro Christian lehčí. Nicméně prý německá pojišťovna hnedle proplatí. By mě zajímalo, jak by se na to tvářila pojišťovna česká.
Den 5. – pondělí 13. prosince 2021
Ranní příjezd vlakem do Rovaniemi. V 7 hodin ráno, tma jako v pytli, což tam je koneckonců i v 10h dopoledne. Z města samotného jsme toho moc neviděli. Asi nás úplně nemusí tížit, protože město samotné nebude to nejzajímavější v regionu. Potažmo v celém Laponsku. Jen převzetí půjčeného auta (přímo na nádraží), rychlá snídaně a káva v centru města. A samozřejmě nezbytné vyzvednutí medikamentů v lékárně pro Christianův žaludek.
Následovala cesta asi 250 kilometrů dále na sever do městečka Saariselkä. Pro představu, jedná se o finskou či lépe řečeno laponskou okresku, tedy obzvlášť v zimě počítejte se zhruba 3mi hodinami na cestě. Záleží na tom, jestli je jen zima, nebo mrzne až praští, kolik sněhu za poslední hodiny napadlo, jestli je jenom mlha anebo vysloveně bílá tma. A taky na počtu zastávek. Ale kromě lesů, občas nějaké chaloupky a čerpací stanice s čínskou restaurací nic moc kolem cesty k vidění není. Čínskou restauraci s lampiony u vchodu bych tu fakt nečekal. Holt globalizace. A bohužel ta čínská je hodně intenzivní.
Co je v době prosincové, předvánoční dosti intenzivní je zdobení domků, chaloupek, přilehlých stromů, plotů spoustou žárovek a obecně vánočními světly. Může jít o chalupu v lese, nejbližší známky civilizace desítky kilometrů daleko, ale stejně bude nasvícena jak hotely v Las Vegas. Evidentně s dodávkami elektrické energie nemají ani v těchto končinách problém. Či něčeho jiného… koneckonců Rusko je odsud v podstatě za humny.
Co říct k samotnému městu Saariselkä? Turistická vesnice. Kolem města kilometry a kilometry běžeckých tratí, nejrůznější jiné možnosti vyžití – skútry, psí spřežení, výlet na sněžnicích atd. A taky malý kopec s lanovkou a sjezdovkami. Pro představu – když píšu malý, jak moc malý mám na mysli? Údolí 300 metrů nad mořem, kopec 400 metrů. Takže asi tak malý. Ale zase většinu dní dost prázdný, na pár hodin sklouznutí se proč ne.
Jinak opravdu městečko samotné je v podstatě samý hotel, apartmány, domky pro turisty. A samozřejmě restaurace, obchod, irská hospoda, supermarket a obchod s chlastem. Supermarket nutno říct opravdu dobře zásobený. Ovoce, zelenina, výběr sýrů, masných výrobků jak blázen. V restauracích to až tak velká hitparáda není, dá se říct, že většině jídelních lístků vévodí pochutiny ze sobího masa. Steaky, soté, kuličky (pardon, ty mají Švédové, ve Finsku to jsou koule) a podobně.
Funguje zde i v podstatě polární safari agentura, která zprostředkovává různé atrakce jako například onu jízdu na psím spřežení. Ano, i my jsme jí využili. Mile rádi vám, samozřejmě za nějaký ten peníz, zapůjčí i slušivé zimní overaly, hucule, rukavice a tlusté vlněné fusekle. Ony se samozřejmě hodí na nejrůznější jimi nabízené aktivity. I my je využili. Dokonce i pro Vikouše zapůjčili. Resp. hlavně pro ni jsme potřebovali. Jen někteří jiní turisté, např. z britských ostrovů, jenž nejsou vybaveni svými zimními věcmi, v těchto kombinézách tráví celé dny. A jelikož kromě nás v tuto dobu byla Saariselkä plná snad už jen Britů, představte si to tak, jako byste celé dny na ulicích potkávali samé popeláře v červených mundúrech. Pravda, akorát trošku buclatějších. Zkrátka takoví polární popeláři, řekněme.
Proč tolik Britů? Už jsem zmiňoval. I v těchto končinách se nachází letiště. U městečka Ivalo, asi 30 minut od Saariselkä. A není to žádná lokálka, nýbrž mezinárodní. No a světě div se, na tohle letiště létají spoje ze třech britských měst – Londýn, Manchester a ještě jednoho. Už nevím jakého. Britové zjevně moc neholdují sjezdovému lyžování, tedy Alpy zbytečné. Pro rodiny s dětmi je tak pro ně ideální – sáňkování, sobi, psi, spousta sněhu, irská hospoda. I ten chlast pro ně nebude o tolik dražší než doma.
Á propos, pro finální představu polohy. Ruský přístav Murmansk je odsud asi 300 kilometrů na severovýchod.
Den 6. – úterý 14. prosince 2021
Šestý den byl ve znamení psího spřežení. Ne, že by to byla aktivita na celý den, ale procházky sněhem nebo co jsme měli k snídani asi nemusím popisovat. Ačkoli i ta zimní krajina stála za to. Jak v pohádce.
Upřímně jsem od jízdy na psím spřežení nevěděl, co přesně čekat. Jak bude probíhat? Budu řídit sáně se psy? Nebo naopak psi mě? A nerafnou mě? Nebo Martinou? Nebo nedej bože Vikouše, která se doposud chová dosti neohroženě, co se psů a jiné fauny týče.
Takže probíhá to asi takto. Naloží vás do dodávky a odvezou na psí farmu. To zní blbě. Malinko zavání zase tou Čínou. Říkejme tomu do tréninkové kempu pro husky pejsky. V našem případě se jednalo konkrétně o podnik Frozen Lake Husky. Zde se starají asi o 50 pejsků, co se rádi řítí zasněženou krajinou jak o život, táhnou za sebou sáně a u toho jsou často dost hluční. Oni tihle pejsci celkem připomínají vlky.
Každopádně, jakmile dorazíte do tréninkového kempu, a vylezete z dodávky, dostanete základní teoretické informace. Nalejvárnu, co dělat a co ne. Aha, tak asi někdo fakt bude řídit ty sáně. Nebo na nich aspoň stát, a někdo se poveze přímo v nich. Přesněji řečeno, jede několik sání za sebou. První spřežení vede místní boss. Říkejme mu Gábor. (měl maďarské jméno, ale už si přesně nevybavím, zda Gábor či jiné) Za ním pak jede zbytek, na konci sáně řízeny Gáborovou pravou rukou, slečnou, jejíž jméno jsem už úplně zapomněl. Něco, jako když jdou děti ze školky na hřiště.
Vy jste rozděleny do dvojic, trojic. Či lépe řečeno se tak nějak sami rozdělíte a vaše selekce je vám následně odsouhlasena. Takže já do sáněk dostal Martinu s Vikoušem. Světe div se. Přede mnou jela Britka se svými již staršími a, nutno říct, dobře živenými dvěma dětmi. Za mnou pak Mikko s Eevou. Christian se vezl v sáňkách Gábora, což ho moc ve finále nepotěšilo. No, kdo by se divil.
Já stál tedy na sáňkách a měl jsem řídit psy. Celkem jich bylo zapřaženo šest. Závodní spřežení čítá osm kousků, ale pro turisty šest stačí. Mně by tedy stačili i dva myslím. Nalejme si čistého vína, představa, že pejsánky nějak řídím je naprosto mylná. Já akorát dupal na brzdu, sem tam popoběhl se sáněmi, abych jim pomohl a v cíli mě pak nesežrali. Psi jsou vytrénování, okruh kudy běžet znají jak své boty a následují zkrátka Gábora. Na vás je jen držet rozestup, max. sem tam lehce vyvážit sáně. Nutností jest dupat na brzdu, případně do kopce jim lehce pomoct, seskočit a tlačit sáně trošku. Seskočení jsem já osobně musel aplikovat minimálně. Naši pejsánci byli asi nějak extrémně nadopovaní, pardon napapaní, jelikož i když jsem stál celou vahou (cca 90 kg prosím) na brzdě, tak se sáněmi byli schopni stále šoupat dopředu. Sáně nejely, ale přibité do země také nebyly.
Jaký rozdíl oproti Britce přede mnou. Ta měla nějaké lenochy. A vypasená děcka. Zatímco mně po 5 minutách začaly tradičně mrznout ruce, ona si sundávala čepici. Po 10 minutách už jsem je začal mít zcela bez citu, ona si sundávala bundu. Vyjížďka asi na hodinu, jeden se skoro bál, aby nedojela / nedoběhla jen ve spodním prádle. Až tak dalece to naštěstí nezašlo. A mě ve finále se ruce prokrvily a rozmrzly. Informaci o ztrátě citu pro mou posádku jsem si nechal pro jistotu až po konci vyjížďky.
Posádce se snad projížďka také líbila. Protože mě moc. Ze začátku, ještě u zaparkovaných sáněk si myslím cinkly holky trochu do kalhot. To koneckonců i já. Když asi 30 psů vyje, jak kdyby týden nejedli a vzpírají se na zadních nohou, zuby vyceněné. I taková milovnice psů Martina si je nešla hned pohladit. A Vikouš koukala kolem dost vyjukaně a raději neopouštěla maminčinu náruč. Naštěstí tím její láska ke psům nebyla nijak poznamenána. Nebo bohužel. Samotnou jízdu pak, většinu z ní, Vikouš prospala pod dekou mámě v náručí. Představy, jak se jí to bude líbit, kolem pejskové, pofrčí na saních… haha. Líbilo tak, až po pár minutách jízdy to zalomila.
Přišla tak o nádhernou projížďku klasicky pohádkově zasněženou krajinou. Kolem zamrzlého jezera. Které ale nepoznáte, kde že vlastně má být, pod tou sněhovou duchnou. Neviděla, jak tatínek neubrzdil pejsky a skoro se zapletl s britským spřežením před sebou. Jak malém vzal saněmi stromek. A jak se mu hlavou honilo, jak moc je absurdní prohlášení „sníme psy“. Zde bylo očividně zcela mimo mísu a na první pohled patrné, kdo by si z koho kousek ukousnul.
Malinko přeháním. Po dojezdu a u horké kávy v relativním teple malé chýše jsme byli ubezpečeni, že psi jsou řádně krmeni. A to jen kvalitním masem. Překvapivě salát moc nebaští. Gábor, jakožto v podstatě profesionální jezdec na psím spřežení, nám přiblížil, jak probíhají závody a jak je nespravedlivé, že kvůli covidu byly rušeny. Dokonale vyvrátil i mou chytrou teorii, že je jeden vůdce smečky a každý pes má své místo v zápřahu. Max. mění dva posty, ale ne více. Ve smyslu útočník nehraje v obraně, maximálně si šmikne post na křídle. To jsem si zase jednou hrál na světa znalce. Zmíněné vůbec neplatí. Samozřejmě je to přesně naopak. Do závodu chce ve spřežení 8 psů vůdců, právě proto, aby kdokoli mohl zaskočit na místě lídra. Plus rotuje psy i mezi jednotlivými zbylými posty. Asi jediné, co platí, psi se musí mít aspoň trošku rádi. Nebo min. spolu vydržet a neservat se z kůže mezi sebou. A proto existují tyhle tréninkové kempy, kde je mají celý rok pod jednou střechou, resp. v několika ohrádkách a pozorují, jak se k sobě, kteří pejsci mají. A jak jim to běhá.
Za mě psí spřežení super. Jedná se myslím o něco, co asi jen tak někde člověk nezkusí. A fakt to stálo za to. Pro milovníky zvířectva, jejichž láska dosahuje až extrémních rozměrů, to asi úplně nebude to pravé ořechové. Něco, co jejich duše nezkousnou. Avšak pro nás, co se nežinýrujeme zajít do zoo, úplně v pohodě.
Den 7. – středa 15. prosince 2021
Středa, volna bylo třeba. Respektive žádný předem domluvený program. A tak jsme vzali auto a Mikko s Eevou se nám jali ukázat okolní krajiny v Laponsku. Bez Christiana, který dal přednost lenošení v apartmánu a procházce. A dietě, kdy si koupil suchary. Kterými zajedl burger s hranolky, co měl k obědu.
My se podívali po okolí. Začali vyjížďkou na kopec, kde se lze oddávat sjezdařským vášním. Vyjížďka to byla náramná, fučel vítr a bílá tma. Takže kafe v bistru a popojedem.
Následně pokračovali dále na sever, severovýchod a povážlivě se tak přibližovali ruským hranicím. Projeli městem Ivalo, u kterého se právě nachází ono mezinárodní letiště, a dále kousek na sever do jezerní oblasti. Což je vlastně celé Finsko, takže tím jsem to moc neupřesnil. Dojeli do Wilderness Hotel Nangu, na břehu jezer se jmény např. Härkänuora, Mahlattinuora apod. Příroda zde jak jinak náramná, ale i nadále dohlednost výborná, lehce za špičku nosu. Na vzdálenost 50 metrů už šlo o čisté odhady a dohady, co by tam tak mohlo být.
Cestou zpátky zastávka v Ivalo v obchůdku se suvenýry. Ten zde představuje směsici předmětů laponské domorodé tématiky – nože, misky a jiné praktické věci na přežití v polární krajině. Kamínka nikoli. Dále nemohly chybět předměty s motivy slavných Mumínků. Ty také naleznete všude. A pak takové libovky jako například zápalky s fotkou Putina. Myslím, vybere si zkrátka každý.
Den 8. – čtvrtek 16. prosince 2021
Zpět do akce. Dopolední vyjížďka na sněžných skútrech. Myšleno přímo za jejími řídítky, ne zařezávání nehtů do boků řidiče před sebou. A hned na začátek musím uznat, řízení skútru je opravdu zážitek. Hlavně v těchto končinách, ano opět se budu opakovat, kdy krajina je prostě náramná. Pohádková.
Na začátku proběhla tradiční instruktáž. Skútry měly automatické řazení, takže v podstatě jen přidáváte plyn. Nebo držíte brzdu, když stojíte. V krajních případech, když se rozvášníte, startujete a vypínáte motor. No upřímně – ono to stačí. Sice dle někoho to bylo jako jízda na motorce. Tam mám minimum zkušenosti, ale podle mě motorky nemívají běžně 300 a více kilogramů. Plus nemají vzadu dva pásy, vepředu dvě lyžičky a málokdy s nimi brázdíte sněhem. Ale jinak ano, je to podobné.
Kromě základního ovládání skútru a signalizace (zvednutá ruka = stop atd.) jsme byli upozorněni na rychlostní limity. V lese to je 20 km/h, na pláních, rovinkách 40 km/h. 20 km/h mi nepřijde jako fofr, to jedete po rovince na kole, ani se moc nenadřete. Avšak vězte, že se skútrem na stezce v lese mezi stromy to celkem stačí. Rovně skoro nejedete, pořád to drncá a musíte si dávat bacha na větve. Jasně, platí čím rychleji jedete, tím se více ignorují nerovnosti. Nicméně už ne stromy kolem. (týden po nás na takový strom jeden turista doplatil) Na nějaké pláni bych si více jak 40 km/h dokázal představit. Minimálně pokud bych opět neměl po pár minutách zmrzlé prsty a tlačítko plynu, které se drželo palcem pravé ruky, alespoň trošku cítil. Tímhle citlivým ovládáním plynu jsem si přidal malinko drncání navíc, připomínal někdy zkoušení rozjezdů v autoškole. Zcela překvapivě, pokud tlačítko plynu nedržíte, díky pásům v podstatě na fleku stojíte. (samozřejmě záleží na vaší rychlosti)
Projížďka trvala všehovšudy asi 1,5 hodiny. Hned na začátku jsem se hezky opřel o stěnu tunelu v podjezdu, posléze už bez problémů. Až na omrzliny 4. stupně a nos v barvách námořníka z nedalekého Murmansku. Martina si jízdu užila s Vikoušem pouze na přívěsu za skútrem pana vedoucího. Vikouš v náručí, nehledě na chladné počasí a drncání, to během pár minut zalomila. Jí se tyhle atrakce opravdu nevyplatí kupovat. Anebo naopak, pro dítě neholdující moc spánku, jich musíme absolvovat více. Akorát pak asi rychle budeme muset na sebe vypsat insolvenci.
Odpoledne jsem se na chvíli trhnul a vydal průbnout místní běžecké tratě. Málo jich tu rozhodně nemají. Co se kilometráže týče. Třetí hodina odpolední, malá spí, takže šup za jeden roh půjčit běžky a vyrazit za druhý roh na trať. (v Saariselkä je všechno za rohem) No jo, jenže po třetí odpoledne je tady tma jak o půlnoci a jakmile se trošku vzdálím od městečka, do lesů, tak asi uvidím pěkný nic. A zase chyba. Tratě mají umělé osvětlení. Neprojel jsem tolik kilometrů, ale řekl bych, že to nebyl případ jen mého úseku. Navíc každých 100 metrů roura ze země pro umělé zasněžování, cesty upravené kromě stopy na klasiku i pro bruslení. A při bruslení kolem sebe projedou klidně i dva běžkaři, aniž by si zapletli špičky anebo vypíchli oči hůlkami. Dále vzhledem k profilu krajiny – placka s max. výškovým rozdílem 100 metrů, naprosto ideální i pro takového neuměla na běžkách, jako jsem já. Běžkování v těchto končinách, to jako jó.
Den 9. – pátek 17. prosince 2021
Poslední den v srdci Laponska. Martina dopoledne vyrazila zkusit snowboard po letech na místním obřím kopci. A já s Vikoušem, rád bych řekl, šel bobovat. Ovšem to se nezdálo být jejím šálkem čaje, a tak radši chrupčila v kočáru. Je pak zábavou, tahat kočárek ve sněhu a na zádech (nebo prostě kdekoli) tahat bob, aby mu nemrzly ruce. Na to, že je naše dítko spíš nespavec, toho ve Finsku vlastně prospala celkem dost, koukám. Nebo to aspoň takhle vypadá.
Jakmile Martina dobrousila prkno, a Vikouš se probudila, přišel čas na sjezd kopce na bobech. Dítko zůstalo dole v dobrých finských rukách a my s Martinou a každý svým bobem vyjeli lanovkou nahoru. Ten den bylo i relativně světlo, slunko sem tam vidět, tedy minimálně za ten výhled z vrchu stálo. Něco k samotnému sjezdu na pekáči? Džíny nejsou ideálním oblečením. Byť s podvlíkačkami.
Večer, a tím myslím opravdový večer a ne, když se kolem půl třetí odpoledne setmí, byla v plánu poslední aktivita. Sobí spřežení. Sobí safari. Zkrátka jízda v sáních tažených soby. No ještěže jsem s Vikoušem nešel. Bylo to už přeci jen později večer a prosadil jsem si, že zůstaneme radši doma a půjde spát. Před sobotní cestou a následnou nocí ve vlaku. Z doslechu sobi hezcí, ale sahat zakázáno, krmit zakázáno, navíc tradičně tma jak v pytli, tzn. ani fotky člověk neudělá. Saně táhnou rychlostí želvy po obrně a venku to na tričko a kraťasy taky zrovna nebylo. Psí spřežení, skútry ano. Sobi zní exoticky, ale to je asi všechno. Jen to jsou pěkní jelínci.
Den 10. – sobota 18. prosince 2021
Odjezd. Zpět do Rovaniemi a na noční vlak. Opět ne do Lisabonu, ale jen zpět do Helsinek. A cestou na nádraží v Rovaniemi zastávka ve vesničce Santa Clause.
Jak už jsem psal, leží pár kilometrů v tomto případě před Rovaniemi. Prochází jí severní polární kruh a míří sem každoročně davy turistů. A nejen jich. Spousta celebrit, státníků sem spěchá, aby si mohla udělat fotku se Santou, alias panem Coca Colou. Hrdým majitelem zvěčnění se Santou je kupříkladu i Xi Jinping. Svět je plný paradoxů. Anebo jen Santovi šijí v Číně hučky.
Přiznávám, mě to moc neokouzlilo. Dokonce až tak, že jsem s Vikoušem odmítl stát hodinovou frontu na pána v červeném outfitu a raději s ní šel ven na hřiště. Na rozdíl od zbytku skupiny. Sama vesnička jinak je vcelku malebná. Jasně, jde o vánoční kýč, všude spousta světélek, soby, dům Santovy ženy apod. Avšak to se asi dalo i čekat. Co mě překvapilo, v tom méně pozitivním smyslu, byla podoba místních krámů se suvenýry. Jak je jen nazvat? Vetešnictvím? Vietnamskými stánky? Zkrátka takové nemastné, neslané, bez chuti. Nic moc originálního, co byste nekoupili na dalších stovkách míst ve Finsku. A popravdě ani kvalita zpracování nevypadala vždy, že by si na výsledné kvalitě dával někdo obzvlášť záležet.
Největším plusem vesnice byl stan. Konkrétně týpí. Konkrétně restaurace v něm. Dělají zde jen jedno jídlo. Filet z lososa. Na otevřeném ohni ve stanu. Takže pěkně nasmrádnete. Ovšem i se zahřejete, pravda. Samotný lososák je luxusní. Jednoduchý, žádný cukrkandl kolem. Čerstvý kus ryby. Kus vážící asi 250–300 gramů, mým odhadem. K tomu jen domácí houska a malý bramborový salát. Finská varianta, ta jest taky jako po česku s majonézou. Cena 20 EUR. Na Finsko ještě dobrá cena a upřímně, kolik by takový losos stál u nás? O moc méně asi ne a do čerstvosti by také měl daleko. Tady jsem si pošmákl a světe div se, jídlu se opět jednou povedlo rozehnat mou skepsi a pruďáckou náladu.
No a jen tak mimochodem. Večer na nádraží v Rovaniemi, co je do rozměrů velké asi jako nádraží v Kardašově Řečici, jsem se dojedl polévkou s lososem. Dle vzhledu kantýny bych čekal spíš párek na tácku, možná i bez něj, a v lepších případech o svátcích s hořčicí. Dobře, přeháním, ale takové dobroty bych tu zkrátka nečekal. A polévka byla luxusní. Nasekáno v ní určitě tak dalších 150 gramů lososa. Jak se říká, lžíce v ní stála, a sonar jsem k nalezení kousku lososa nepotřeboval. No, taky stála 13 EUR.
Po lososové hostině šup do vlaku na noční jízdu. Poděkovat bohu, že neměřím o pár centimetrů více a máme jen jedno dítě. Které spí na lůžku s Martinou. Dobrou noc.
Den 11. – neděle 19. prosince 2021
Poslední den dovolené v zemi finské. Ranní návrat vlakem na hlavní nádraží. Tentokrát jsme i vyzkoušeli sprchu v našem kupé. To znamená otočili zástěnu s malým umyvadlem na záchodě a voalá, měli rázem sprchový kout. Za použití chirurgicky přesných pohybů se pak do něj dalo i nasoukat, aniž by se člověk u toho zranil. Ve finále vlastně tak špatné nebylo. Jen jeden malý minus tam je. Otočením zástěny se mění sprcha a záchod, nicméně podlahu mají stále společnou. Lepší pak tedy chvíli nechodit na záchod. Nebo pokud možno vydržet do stanice až. Poněvadž prostě jezírko.
V Helsinkách již jen pár hodin strávených v duchu kávy a hesla rozděl a panuj. To obnášelo, že já chodil s kočárem a uspával Vikouše, zatímco Martina frčela k našim finským hostitelům pro uschované zavazadlo, jenž jsme si dovolili pro odlehčení nebrat na sever. Martina za portýra, já za chůvu. Vítejte v 21. století, děti.
Po poledni už jen cesta vlakem na letiště. A tady musím vyseknout kompliment helsinskému letišti. V ničem si nezadá s tím v Adidasu (pro neznalé Addis Abebě). Minimálně jeho personál. Informace k odbavení kočárku od různých zaměstnanců už více různé ani být nemohly. Nepočítám-li jediné možné pojítko mezi jimi vyřčenými slovy, že vlastně pořádně nevědí. A tak jsme nejdříve nastoupili do fronty pro speciální odbavení, kde nám paní mile oznámila, že u ní nemáme co dělat. Tím rozumějte na nás zařvala. Následně nás převeleli k místu pro samo-odbavení, ale tam jsme kočárek zase chtěli dát na špatný pás. Když už jsme donesli ke správnému, ukázalo se, že nakloněná rovina onoho pásu je příliš, a kočárek stále sjíždí či přímo padá nazpět. Koukat na to zpovzdálí, slušná zábava.
Jakmile jsme toto zvládli, všechna zavazadla polepili a poslali pásy kamsi, čekala jen bezpečnostní kontrola. Moc milý pán nás poslal přednostním vstupem, když máme to malé dítě. Paráda. No jo, ale to by nesmělo u běžných být prázdno a přednostní vstup pouze jeden. Ono jím totiž prochází zaměstnanci, členové posádek letadla atd. A tam platí známé rčení, že silnější pes… však víte co. To v porovnání s takovými piloty my rozhodně nejsme.
Po hezky strávené necelé hodince jsme se dostali konečně do terminálu ke všem branám. Nutno říct, že na rozdíl od Prahy, tady rozhodně liduprázdno nebylo. Naopak. Vypadalo jako ve zlatých letech leteckého průmyslu. Ne v době covidové. V terminálové hale už všechno naštěstí v klidu a v pohodě. Tedy až na to, že mi Vikouš málem odletěla do Madridu. Stačí chvíli ukazovat cestu k příslušné bráně cestujícímu arabského původu. Mírně dezorientovanému. Asi 15 sekund a než jsem se otočil, Vikouš už běžela tubusem do letadla směr Madrid. Brána již byla zavřená, personál nikde, a tak jsem se jal rebelsky přeskočit (stačilo překročit, avšak skok zní dramatičtěji) nataženou pásku na známku zavřené brány. Ve finále mě vlastně trochu zklamalo, že nenaběhlo ozbrojené komando jako ve filmech, ale vlastně si toho skoro nikdo nevšiml. A těm pár lidem z letištního personálu v tubusu, co nás zpovzdálí zahlédli, to bylo upřímně dost jedno.
Aspoň nebyla nuda. S prckem je málokdy. A ve finále i přes ty ceny, počasí, z Finska se vrátili nadšeni. A rádi za to, že to zvládla i Vikouš. Dokonce bez kapky nudle, známek nemocí či nastydnutí. Ty se dostavily až zpět v ČR po pár dnech, kde byly teploty přes den kolem 10 stupňů.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/T4ZiM2BAv5m521R77