Onou zemí je míněn Vietnam. Krásný příklad, kde na pozadí komunistické ideologie, nebo spíš v rukách strany nesoucí název komunistická, může i krásně bujet kapitalismus. A taky je to země, do které jsme už podruhé vyrazili na rodinou dovolenou. S příchodem čínského, pardon lunárního, nového roku, školních prázdnin, si naplánovali sbalit se a jet si užít trošku teplého počasí na jih Vietnamu. Už nám asi z Tchaj-wanu švíká, protože jakmile jsou teploty pod dvacítkou, je nám rázem zima a stýská se po trošce tepla. A slunečního svitu.
Na rozdíl od posledního výletu do Vietnamu, tento byl plně v režii Martiny. Takže jsme nezamířili do středu země, ale na její jih. Což činí v rozdílu nějakých 600 až 700 kilometrů. Jinými slovy žádné teploty kolem 25 stupňů, žádné deště, ale hezky slunko a třicítky. To, aby se nám moc nestýskalo, jak jsem zmiňoval.
Načasování na čínský, sakra pardon lunární, nový rok bylo příhodné. Byť odlet ráno na první den prázdnin a dovolených asi lehce nešťastný. Kvůli předpokládaným návalům na letišti, na které upozorňovaly i místní noviny, odjezd z domova o hodinu dříve. V krásnou 6. hodinu ranní. Kupodivu holky ani moc neřvaly a neprotestovaly.
Zvěsti místních úřadů prezentované místními pisálky nelhaly. Na letišti nátřesk slušný. Naštěstí máme v rukávech trumfy, jak leckterou frontu přeskočit. A kupodivu nemyslím diplomatické pasy. Na to se nehraje, pokud diplomaté nelétají business třídou. Ačkoli tam už je jedno, jaký pas máte. Trumfem je cestování s malými dětmi. Jak je v lecčem složitější a náročnější, nějaké to čekání vám dokáže ukrátit. Alespoň v těchto končinách světa, anebo minimálně na Tchaj-wanu. Investice a energie vložené do našich dcer se tak začínají splácet. Otázkou je, jak dlouho.
Když se řekne na jih Vietnamu, na mysli mám město Saigon. Resp. oficiálně dnes nazývané Ho Či Minovo město. Z jistých, komunistických, důvodů. Takový vietnamský Zlín, akorát o pár milionů lidnatější. Samo město asi není nej lákadlo, min. za mě tedy rozhodně ne, ale pokud chcete letět do jižních končin máte možnost buď sem anebo přímo na ostrov Phu Quoc. Ten byl v našich myšlenkách, tím rozumějte mé drahé polovičky, též. Avšak než jsme se rozhoupali, naše dilema, kam letět, za nás vyřešili Tchajwanci sami. Vystříleli všechny lety. Min. ty přímé. A že jich tam na první den prázdnin bylo rovných 10! To vyprodání platí i o dalších destinacích v okolí, zejména Thajsku, a tak volba byla ve finále jednoduchá. Pár dní v Saigonu a pak hurá na pobřeží k moři. Konkrétně do oblasti zvané Mui Ne. Ta je vskutku kousek od města. Na místní poměry rozhodně, na naše jako cesta z Prahy do Bratislavy. Krásné 3 hodiny v autě.
V samotném bývalém hlavním městě vietnamského jihu, co tak vidět? Mají tu malou katedrálu Notre Dame z 19. století. Leč aktuálně pod lešením. Z 19. století, též v evropském střihu postavený, operní dům. Frantíci se činili. Žel i ten pod lešením. A třeba takový Palác Nezávislosti je komunisticky brutalistická stavba, takže prostě hnusná. Navíc obklopená parčíkem, aby ta pěst na oko byla ještě větší.
Pro nás zhýčkané Tý-Píčkem ani ten pohyb po městě nebyl kdo ví jak pohodový. Tohle prostě není město, zem pro kočárky. Pokud máš dítě, strč ho do nosítka, do šátku, jedno jak. Jen se nikam nekodrcej s kočárem. Moto místních. Chodníky přecpané, zatarasené, rozbité. S odpadky si taky hlavu nelámou. Ale aspoň tu mají na ulicích odpadkové koše. To je pravda.
Abych však jen nekřivdil. Pro cestovatele jsou lákadla jasná. Asi vlastně platí pro celý Vietnam. Super jídlo za hubičku, dobrá káva, a to nemám na mysli místní specialitu kávu s kondenzovaným mlékem. Anebo pro ty, jenž necestují s malými dětmi jistě i noční život. Jinými slovy za hubičku se tu dostanete do slušně nálady. V porovnání s Tchaj-wanem za hubičku, s Českem to vyjde finančně tak nastejno. Takže pořád za hubičku.
Pokud se pak chcete přesunout na pobřeží, do oblasti Mui Ne, zabere to ze Saigonu asi 3 hodinky. Cestou tam jsme jeli poslední den starého roku, a tak silnice, dálnice zely prázdnotou. Proto cesta zhruba 2,5 hodiny, v poklidném a plynulém tempu. Až jsem si říkal, jak se tu jezdí klidně a bezpečně. Byť jsem neřídil. Jenže chyba lávky. Cesta zpět v již běžný všední den nás vyvedla z omylu.
Mimo dálnici plno obložených motorek. Na strojích o něco větších než klasické skútry, min. s většími koly, běžně dva cestující, nějaká taška, kufr, příp. i nacpané dítě mezi dospělými. Což o to, oni se tam dokážou nacpat i ve 2 dospělých a 3 dětech, viděli jsme, ale tady se bavíme o hlavní silnici směr Saigon. Jako minimálně 3 hodiny na tomhle stroji, v tandemu ,a přitom v rukách třímaje kufr, bych fakt nedal. Ne-li pak cestu přes půl země.
Motorky většinou jedou svou maximálkou, odhadem kolem 60km/h, na kraji silnice, někde na pomezí pangejtu. Na dálnici nejsou, takže kupodivu ty ten provoz ani moc nedramatizují. Ta pravá zábava přichází právě na dálnici. Dvouproudé. Motorky sice zmizí, ale místo nich se objeví náklaďáky. Předjíždění se tu nijak neřeší. Myšleno z kterékoli strany. To je stejné i v Malé Číně a už jsem tak nějak zvyklý. Zase takový problém to není. Min. řidiči jsou ostražitější. Ačkoli, jak kteří. Najdou se totiž i tací, co to pojmou malinko, nebo spíš hodně, divoce. Jízda brzda, plyn, najíždění na zadek, protože bezpečný rozestup v rychlostech nad 100km/h je přeci 5 metrů a tak dále. Část z nich určitě jede svou pohodičku do rychlosti 100 km/h, to uznávám. Jen neplatilo o našem panu šoférovi. Ten rád sem tam sešlápl pedál a rázem i 130 km/h se zdálo být hrůzostrašnou rychlostí. 500 metrů před námi oba pruhy zafláknuté kamiony? Nevadí. Napálím to, přiletím tomu o chlup rychlejšímu těsně za přívěs, a jakmile to půjde, rychle mezi nimi hodit myšku. Žůžo. Na to, že jsem si představoval, jak si dám cestou šlofíka… ani omylem. Ale Vikoušovi s Olivou to nevadilo, ty spaly. Děti chrněly a rodiče se, i za ně, tiše modlili ke všem božstvům. A že jich máte ve Vietnamu na výběr.
No nic. Pokud se zastavím u Mui Ne, co od tohoto koutu Vietnamu čekat? Dlouhá písečná pláž, moře, občas silný vítr a pak na moři spousta nadšenců holdujícímu kitesurfingu Pláž obsypaná hotelovými resorty, komplexy. Bohužel mimo ně, a školy kitesurfingu, tu moc nic jiného nenajdete. A pokud popojdete o kousek dál od moře na hlavní ulici, až na výjimky čekejte jednoduché vietnamské bufety a večerky s chlastem. Tzn. smažené instantní nudle za pár šupů, u těch lepších s grilem výlovků z moře. Pro suchozemského červa s averzí k mořským potvorám, nic moc. Kavárničky, gastro si tak musíte užít v Saigonu a pak počítat s hotelovou restaurací. Chcete-li si pošmáknout. Náš hotel měl dvě a obě super. Nejen co se vietnamských jídel týče. Jen pak už to malinko leze do peněz, trávíte-li tam týden.
Co bych řekl lidi, především našince, vysloveně praští do očí, jsou ruské nápisy na obchodech nebo menu plně v ruštině v hospodách. My přímo proti hotelu měli hospodu jménem Alex. Ta si ani na nic nehrála, a hrdě se hlásila ke svým ruským kořenům. Značně vypovídající o tom, na turisty jaké národnosti zde hojně narazíte. A o tom, jak protiruské sankce bídačí celý tamní národ.
Kromě plážového válení nebo sdílení bazénu s ruskými a čínskými občany, příp. německými důchodci, co v těchto končinách provádět? Asi hodinu cesty je hora Tá Cú. Zhruba 700 metrů vysoká. Homole trčící z placky, na kterou vás vyveze lanovka. Na vrcholku stojí 2 pagody a hlavní dominanta, 49 metrů dlouhá socha ležícího Buddhy. Jen se nenechte mýlit, ta je asi 60 let stará. Ani to staří pagod není o moc vyšší. Ale je vcelku zajímavé a aspoň je odsud krásný výhled na placku kolem.
Už blíže, u města Phan Thiet, stojí hrad Ong Hoang. Spíš jeho zbytky, zbytky malých chrámů. Ty už jsou pár stovek let staré. A pokud člověku nestačí písek na pláži, může se jet podívat druhým směrem na písečné duny. Na nich vás povozí na čtyřkolkách anebo starými džípy s dírami v podlaze a prosáklými pachem benzinu. Což má své kouzlo. Speciálně pro milovníky Šíleného Maxe. Já jím nejsem, ale hnedle se mi v hlavě vybavil mladý Mel Gibson. Pan řidič se tu s vámi řádně vyřádí, i když s sebou máte dvě malé děti. A sjede dolů ze strmější duny, párkrát nakloní auto víc na jednu či druhou stranu… prostě kluci mohou celý den dovádět s autíčky na písku, a ještě si u toho slušně vydělají.
Pro ty, co mají averzi ke spalovacím motorům, opodál hned u silnice je duna s červeným pískem. Na ní se chodí po svých a za romantikou západu, nebo východu, slunce. Pokud vám nevadí tu romantiku sdílet s menším průvodem lidí.
Celkově vzato, na pohodovou dovolenou u moře to není vůbec špatné místo. I vlastně stále ještě za celkem fajn ceny. Jen mi tak nějak přišlo, že i když se komunistická strana snaží sebevíc přivábit zahraniční turisty, služby malinko pokulhávají. Už po příletu zkejsnete ve frontě na pasovou kontrolu, a když náhodou ty davy přeskočíte díky diplomatickému pasu, nebo dětem, stejně se se zbytkem potkáte při čekání u pásu na zavazadla. Tam to začíná a u hotelů pak pokračuje. Dotazy typu „co byste nám doporučili s dětmi v okolí“, „kam jít na jídlo“ apod. ani nezkoušejte. Na to nevědí, co odpovědět. Jsou slušní, milí, neumí říct ne, ale možná by někdy nevadilo, kdyby ano. Krásně dokumentuje náš výlet na písečné duny. Šlo jet otevřeným džípem, a já tuto volbu preferoval. Jen se optal, zda je to ideální s malými dětmi. Slečna v recepci samozřejmě zakývala hlavou, jasně, žádný problém. No a odpoledne pro nás přijela malá dodávka. Jak to? Průvodce se podíval, koho má vézt, a že jet džípem je holý nerozum. Vítr, písek… to zavřená dodávka s televizí je pro děti lepší. Jen se pak z ní blbě dostávají ven. A proto mé malé doporučení na závěr – naverbujte si pár německých manažerů!
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/eb1acZWQ5mT2cUzi7