Za marnou snahou o poetický název kapitoly se neskrývá nic jiného než kratší (v mém podání spíš delší) povídání o japonském ostrově jménem Okinawa. Jedná se o nejzápadnější kus Japonska a jde vlastně o několik ostrovů. Konkrétně, celá prefektura Okinawa se rozkládá na 2/3 Rjúkjú souostroví. Kdyby někoho zajímalo. Asi spíš ne.
Kdo se alespoň trošku vyzná v zeměpisu, ne jako já, tomu docvakne, že to je kousek od ostrova Malé Číny. Tedy Tchaj-wanu. Na hlavní ostrov to letadlem zabere něco málo přes hodinku. Záleží, jak vám zrovinka fouká. A nejzápadnější ostrůvky celého souostroví jsou vzdušnou čarou blíže Tchaj-wanu než hlavnímu ostrovu. To z Okinawy dělá populární destinaci mezi Tchajwanci. Což je vlastně celé Japonsko, až mi to někdy hraničí s jistou úchylkou. Když už někam letí na dovolenou, z 90% to bude do Japonska. Dokonale ilustruje i přehled denních letů, kdy jen na Okinawu denně odletí na 6 letadel. A nejedná se o žádné prcky s vrtulí.
Blízká vzdálenost byla jedním z důvodů, proč jsme si jí i my vybrali za cíl podzimního výletu. Po letních zkušenostech se nám déle času v letadle trávit s dětmi fakt nechtělo. Plus Okinawa nabízí pěkné pláže, rozmanitou kuchyni a člověk aspoň trošku přičichne nám dosud nepoznané japonské kultuře. Ačkoli zrovna tady, na hlavním ostrově, je otázkou jak moc. O čemž více později.
My strávili 4 noci právě na hlavním ostrově, tudíž pokud píšu o Okinawě, myšlen je hlavní ostrov. (on beztak ani svůj jiný název nemá, na rozdíl od ostrovů kolem, co jsem tak pochopil) Ten nenabízí nějaká třeskutá vábidla, staré památky nebo přírodní skvosty. Což koneckonců i to byl důvod, proč sem. Chtěli jsme si tak vyzkoušet, jaké to bude bydlet v apartmánu (žádný hotel s bazénem!), půjčit auto a trochu prošmejdit ostrov. Něco vidět, někde se zastavit na pláži. A vidět, jak na takový druh dovolené budou holky reagovat. No, nutno uznat, nápad to byl jistě ušlechtilý, ale vcelku rychle vzal za své.
Kupodivu jsem tentokrát nic nezvrtal s letenkami. Takže jsme, s naší asi už oblíbenou společnost Starlux, odletěli ve středu v poledne bez problémů. I přesto, že se na ostrov blížil tajfun, slušně to fučelo a lety některých jiných společností byly rušeny. Ze začátku to v letadle házelo jak na korbě náklaďáku při jízdě po D1. To jsem fakt úplně v klidu nebyl. Ale po chvíli už hratelné, akorát radši neservírovali horké nápoje. (horké nudle byly v pohodě)
Po příletu přes menší boj s nastavením japonské eSIM v mobilu, kdy musíte v roce 2024 v Android telefonech ručně nastavovat přístupové body (což v offline stavu bez přístupu k netu a infu, co vyplnit, jde parádně), se mi po chvíli povedlo kontaktovat společnost, u níž jsme měli rezervovaný vůz.
Půjčovny všech společností jsou kousek od letiště, takže pro vás přifrčí dodávkou a odvezou si vás. Rezervace kupodivu taky byla v pořádku. Průšvih nastal s řidičákem. Zaprvé svůj český jsem si chytře nechal doma. To by ještě nevadilo. Ten mezinárodní jsem sic s sebou měl, ale s platnou legislativou (nebo čím) z roku 1967. A tu v Japonsku neakceptují. Musí být z roku 1949. Martina je samozřejmě na tom úplně stejně. Takže ve stavební buňce předělané na kancelář půjčovny jsem se dozvěděl, že máme pecháček, peníze za rezervaci propadají a vůz nedostaneme. Paráda začátek. Zase jsem o něco chytřejší poté, co dostal (celkem drahou) lekci. Tchaj-wan a Japonsko mají tolik společného, škoda, že zrovna v uznávání typu mezinárodních řidičáků se neshodnou.
Půjčení auta tak rychle padlo. Stejně tak cvičení jízdy vlevo. Pravda, v tomhle se kluci taky neshodnou. Inu zpět k volání taxíků / Uberu. Poněvadž, co jsme tak zjistili, hromadná doprava na Okinawě zrovna nefrčí. Z letiště do hlavního města a kousek za něj vede nadzemní jednokolejka, ale tím to tak hasne. Autobusem se někam dostat po ostrově je na půl dne. A to nemyslím kvůli stavu pozemních komunikací. Do Madagaskaru to má daleko. Byť ani tady, kromě kousku dálnice, to nijak extra rychlostně nerozparádíte. Hlavním problém je jízdní řád. Autobusů pár a jezdí jednou za uherák. Ve chvíli, kdy musíte s přestupem, už v podstatě půl dne v háji. Např. cca 7 kilometrová cesta od našeho ubytování by místní hromadnou dopravou trvala asi hodinu a půl. Včetně přestupu a toho, že od zastávky se musí ještě 1,5 kilometru jít. S dětmi tedy tak na 2,5 hodiny cesta.
Z autopůjčovny jsme tak nevyrazili ve svém, půjčeném, nýbrž taxíkem. Naše ubytování nebylo daleko od hlavního města Naha (hlavního města prefektury Okinawa), potažmo letiště, jen s odpolední zácpou se trochu protáhlo. Evidentně místní občané nejvíce sázejí na osobní vozidla. Ani motorek a skútrů tu moc nedrandí. A tak nám ve finále zabralo ještě zhruba půl hodiny dostat se do města Chatan, kde byl náš hotel. No, i když hotel je asi silné slovo. Pokoj pěkný, čistý, prakticky zařízený, celý barák taktéž. Jen v recepci nikdo, pouze vzkaz o číslu pokoje. Jo, a že je normálně odemčený a klíč najdeme v něm. Vzhledem k nepřítomnosti recepčního asi nemusím zmiňovat, že zcela nezamčený byl i celý dům.
Místo našeho ubytování, Sunset Hotel Mihama, se honosí třemi hvězdami, ale jsou to spíš jen menší apartmány. Servis funguje víceméně po telefonu, když něco potřebujete. Třeba další ručník. Max. se tam jednou denně někdo v recepci objeví, ale pak je zázrak, pokud mluví anglicky. S úklidem pokoje nepočítejte, odpadky si třídíte sami. Přičemž třídí se tu plechovky, PET lahve a sklo. Jiné plasty, papír a veškerý zbytek je zkrátka odpad na popel (tzv. burnable). Že odpadky i vynášíte sami, netřeba zmiňovat… no fakt by mě zajímalo, koho museli obšťastnit, aby ty tři hvězdy dostali. Anebo jsou v Japonsku jiná měřítka. Pravda, co jsme poznali při našem pátrání po internetu, a i se doslechli, ubytování je většinou dle hesla „za hodně peněz, málo muziky“. A nějaký trochu větší kutloch, aby člověk pohledal. A nezbankrotoval přitom.
Tady sice pokoj byl rozměrově pro 2+2 úplně v pohodě. Ale daní zase byla poloha. Hned u čtyřproudé hlavní silnice. V těsném okolí akorát parkoviště, žrádelny a Family Mart. Aspoň pobřeží bylo, co by kamenem dohodil. Statnější jedinec. Na nejbližší pláž asi 15 minut pěšky. S dětmi půl hoďka. A za mě největší plus ubytka? Tvrdé matrace na posteli! K nim navíc tvrdé polštáře, jak z nějakých silikonových kuliček, které drží tvar. Takový velký hakisák. Zprvu zvláštní, ale ve finále super. Oproti tradičním vyžvýkaným matracím a polštářům z hotelů naprostá paráda. Jo, a taky tam byla pračka na pokoji. Takže jsem nepřišel o svou pravidelnou zábavu.
Samotný Chatan je město v jižní části ostrova. Přičemž v jižní části ostrova ani moc nepoznáte, kde končí jedno město a začíná jiné. Něco jako západní pobřeží Tchaj-wanu. Jen v menším měřítku. V těsném sousedství Chatanu se pak nachází americká námořní základna. Ano, ti mariňáci z názvu kapitoly. Celkem by tu měly mít 4 prapory své námořní armády. Jejíž součástí jsou i letci. A tak na základně mají své letiště a často uslyšíte hřmít vzlétající stíhačky. Pustit si k tomu film Top Gun, tak máte krásně prostorový zvuk úplně zadara.
Proč tu mají Spojené státy svou vojenskou základnu je na malinko delší povídání. Zkráceně (zkusím to) se vznik datuje k druhé světové válce, jejímu konci. Když už v Evropě visela ve vzduchu kapitulace, v Tichomoří se to ještě mlelo o sto šest. Poté, co spojenci otočili misky vah a začali vyhánět, nebo mordovat, Japonce na okolních ostrovech, zachtělo se jim i útoku přímo na Japonsko. Jenže hlavní ostrovy byly mimo jejich dosah, a právě Okinawa tak představovala ideální odrazový můstek. Na jaře 1945 se tu zhruba 2 měsíce o ostrov válčilo, až spojenci uspěli a získali nad ním nadvládu. Bylo to už ve fázi války, kdy Japonec se víceméně zakopával a využíval dnes již „legendární“ taktiky kamikadze. Jinými slovy už věděl, že nemá šanci odrazit nápor, a tak aspoň chtěl nepříteli napáchat co nejvíce škod. I za cenu životů vlastních vojáků.
Každopádně Okinawa se tak de facto jako jediné ryze japonské území stalo kořistí spojenců. Že jí ve finále jako odrazový můstek ani nepotřebovali, asi většina už tuší. A tak zkrátka od konce 2. světové války tu jsou Američané nakyblíkovaní, a to nejen na Okinawě. Pro představu, že nejde o nějakou malou rotu, na okinawské základně by mělo být celkem 30 tisíc vojáků. Celkový počet Američanů zde žijících je asi 80 tisíc, přičemž celková populace je asi 1,5 milionu obyvatel.
To z Chatanu dělá v podstatě americkou vesnici. Kterou tu konec konců i mají, jen se jedná o změť restaurací a obchodů téhož jména v takovém trošku bláznivém, lunaparkovém duchu. Navíc není žádný ořech narazit v těchto končinách na nějakého toho mariňáka. Jen za plotem všechen čas netráví. Hned první večer jsme zaskočili přes ulici na tradiční místní jídlo, tj. do Taco baru. Na TexMex kuchyni, když už jsme v Japonsku. A hned chvíli po nás se objevili tři chlapci, kšiltovky, kníry, tetování, ale hlavně přes metrák váhy. Jen ne přes metrák váhy Američana z gauče s pytlem chipsů. Spíš proporce naznačující, že jejich majitel je schopen převrátit auto, ale zároveň i uběhnout 3 kiláky pod 15 minut. S báglem na zádech.
Stejně tak při ranním pobíhání kolem moře narazíte na zástupy, kdy vám je hned jasné, co dělají pánové, a i dámy, pardon, za řemeslo. No dobře, asi ne všech 30 tisíc bude takových. Pár, co už mají nej léta za sebou, jsme také viděli. Anebo i pár takových, kteří rozhodně první linii nepřipomínali. Spíš až tu nejvzdálenější bezpečně ukrytou za monitory počítačů.
Vzhledem k výše popsanému je tak celá Okinawa americkou kulturou dosti načichlá. Alespoň mi přišlo. Soudě dle počtu steakáren, hamburgeráren, nebo možná i tou oblibou jezdit autem a neholdovat hromadné dopravě. Jen auta rozhodně nejsou americká. Pár sporťáku značky Corvette jsme viděli, jinak místní ulice lemují, asi nijak překvapivě, vozy japonských značek. A vesměs malá, praktická vozítka. Pod pojmem praktická si představte takové krabičky na čtyřech malých kolem. Zvenku vypadají lehce komicky (někdo by možná volil slova hrozně, ale mě přijdou vtipná), ale vevnitř prostorná pro 4 lidi, i se slušným místem v kufru. Jasně, záleží na konkrétním typu, ale obecně tak nějak většina splňuje. Plus jsou 2x tak menší než v Evropě oblíbené vozy SUV. A tak se i v klidu všude vejdou, všude zaparkují. Na jedné straně tu tak najdete dosti restauračních zařízení, řekněme, značně amerického střihu. Na straně druhé pak automobily, řekněme, značně neamerického střihu.
O celém Japonsku se traduje, že díky užití technologických vymožeností, si ani nemusíte zvedat prkýnko na záchodě. Min. o Okinawě to zase až tak neplatí. Podobně jako o Tchaj-wanu. Např. mýtné na dálnici musíte platit hezky v hotovosti a odevzdat ho personálu v budce. Podotýkám lidskému personálu. Ani v obchodech neobsluhují roboti.
Ačkoli například známý to řetězec sámošek, kupodivu ten americký 7Eleven, sice má za kasou obsluhu, ale v podstatě asi už jen z principu. Zboží ještě zřízenec namarkuje, platbu už ale házíte do kasičky sami. Platíte-li hotově. O kartách netřeba mluvit. Stejně tak kávu, na rozdíl od Tchaj-wanu, si samoobslužně uděláte sami. Jen musíte najít kelímek. Na čemž si mě jeden místní, byť asi hodně míšený, jinoch povodil. Poté, co jsem se ho snažil najít asi 5 minut. Pak se raději optal. Míšený tedy byl určitě, protože mi odpověděl plynulou angličtinou. A ještě se u toho stihl zubit od ucha k uchu. Jako ve smyslu, z jakého pralesa jsem zase přijel. Kelímek si koupíte u kasy, jen vyberete velikost a zda na teplý či studený nápoj. Do automatu už pak žádné prachy neházíte. On si očichá přítomnost kelímku a voa lá… čudlíky reagují, kafe teče. Patrně důmyslný způsob, jak zabránit tomu, aby si někdo neekologicky nakradl stohy kelímků. A já jsem zase úplný tydýt, že tohle neznám.
A co že to vlastně na ostrově vidět? Jak už jsem psal, žádné skvostné „highlighty“ tu nečekejte. Pobřeží, pláže jsou malebné, ale určitě to není nic, za čím by se sem musel někdo z dálky trmácet. Samotné pláže na koupání jsou často menší výseče s jasně ohraničeným prostorem pro plavání. Nebo tedy spíš koupání. A to jak do šířky, tak i hloubky moře. Na volné moře si tak nedoplavete, aniž byste neporušili místní řády. Na druhou stranu jsou krásně čisté, o své pohozené věci se bát nemusíte a většinou je někde poblíž domek se sociálním zařízením. Chápejte s hajzlíky a sprchami. Sprchy na automat za 100 jenů (tj. asi 15 Kč) na 3 minuty. Jako ne vždy vypadají úplně vábně, nevoní po konvalinkách, ale zase nic na bobříka odvahy. Co bychom za něco takového na Tchaj-wanu dali. A vlastně i mnohdy v Česku.
K vidění pak rozhodně stojí, když už jste tu, místní akvárko. Jeho nejfajnovějším exemplářem je 24metrový žralok velrybí. Snad největší na světě, který kdy byl takhle odchycen a dán za sklo. Okinawa Churaumi Aquarium se jen nachází na úplném severu ostrova, což např. z hlavního města Naha představuje zhruba 2hodinovou cestu autem. I když si na kus cesty připlatíte a pofrčíte po dálnici. Ono slovo frčet je nutno brát s rezervou. Nevím, kolik přesně je maximální povolená rychlost, avšak i tak stěží přelezete stovku na tachometru.
Z toho, co jsme ještě viděli, nutno zmínit moc pěknou botanickou zahradu. Opepřenou troškou zvířectva a ptactva. Želvy, malé opice, kapybary, kozy apod., jež je možné i krmit. Pro děti fajn zábava. Pro tatínky to jsou zase startující stíhačky z americké základny, protože se nachází hned vedle a patrně v cestě jejich vzletové dráhy.
No a pak je tu ještě středověký hrad. Ono jich na ostrově bylo více. Od 15. století bylo nastoleno království Rjúkjú, které bylo definitivně pohlceno Japonskem až roku 1879. Jen nutno dodat, že už pár let, desítek let dříve bylo jejím vazalským státem. Do období tohoto království se datuje tedy mnoho hradů, pevností, jen většina z nich již lehla popel. A jsou z nich tak jen ruiny. Buď je smetly přírodní živly, anebo 2. světová válka. Případně obojí. Jak by poznamenala Martina: „A co na tom je? Jen kámen, kámen, kámen…“ A proto jsme ani nezkoušeli je všechny objíždět.
Nejznámější je hrad Šuri, jenž stál na svém místě ještě před zmíněným království. V jeho době se pak stal jeho hlavním sídlem. Za druhé světové války se zde Japonci zakopali a kladli největší odpor spojencům. Což zapříčinilo jeho výrazné poničení. Následně se sem nastěhovala univerzita, které se postarala o jeho částečnou rekonstrukci. Nakonec roku 1992 byl dle původních fotografiích opětovně postaven. Jako by originálu z oka vypadl a posléze byl i zapsán na seznam Světového dědictví UNESCO. Bohužel pak nadešel 31. říjen roku 2019, kdy hlavní budova hradu opět lehla popelem. Důvodem byla elektroinstalace. V současnosti se tak opět staví od základů. Z hlavní budovy prd uvidíte, ale z hradeb kolem je aspoň pěkný rozhled do okolí.
Sečteno, podtrženo, východní Asie jistě nabízí zajímavější lokace, kam se vypravit. Už jen to samotné Japonsko. Ovšem ve chvíli, kdy máte Okinawu za humny a neženete se za poznáním dechberoucích krajin a historických pamětihodností, nýbrž na pohodovou rodinou dovolenou, je to místo více než příjemné. Rozmanité a dobré jídlo, služby na úrovni, opět všude vstřícné k rodinám s dětmi. Navíc aktuálně i za rozumné peníze vzhledem k menší ekonomické krizi Japonska. Na druhou stranu s tou angličtinou by to mohlo být lepší. A hromadnou dopravou. Jo, a ti američtí mariňáci z přední linie by si na běhání podél pobřeží mohli brát trička. Když tam jsem s dětmi. A manželkou.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/6EsBgV2Zdx4NcSgj9