Filipíny. Ostrov Boracay. Cíl naší dovolené začátkem února. Neboli na konec starého čínského roku a před příchodem nového, roku Draka. Proč tropický ráj? Asi jasné. Protože pláže s bílým pískem, průzračně blankytné moře. Zkrátka slunce, pláže, pohoda. Proč pana Marcose? Jde o prezidenta Filipín. Na tom by asi nebylo nic extra pikantního, kdyby nešlo o syna neblaze slavného otce. Bongbong, ano tak si říká, Marcos je synem Ferdinanda Marcose, který seděl v prezidentském křesle v letech 1965 až 1986. Ostatně ona celá rodinka, i starší generace, jsou dosti spojené s politikou.
Tatínek současného pana prezidenta malinko tíhnul k diktatuře. Spíš hodně. Proto jde minimálně o lehce kontroverzní postavu. Že to nebyla moc velká demokracie, je patrné už jen z délky jeho úřadování. V podstatě, dokud pohár nepřetekl a nebyl tak nějak svržen. Rodinka, i Bongbong, se pak musela pakovat z Filipín. Na Havaj. Tomu říkám vyhnanství. Aby se v devadesátkách Bongbong vrátil, chvíli si poseděl a postupně začal zpět fušovat do politiky. Přes senátorské křesle se pak v červnu 2022 prokopal až na prezidentské křeslo.
Nahradil pana Duterteho, jenž má upřímně k postavě kladného hrdiny též daleko. Nastoupil sice tvrdý boj proti drogovým gangům, ale tak nějak to odnesla i lidská práva v zemi, svoboda slova atd. Navíc se trošku odklonil od nadstandardních vztahů s USA. Filipíny se dají považovat v podstatě za bývalou kolonii USA v jihovýchodní Asii. Sice jim Amíci pomohli od Španělů, ale úplnou svobodu jim neponechali. Filipínský lid však nezahořkl, a i s nabytou plnou nezávislostí šel ruku v ruce s politikou USA. (proto i útěk na Havaj) Což pan Duterte malinko narušil. Peníze jsou holt mocné. Pan Duterte se nebránil víc se bavit s Čínou či Ruskem. Proti čemuž se Bongbong opět vymezuje a vrací k podávání si rukou s USA. Zvlášť ve chvíli, kdy se Čína více roztahuje i ve vodách kolem Filipín. Za to vlastně Bongbongovi palec nahoru a klukovi fandím. Koneckonců rodiče si nikdo nevybírá, a uvidí se, jak to úřadování chlapec celé ještě pojme.
Navíc demokracie je sice krásná věc, avšak v jistých regionech a zemích, je někdy potřeba malinko přiškrtit. Někdy si myslím i v Evropě by neškodilo. Není obhajoba jeho otce, nebo pana Duterteho, šmarja panno, jen taková poznámka, že nám v Evropě se to kecá.
Už radši k té dovolené. Filipíny, kdo by snad neznal, jsou zemí snad tisíce a jednoho ostrovu. Jedním z nich je i jistý Boracay. Ostrůvek, který má rozlohu asi 10 km2. Prostě prcek. Je to takový severozápadní odštěpek většího ostrova Panay. A na rozdíl od větších a turisticky atraktivních ostrovů, např. Palawanu, zde to je v podstatě o jednom jediném. Výše zmíněném – slunce, pláže, pohoda. A zábava. Pro některé, bezdětné.
I regionální letiště je na ostovu Panay. Naštěstí chytře umístěno v onom levém horním rohu a přes moře to je asi kilometru loďkou na Boracay. Žádná velká štreka. Boracay je poset hotelovými resorty smíchanými s domky místních. Ty dohromady nabízejí velký kontrast. Rozpadlé plechové budky, polorozpadlé nebo nedostavěné domky, chatrče a mezi tím hotely s bazény, fajnovými restauracemi, bary atd. A uprostřed ostrova golfové hřiště s vlastním hotelem.
Jedete tak po hlavní silnici, všude kolem visí po různu namotané, prověšené elektrické kabely. Jističe, spínače, uzávěry vody… to vše jde lehce spatřit. Nebo o to zakopnout. V centru ostrova projedete skrz rušnou třídu, hospůdky, bary, krámy se vším možným. Hlavně nezbytnými věcmi na pláž a hity místní produkce – sušeným mangem, banánovými a kokosovými chipsy. Pak se zase zaboříte mezi rozpadlé chatrče, plechové ploty. Za kterými buď někdo bydli, něco se staví, nebo si jen někdo obšancoval a nabízí k prodeji. Moc volných prostor, tu není. Vše rozparcelováno. Za jedním delším plechovým plotem najednou zabočíte doleva, vjezd jak na stavbu, spadnete sešup z kopečka dolů a jste v hotelu u moře. Ostrůvek nemá žádné velehory, vysoké kopce, nejvyšší bod má asi 100 nadmořských metrů. Ale min. v severní části ostrova moc rovinek nenajdete. Furt nahoru a dolů. Celkem dobře jsem poznal. Byl se párkrát proběhnout Překvapivě.
Takhle nějak by se dala popsat i cesta k místu, kde jsme se na 10 dní usídlili my. Vlastně už celkem tradičně dopřání pohody a servisu. A bazénu hlavně pro Vikouše. Vybrali jsme si Mövenpick hotel, v severní části ostrova. Menší soukromá pláž (resp. sdílená s dalšími dvěma hotelovými komplexy), velký bazén, velké snídaně, různě služby i pro prcky, rodiny s dětmi a příjezdová cesta ve stylu díra v plechovém plotě a pak sešup jak na Hahnenkammu.
Na hotelu poznáte, že už tam nějakou dobu stojí, ale jinak vše bez problémů funkční. Personál naprosto úžasný. Bazén obří, pár temp v něm šlo udělat, aniž byste plácali jiné hosty po hlavách. Nebo zadkách. Jen se nějak nemůžu zbavit jednoho dojmu. Za tu cenu bych si představoval přeci jen asi více muziky. Patrně žiji stále v jiné době. Myslím například během dne kromě vody mít k dispozici i nějaký ten banán, mango, kterých se tam válí a urodí kvanta. Menší sváču zkrátka. Primárně pro děti, co by jim rodiče mohli ujídat. Objednávat si mango, nebo mangový džus, byť super skvělý a hustý, leze ve finále celkem do peněž. No a když si dítko pak jednou cucne a řekne, že ho nechce, na rodinné pohodě nepřidá.
Ty peníze navíc se tu holt dávají za místo. Které je fakt famózní. Situováno na západní stranu, kdy se můžete z pláže kochat západy slunce nad mořem / oceánem. Hrozný kýč, ovšem nutno přiznat, stejně se na něj každý večer půjdete podívat. A nějakou tu fotečku uděláte. Nebo minimálně jedním okem zašilháte.
Co se osazenstva hotelu týče, liduprázdno nebylo. Hlavní sezóna je březen až květen. Únor je pro lidi, co chtějí něco málo ušetřit a nevadí jim, když někdy víc zafouká. Mnoho turistů z Koreje, té jižní. Kupodivu i z Evropy. Pak z Číny, vzhledem k jejich novému roku se jich tam na závěr našeho pobytu nahrnulo vcelku dost. A rozhodně ne malý podíl činili dovolenkáři z Ruska. V těchto končinách, myšleno Indo-Pacifiku, se nějaká střílečka na Ukrajině neřeší. Když platí, mají dveře otevřené. Tolik jen k tomu, jak celé Rusko trpí pod návalem ekonomických sankcí.
Rád bych tu napsal více o ostrově, Filipínách, ale ono vlastně moc co. Na tomhle pidi ostrově toho zase tolik neuvidíte. Kromě dechberoucích pláží, západů a východů slunce. Na jihozápadě ostrova se táhne dlouhá písečná pláž, pár kilometrů mít bude. U ní se nachází pupek ostrova, min. v jejím středu, dá se říct. Tam se připravte na jeden bar, bistro vedle druhého, na každém rohu nabídky výletu lodí, masáží, krámky s nafukovacími blbostmi do vody… no zkrátka konzum. Pláž je sama o sobě nádherná, jen tohle kolem už jí přeci jen malinko ubírá. Za nás až její severní konec je nádherný. Klidný, podél něj restaurace, kavárny moderního střihu – tzn. avokádové toasty, smoothie nápoje a zkrátka ty zdravé pokrmy, po kterých se pak v moři dobře vypouštějí bublinky. Za mě ale super. Hodí se to sem, a navíc většina na stranu otevřená. Takže si mezi jídlem vyběhnete na pláž, smočíte nohy ve vodě a šup zpět. Víc toho tady v moři stejně nezvládnete, poněvadž i několik desítek metrů od pláže budete mít vodu tak po pás. Pokud vás náhodou neošplouchne nějaká ta zbloudilá vlnka.
Na východní straně, což je v této části ostrova snad ani ne kilometr, se táhne také pláž. Jen malinko kratší. Ta už na takový Relax není. Fučí tam jak blázen. A když to sebere trochu bílého písku, celkem to štípe do nohou. Tady to není na velké povalování. Sem se chodí za jinými věcmi. Je to super místo pro tzv. kiteboarding. Kdo by snad neznal. Vezmete si do ruky takového většího draka, malý padák, radši si ho přikurtujete k tělu, aby vám neuškubnul ruce nebo neuletěl, vlezete si na prkno a necháte si drakem, větrem pohánět po vodě. Zručnější si pak mohou i na vodě hezky zaskákat. No zaskákat, spíš malinko zalétat. A místo pánů nabízejících výlety na lodích vás cestou na tuhle pláž zastaví spíš dítko s nataženou rukou o nějakou tu almužnu.
Na pláži jsem celkem čuměl, kolik draků nad mořem bylo. Kolik lidí tomu holduje. Já sám to nezkoušel. Jsem už na tyhle novinky přeci jen malinko starý. Ačkoli když jsem pak viděl u jednoho plážového bistra posedávat asi 60ti leté potetované punkery, co si z prkna odskočili na pivko, možná jsem mohl přehodnotit. Jen bych si tipnul, že tihle budou mít přede mnou s tímhle sportem pár let náskok. Pár desítek let. Možná otcové zakladatelé?
Doprava na ostrově je vzhledem k přelidněnosti taková vláčná, žádný velký fofr. Ale příjemná. Populární tuk-tuky tu fungují jako taxi, mhd a nasáčkujete se do nich i s kočárem, složeným, a dvěma dětmi. Navíc v tropech je to hrozně příjemný způsob dopravy. A co překvapilo? Asi polovina z nich je na elektriku. Zelená frčí i tady! Jen jak to tu asi dobíjejí? Myšleno z čeho? Moc solárních panelů, větrníků ani vodních elektráren jsem tam nezahlédl. Inu, patrně biomasa, že? Anebo diesel. Aspoň není hlavní třída začouzená.
Bezpečnost na ostrově je taky zcela na pohodu. Netřeba se bát loupežných přepadení, ani na volno pobíhajících psů. Není jich tam málo. Nevím jak na veřejných plážích, tam bych asi v taškách telefony a zlaté kreditky, mít nějakou, nenechával dlouho zcela bez dozoru. Nůž pod krk vám nikdo nedá, kapsář by mě asi též dost překvapil. Už jen k faktu, kdy na každém rohu je buď přímo policista, či pracovník ostrahy. A místní policisté, milé dámy? Fešáci. Ne vykastrování psi, ale myšleno vyfiknutí. I na pláži vyleštěné černé polobotky, čisté košile, nažehlené kalhoty. Do toho nablýskané odznaky. Když si odmyslím ty hotely, pak i v takovéhle díře je policista jak ze škatulky. V porovnání s ním je pražský měšťák výběrčí drobných na veřejných hajzlících.
Toliko k ostrovu samotnému. Velká plážová nádhera, ale asi nic na zbytečné natahování řádků. Maximálně ještě může vyvolávat otázky, do jaké míry tahle místa my turisté kazíme. Když něco stojí za to, lidé tam holt jezdí. Hotely rostou. Záleží asi, jak moc se to přežene. A kde ty peníze pak skončí. I řecká ekonomika na tom stojí, tak proč ne jiná. Jen si to právě nesmíte, lidově řečeno, posrat, aby ty lidi nepřestali jezdit. Do toho má Boracay ještě daleko.
No… zkusím své bláboly ještě malinko natáhnout. A napsat ještě něco k cestě tam i zpět.
Ono, byť je to vlastně z Tchaj-wanu za humny, cesta na Boracay, anebo kterýkoli jiný filipínský ostrov je vcelku vzrušující. Ačkoli to asi není to správné slovo. Pokud neletíte pouze do Manily, která asi sama o sobě není největším filipínským lákadlem, musíte z mezinárodního spoje přestoupit na domácí. Na tom asi nic zvláštního. Pro přestup pak musíte využít autobusu, jenž obkrouží letiště přes veřejné silnice a zaveze Vás k terminálu na jeho opačném konci. OK, to taky není nic extra neobvyklého. Jen někde se to řeší moderně vláčkem. Zde busem či po svých. Háček je v tom, že si musíte vyzvednout svá zavazadla, pokud máte odbavená, a znovu si je nechat odbavit. Jinak váš zadek se může slunit na pláži, ale vaše plavky zůstanou v Manile.
Jak to přesně funguje? Ani nevím. Na cestě tam jsme jen sundali z pásu a hned vedle u okénka opět odevzdali. S doložením příslušných dokladů a letenek. Na cestě zpět jsme je též sundali z pásu a pak s nimi vesele cupitali do autobusu a táhli se na terminál mezinárodních letů. Tam regulérně znovu odbavili a dostali nové palubní vstupenky.
Vlastně trošku kecám, vím, jak to funguje. Nebo spíš u Filipínských aerolinek nefunguje. Na jejich stránkách koupíte letenky, ale že nějaký let operuje jiná letecká společnost už vám neřeknou. A jelikož lez z Manily zpět do Tý-Píčka byl v režii Chinese Airlines (tchajwanská národní letka, bacha neplést s Air China), museli jsme si užít tělocviku se zavazadly.
Pro cestu do tropického ráje pana Marcose nám aerolinky, ty filipínské, nedoporučily kupovat letenky s přestupem 2 hodiny. Prý je málo. Ve finále by stačilo. Místo toho jsme strávili hezkých 5 hodin na letišti. Domácí let měl navíc hodinu zpoždění. Jediné pozitivum bylo, že Oliváč se tak nudila, až z toho začala chodit.
Po domácím letu pak čekal ještě přesun z Caticlanu, což je ono lokální letiště poblíž ostrova Boracay, na samotný ostrov. Z letadla po svých do otevřené haly, kam na přívěsu dovezli zavadla a vyházeli na stoly. Rozeberte si a jděte. Z letiště pár desítek metrů autem k lodi, s ní přeplout na ostrov, a pak opět do auta a do hotelu. Suma sumárum, z domova jsme vyráželi v 7h ráno, na hotelovém pokoji byli lehce před 9. hodinou večerní. Na to, že se jedná o vzdálenost jak z Prahy do Atén, možná Istanbulu… slušný výkon. Oliváče se nám přes den podařilo párkrát, tj. dvakrát, uspat. Vikouš nespala vůbec. Tedy pardon, ta padla až v autě k hotelu. 10 minut před příjezdem. Ale chrápala až do rána. Ani ruční přenos do pelechu jí neprobral.
Cesta zpět byla malinko zajímavější. Ačkoli to asi není to správné slovo. Trošku v opačném gardu. Prý 2 a půl hodiny na přestup jsou už v pohodě. Takže z hotelu na letiště v klídků a pohodě v 11 hodin dopoledne. Snídaně, bazén a tra-dá. Jenže to by domácí let nesměl mít hodinu zpoždění. Z čehož jsme půl hodiny proseděli nasáčkovaní v autobuse k letadlu.
V autobuse taky ta sranda začala. Vlastě už na letišti. Kupodivu pro odlety mají jiný terminál, budovu než pro přílety. Ta už víc připomíná letiště, ale nic obřího fakt nečekejte. Sice fronta před letištní budovou k odbavovacím přepážkám, avšak ocípala rychle. Než jsme se k přepážce dostali my. Boj o to, zdali nám zavazadla označí až do Tý-Píčka či nikoli. Nakonec označili a dali letenky i na navazující let. Hurá. (předčasné hurá) Jelikož čekací hala nebyla nafukovací, soudím, i přes zpoždění nás nahnali do autobusů. Hezky vysokých dálkových, žádné nízkopodlažní. Dvě děti, nějaké příruční zavazadla a složený kočárek. Vzrůšo se tam uličkou nasoukat. Zvlášť mezi posledními. Kočárek šel na sedadlo, já zůstal stát. Pár dalších lidí to pak mělo na stojáka též. No jo, jenže to by nesměl přijít pan kontrolor s tím, že je zakázáno v autobuse stát. Opáčil jsem, ať mi přistaví nový prázdný autobus a milerád si přestoupím. Kupodivu to fakt realizovali. To ale zasáhla Martina, jelikož představa se dvěma dětmi na klíně a jejich otcem ve vedlejším prázdném busu se jí moc nelíbila. Nechápu proč. Mně to přišlo fajn.
Asi po půl hodině se autobus rozjel a přejel k letadlu. Spolu se zbytkem autobusů. Takže do letadla se sáčkovali zase všichni naráz. Ačkoli si to chytře rozdělili na přední a zadní vchod dle palubních vstupenek, stejnak se to v letadle křížilo. Nějaká výměna sedaček, někdo musel hned na záchod a podobně. Např. já. S Oliváčem. Ta se rozhodla nám to zpestřovat a pokadit se vždy při nástupu do letadla. 5 hodin na letišti v Manile? Ale kdeže, já si počkám hezky na nástup do letadla, ať je to zajímavější. Na záchodcích, kam se sám stěží vejdu, operovat s přebalováním tak, abych sám nebyl… no však víte od čeho. A to při letu z Manily na Caticlan po zpoždění byl najednou fofr, a letadlo začalo během naší plínové anabáze rolovat. Což mimo jiné znamená pouze infra světla. Což mimo jiné znamená, tatínek neměl moc daleko k tomu posléze přebalovat i sebe.
Hned v úvodu cesty zpět nabráno časové manko, tudíž v Manile hezky rychle šup pro zavadla. Jenže díky extempore s jinou aerolinkou přehodit z pásu na pás nebylo možno. A vlastně i letenky do Tý-Píčka, vydané na letišti v Caticlanu, se staly pouze papírkem nikoli vzdálenému tomu toaletnímu. To úplně nerozvinulo můj klid a po menších výhružkách personálu, jsem se raději soustředil na práci portýra. A jal se zabavit děti. Přeci jen, mám doma diplomatku, tak jednání nechám na ní.
Co se však nestalo. Po přesunu na mezinárodní terminál, a cca 50 minut zbývajících do plánovaného odletu našeho letu, šla diplomacie stranou. Dámy měly problém rozklíčovat naše tchajwanské rezidenční karty. Tady je budu bránit, on v tom trošku bordel je, dáno i oním výjimečným statusem Tchaj-wanu jako země/nezemě. Avšak jakmile při předložení diplomatických pasů zazněl dotaz, co Martina na Tchaj-wanu dělá, ač čerstvě snědě opálena, šla rychle zpět do běla. Dalších krásných a drahých 15 minut, než jsme dostali nové letenky a nově byla označena všechna zavazadla.
Letadlo do Tý-Píčka mělo ve finále, naštěstí, taky pár desítek minut zpoždění. Takže v poklusu, ale stihlo se. Aspoň nebyl čas nakupovat blbosti. A asi i díky tomu hopsání skrz letiště si výjimečně Oliváč nadělala do plíny ještě před nástupem. Zatímco v letadle přebaluje tatínek, tady si to vzala na starost maminka. Pche. Hrdinka.
Přílet kolem 7. hodiny večerní, doma po půl 9. Ve finále stejně jak na hotelu, akorát jsme vyráželi o 4 hodiny později. Z tohoto pohledu dobrý. Oliváče jsem v letadlech vždy na chvíli uspal. Vikouš a spánek? Vůbec. Vlastně jo. Repete se vším všudy. Asi 15 minut před domem to v taxíku zabalila. A chrápala až do rána.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/E4M85BM8FQC4hsaY8