V Tý-Píčku panuje krásné podzimní počasí, tudíž bylo na čase, zase po čase, vyrazit někam na kopec. Pod krásným počasím je třeba si představit non-stop zataženo, sem tam nějaký tajfun se kolem, nebo i přes město, přežene a vlhkost vzduchu permanentně atakuje hodnoty limitně se blížící stovce. Aspoň, že ty teploty malinko klesly. Ačkoli v pátek 15. listopadu zdárně a s rezervou tu třicítku zase přelezly.
Minimálně zkrátka člověk není opocený jen co vyleze z baráku. A deště jsou spíš mrholení. Pro nás v pohodě, pro mnohé místní cimprlíky pomalu konec světa. Výhodou tak jest, že většina parků, hřišť a případně i cestiček v kopcích zeje prázdnotou. V místním měřítku. Na živáčka narazíte, to snad ani jinak tady nejde, avšak nejsou to davy. Někdy mám fakt pocit, že se víc bojí kapek deště než stíhaček pana Xi.
Inu, pokud to zkusím zkrátit, konečně jsme zase jednou zvedli zadky a popojeli dál, než 3 stanice od našeho bydliště. V neděli 17. listopadu, ano na výročí sametovky, místo na Národku (je pro nás malinko z ruky) jsme sedli na autobus a popojeli více než o ty tři. Za řeku do čtvrti Shilin. Od nás trvá ani ne půl hodiny, přímá linka busu. Případně tam frčí i metro. A dá se tam vystoupit přímo pod kopci, kde se nachází i jistý Jiantanshan Trail.
Kopce se dají, obdobně jako u Sloní hory, prošmejdit více, ale základní vyhlídková trasa má cca 2 kilometry a spadnete o jednu zastávku metra dál. Spadnete píšu schválně, jelikož jdete v podstatě 1 kilometr do kopce, zde se rovná šlapete schody, a pak 1 kilometr zase dolů. My natrefili, i za přispění vychvalovaných map od Seznamu, na menší zkratku. Takže na cestu dolů místo schodů šli cestičkou, místy připomínající spíš skluzavku skrze bambusový háj.
Trasa, jak bylo zmíněno, je pěkně vyhlídková a shlédnete z ní valnou část Tý-Píčka. Vyťapat všechny ty schody za výhledy rozhodně stojí. Navíc v našem případě je výhodou, že Vikouš je nadšenec do šlapání do kopce, z kopce, po schodech, ze schodů. Na rovině se nechá nést, ale jakmile se ťape nahoru, stane se z ní kamzík. I když u toho brblá, jak nemůže, že musí dávat pozor, ať nezakopne a neodře si kolena apod. A Oliva pak ráda kopíruje, co dělá starší sestra. Jen pokud jsme nechtěli na schodech strávit půl dne, jí bylo třeba sem tam, hlavně tam, poponést. No takhle, ona si o to i sama řekne. To zase ne že ne.
No, a kromě výhledů a dobré dopravní dostupnosti, co ještě trasa nabízí? Nic moc zvláštního, klasiku. Nějaký ten malý, v tomto případě taoistický, chrám, odpočívadla s lavičkami, toalety po cestě, defibrilátory po cestě a posilovnu. Nejen oblíbené hrazdy, ale i činky, a dokonce nějaké letité, železné a nešulené, stroje. Kdo to tam tahal po těch schodech, by mě zajímalo. Plus, když nikoho mladšího 60 let tam cvičit neuvidíte. Si představte sami, jak si naložíte 20 kilové závaží na záda a půjdete si vyšlapat schody jak od Vltavy na Petřín. Všechna čest. Holt nejen filipínské ruce drží tuhle zemi, ale i ty seniorské.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/5uGQijbf2vUEBzev5