První rok v Tý-Píčku je zdárně za námi. Či zkrátka jen za námi. Pořád je to trošku horská dráha. A čtyřtýdenní zastávka v Česku v červenci tak přišla vhod. Už jen kvůli tomu, že jsme unikli zdejším pařákům. Jako jo, i v Praze to sem tam slušně připalovalo a bylo vedro, ale pořád to byl takový slabší odvar. Proto pokud je vám v létě v Česku vedro, odstěhujte se na rok do tropů, ideálně s vysokým stupněm vlhkosti vzduchu, a rázem české léto bude pohoda lahoda.
Ač bych úplně o dovolené nemluvil, jednoho měsíce pryč z Malé Číny bylo záhodno. Holky viděly babičky, my staré známe tváře a připomněli jsme si, jak chutnají některé lahůdky. Například točené vychlazené plzeňské pivo. Na druhou stranu si i na pár českých nešvarů zanadávali. Sem tam někdo něco zrušil na poslední chvíli nebo si špatně poznamenal termín schůzky. Týká se především schůzek medicínského charakteru. Vrchol byla paní pediatrička, kdy ještě půl hodiny po objednání stála někde v zácpě a její sestřička nám tuto informaci interpretovala zprvu akorát přes dveře. Podotýkám zavřené. Byla půl devátá a my měli být v 8 hodin ráno první na řadě. Samozřejmě došlo na mé oblíbené výmluvy na špatnou dopravu v Praze. Ve všední den ráno. Kdy naposledy byla Praha hladce průjezdná? Navíc v létě, kdy je Praha z poloviny rozkopaná. Čekání skončilo sbohem a šátečkem. Náhradní termín? Si zavolejte. Vy se snažte, vy chcete jít na pravidelnou prohlídku k dětské doktorce. Vítejte zpět v socíku.
Koneckonců, ten se dal poznat hned po našem příletu. Neuvěřitelné, kolik toho za rok člověku vypadne z hlavy. Nedělní odpoledne, slunečno, teploty přes 25 stupňů. Pro nás rázem tedy příjemné letní počasí. A naše první kroky nezbytně vedoucí do zmrzlinárny Angelato na Břevnově. Si tak procházíte po Bělohorské, hlavní ulici, která je vesměs liduprázdná. Až na pár jedinců u místních náleven. Byly asi tři hodiny odpoledne. A pár jedinců nahoře bez. Jasně, je teplo, tak si prostě tričko sundám a jdu se projít po městě. Byť Břevnov je už trošku vesnice. Jako by nestačila ta tílka. (no jo, pro rejpaly, výjimečně v něm v Tý-Píčku taky vyběhnu ven, do krámu za rohem a radši za tmy nebo o víkendovém ránu) Pomyslná koruna tomu byla nasazena, když si pán, podotýkám s kočárem, takto vešel do výše zmíněné zmrzlinárny. Přičemž jeho starší dítko, dcera asi kolem 6 let, tam už takhle s odhalenou bustou byla. Žel maminka v tomto trhala partu. Nebo možná naštěstí.
Člověku hned propláchne unavené oči. O tom, jak rok na Tchaj-wanu jednoho zblbne, v dobrém i zlém, svědčí i prosté nakupování. Zapíchnout kočár před sámoškou, narvaný věcmi, žádný řetěz. Naštěstí mi rychle secvaklo a zase z krámu vyběhl pro něj ven. By pak chudák Martina musela postovat do břevnovské skupiny na Facebooku další zmizelý kočárek.
Na co už jsem skoro pozapomněl, je česká obliba nikoli v pejskařství, ale v tetování. V létě se to vždycky hezky vyloupne. I pán od zmrzliny bez trika s kočárem hrdě min. jedno nesl. Jasně, je to každého věc a já se tím aspoň můžu bavit. Třeba počítáním draků a jiných „drsných kérek“ na ulici. Ten vtip se pak vypráví sám – přijde tvaroh, rosol a tyčinka do tetovacího salónu a objedná si ohnivou saň. A rázem abrakadabra – vyjdou tři Vémolové. Ačkoli dobře za ně. Až na mě přijdou zase debilní nápady spojené s blížící se krizí středního věku, vím, že kolem tetovacích salónů mohu i nadále jen procházet.
Ale dost už. Jsme zpět na Tchaj-wanu a druhá svíčka na dortu se sfoukává. Dlouhý let jsme kupodivu i nějak zvládli. Kupodivu. Z Prahy se letí v podstatě přes den a přistává se druhý den ráno na Tchaj-wanu. Takže zjednodušeně spánek holek takřka nulový, tudíž totéž rodičů. Jedna noc celá zabitá a poprvé v životě poznávám jet lag.
První dny tedy vypadaly tak, že holky půl dne tahaly nohy, polehávaly a přes den by chrněly i klidně 3 hodiny v kuse. Oproti tomu pak hlavní zábava přicházela před půlnocí. To se rozjížděl mejdan. Rozumím, najely na tropický model. Přes den se schovat před slunkem a v noci vylézt. Ale z toho rodiče úplně nadšeni nebyli. Nejsou a nebudou. Naštěstí do pár dní skončilo. A následovala klasika, když už jsem mohl chrápat celou noc, musel sedat k počítači. Ne, kvůli psaní těchto řádků to nebylo. Byť jejich kvalita by notně zalepeným očím odpovídala.
Uvidíme, co přinesou dny další. Zda i na nějaká moudra ještě dojde. Zatím si opět přivykám na místní počasí a užívám své dovolené se dvěma mladými holkami. S tím počasím byl i častý dotaz našich známých, jak jsme si za rok zvykli na vedra. Za mou osobu je odpověď jednoduchá. Tak nějak jsem si zvyknul mít non-stop mokrá záda.