Naši hosté se odebrali na jih ostrova. Bez nás. Totiž věc se má tak, že pracovní vytížení nám nedovolilo se sbalit a jet s nimi. A asi všem docvakne, čí pracovní vytížení, když já jsem na Tchaj-wanu v podstatě na dovolené.
Sice jsme chtěli alespoň na víkend s nimi vyjet, jenomže to by nesměl být v pondělí festival dračích lodí. A státní svátek. Všude to funguje stejně, a i zde se v pátek odpoledne sbalí půlka města a jede pryč. Nebo prostě domů, za příbuzenstvem a tak podobně. Nuže, i když rychlovlaky jezdí každou chvilku, od pátečních 12h do sobotních večerních časů byly beznadějně vyprodané. A to samé se vlastně týká i těch drncáků, kterými cesta trvá dvojnásob času. (pozn. tchajwanský drncák rovná se český expres) Zkoušel jsem dokonce i koukat na letenky. Světe div se. Byť Tainan (město na jižní půlce ostrova) má mezinárodní letiště, a totéž samozřejmě Tý-Píčko, přímého vnitrostátního letu mezi nimi není. Nebo už mi jen rodičák leze tak na mozek, že ani letenky nejsem schopen na netu vyhledat.
Inu zkrátka jsme Ivče s Fredíkem dali pá pá a zůstali v Tý-Píčku. A oprášili „naši sobotu“ a poznávačku zákoutí v dosahu MHD. Počasí k tomu vysloveně vybízí. Tchajwanské léto je již nějakou chvilku zpět, což znamená takřka non-stop teploty přes 30 stupňů Celsiových. (no dobře, v noci klesnou někdy i třeba jen na 26, když se hodně poštěstí) Vlhkost se pohybuje někde mezi prádelnou a myčkou na nádobí, pocitově tak rázem bezpečně přes 40. A i když zafouká, fakt to neochladí. Zkrátka ideál k toulkám po městě.
I přesto nás neodradilo a vyrazili jsme. Po mém menším naléhání a nátlaku. A příslibu zastávky na dětském hřišti. Hopsnuli na metro, modrou linku, a vzali to pár zastávek na západ do čtvrti Banqiao. Ani vlastně nevím, proč sem, ale u metra byl větší park, kolem Vánoc tam byly pěkně světelné instalace, co jsme propásli, a na sociální síti plné obrázků jsem zahlédl nějaké zajímavé pouliční jídlo, jenž by tam měl nějaký pouliční bufáč nabízet. Jak vidno stačí fakt málo. Žádné světelné instalace tam kupodivu v červnu nebyly. Přiznávám, zkrátka se mi už nechtělo skončit zase na stejných hřištích, ve stejné kavárně… a radši podniknout něco „divokého“.
Už když jsme si to vesele frčeli metrem, jsem ještě koukal do mapy na mobilu, co že by se tam dalo vyvádět. Ať pak nedostanu tradiční kartáč, co jsem si to zase vymyslel za blbost. No a hele, ono to ve finále zase tak špatné nebylo. Stačilo přejet o jednu zastávku, nevystoupit na zastávce Banqiao, což je hlavně nádraží (staví zde i rychlovlak), ale až na zastávce Fuzhong. Stále stejná čtvrť, jen z téhle zastávky to bylo blíže k něčemu, co se mi na mapě tvářilo jako objekt historického dědictví s názvem Lin Family Mansion & Garden. Neboli panství a zahrada rodiny Lin.
Jedná se o nejucelenější památku příkladu čínské zahradní architektury na Tchaj-wanu. Samo o sobě už jen to zní divoce, že? První kámen byl položen roku 1851 a kromě toho, že vzniklo jako panství bohaté rodiny, sloužilo též například jako velitelství imigrantů ze Zhangzhou. Odkud dříve přišla právě i rodina Lin a jež se postavila do čela těchto imigrantů. Jedná se o migranty z pevninské Číny. Oni ne všichni, kteří z pevniny přišli na ostrov, se měli rádi. Mezi migranty ze Zhangzhou a těmi z Quanzhou (obě města v čínské provincii Fujian, té nejblíž Tchaj-wanu) panovala menší řevnivost a tu a tam došlo k výměně názorů. Nejen u řečnického pultíků. Ačkoli u toho spíš vlastně nikdy.
Byť nedávná zemětřesení části panství, některé domečky, výrazně pocuchala a ty tak byly mimo provoz (rozuměj obehnány pásmem se zákazem vstupu), i tak stálo za vidění. Ono těch budov starších sta let tu zase tolik není. Pokud se nepočítají chrámy. Navíc vstup za cca 30 Kč, takže za hubičku. Prckové samozřejmě zdarma. To je tu už taková samozřejmost hraničící s jistotou.
Cestou od metra na místo činu jsme prošli navíc místní klasikou. To znamená kolem chrámů nabízejícímu ve dvou patrech oltáře pro lidi různého východoasijského vyznání. Tak, aby si každý něco našel. A ulicí plnou pouličních stánků s jídlem.
Na hřiště sice nedošlo, ale Vikouš se celkem vyřádila v panství. Ona zahrada nabízela různé chodníčky, menší skály, můstky nad rybníky i menší tunel ve skále. Takový menší labyrint, který si dvakrát oběhla – jednou se mnou, jednou s mámou. A byla i celkem nadšená. A my splavení.
Oliváč to po výlezu z metra po chvilce hned zalomila v kočárku. I přes vedra v něm chrněla přes 2 hodiny. Vikouš si užila zmíněného labyrintu a nošení za tátovým krkem, takže ani náš odpolední návrat domů se nijak nevymknul klasice. Dítka plná energie a rodiče zralí na ručník.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/FeKneDXA1Adqm2Uf9