Na přelomu měsíců listopadu a prosince jsme se rozhodli ještě vyčerpat poslední letošní dovolenou. Resp. má maličkost nemá ve stavu nezaměstnaném moc, co čerpat a myšlena tím je především Martina. Původní plány byly, že bychom vyrazili poznávat krásy serveru Etiopie. Ale vzhledem k napjaté situaci, která v zemi v době našeho rozhodování panovala, a do jisté míry vlastně stále trvá, byť už je přeci jen pozitivnější, bylo záhodno tyto plány pozměnit. V našich úvahách, více v Martinině hlavě, byla i dovolená na Seychelách. Tu já osobně příliš nepreferoval. Ne, že by se mi tam nelíbilo. Ba naopak. Ale bylo to pro nás už známé prostředí a přeci jen jsem měl chuť poznávat něco více „afrického“. Proto, po krátké debatě, padla volba na Tanzanii, s tím, že týdenní dovolenou (9 dní – od soboty do následující neděle) rozdělíme na část obsahující safari a část víceméně spjatou s plážováním u Indického oceánu.
Netrvalo nikterak dlouho a po pár e-mailech nám ve schránce přistála nabídka od společnost Regional Tours & Safaris Ltd. Ano, dělám jim tu malou reklamu a po počátečních rozpacích (viz dále), si na ně nemůžeme stěžovat. Nabídka byla šitá nám přímo na míru, tzn. v sobotu přílet, vyzvednutí na letišti a od neděle do středy safari po místních parcích. Ve čtvrtek pak přesun na Zanzibar a dva dny plus půlka neděle strávené zde. Veškeré ubytování, stravování po času safari i letenky z pevniny na ostrov nám slibovali zajistit, byly v ceně.
Po ještě pár e-mailech, kdy jsme si upřesňovali detaily naší cesty, došlo na část finálního potvrzení a zaplacení 35% celkové částky jako zálohy. A že to v tomto případě nebyl zrovna pakatel, přeci jen výlet autobusem 112 ze stanice Nádraží Holešovice do pražské ZOO vyjde levněji. Zálohu jsem tedy uhradil, poslal potvrzení s požádáním, o následné potvrzení druhé strany, že peníze dorazily v pořádku. Na tento můj elektronický dopis ani na další mé upomínky a připomínky, ovšem žádná odpověď dlouho nepřicházela. A co víc, při hledání informací o dané společnosti narazila Martina na internetu na to, že jejich oficiální stránky jsou automaticky přesměrovávány na web, jak to jen slušně popsat, s lechtivějším obsahem plným hanbatých lidí, provádějící společně roztodivné věci.
Naštěstí po několika dnech začal zástupce společnosti, jakž takž, s námi komunikovat, a dokonce nám poslal vouchery na letenky z Arushi (město na severu Tanzanie v blízkosti národních parků) na Zanzibar. Tím naše obavy malinko opadly, přesto až do samotného příletu na letiště Mt. Kilimanjaro, jak název napovídá v blízkosti oné slavné hory, kam jsme z Adidasu letěli, jsme lehce trnuli, zda na místě opravdu někdo bude, kdo se k nám bude hlásit.
Naštěstí tomu tak bylo a nám mohla začít báječná dovolená. A snad i trošku poučná pro další budoucí výlety. Zaprvé v tom, že není špatné si ověřit, jaké se v dané zemi používají elektrické zásuvky a adaptéry. Zvlášť, když se člověk chystá fotit o sto šest, se nějaká ta nabíječka, která jde zapojit a funguje v místních zásuvkách, hodí. Zadruhé, platí pro ty z nás, kdo mají bohatší kštici než já sám, zabalit si hřeben jako jednu z prvních věcí, když cestuju do či po afrických zemích. Afričanky se svými příčesky, navazovanými copánky a podobnými umělými kreacemi, totiž příliš hřebeny, kartáče nepotřebují. Ba i v obchodech je dost obtížné nějaký sehnat. A v každém ubytování se hned po příjezdu ptát na zapůjčení hřebenu sice odbourá ledy, ale zároveň dotazované hned od začátku uvede do rozpaků. Či menšího pobavení.
První noc jsme trávili v malém hotelu jménem Zawadi House ve městě Arusha, již výše zmíněném, asi hodinu cesty od letiště Mt. Kilimanjaro. Jelikož jsme na místo dorazili asi kolem půl třetí a po rychlém informačním sezení se zástupcem cestovní agentury, co nás vše v nejbližších dnech čeká a nemine, jsme využili nabídky svézt se z jedním zaměstnancem na trh do města. Alespoň tím zabít trochu času a také poznat, jak asi vypadají města v Tanzanii. Rozdíl oproti Etiopii, a Addis hlavně, je, že města jsou více barevná, působí pestřeji a ne tolik šedě. Jinak se dá říct, že nějaký zásadní rozdíl není. Možná ještě ten, že lidé tu, min. v Arushe, jsou zvyklí na bílé tváře, jsou vstřícnější, ale také za vším vidí nějakou možnost zisku.
Netrvalo dlouho a jeden takový si nás na ulici vyhlédl, poměrně ucházející angličtinou se začal vyptávat, odkud jsme, jak dlouho tu budeme atd. Po odbytí nezbytných oťukávacích frází přešel k tomu hlavnímu, proč nás oslovil, a to k nabízení menších obrazů, malovaných pláten. Jedno začal nabízet asi za 45.000 tanzanských shillingů, což odpovídá necelým 600 Kč. Naše argumentace, že o plátno nemáme zájem a že u sebe nemáme ani žádné peníze ho nikterak neodradila, a postupně začal cenu snižovat. K tomu vykládal, že obrazy kreslí jeho sestra a že zítra (v neděli) jde do kostela a musí přinést panu faráři nějaký obnos. Ani tím nás, zapřisáhlé staré věřící, ovšem neobměkčil. Nicméně byl tak neodradný, že když skončil na 10.000 shillingů, plátno jsme si koupili, aby nás už nechal být. Po hříchu to bylo asi nejlepší smlouvání v našem životě, byť jsme o onen obraz nijak neusilovali a koupit ho nechtěli.
V neděli ráno jsme pak vyrazili s naším průvodcem Emanuelem, který pro nás přijel do hotelu a byl naším průvodcem po celý čas safari, přes město směr prvnímu národnímu parku. V Arushe jsme udělali dvě zastávky, jednu v supermarketu, kde jsme sháněli adaptér do místních zásuvek a hřeben. Adaptér pořídili, hřeben nikoli. Druhá zastávka byla pro naše obědové balíčky, kam vyběhl jen Emanuel, a my čekali v autě. A sama náhoda tomu chtěla, k vozu se přiblížil náš známý z předešlého dne a opět nám nabízel své obrázky. Martina se s ním pustila přes okénku do debaty, kdy se ho několikrát zeptala, co tu dělá, že přece měl být v kostele a ať tedy rychle maže do něj. Naopak z ní by měl nejeden pan farář radost, s jakou urgencí lidi nahání do kostela. Inu bylo to vcelku humorné setkání a možná křesťanské kostely v Tanzanii slouží mši jindy než v neděli dopoledne.
1. Den safari – NP Lake Manyara
Po dvou krátkých zastávkách jsme již opravdu a konečně nabrali směr národní parky a rezervace. Naší první zastávkou byl národní park Lake Manyara. Jak už název sám napovídá, jedná se o národní park v okolí jezera Manyara a z těch, které jsme měli tu čest navštívit, se jednalo o nejmenší a také nejmladší z parků. Rozhodně dobrá volba pro začátek, jelikož jak jsme se později shodli, na konec našeho safari by nás asi nijak zásadně nezaujal. Krajina je pěkná, okolí jezera taktéž. V parku je možné spatřit např. růžové pelikány, které jsme alespoň na dálku u břehu jezera viděli. Anebo lezoucí lvi (myšleno lezoucí na stromy, tzv. climbing lions), u kterých jsem už tolik štěstí neměli. Kromě toho park Lake Manyara nabídl k vidění různé druhy opic, slony, gazely atd., ale oproti dalším přeci jen škála druhů nebyla tak rozmanitá a zajímavá. Hlavně ty kočičky tam chyběly. I když první velký sen jsme si odškrtli již zde, a to vidět sloní rodinku, a hlavně malé slůně. Pokud bychom alespoň jedno za celé safari neviděli, hned tak bychom myslím pryč neletěli, dokud nějaké nespatříme a já bych případně alternativně byl nucen koupit slůně z pražské ZOO a nechat ho přivézt do Adidasu.
Park Lake Manyara nám zabral de facto velkou část prvního dne, přesněji přesun do něj chvíli trval a i následná cesta z něj, do našeho dalšího ubytování Ngorongoro Farm House. Cestou z něj nám Emanuel zastavil ve dvou místních obchodech se suvenýry, ten druhý byl i s dílnou, kde jsme viděli na vlastní oči vyřezávání sošek z ebenového dřeva. Oba obchůdky se suvenýry, jak nám tvrdil, jsou místních lidí a většina zisků jde lidem z vesnic, kteří obrazy, sošky a další suvenýry vyrábějí či malují. Stroze a jednoduše, zastavovat nám u obchodů, kde se smlouvá o cenách, je chyba. Nás alespoň může těšit, že snad naše peníze opravdu poputují lidem, co je dokáží ocenit. Pro ukázku našeho smlouvání, v prvním jsme koupili obraz „usmlouvaný“ ze 75.000 shillingů na 60.000. Jinými slovy debakl. Ve druhém pak malou sošku slona z ebenového dřeva, kdy nám byla místním zřízencem nabízena za 90 a že nám k ní pak dá zdarma i druhou. Po dlouhé argumentaci, že chceme jen jednu a tedy za 45, kývl. Až u kasy jsme přišli na to, že nemluví v shillingách, ale v amerických dolarech. Načež jsem zavelel, že odcházíme, že jsme se celou dobu, alespoň my, bavili v shillingách. Ještě párkrát jsme takhle odcházeli, a nakonec ho za 50.000 shillingů koupili. Tady se zadařilo přeci jen o trošku lépe, ale náš šálek čaje to není. Mimochodem, k jejich cenám, většinu cen v těchto obchodech, restauracích a dalších zařízeních uvádějí v amerických dolarech. Z toho mi plynou dvě věci. První, že si velmi váží své měny, a druhá, že „naše“ evropské Euro má vskutku ve světě „stejnou váhu“ jako americký dolar.
Zpět k našemu ubytování, to se nacházelo blízko vstupu do památkové zóny, rezervace Ngorongoro (či jak jinak přeložit Conservation Area Ngorongoro). Místo našeho noclehu bylo opět nádherné, zasazené do přírody, s velkou zahradou, vlastní farmou kávy, květin a několikero menšími baráčky, které sloužily pro nocleh hostů. Ty byly komfortně vybaveny a například naše hacienda měla 3 metry širokou manželkou postel. Myslím, že hlavně pánové toto vybavení ocení. Šlo tedy o velmi příjemné místo, ba dokonce až tak, že jsem se ze samého klidu, anebo po tanzanském pivu, kdo ví, toliko uvolnil a šel si vyzkoušet tanzanské tanečky s místním folklórem.
2. Den safari – Ngorongoro kráter a NP Serengeti
Druhý den po časném vstávání a odjezdu kolem 7. hodiny ranní jsme zamířili do rezervace Ngorongoro. Na rozdíl od Lake Manyara nebo Serengeti se nejedná o národní park, ale chráněnou (památkou) rezervaci. To z toho důvodu, že tato oblast, pozemky byly přiděleny kmenu Masajů, kterých v rezervaci žije asi 1,5 milionů. V Tanzanii se jedná o jediný kmen, který žije separován, tzv. „za plotem“. Byť samozřejmě příslušníci tohoto kmene vyjíždí i za hranice rezervace, dočasně žijí jinde, vždy by se ale měly vracet zpět do svých vesnic. Například po studiích, dočasných pracích apod.
Samotný kmen, již po věhlasný po celém širém světě, je svým způsobem interesantní. Na jednu stranu se jedná o kmen zastávající staré hodnoty, na kopcích, pláních je spatříte s oštěpem v ruce a skromně oděné. Na druhé straně síla a chuť peněž pohltila už i je. Je pak běžné u cest vidět postávající Masaje, čekajíce na projíždějící turisty, kteří by se s nimi chtěli za velmi výhodné ceny vyfotit. Do jejich vesnic se organizují výlety, masajská safari, kdy můžete strávit den, noc s nimi v jejich chýších a poznávat, jak žijí, co jedí apod. Samozřejmě také za patřičný obnos. Mně osobně toto nijak neláká, přijde mi to trošku jako divadélko, za které člověk ještě draze platí. Zajímavé to určitě je, o tom žádná, ale nepřijde mi to nikterak přirozené. Navíc si i tak říkám, kde je psáno, že nezachovávají jen pár tradičních vesnic „pro turisty“, a ve svých běžných nemají rychlovarné konvice a LCD televizory. Což samozřejmě myslím dosti nadneseně. A samotné focení s členy kmenu, kteří jen kvůli fotce na sebe namalují válečné či jaké barvy, mi přijde také zvláštní a tak jsem sám ani žádnou takovouto fotku nepořídil. Fotit se s někým, jen že vypadá „exoticky“ nebo trošku jinak, mě nijak nevzrušuje. Přijde mi to podobné, jako bych po městech v Evropě zastavoval příslušníky kmenů lumbersexuálů, hipsterů atd. a fotil se s nimi. Za peníze samozřejmě.
Raději zpět k přírodě a zvířátkům. Našim cílem v rezervaci Ngorongoro byl obří kráter, nesoucí stejné jméno, o rozloze zhruba 350 km2. Pohled z vrchu do něj, i pohledy z přímo z něj naopak nahoru, jsou naprosto dechberoucí. A to jsme v něm byli v době, kdy bylo po období sucha a teprve měla přijít menší dešťová sezóna, tudíž barvy nebyly tolik syté, jako bývají po období zkrápění. Po dešťové sezóně musí být celý kráter naprosto úchvatný, řečí dnešních teenagerů „hustokrutopřísný“ (asi začínám být opravdu starý).
Do kráteru vede relativně strmá cesta dolů, po kamenech, štěrku, hlíně, s mnoha výmoly. Po asi půl hodině patřičného naklepání, protřepání, ale nemíchání, jsme se ocitli uvnitř a mohli si užívat další příděl množství zvířat pro naše oči. Zde konkrétně jsme narazili na lvice, které ve své snaze o hledání stínů, ve kterém by se vyspaly po jídle, neváhaly se svalit doslova pod kola jednoho z vozů, který stál na cestě a jehož pasažéři se věnovali sledování oněch kočiček. Nastala klasická safari scéna, zafungovalo radiové spojení, a během chvíle kolem lvice, složené pod autem, stálo asi dalších osm aut, mezi nimi samozřejmě i my. Zatímco my a ostatní jsme po pár minutách mohli opět pokračovat v jízdě a za honbou po dalších zvířatech, vůz, který tak krásně dopřál stín oné lvici a biograf nám ostatním, musel asi hezkou chvilku na místě ještě posečkat. Lvice nevypadala, že by se hned tak zvedla. A navíc v zájmu ostatních skupin, které chtějí vidět lva / lvici, jí nemohl vyplašit, sebrat jí stín, aby pak odběhla někam do dáli a nebohé dotyčné ženoucí se za tímto cílem, o podívanou ochudit.
Odpoledne nás již čekala cesta směr Serengeti. Cesta to je dlouhá, prašná, vesměs rovná, jen místy klikatá. Tu a tam člověk na lánech stepi vidí nějaké to stádo gazel, zeber anebo Masaje pasoucí svá stáda dobytku či čekající u cesty, kdo se s nimi vyfotí. Jinak spíše oblaka prachu od větru a aut. Kousek před vjezdem do národního parku Serengeti se hrbolatá cesta podepsala na našem Land Cruiseru v podobně defektu kola. Naštěstí ten si vezl na korbě dvě náhradní kola, navíc u brány do parku fungovala i jakási domácí dílna, která nabízela kolo spravit. Během doby opravy kola tak Emanuel alespoň stihl vyřídit veškerá lejstra a povolení, což čítá v kanceláři číslo 1 získat razítko na to, že opouštíme Ngorongoro, v kanceláři, domku číslo 2 získat povolení na vjezd do Serengeti, toto povolení posléze uhradit v kanceláři, domku číslo 3 a následně se s razítkem potvrzujícím zaplacení vrátit do domku číslo 2. Dumá-li někdo, jak zvyšovat zaměstnanost a počet pracovních míst, Afrika, nechť je mu příkladem.
Samotný park Serengeti jsme pak stihli už jen letmo projet, víceméně přímou cestou do naší další noclehárny, kde nás tentokrát čekali hned dvě noci. Jednalo se o stanový kemp Kati Kati přímo uprostřed parku.
Žádné zdi, žádné ploty, jen po setmění bylo možné ze stanu vyjít ven pouze z doprovodem. Stejně tak i např. z večeře zpět do stanu jen za dozoru statného ošetřovatele. Stany byly opět luxusně vybaveny, s postelí, záchodem a sprchou. I když záchod a sprcha byly spíš humorné. Např. záchodová mísa, klasická keramická, byla instalována na prknech a její odtok vedle trubkou do velké jámy. Sprcha zase měla přívod vody v podobě místního zřízence běhajícího s měchem vody.
Nehledě na toto vybavení, resp. z mé strany by asi bylo lepší i bez něj, jsme se shodli, že se jednalo o nejlepší ubytování za celé naše safari. Uprostřed přírody, krásné výhledy kolem a co může být lepšího, než ve 4 hodiny ráno být vzbuzen zebrou, která spásá trávu přímo u našeho stanu?? Ti koníci sice mají na sobě pyžamo, ale snad nikdy nespí. Naopak je člověk pořád vidí, jak stojí či chodí se sklopenou hlavou a ládují se trávou. A odpověď na věčnou otázku týkající se zeber, jsou to černé pruhy na bílém koníkovi.
3. Den safari – Národní park Serengeti
Náš celý třetí den byl v uvozovkách trošku fádní a čítal jen ježdění po NP Serengeti. Co o něm napsat? Je asi zbytečné, jelikož je tak známý a proslulý po světě, psát o něm něco ve smyslu, kolik druhů a množství zvířat je v něm možné vidět. Z námi navštívených parků se rozlohou jedná o největší, s rozlohou asi 30.000 km2 (pro porovnání Ngorongoro rezervace má asi 8.500 km2 a NP Lake Manyara kolem 350 km2). Jeho název pochází z jazyka Masajů a v překladu znamená nekonečnou krajinu. Vcelku příznačný název.
Celý den, byť strávený opět kodrcáním v autě, utekl jak nic. Když jsem se poprvé podíval na hodinky, nemohl jsem uvěřit, že už jsou 4 hodiny odpoledne. Tady zkrátka je stále co vidět. Například hned dopoledne jsme téměř hodinu strávili pozorováním lvice, která se snažila trávou, za bedlivého dohledu mužských samců válejících se v klidu stínu pod stromem, přiblížit ke stádu zeber a pakoňů. Stádo si jí, bohužel pro nás, naštěstí pro něj, všimlo dříve, než se jí zdařilo přiblížit se „na dostřel“, a tedy z finální akce nic nebylo. Ale sledovat to s napětím v těle, jak se pomalu plazí a přibližuje ke stádu… i to stálo za to. A jelikož zebry máme tuze rádi, dobře že k žádné akci nedošlo.
Mimochodem zajímavý, i když teď možná hazarduju s významem slova zajímavý, fakt je, a nebylo tomu jen teď, že často je možné vidět stádo zeber pospolu se stádem pakoňů. Důvod, jak nám bylo řečeno, je ten, že pakoni na rozdíl od zeber, mají poněkud menší, výrazněji menší, inteligenční kvocient a nejsou tak schopni si úplně zapamatovat dřivé prošlapané cesty k vodě. Proto jen následují zebry. Ne nadarmo se říká, nechej to koňovi, má větší hlavu. V tomto konkrétním případě koňovi v pyžamu.
4. Den safari – NP Serengeti, Rezervace Ngorongoro
Poslední den našeho safari čítal ranní sbalení si věcí v kempu. To zabralo asi 2 minuty, když jsme stále vše měli v taškách. (půlku zabralo hledání dalekohledu) Po snídani jsme kemp opustili a dopoledne ještě projezdili Serengeti. Během dopoledního ježdění se nám podařilo vidět například opět hrochy, ovšem konečně i jinak, než se jen válet ve vodě a bahně. Jeden dospělý a jeden menší hrošík, asi jen 300kilový, si to kráčeli kolem řeky hledajíce něco k snědku.
U stejné říčky, resp. ve stejné říčce, jsme pak o pár set metrů dál spatřili se válet krokodýla. Tady si musím přihřát polívčičku, byla to má maličkost, která ho uviděla. Dokonce i náš řidič Emanuel ho přehlédl. A to normálně viděl za jízdy zvířata, která jsme my pak po zastavení a s dalekohledem na očích sotva rozeznávali. Co víc, dokázal např. podle větší muskulatury určit, že se jedná o samici geparda. Ale je taky dost možné, že nám kecal. Protože jak to u té tečky v dálce, co mohla ale i nemusela být šelmou, dokázal poznat, to netuším.
Před polednem, již při samotné jízdě směrem k výjezdu z parku, si pro nás Serengeti připravilo ještě jedno představení. A hlavní roli v něm hrál výše zmíněný gepard. Poštěstilo se nám vidět geparda při lovu, konkrétně v útoku na stádo Thompsonových gazel. Menší gazely, lehce připomínající Bambiho. Další ze zvířátek, které jsem si oblíbil. Proto je dobře, že gepard v tomto případě úspěšný nebyl a jen si s gazelami zaběhal. Ony taky nepatří zrovna k nejpomalejším zvířatům a celé to představení proběhlo dost rychle. Vlastně poté, co se nám gepard na chvíli ztratil v trávě, jsme o pár desítek sekund později a o nějakých 200 metrů dál viděli, jak se vyplazil z trávy a dále jen čmouhu, připomínající geparda a oblak prachu od stáda gazel. Bohužel detailněji atak popsat nemůžu, jak blízko byl úspěchu. Zdali došlo k nějakému zajímavému úhybnému manévru některé z gazel nevím, mohu se jen domýšlet, protože a jelikož to byl fakt fofr.
Rozloučení s národním parkem Serengeti bylo vskutku královské. Po obědě už nás čekala jen cesta skrz Ngorongoro do obce Karatu, kde na nás čekal další nocleh, tentokrát v Tloma Lodge. Cestu jsme si „zpříjemnili“ dalším píchnutím kola. Což už byl třetí defekt, jelikož první noc v kempu Kati Kati ono dříve píchnuté a vyspravené kolo se celé vyfouklo a náš řidič ho tak musel definitivně vyměnit. Výměna v rezervaci Ngorongoro samozřejmě nemohla proběhnout bez divácké asistence dvou mladých příslušníků masajského kmene. Kteří kromě pozorování, jak jsme sundávali kolo, prosili i o něco k jídlu. Naštěstí nám nenabízeli, ať se s nimi vyfotíme za výhodnou cenu. To bych asi ztratil můj, jindy vyhlášený, stoický klid.
Takto nějak jsme zakončili naše safari výletění. Bylo to krásné, bylo to úžasné, nepopsatelné, ale zároveň jsme se už těšili na Zanzibar, moře, pláže, že si naše záda, kostrče a pozadí po 4 dnech usilovného natřepávání odpočinou.
Cesta na Zanzibar
Po výše popsaných čtyřech dnes dech beroucích zážitků a pohledů, nás čekal transitní den. Přesunout se z našeho posledního ubytování poblíž rezervace Ngorongoro zpět do města Arusha, resp. na místní letiště, které slouží pouze vnitrostátním letům, a odtud přeletěl na Zanzibar, kde jsme si měli večer již užívat šumění oceánu.
Ano správně, měli. Nebyli bychom to my, pokud by veškeré cestování a létání probíhalo bez problémů. Už na samotné letiště jsme dorazili zbytečně brzo, asi tři hodiny před odletem, což pro vnitrostátní let z letiště, které představuje dráha uprostřed pole s malým baráčkem vedle, bez nějakých velkých bezpečnostních opatřeních, bylo zbytečné. Stihli jsme aspoň k obědu v klidu ochutnat něco z místního tradičního jídla. To představovalo maso (buď hovězí, nebo ovčí), ochucené, vařené s různou zeleninou a k tomu různé sósy. Nic extra originálního. Nicméně byla to ta lepší část. Jako příloha, de facto místo etiopské injery, pojídají tzv. ugali. Jedná se o hodně hutnou kukuřičnou kaši, či spíš hmotu, která slouží pro nabírání zbytku jídla (ano opět se jí pravou rukou bez příboru) a solidně vás zaplácá. Přirovnal bych to k tomu, jako byste jedli kukuřičnou maltu. Co se gastronomie týče, Etiopie jedna, Tanzanie nula.
Po obědě jsme se již šli odbavit, letenky na náš let nám byly krásně ručně vypsány propisovací tužkou modré barvy a ochotný mladík nám pomohl s bágly, které poponesl celých 10 metrů od auta za vstupní bránu. Neopomněl se pak k nám, resp. k Martině, přihlásit a hrdě oznámit, že to byl on, kdo nám takhle hrozně moc pomohl a že by měl něco dostat. Jsme měkcí a tak něco dostal, ale já od té doby každému doslova vyrvával naše tašky z rukou, že si je odnesu sám.
Nastalo pro nás asi dvou hodinové čekání do 16. hodiny, kdy byl plánovaný čas našeho odletu. A jak jsme byli ujištěni, letadlo poletí na čas. Ha, chyba lávky. 16. hodina a letadlo stále nikde. Na dráze pouze parkovala malá letadla, žádné, co by připomínalo stroj pro min. 50 lidí, kteří čekali na let směr Zanzibar. Asi o půl hodiny později nám bylo sděleno, že naše letadlo, které mířilo směr Arusha, mělo nějaké problémy, a tak se muselo hned po startu vrátit a přiletí tedy později. Inu dobrá, to se stane, a na tom, zda budeme poslouchat šplouchání vln v 7 nebo v 9 večer, už tolik nesejde.
Naše letadlo se objevilo nad obzorem asi kolem půl šesté večer. Dosedlo na dráhu, dobrzdilo až na její konec, kde se započalo otáčet, aby se mohlo vrátit zpět k „terminálu“ (= venkovní verandě) a nám bylo umožněno nastoupit. A tu, ve chvíli otáčení, nastal ještě větší zádrhel. Uprostřed otočky najednou letadlo přestalo ve svém točivém pohybu a zůstalo stát napříč ranvejí. Jen asi dvakrát vytočilo motory do vyšších obrátek. To jsem ještě netušil, že můj komentář, s prominutí cituji doslova: „ten debil tam snad zapadl kolem mimo ranvej“, se ukázal být pravdivým odhadem. Vskutku to se stalo, letadlo zapadlo do bahna vedle ranveje, a tak po chvíli vyrazilo hasičské auto na pomoc a na přistávací ploše se utvořil hlouček debatujících zaměstnanců aerolinek a letiště. Ten se postupně zmenšoval, jelikož už byla šestá hodina a někteří z nich už měli dávno padla.
Jak už to tak bývá, komunikace směrem k nám, cestujícím, a zahraničním zvláště, nebyla nijak valná, zpočátku spíš žádná. Přeci jen pár anglických slov k vysvětlení situace by bylo záhodno pronést, když půlka čekajících se evidentně nezdála být Tanzánci, či osobami znalými svahilštiny na pokročilé úrovni. Naštěstí tu byl jeden ochotný pán, který nám to nejdůležitější interpretoval v angličtině a potvrdil nám výše zmíněnou domněnku.
Letadlo se povedlo osvobodit asi kolem osmé hodiny večer, lehce před osmou. Tedy šup, šup a letíme, řekli byste si. Avšak opět chyba lávky. V tuto dobu již je tma, a jelikož dráha, letiště nemají žádná osvětlení, již žádný aeroplán se vznésti k oblakům ani jinam nemůže. Poletí se až zítra. Ráno? Snad.
Zaměstnanec aerolinek Air Tanzania se tak dostal do nezávidění hodné situace a musel narychlo shánět ubytování pro pár desítek lidí a řešit zítřejší odlet. Po počátečním rozpačitém jednání musím uznat, že toto, min. na Afriku, zvládl obstojně. Nocleh jsme měli v pěkném hotelu, zaplacenou večeři, snídani, z tohoto pohledu nešlo o žádné martýrium. Ale přeci jen, tropický ostrov je tropický ostrov. Výhled z hotelového okna na město Arusha, a to se ho nechci nijak dotknout, není příliš vábný. Každopádně alespoň částečně dobrá zpráva, poletí se hned zítra ráno v 7 hodin. To byla první informace, která nám byla ještě po času večeře upřesněna, nikoli v 7 hodin, ale v 9 hodin. Patrně pracovní doba začíná o půl deváté na letišti a přes to zkrátka nejede vlak. Ve finále jsme samozřejmě letěli po půl desáté, protože na takovémto letišti je hned od rána strašný frmol.
Ještě jedna malá pikantnost k našemu odjezdu ráno z hotelu na letiště. Při čekání v minibusu, počítání, zda jsme již všichni, se kolem seběhlo pár místních, jak jinak než nabízejících různé obrázky a suvenýry. A jedním z nich byl i náš starý dobrý známý, který v neděli chodí „za kostel“. Naštěstí jsme už seděli vevnitř a byli za oknem, tedy nám už žádné plátno od své sestry nemohl vnutit. Nicméně v 1 a půl miliónovém městě během tří dnů třikrát narazit na stejného člověka, to už snad nemohla být náhoda. A když, pak dosti zvrácená.
Na letišti jsme si zopakovali jen kontrolu ručně psaných letenek a zavazadel do nákladového prostoru letadla. Ta probíhá pouze očně, žádný rentgen či tak něco. Po ní jsme byli poslání k bráně číslo 4. Dobře, že nám upřesnili číslo, protože by bylo jinak velmi těžké jí najít. Např. brány 1, 2 a 3 jsem vůbec neviděl a brána číslo pět vypadala, že člověk potřebuje štípací kleště k tomu, aby jí mohl projít.
Kabinová zavazadla na rozdíl od těch „odbavovaných“ rentgenem projít musela a mě dokonce byla zabavena voda, která ještě včera nevadila. Ale to jsou už jen drobnosti, hlavní je, že jsme se dostali do letadla a pilot tentokrát zvládl otočku na ranveji a my frčeli směr ostrovu „tisíce vůní“.
Zanzibar
Začnu opět s něco málem informací o Zanzibaru. Jedná se o částečně autonomní oblast Tanzanie s vlastní vládou, která ovšem není volena místním lidem, ale její předseda je dosazen Tanzanskou vládou. Lehce připomíná trik, jak lidem dopřát pocit trochy samostatnosti, ale zase ať se moc necukají a neoponují v rámci celostátní politiky.
Zanzibar byl až do roku 1964 samostatný, resp. britskou kolonií a až v tomto roce došlo ke sloučení se zemí Tanganyika (kontinentální část Tanzanie) a vznikl tak stát Tanzanie. Na rozdíl od kontinentální části, zde výrazně převládá náboženství Islám. Geograficky se Zanzibar skládá z více ostrovů, přičemž dva hlavní jsou Unguja a Pemba. Unguja je tím největším, nejnavštěvovanějším a s hlavním městem Zanzibar Town a jeho historickým centrem zvaným Stone Town. Proto bych vlastně měl psát, že jsme letěli na Unguju a nikoli na Zanzibar, jak nám bylo objasněno. Ale turistům jsou místní ochotni tento nedostatek v zeměpisném vzdělání tolerovat, hlavně že je a jejich peníze tu mají.
Ještě poslední věc, ostrovy Zanzibaru jsou známy produkcí nejrůznějších koření, proto jsem výše použil lehce klišé spojení ostrov „tisíce vůni“. Hanebně jsem si dovolil vypůjčit od Korsiky. Teď už ale k našemu pobytu.
Hned na letišti nás i přes naše problémy a denní zpoždění vyzvedl Omar, což byl společník vlastníka cestovní agentury. Oděn do tradičního úboru islámských mužů nám po celou cestu, asi hodinovou, do našeho hotelu podával nejrůznější informace o ostrově, které jsem si některé právě dovolil sepsat výše. Co u Omara bylo na první pohled, poslech zajímavého byla jeho angličtina s naprosto ukázkovým britským přízvukem. A co pak bylo vskutku až udivující, že přes naše domněnky, nestudoval nikde v Británii. Navštěvoval pouze školy na Zanzibaru. A přízvuk se naučil, protože se mu zkrátka líbí. Občané jihoevropských zemích by se asi divili, že i přízvuk se dá naučit.
Náš hotel Villa Kiva byl přímo u pláže Matemwe beach, která mohla být tak 10 kilometrů dlouhá s bílým pískem. Takto dlouhá pláž se nevidí snad ani v Bibione. Podél celé pláže, odhadem si troufnu tvrdit asi 500 metrů od kraje, se táhl korálový útes, který má společně s přílivem a odlivem na svědomí výrazné změny v množství vody mezi ním a pláží. A tak po poledni je možné klidně dojít na útes, aniž by si člověk smočil pupík, kdežto v noci je hladina oceánu zde až o 4 metry vyšší. Bohužel toto má za důsledek, že na nějaké velké plavání v oceánu to tu není. Navíc dno je pokryto korály, malými skalami a nespočtem mořských ježků. Proto bez bot do vody ani ránu. Avšak i s nimi si Martina z naší vycházky na útes odnesla dvě bodliny v noze.
Mimochodem, ani tu se vycházka směr útes neobešla bez doprovodu místních průvodců, čtyřech kluků, kteří se nabídli, že půjdou s námi a ukážou nám nejlepší cestu. Celou cestu jsme s Martinou nahlas hloubali, zdali jim dojde zřetelný fakt, že jelikož máme na sobě akorát plavky a lezeme do vody, máme u sebe těžko nějaké peníze. No inu, nedošel. Jen co jsme se vrátili zpět na pláž, sklesle se na nás podívali a proč jim nic nedáme. Ukázal jsem na své mokré plavky, že nemám, co jim dát, ale jako správný lidumil jsem skočil do našeho příbytku a něco jim přinesl. Jen by mě zajímalo, jak by se tvářili, kdybych jim místo peněz dal například čokoládu, bonbóny, jak jsme na to byli zvyklí my v mladí, když jsme půl dne lopotili např. na statku, zahradách. S mírnou nadsázkou řečeno.
Z krás ostrova, vzhledem k délce našeho pobytu, jsme toho zas až tolik nepoznali. Jen dopolední výlet do starobylého Stone Town jsme si nenechali ujít. Již dopředu jsme o něm slyšeli hodně, spoustu superlativů o jaký historický skvost se jedná a tak nám přišlo, že být zde na ostrově Unguja a nevidět toto město, by byla škoda.
Město, tato starobylá čtvrť Zanzibar Townu, je nádherné, mísí se v něm arabský a indický vliv, spousty úzkých uliček mezi kamennými baráky. Plus tu je i dům, kde se narodil Farrokh Bulsara. Onen zpěvák veleznámé kapely, jejíž píseň, jednu z mnoha hitů, si musí zazpívat každý vítěz. I když spíše byl znám asi pod uměleckým jménem Freddie Mercury.
Prošli jsme si, tedy náš průvodce nás provedl, i místním starým trhem, kde především v sekci s mořskými potvůrkami a živočichy jsem byl rád, že jsme se nezdržovali déle. Masová sekce mi ani tak nevadila, i když i zde uznávám, že může leckoho, kdo má slabší kořínek a hlavně žaludek, přimět k tomu, stát se vegetariánem. Zde, a nejen zde, se zkrátka z krávy, ovce, kozy zužitkovává opravdu všechno. Něco, co my v Evropě jsme znovu objevili před několika lety, a dáváme za to nehorázné peníze, tady již dělají dávno.
Obecně se dá říct, že nás Stone Town zaujal, líbil se nám, ale upřímně ani nijak extrémně nenadchl. Ve smyslu, že by se jednalo o něco, co se jen tak někde nevidí, výrazně vymyká jiným historickým městům. Nutno uznat, že tu do jisté míry zcela jistě zafungovalo velké očekávání z toho, co jsme o něm slyšeli a dočetli se. Avšak nic to nemění na tom, že Stone Town stojí za to vidět a když už jste na ostrově Unguja, se tam podívat.
Ty zhruba dva dny, co jsme strávili na ostrově, nám bohužel neumožnili vidět více, ač by toho stálo za vidění spousty. A to ať už na pevnině nebo v oceánu. Plus člověk si taky sem tam rád užije jen to válení se na pláži a večerního pocitu spálených zad.
FOTOGALERIE: https://goo.gl/photos/jAW21BsvZdVd4hyY8