Tchaj-nan, nejstarší tchajwanské město, slavící letos 400 let od svého vzniku. A taky cíl našeho výletu posledního listopadového víkendu.
Město leží na jihu ostrova, a tak zatímco v Tý-Píčku asi 3 týdny nevylezlo slunko, bylo pochmurno a navečer, na místní poměry, i vcelku chladno (myšleno teploty pod 20°C), v Tchaj-nanu přes poledne pražilo slunko a teploty se krásně šplhaly k místní oblíbené třicítce. Jak se mi poslední týdny začalo stýskat po slunku, tam mě to zase vcelku rychle přešlo. Kvapně si připomenul pocit vlhkosti na zádech. I níže.
Oproti jiným městům na ostrově, min. těm větším, jde opravdu o staříka. Před 400 lety zde Východoindická obchodní společnost (taková ta firma, co fungovala vlastně jako stát sám pro sebe) založila pevnost Zeelandia. V dnešní čtvrti Anping. Tulipáni tady moc dlouho nevydrželi, asi 40 let. Načež je vyhnali první pevninští Číňané. Ty asi za dvacet let vyhnali zase jiní, fanoušci jiného klubu (rozuměj dynastie). Až na konci 19. století přišel Japonec a tak dále. Zkrátka kupodivu v Tchaj-nanu, který byl do doby příchodu Japonců hlavním městem ostrova, se tak nějaké staré stavby a jejich zbytky zachovaly. I přes veškeré turbulence na ostrově. Ať už vojenské, politické anebo přírodní.
Město si však rozhodně nepředstavujte jako malebnou starobylou vísku. Předně má skoro 2 milióny obyvatel, prcek není. Ač v něm chybí výraznější výškové budovy. Plus samy stavby o stáří kmeta, chrámy a uličky spočítáte na prstech rukou. Max. si vypomůžete s pár dalšími na nohách. Určitě to není o tom, že se procházíte městem a bolí vás za krkem, jak stále koukáte napravo, nalevo, na kdejakou fasádu domu, a domu si odnesete spoustu šrapnelů na podrážkách.
Tady máte čas dávat bacha, kam šlapete. A kudy jdete. Ba co víc, je to i záhodno. Ne, že by vysloveně hrozilo právě ono šlápnutí do psího exkrementu na každém kroku. K některým pražským čtvrtím to má daleko. Ovšem jak vás Tý-Píčko zhýčká širokými chodníky, lehce průchodnými, všude nájezdy pro vozíčkáře, kočárek, tady na to můžete s lehkým srdcem zapomenout. Sem tam chodník zatarasený stánkem, kolikrát skútrem a někdy prostě z ničeho nic zdí. Nějaký schod se taky najde, tudíž drncat tam s kočárkem představuje mnohdy slušný „kočárkokros“. Někdy zkrátka potřeba „sesednout a přenášet“.
To je vlastně i trošku důvod, proč jsem město častoval pojmem vesnice. Byť těch lidí v něm žije víc jak v Praze. Celkově pohyb po městě je trošku zádrhel. Autobusové linky mají dlouhé intervaly, rozhodně nebrázdí všechny kouty města, a někdy se vám stane, že ani žádný nepřijede. Metro tu též žádné nemají. Jako v Brně. Taxíku na silnicích též poskromnu a vozy služby Uber třeba jen projedou kolem a zruší vám jízdu. Ano, vše z toho jsme sami okusili. Marně přemýšlím, proč nám řidič Uberu takhle jen profrčel před nosem. Kvůli přítomnosti děti? Či snad z důvodu, že jsme cizinci? Bílí? No, radši zavčasu končím se spekulacemi.
Nejlepší by bylo skočit na sdílená kola, ale to jde s malými dětmi dost blbě. A s kočárem. Výhodou ovšem je, myšleno celoostrovní nejen zde, platnost karty na MHD. Kamkoli se hnete, tam platí. Takováto blbost by se u nás neujala, že? Nedej bože, aby se nažrala na tom jedna velká firma, a ne v každém městě jiná.
Na cestovní, řekněme maloměšťáckou, svízel narazíte i na nádraží pro vysokorychlostní vlaky. Lítá po ostrově denně jeden za druhých, nevím, kolik tisíc lidí jimi denně drandí, a ani tchajnanské nádraží nezeje prázdnotou. Akorát postrádá dostatek sedacích kapacit. A boxů na zavazadla. Pro celé nádraží je jich 48. Máte-li větší kufr, samozřejmě náš případ, pak je jich všehovšudy 12 použitelných. Chytit jeden volný rovná se výhře v loterii. Ještě vás může zachránit běžet s bágly do nedalekého obchodního centra. Tam jich pár taky je. Tuším konkrétně 24.
No a teď k tomu, co tak lze vidět v samotném Tchaj-nanu. Čím turisty vábí.
Je to právě ona stará pevnost Zeelandia, u kterého to tu tak nějak vše začalo. Nebo aspoň její pozůstatky. Asi jako u všeho zde, neočekávejte, že by se vše zachovalo úplně v původním stavu. Jak jsem psal, těch turbulencí ostrov zažil dost. A sama příroda tomu dává dost zabrat. V okolí pevnosti, čtvrti Anping, je to dále tradiční stará ulička s krámky, bufety nebo chrám Anping Kaitai Tianhou. Se sochou bohyně Ma-Cu. A krom toho tu je třeba starý dům obchodní společnosti Tait & Co. anebo za ním dům ve stromě. Rozpadlý barák prošpikovaný stromy. Trošku zvláštní, ale stojí za vidění. Když už je člověk vedle.
Chvíli po pevnosti Zeelandia byla postavena další pevnost, a to Provintia. Nebo známá spíš pod názvem Chihkhan Tower. Též první kámen nese punc tulipánů. Ta už tedy v 18. století zničena byla, avšak ve století 19. pod vládou Čchingů opětovně postavena. A v době naší návštěvy opět z větší části pod lešením.
Provintia leží asi 3,5 kilometru do vnitrozemí od pevnosti Zeelandia. V dnešní Centrální západní čtvrti. A právě v jejím okolí je možné hledat jakési centrum města. Kromě zmíněné pevnosti je tu kupříkladu stará ulice Shennong, též z doby vlády dynastie Čching. Za mě kupodivu možná i pomyslný top města. Kousek vedle je pak kupříkladu tchajnanský velký chrám bohyně Ma-Cu. Postaven v 17. století, jen též párkrát po dobu své existence renovován. Čínská bohyně Ma-Cu je, kdo by neznal, takovým místním Poseidonem. Bohyní moří, patronem námořníků, rybářů. A vlastně ani nevím proč, ale na Tchaj-wanu takovou hlavní superstar mezi bohy. Každoročně se tu konají průvody a pouť napříč ostrovem pro její počest. A to pěkně v čínsko-tchajwanském stylu. Vyzdobené alegorické náklaďáky, z každého řve jiná hudba, rozhodně ne meditační, a vůbec to spíš připomíná karneval v Riu než pouť to Mekky. Jeden by si i možná spletl s pochodem hrdosti pod vlajkami duhy.
Mimo pozůstatky starých pevností, chrámů nejrůznějšího zasvěcení, je město prošpikováno muzei. Je tu muzeum umění, jedna z mála moderních budov, a navíc architektonicky zajímavých, což na Tchaj-wanu není obyčejem. Muzeum tu dále mají knížky (muzeum literatury), ale kupříkladu i hasiči. Anebo je zde muzeum z meteorologické stanice. Tady se dá zkrátka prodat vše. V Tý-Píčku existuje zase muzeum pitné vody. Nemám pochyb, že jednou tu vznikne i muzeum psích kočárků.
Které z muzeí stojí za vypíchnutí, je Chimei muzeum. To stojí malinko bokem, na kraji města nedaleko letiště a nádraží vysokorychlostních vlaků. Obklopuje ho nádherný park s jezírkem, ale co vás na první dobrou bouchne do očí je jeho vzhled. Muzeum postavené na konci 20. století, ale žádná moderna. Spíš antika. Vlastně doslova. Bílá budova, lehce připomínající Kapitol ve Washington. Inspirace antických Řeckem a Římem se okecat nedá. I most vedoucí k hlavnímu vstupu je posetý sochami antických bohů. Musím uznat, vypadá to zajímavě, pěkně, ale zkrátka se nezbavíte pocitu, že to v těchto končinách nějak neštimuje. Nesedne tak jako pr…, pardon zadek, na hrnec.
Nicméně pokud má člověk chvilku volna na nádraží, stojí za to se sem zavítat. Jak jsem psal, park naprostá paráda, z budovy se vám taky kufr nezvedne (spíš pobaví) a uvnitř je muzeum velká paráda. (nejen díky expozicím) Ostatně jak je v Malé Číně zvykem. Jenom bych opakoval – sociální zázemí, myšleno i na menší hosty, na hosty s kočárkem či na vozíku, i na hosty hladové a žíznivé.
No a kdo je hladový a žíznivý po poznání, Tchaj-nan asi na ostrově nemine. Jen pokud o něm uslyší předem superlativy, zase náš případ, ať je bere malinko s rezervou. Laťku hodit o trošku níž a bude to super.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/t14JF7EDGBmAtynRA