Wulai je městečko jižně od Tý-Píčka. Respektive, on je to okres v rámci Nového Tý-Píčka, což je, jak už jsem zmiňoval, podobno středočeskému kraji. I když v tomhle případě je to už horský okres, a tudíž moc velkou zástavbu zde nečekejte. Největší lákadlem je takový evergreen okolí Tý-Píčka – stará ulice a nějaká ta přírodní krása. V tomto případě vodopády. Ale postupně.
Důvody, proč lidé do těchto končin směřují, bych viděl dva. Buď si to sem jedou štrádovat do kopců anebo podívat na vodopády, projet se starým vláčkem a naplnit si břich v místní staré uličce. Ano, my jsme zapadli do té druhé skupiny.
Pomyslným centrem je právě ona ulička, jež jak už to tak bývá, je posetá jedním bistrem a stánkem vedle druhého. Nemusím asi ani zmiňovat, že převážně s jídlem. Buď přímo vývařovna anebo prodej ovoce, místních potravinových produktů a podobně. Zde se navíc nacházejí i horké prameny, takže je možnost naložit se do horké bublající vody. To už tedy ne přímo na ulici, ale v jedněch z mnoha místních lázní.
Celá oblast je domovem původního obyvatelstva ostrova. Přesněji řečeno, jednoho z původních obyvatelstev ostrova, Atayalů. Najdete zde proto i jejich muzeum. A krámky s množstvím suvenýrů. V nichž úplně cenovky na produktech nečekejte, spíš bych řekl prodejci je střílejí od boku. Tudíž tu asi je i prostor pro nějaké smlouvání. Má „oblíbená“ disciplína.
Od středobodu celého okresu, tj. oné staré, nebo spíš bufetové, uličky můžete sednout na vláček a dofrčet jím k asi 1,5 kilometru vzdáleným vodopádům. Nebo můžete jít po silnici kolem a taky tam v klidu dojdete. Cesta mírně do kopce, ale škoda si aspoň na jednu cestu nechat malý drncající vláček ujít.
Koleje tu byly položeny roku 1928. Opět překvapivě za vlády kolonialistů z Japonska. Jak vidno, ostrov vskutku drancovali odshora dolů. No dobře, ona to od nich zase tak záslužná činnost nebyla. Sledovali, překvapivě, své vlastní zájmy, a tak většina železnic z té doby, tuto nevyjímaje, sloužila k přepravě těženého dřeva, čaje a jiných surovin. Mířících do Japonska. Anebo k přepravě nevolníků. Pardon, dělníků.
Konečnou stanici má lokálka kousek od Wulai vodopádů. Asi 80 metrů vysoké, nějakých 10 metrů široké, za naší návštěvy byl tedy čůrek menší. V jejich blízkosti opět bistra, kavárny, krámky se suvenýry. A taky lanovka, která Vás vyveze nad ně. Tu jsme tedy tentokrát oželeli. Nad vodopády se nachází rekreační středisko a malé jezírko, kde si můžete půjčit loďku a zvesela si zaveslovat. Aspoň, co jsem se dočetl. A asi i nějaký výhled tam bude. A trasy pro pěší túry.
Wulai je tak fajn únikovka z města. Záleží, na jakém konci bydlíte, z místa našeho bydliště ve středu aglomerace za 45 minut autem. Dá se i na konečnou jedné z linek metra a pak autobusem. Čas cesty pak trošku naskáče, úspory narostou. Avšak hlavně při cestě nazpět se připravte, že si můžete klidně hodinku postát na autobus. Než se do něj dostanete. Zvláště, vracíte-li se v odpoledních hodinách s davy. To s dětmi má do ideálu a pohody daleko. Takže buď šetříte peníze, anebo své nervy. Tak či onak, za ten půldenní / denní výlet z městského frmolu to stojí.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/3kHhvtjo6FsQKz3C8