Naše první Vánoční svátky v Tý-Píčku jsme se rozhodli strávit příznačně. 23. prosince si sbalit svých pár švestek, rozuměj dva kufry zpola plné plín a hraček, a na týden odletět do Vietnamu.
Kupodivu místní příliš Vánoce neprožívají a je to hlavně o komerci a nazdobených obchodech. Takže vlastně skoro jako u nás. Místní dítka se samozřejmě třesou na dárky, ale na rozdíl od těch českých školou povinných, je nečekají žádné prázdniny a když Štědrý den spadne na neděli, jako letos, v pondělí ráno klušou do školy. Vikoušova „mezinárodní“ školka je celkem výjimkou, tam si týden volna dopřáli. No a co s volným týdnem? Po ostrově to na výlet moc není, vzhledem přeci jen k pošmournému počasí. A když to tu je hlavně o přírodě, kopcích, úplně se vám nechce. No a na týden do Česka letět je nesmysl. Takže na přání Martiny, Vánoce u moře.
Výjimečně jsem se ujal iniciativy a důkladné rešerše já. Dle toho to taky dopadlo. Filipíny, Thajsko krásné, ale lety s přestupem a trávit 2 dny na cestách z týdenní dovolené se mi fakt nechtělo. Řekněme si to narovinu, nabídka přímých letů z Tý-Píčka není žádné velké terno. Jasně, mnoho měst na pevninské Číně (díky, ne) a v Japonsku (úplně v prosinci nesplňuje podmínku dovolenky v plavkách). Plážové destinace na Filipínách či Thajsku právě jen s přestupy v Manile, resp. Bangkoku. Až jsem natrefil na Vietnam. Konkrétně město Da Nang.
Do Da Nangu je přímý let, necelé tři hodiny. Paráda. Vietnam všichni chválí, dle průvodců v okolí pěkná příroda, velká písečná pláž i pěkné městečko Hoi An. Ideální kombinace, jak to neproválet jen na pláži. To by bylo super. Navíc v této době teploty přes den kolem 25 stupňů, v noci nejdou moc pod 20 stupňů Celsiových. Příjemné a opět ideál, jak neproválet celé dny jen na pláži. Nejde o hlavní sezónu, tak snad i méně lidí. Plus v jižním Vietnamu by mělo být i celkem slunné počasí. No jo, jenže Da Nang není jih. Leží tak nějak v prostředku a pokud byste to snad nevěděli, Vietnam je pěkně roztažený. Myšleno od serveru k jihu a má na „výšku“ něco přes 1600 km. Já to třeba úplně nevěděl. Nebo mi to spíš tradičně nedocvaklo. Ony ty Evropo-centrické mapy vám pěkně pošramotí představy o vzdálenostech ve světě. Koneckonců někde těch 100 milionů Vietnamců asi žít musí, že? Když je to nudle a z půlky samá džungle, o čemž yankeeové asi vědí své. Zkrátka Da Nang není jih a sem jsme přifrčeli přímo do dešťové sezóny.
Naštěstí celé dny a noci se nekonaly jen provazy deště, avšak do plážové idylky to mělo daleko. Zkráceně – moře rozbouřené, zákaz vlezu do něj, a tak ho máme akorát na fotkách. Jen třikrát si nechali ošplouchnout nohy. A na dlouhé leháro na pláži to taky úplně nebylo.
Toto byla má první bota. A jelikož boty bývají v páru, druhá se mi povedla s vízy. Poctivě jsme chtěli letět na turistická víza, nevyužívat diplomatických pasů. Teď už vím, že to nikdy více neudělám. Vstupní víza na Tchaj-wan máme v diplomatických pasech, takže to akorát komplikuje vše a zavařuje šedé buňky mozkové celním úředníkům na letištích. Nemluvě o ceně za víza. Za hubičku fakt nebyla. Příště tedy zůstávám diplomatech, Čechem (očůrávačem) a skrblíkem.
Co jsem ovšem kardinálně zvojtil bylo elektronické vyplnění žádostí o víza. Až asi napočtvrté se mi, z nejrůznějších důvodů, zdařilo odeslat. Oprava čísla pasu, vyrušení od ratolestí apod. A stejně napočtvrté udělal chybu. Zřejmě jsem si tak moc přál, aby mé druhé dítko mělo pindíka, že jsem z Oliváče udělal chlapce. Blbost, ale u víz dost problém. Martina mi to vcelku jasně a důrazně vysvětlila, kam by mě s tím poslala ona. Místo 10 minut pro odložení zavazadel na letišti před odletem do Vietnamu jsme tak na přepážce strávili asi hodinu. Něco, co ani bez dětí nikoho normálního nebaví. Natož se dvěma dítkami je to vskutku zábava.
Vyřešit na místě se podařilo. Rád bych řekl, že personálu, ale už to znáte, ne? Jsou to cimprlíci. Cokoli je mimo jejich manuál, co jim nenatlučou do hlavy, jsou v loji a neví si rady. Vyřešila v podstatě Martina. Stylem zahoďte Olivky turistické vízum, ona poletí na diplomatický pas. No a jak to hned šlo. Takže na cestě jsme byli 3 turisté a ani ne 11 měsíční diplomat. Takový náš Dalajláma. Pravda, moc toho nenakecá, tak je z nás patrně největší diplomat. Oproti mně o parník a tři náklaďáky.
Až na tyto drobné neshody, mnou zapříčiněné, si na leteckou přepravu stěžovat nemůžeme. Svěřili jsme své zadky do péče vcelku nové, tuším cca 3 roky staré, tchajwanské letecké společnosti jménem Starlux. Prezentují se jako luxusnější aerolinky, což mohu vcelku potvrdit. Nicméně cena letenek i tak vyšla u nich nejlepší. Podle čeho jiného jsme také asi vybírali, že? Navíc na rozdíl od jiných společností neřešili přesné míry kočárku, i prcek bez letenky může mít odbavené zavazadlo bez nutnosti sázet na stůl další bankovky a tak dále. Patrně jako stále ještě nováček na trhu musí něčím přilákat klientelu. Za mě naprosto v pořádku a jen tak dál. Jen do mě.
Co navíc musím vychválit, jsou uniformy jejich posádky. Futuristický střih, trochu možná připomínající Star Trek. A byť jsem fanoušek Star Wars, nikoli Star Treku, tohle se mi fakt líbilo. Je to originál. Oproti zbytku se krásně odliší a nejsou monotónní. Jak tak umí být především evropské aerolinky.
Slova chvály pak mohu pět i na samotné letiště v Da Nang. Tedy abychom si rozuměli, na budovu, zázemí, nikoli už na samotné služby. Tam se po příletu připravte na pěknou frontičku, i když máte dopředu zařízená víza. A ne úplně ochotný a usměvavý personál. Ale ten barák vypadá fakt dobře. 50 let tam asi stát nebude. Takže se nemusíte bát si tam odskočit na toaletu. Ano, poznal jsem letiště, kde jisté podobné obavy panovaly.
Ubytování jsme si pak dopřáli v plážovém resortu. Holt s dětmi jsme lenoši a fakt se mi na dovolené nechce každý den dělat snídani, vařit, když to povětšinou dělám i doma. Navíc jsme natrefili na nabídku ubytování „v akci“. Jasně, teď už vím proč, když byla dešťovka. Každopádně volba padla na Mélia Danang Beach Resort. Hotel španělského řetězce. Tudíž se připravte, že u snídaňového bufetu je pravidelně koutek španělských pochutin. Marně jsem doufal, že se to denně mění a vlajky pokrmů střídají. Nestalo se. Churros byly věčné.
Hotelový resort má pak 3 hlavní budovy s pokoji, nějaké menší, a hlavně parcelu za hlavními budovami posetu dvoupatrovými domky s apartmány. Do jednoho jsme vlezli i my. Celkem tuším 5 bazénů, přičemž jeden z nich má na délku asi 40 metrů, tudíž tam i pár temp uděláte. Normálně obdélníkový, žádná zatočená nudle. A vlastní pláž. Ačkoli tady se táhne krásná písečná pláž asi 20 kilometrů po pobřeží. Úplný privát to není. Je zkrátka přímo u pláže a má ní svá lehátka a slunečníky. Když najdou využití, což za našeho pobytu se tak úplně nestalo.
Sám hotel, pokoje asi již pamatují lepší roky, jinými slovy mají to nej za sebou. Kupříkladu nám během jednoho dne museli třikrát přijet opravit nefunkční zámek u dveří. Ano, hádáte správně, žádný klíč, ale oblíbená dotyková karta. U ní se mi ještě nikdy nestalo, že by týden fungovala a nemusel jsem řešit výměnu / opravu.
Personál super milý a ochotný. Dokonce ani naše dvě roztomilá kvítka je nijak nerozhodila. Spíš naopak. Házení jídla na zem se vlastně i pro číšnice stalo hroznou legrací. Kde jen v Česku bych na nějaký takový lokál natrefil, hmmm? Jídla v restauracích výborná, a pořád i za slušnou cenu. Hotelová přirážka jasně, v bufáči na ulici se najíte levněji, ale marže spíš na nápojích než jídle. Pokud zůstanete u lokální kuchyně, potažmo asijského střihu, večeře s nápojem do 200Kč na osobu bez problémů. Druhá restaurace, u pláže, nabízející mezinárodní kuchyni, už si účtovala za jídlo malinko více. Pokud se tedy nespustíte večer s pivánky, díru do kapsy si neuděláte. Vlastně ani tak ne. Jen nádražní lidovka to zkrátka není.
No, a ještě vlastně něco málo k místu. Asi 30 minut autem od letiště, 15 minut autem od centra Da Nang, 30 minut autem do městečka Hoi An, 60 minut autem na kopce Ba Na Hills a za rohem od hotelu Marble Mountains. Tolik stručný výčet. Že je hotel přímo u pláže jsem tuším už psal. A pokud výše zmíněná místa příliš neříkají, níže menší cestopisné přiblížení:
The Marble Mountains
Alias mramorové hory. Komplex 5 skal prosetý jeskyněmi. Ony ty skály dosahují výšky asi 50 metrů, takže Himaláje úplně nečekejte. Ale jelikož kolem nich to je celkem placka, výhledy nabízejí nádherné. A ne nadarmo se v nich také rádi schovávali místní hrdinní vojáci, když válčili s imperialistickými hrdlořezy. Myšleno Yankeei. Prostě Amíky.
Kromě jeskyň a výhledů do krajiny, jsou na těchto homolích i menší pagody. Tedy budhistické chrámové stavby. Nebo lépe řečeno původem budhistické a věžové stavby, ale jak to tak bývá, postupem času využívané i v jiných teologických či filozofických směrech. A vlastně co jsem tak postřehl ve Vietnamu, tam ani nemusí jít o věžovou stavbu. Zkrátka jednoduše malý kostelík. Přičemž nějaká ta svatyně je umístěna i třeba právě v jeskyni.
Záleží, kolik homolí chcete projít, ale např. na tu hlavní vám bohatě stačí 1 hodina. Vstup je v přepočtu zhruba za 40 Kč, pokud jste líní šlapat schody nahoru, můžete využít přistavěný výtah. Za 15 Kč jedna jízda. Děti to mají zdarma a pro rodinné cestovatele rozhodně netahat kočár nahoru, což je chyba, již my udělali. A napodruhé jsem se vracel už sám, kdy právě ta hodinka úplně v klidu stačila na prošmejdění 50metrové hory, cvaknutí pár fotek a nezbytnou zastávku na toaletách. Holky se zatím vyspaly.
Bohem pusté, opuštěné místo to není. Místní jsou připraveni na turisty, tudíž kolem spousta stánků, bister s jídlem, občerstvením. Zkrátka taková holešovická tržnice 15 let nazpět. A jídlo za hubičku. Populární bageta Bahn Mi za necelých 40 Kč a hrozně dobrá. By asi v Karlíně, Holešovicích, Vršovicích tolik nestál ani ten samotný rohlík, že? Prodejci, obsluha vždy milá, žádné snahy vzít na hůl. Minimálně ne úplně okaté. Nějaké drobné navíc si tak většinou zaslouží.
Prodejkyně u stánků, většinou dámy v letech, kolikrát malinko vlezlejší. Oproti istanbulskému Baazaru však klídek. Nikdo za ruku nikam netahá, nenabízí svůj krámek jako dar. Není žádná parafráze, stalo se. Turecký trhovec asi neuměl příliš dobře anglicky, a tak ve snaze nalákat mě do svého krámku, stvořil větu ve smyslu „pojď, můj příteli, já ti dám svůj krám.“ Odmítl jsem.
Pokud byste zavítali do těchto končit a nemohli snad natrefit na cestu k těmto skalám, což by značilo jisté problém se zrakem, v okruhu 5 kilometrů kolem je to samý obchod se sochami. A to tak že zástupy soch. Všeho druhu. Ať jste jakéhokoli vyznání, či ateista, vybere si každý. Ne nadarmo ve Vietnamu vzniklo i synkretické náboženství zvané Kaodaismus. To slučuje tak nějak všechna, min. ta větší a známější, náboženství do sebe. K tomu přidává osvícené duchy, jež se zjevují věřícím, a jsou reprezentováni známými osobnostmi jako např. Julius Caesar, Winston Churchill nebo V. I. Lenin. Takže vlastně i celkem sranda. Avšak prvotní myšlenka se mi líbí – za většinu válek světa mohlo náboženství, tak proč to nehodit vše do jednoho pytle a nemít jednoho boha, ke kterému bychom všichni vzhlíželi. A nehádali se kvůli němu. Nestříleli.
Ba Na Hills
Ty bláho, co k těmhle kopcům napsat? Příroda, kopce nádhera. Kousek od mořského pobřeží a během chvíle jste 1500 metrů vysoko. Na totálně zelených, vodopády posetými pahorcích. Ale co to tam nahoře pro Kristovy rány vybudovaly?? Pro evropského návštěvníka šílenost, pro asijské turisty, dokážu si představit, sedmé nebe.
Začalo to roku 1919, kdy francouzský kolonizátor se rozhodl pro své občany vybudovat rekreační centrum. S jejich socialistickým přístupem patrně na ozdravné firemní pobyty. Anděl na horách. Ba ne, teď malinko kecám, zkrátka pro turisty. Co se toho chopil v devadesátkách komunistický režim, začal zde vyrůstat velký zábavní park Sun World Ba Na Hills. Asi na způsob Disneylandu, jen s architekturou v převážně francouzském střihu – zámečky, chrámy, zahrady. Spousta atrakcí, krámů a nových baráků postavených ve středověkém stylu. Už si představujete? No velká paráda.
Nahoru byla v roce 2013 otevřena kabinová lanovka, dokonce 29. března. Ten den jsem i já vykouknul na svět, jen o pár let dřív. Bych si aspoň mohl pamatovat. Nicméně… tahle lanovka prý drží rekord jako nejdelší nepřerušovaná kabinová lanovka na světě. Vím díky wikipedii a upřímně nevím, co to přesně znamená, ale zmiňuji. Ať je patrné, že se nejedná o žádnou béčkovou atrakci.
V současnosti je těch lanovek více a stále se staví nové a nové architektonické skvosty.
Náš výlet sem se úplně nezdařil. Než jsme se dostali lanovkou nahoru, obě dítka byla unavená a nahoře to prospala. Mlha, že by se dala krájet, takže prd výhledy. A atrakce, falešné fontány, rádoby antické sochy nás fakt úplně nebrali. Takže jsme si to s Martinou náramně užili. Navíc i v tomhle počasí navál jak před otvíračkou nového Primarku. A to pak hlavně na Golden Bridge (Zlatém mostě). Pozlacená oblouková lávka, 150 metrů dlouhá, kterou dřímají dvě kamenné ruce. Z ní mají být právě krásné výhledy do okolí. Tak ty my jsme prosím neměli. Jen do mlhy a na zátylky zástupu Indů.
Ona ta sranda začala už s nákupem lístků. Žádné kasy, okýnka, ale kancelářským stylem. Vždy jeden zástupce skupinky je uveden dovnitř, kde se mu věnují dva prodejci. Skoro jak v bance. Jen zde u stolečku sdělíte úplně to samé, co byste sdělili u okýnka. Počet dospělých, dětí. Tečka. Netřeba doklady, nic. Velmi efektivní.
Děti do 100 cm pak mají zdarma, děti do 140 cm zlevněné vstupné. Tady podotýkám, ta cena už není toliko lidová, dospělá vstupenka vyjde asi na 700 Kč. Na druhou stranu zase můžete drandit lanovkami, jak chcete, využívat většinu atrakcí, pokud chcete atd. Takže nadšenci se to jistě bohatě vrátí. Nám ne. Ovšem zpět k té výšce. Vikouš je na hraně metru. Respektive pár čísel nad. Odpověď na dotaz na věk dětí jsem doprovodil ukázáním z okna směrem, kde trpělivě holky čekaly, až táta vyřídí lupeny. Věk byl v pohodě, ale poněvadž Vikouš není asijské dítě, jejich velikostní tabulky mírně převyšuje. A tak přiletěl dotaz, zdali má méně než metr. Přesně jsem nevěděl, řekl jsem kolem metru, a než průtahy, klidně zaplatím za ní. Ale to ne. Jedna z dam si to už kráčela ven Vikouše přeměřovat. A její reakce? Nemusel jsem ani přes sklo slyšet, ale úplně viděl to křičení „né, né“ a utíkání před paní pryč. Po pár minutách bylo snah zanecháno s tím, že je to ok a stačí dva dospělé lístky.
Hurá do fronty a vystát si nějakých 30 minut ke kabince. Pořád se vlastně malinko sunete, podél stánky s občerstvením a celé se vine v podstatě zahradou, žádný tunel, takže se dá i vydržet. Pak si střihnete pár eskalátorů, naberete prvních několik desítek metrů a jste u turniketů před lanovkou. A tady to přišlo. Martina s Oliváčem, kočárkem v pohodě prošla. Mě s Vikoušem slečna stopla. A prý jestli má pod 1 metr. Věta o tom, že toto jsme si již odbyli u prodeje lístků s její kolegyní vyzněla naprosto do prázdna. Navíc dorazila posila, pan vedoucí turniketů, a ten rozhodl, že se bude měřit. Stejně jako má předešlá věta ke slečně u turniketů, i věta k Vikoušovi, samozřejmě řečena česky, ať se trošku nahrbí, vyzněla též do prázdna. Ani ne tak z důvodu škudlilství, ale fakt se mi nechtělo vracet pro lístek a stát to celé znovu.
Překvapivě pod metr nenaměřila a bylo třeba jí koupit lístek. To už si můj pověstný stoický klid vzal dovolenou a nastal čas si vyzkoušet, jak dokážu být v angličtině asertivní. Nebo spíš prostě nasraný. Vikouš samozřejmě brek, co se děje, že chce za mámou. Máma opodál nevěděla přesně, co se děje. Ještěže aspoň Oliváč jen čuměla vyjukaně z máminy náruče. Nešlo mi o to ochcat placení, jen zkrátka když předtím pustili, proč teď už nenechají být. Lístek šlo naštěstí dokoupit na místě, a tak jsem paní vrazil peníze s tím, že jdeme. Ne, ne, to nejde. Musel jsem dostat nazpět. Přes to nejel vlak. A tak jsme dalších 5 minut čekali, než si někde rozměnila. Zkoušela to i mezi návštěvníky, nejen ve svých řadách. Uf. Nakonec jsme všichni prošli a nahoru se dostali. Rád bych řekl, že to čekání stálo za to, ale úplně si tím nejsem jistý.
Upřímně, tady ty služby malinko zklamaly. Kór u takové atrakce bych čekal lepší. Za lepšího počasí, viditelnosti, na druhou stranu asi stojí za to. Třeba i něco málo obejít. Jinak nevím, do jaké míry má smysl se sem hrnout. A byť s kočárkem se klidně do lanovky dostanete, dole vám řeknou bez problémů, asi je lepší ho nechat doma. Dá se, jen se připravte, že tu a tam budete pár schodů přenášet. A vaše starší dítko, které by to mělo zajímat nejvíc, vám většinu návštěvy zábavního parku v něm neprochrní.
Hoi An
Malé město, zhruba „jen“ stotisícové, jižně od Da Nangu. Na rozdíl od předešlé destinace, Hoi Anu dávám rozhodně palec nahoru. U mě celkem zvláštní. Město dostává přednost před kopci a přírodou. Proč tomu tak je?
Hoi An je staré obchodní město. A když píšu staré, myslím tím opravdu letité. Zmínky o Hoi Anu pocházejí i z let dřívějších, avšak do většího světového, či alespoň asijského, povědomí zaplul v 15. století. Jelikož se nachází v menší zátoce blízko pobřeží, jednalo se v rozmezí mezí 15. a 19. století o významný přístav jihovýchodní Asie. Za ta léta tudy prošly různé národy. Jak evropské, tak kupříkladu i Japonci. Což v podstatě koneckonců platí o větší části tohoto regionu, pokud se nepletu. Ve výsledku dneška je pak staré město Hoi Anu směsicí různých starých kultur a architektur. Navíc vcelku zachovalých. Což mu vyneslo zapsání na seznam světového dědictví UNESCO, a to konkrétně v roce 1999. Opět pro jednou díky Wikipedie.
Největší atrakcí, dá-li se to tak říct, je japonský pěší most datovaný někdy do konce 16. století. Kamenný na dřevěné konstrukci, se stříškou, sochami, z jedné strany chrámem… jen škoda, že se momentálně renovuje. A tak jsme se prošli alespoň kolem něj po lešení. Prostě montované lávce podél lešení.
Samo staré město je jedna velká paráda. Úzké uličky, staré barevné domy, na každém rohu kavárna, bistro, nálevna, muzeum, krejčovství anebo… obchody se zbožím renomovaných značek, za tak nízké ceny, že na nich jistě musí místní hrozně prodělávat.
Co je z pohledu české držgrešle paráda, jsou ceny. Špacírování si to starým městem je sice zpoplatněno, ale jedná se o pár desítek korun. Navíc za tu cenu můžete vlézt i do některých z mnoha menších muzeí, chrámů, zkrátka pamětihodností. Hádáte naprosto správně, se dvěma dítkami a kočárem jsme jich vymetli ažaž. Přesně jeden starý barák s informacemi o vykopávkách, kam nám Vikouš v podstatě sama zaběhla. Že je takhle nadšená do archeologie, jsem doposud netušil.
Ani ve starém městě se nemusíte bát sednout na kávu, pivo, dát si jídlo. Ceny, opět, určo dražší než v nějaké zapadlé uličce na vietnamské vesnici, o tom se přít nebudu. I tak pro nás velmi příznivé. Pokud zůstanete u vietnamské klasiky, jídla kolem stovky, točené pivo za pár desítek korun, káva jakbysmet. Srovnejte si s centrem Českého Krumlova, ke kterému bych tak vzdáleně přirovnal. Ten komunismus v kapitalistickém hávu má sakra něco do sebe. Pro turisty.
Samozřejmě je nutné se připravit na zástupy lidí, na každém rohu někdo bude nabízet oříšky, hračky pro děti anebo jízdu na lodičce. Další velká atrakce, hlavně večer, kdy slunko zapadne. Místní říčka poseta loďkami, svítícími si na cestu lucernami, lampióny. A vypadá to fakt náramně!! Taky se tu každý 14. den v měsíci pořádá lampiónový festival. Holt bavit se umí. To datum jsme sic netrefili, ovšem i tak stálo za to.
Já si kromě srdce plesajícího z Hoi Anu odnesl i na míru ušitý oblek. Taková vietnamská klasika. Do druhého dne hotový, sedí perfektně a cena asi do 4000 Kč. I když oblek vytáhnu tak 2x do roka ze skříně, nešlo odolat. Následujících pár dní se mě pak Vikouš pořád ptala, jestli si vezmu oblek. Na snídani, do letadla, na dětské hřiště, doma jen tak…
Zkrátka Hoi An jóóó. Mohu doporučit se mu nevyhnout obloukem. A malý střípek na závěr. Já bych bez toho internetu byl úplný pučtok, Hoi An je považován za hlavní vietnamské město Bahn Mi. Známé a oblíbené bagety. Ani jsem nevěděl do psaní těchto řádků, i tak na místě jednu koštoval. Asi za 80 Kč, narvaná masem, náplní a hrozně dobrá!!! Sakra, a teď jsem na ní dostal strašnou chuť. Jdu si namazat toast a zapnout fantazii.
Da Nang
Páté největší město Vietnamu, veprostřed Vietnamu. U moře, s přístavem, hojně využívaným Francouzi za dobu jejich koloniální nadvlády zde. Samo město je hlavně komerčním centrem. To znamená, žádnou přehnaně velkou turistickou nádheru zde nečekejte. Atrakcí je asi hlavně dračí most, kdy drak každý pátek a neděli v 9 hodin večer šlehá oheň. A poněvadž naše dítka chodí brzo spát, většinou tak v 10 večer, neviděli jsme to. Tedy most viděli, ale za dne a bez ohně.
Než na pamětihodnosti sem spíš za jídlem. Takový kolorit vietnamský.
Vlastně počkat, jedna paráda by tu ještě byla. Pláž. Konkrétně dlouhá pláž jménem My Khe. Městská pláž, světlý jemný písek, podél promenáda, stánky s občerstvením, přes silnici věžákové hotely. Nutno říct nepříliš architektonicky vkusné. Sama pláž a promenáda jsou však parádami velkými. Nebyli jsme v hlavní sezóně, no spíš úplně mimo sezóny, i tak liduprázdno zde nebylo. A pláž, chodník kolem ní čistý, žádný bordel. Jak to kolikrát, hlavně u městských pláží, bývá.
Pláž My Khe se v podstatě táhne, ony již zmíněné, další kilometry na jih, k „našemu“ hotelu a ještě dál. S menšími přerušeními někam k Hoi Anu. Sice se každých pár kilometrů jmenuje jinak, ale na písku, vzhledu to moc nepoznáte. Max. že na jedné straně zmizí věžáky. A objeví se třeba hotelové komplexy. Nebo ještě nějaké prázdné, nezastavěné a zarostlé pozemky.
Pobřeží Da Nangu jsem překřtil na Tel Aviv. Jen takový nízkonákladový, dle toho, co jsem o Tel Avivu slyšel. Ve stánku u pláže, opět oproti zapadlé uličce, nějaký peníz navíc dáte, ale místní zas a znovu super milí. Než dorazily naše sendviče, které tedy žádná originalita a hitparáda nebyly, dětičky dostaly do rukou banány, přistál nám na stole nakrájený meloun, půlka kokosu… moc milé. Tohle jim jde. Možná se můžeme taky trošku učit, když už jich doma máme tolik.
Suma sumárum
Z toho malého kousku, co jsme ze země viděli, asi těžko soudit celek. Knížkám z edice Osamělé planety ani konkurovat nechci. Za sebe, a doufám snad za nás všechny, však mohu Da Nang a okolí jen doporučit.
Pokud nejste český knedlíkář, jídlo super. Pokud nejste koupališťový povaleč, jen o moři a pláži to tu rozhodně též není. Pokud si sem tam rádi dáte sklenku pěnivého moku, nebo víc, netřeba se bát průvanu na účtu. A to platí i o kávě, různých ovocných míchačkách a tak dále.
Lidé milí, přátelští, oproti Tchaj-wanu i jazykově zdatnější. Co se angličtiny týče. Ale to zase není tak těžké v tomhle trumfnout ostrovní Číňany. Věci bych si asi jen tak někde válet nenechal, kteréžto možnosti je nám nyní dopřáváno v Tý-Píčku. S mačetou na vás ovšem nikdo taky neskočí. Minimálně tady kolem Da Nangu klídek a pohoda. Dokážu si představit, že některé čtvrti Hanoje budou jiná písnička. V těchto končinách ovšem vládne mír a klid.
Pokud vám tedy není proti srsti sypat peníze komunistům do kapsy, vyrazte do Vietnamu. Ono to s tím komunismem, aspoň navenek, není zas tak horký. Do představ pánů Marxe a Engelse má nějaký ten kus. Navíc dneska aby člověk pohledal dlaň státních představitelů, na níž rád vysolil nějaké chechtáky. Tady vás může aspoň hřát u srdce, že jich nebude mnoho.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/TbCfb7WBqGEqMt3d7