Místo na severu ostrova, něco přes hodinu autobusem z města. Myšleno jeho středu, jelikož pojem město může být mírně zavádějící v místních podmínkách. A ano, jedná se o místo, kam jsme se v našem novoročním nadšení po poznávání nových míst vydali. Na to, že jde aspoň v mých očích o jeden z „highlightů“ ostrova, který jsme doposud spatřili, je to co říct. Po roce a půl.
O co že se přesně jedná? Malý miss, něco přes kilometr (dle wikipedie zhruba 1,7 km) dlouhý. Kromě nejvyššího bodu zhruba 100 metrů nad mořem a výhledu do… modrých hladin a pobřeží, nabízí především onen geologický park. V tomto případě si pod ním představte malé skalní útvary, sloupy, sochy, jak chcete, vysoké pár metrů. Léta tu působila slaná voda, eroze a kdo ví, co ještě. Geologie opravdu není mé hobby. Zkrátka tu ve finále na mysu vznikl takový menší skalnatý park.
A to především v první část mysu, blíže pobřeží, a tedy i vstupu do parku. Dále se mys už malinko zvedá, šlape se na kopec, k dosti jednoduše řešenému majáku. Nepředstavujte si proto žádnou červeno-bílou věžičku. Prostě jen ocelovou konstrukci se svítilnou nahoře. Dle tchajwanského hesla, praktičnost především. Design nikoho nezajímá.
Dá se pak pokračovat ještě dál, již malinko z kopce až na konec mysu. My to s dětmi zapíchli u toho majáku. I tak jsme byli jedni z mála, kteří se až sem vydali. Většina místních klasicky vyskáče z aut a autobusů, projdou rychle mezi skalními sloupy, nafotí si tisíc fotek jedné pózy, vystojí frontu na hlavu královny, nafotí sto fotek jedné pózy, rychle si někde koupí čajík a zase drandí dál. Do větších procházek se většina z nich nepouští.
A propos. Hlavou královny je myšlen ten nejslavnější útvar zde. Připomínající zkrátka hlavu královy. Nevím přesně které, ale prostě královny. Je též patřičně ohraničen, tedy blíže jak na 3 metry se nepřiblížíte. Vlastně můžete, kolem je jen kruh z kamenů na zemi. Žádné ostnaté dráty. Ale v celém parku drží dozor hlídači, kteří bedlivě lpí na dodržování nařízení. Kromě přiblížení se k hlavě královny, aby též lidé nelezli na skály nebo se nepřibližovali příliš krajům útesů a vodní hladině. Jelikož se jedná o hlídače věkového průměru zhruba 70 let, jak zde jinak, disponující píšťalkou, nechcete si to u nich moc rozházet. A stejně tak jako Johnny Cash, i vy zde zkrátka „walk the line“.
Ačkoli si naši místní známí ťukali na čelo, že se sem vydáváme v zimě, kdy jsou venku teploty pod 20°C, riskli jsme to. Pravda, na pobřeží hodně fučí, ale aspoň se na hodinu roztrhaly mraky a slunko vykouklo. Chvíli i lehce ustal vítr, samozřejmě při výšlapu k majáku, takže jsme to kupodivu přežili i bez omrzlin. Teda ne že bych si pak rád nesedl a nedal horkou kávu, to zase jo. Jenže zase tu já si dávám, i když se venku taví semafory.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/TgWApGfcDVHdSPV68