V sobotu 10. června 2017 dopoledne, konkrétně po 10. hodině, dospělo do zdárného konce snažení, které započalo již při mé poslední návštěvě (přelom března, dubna roku 2017) Prahy, resp. ještě nějaký čas před ní.
Pojďme však hezky od začátku. Bylo tomu po našem, mém a do té doby jediném Martinině, zavítání do Prahy loni na podzim, kdy nastala jedna z mála mých hloubacích a přemýšlivých chvilek. Při mém zamyšlení tentokrát přišlo na paškál téma materiální podpory mladých sportovců v Etiopii. Zkrátka zkusit vybrat v ČR nějaké staré věci a vybavení, naházet je do tašek příp. karga krabic a v Etiopii je darovat potřebným. Přičemž v první chvíli mé úvahy padly na oblečení a boty pro běžce nebo použité dresy, vybavení pro čutálisty.
Pro běžce jsem si pohrával s myšlenou vybrání věcí spíše mezi známými, zkusit to spojit s nějakým proběhnutím a pohoštěním v příhodné lokalitě. Ale čím více jsem nad tím uvažoval a více vymýšlel, tím více mě z toho bolela hlava. Načež mi mou čepicí na krk probliklo, že znám člověka na fotbalové Spartě, a tak proč nezkusit naťuknout jeho s otázkou darování starého tréninkového materiálu, oblečení a dresů. Samozřejmě spojené s patřičnou propagací značky AC Sparta Praha. Tu by si myslím uměla v médiích, díky svému majiteli a jeho vlastnictví nejmenovaného vydavatelství, zajistit sama. Stačilo by tak dodat fotky z předávání, povídání by si jistě už také nějaké příhodné vymysleli sami. Asi bláhově jsem zde očekával odpověď typu „Čau vole, hele něco možná… když… ale spíš se k tomu Sparta moc nestaví“. Místo toho se mi dostalo krásné odpovědi o tom, jak AC Sparta žádnou charitu nedělá ke své propagaci a patrně pak tedy fotky a zprávy o tom, jak její bývalý hráč z Pobřeží Slonoviny pravidelně odvážel staré kopačky a dresy do své domoviny, unikly do médií náhodou. Evidentně bohužel, či spíš bohudík, nejsem známý africký fotbalista, ale pouze prostý Čech, který za Spartu kopal v útlém věku a kolem 10. roku svého života dal přednost vzdělávání před fotbalem. Respektive dostal příkaz shora nenastupovat na fotbalovou školu, ale kopat do mičudy jen pro radost. Díky mami! (tehdy myšleno ironicky a se záští, nyní již naprosto upřímně)
Inu nějaké spolupráce s fotbalem jsem raději zanechal, obdobně jako fotbalu samotného ve svých 18, kdy již započalo pozvolné řídnutí mého vlasového porostu a pro gelové prostředky bylo čím dál tím méně možností, kam jej nanášet. Myšlenka nějaké charitativní, dá-li se tak nazvat, akce byla tak na chvíli uložena k ledu. Až jí ze zimního spánku probudila Martina, která během našich počátečních návštěv tenisového klubu Addis Abeba a poté, co jsme oba byli poraženi mladými borci v sandálech, nadhodila, když mám i nějaké známé mezi tenisty, proč nezkusím oslovit s myšlenkou materiální podpory je.
Pravda, nějaké známé v tenisových kruzích mám, nebo jsem minimálně měl, jelikož u dosti z nich se jednalo o zářné talenty českého tenisu, které skončily jako většina pinkálistů. Tedy dělají něco úplně jiného, jen ne tenis. Pár se naštěstí, pro nás, i nadále v okolí tenisu pohybuje, a tak přeci jen bylo koho oslovit. A vlastně ve finále vyšlo na první dobrou.
Hned první má prosba, mířená na Leoše Jelínka, se setkala s úspěchem. Leoš je trenérem mladých tenistů v TK Sparta Praha. Ano, já vím, mám tu Spartu zkrátka v srdci, ale upřímně tahle má spíš blíž k Prostějovu než k Letné, tedy mé představy rozhodně nebyly postaveny tak, že cokoli jiného, než sparťanského se do Etiopie nepoveze. Byť Leoš vypadá jako Björn Borg v závodních letech a tu a tam působil a může působit, snad mi promine, lehce, kulantně řečeno, nestandardním, mírně bláznivým dojmem. Avšak ze zkušeností s ním vím, že na něj vždy byl spoleh a vždy byl ohromně ochotný. To se nezměnilo a k tomu všemu přidal ještě konání rychlostí stíhačky MIG 29. De facto, nežli jsem stačil vůbec něco víc pořádně dovysvětlit, v tenisovém klubu na Spartě už byly nachystány pytle a sbírka věcí pro mladé tenisty v Etiopii v plném proudu.
A probíhala natolik dobře, že do mého příletu na konci března bylo vybráno asi 6 velkých pytlů věcí plus nějaké igelitky kolem. To byla zpráva, která mě více než mile překvapila a potěšila. Těšila mě pak celých 10 sekund, než jsem začal přemítat nad jejich přepravou do Addis, a že to možná bude trošku ořech. Začalo tedy druhé kolo v podobě rozesílání e-mailů a SMS zpráv, zdali někdo nemá reference na dobrou expediční firmu. Ideálně takovou, která přijede, sama si to nahází do balíků a pošle kargem do Etiopie. Inu taková firma není, min. na internetu jsem jí nenašel a ani nikdo z fundovaných známých o žádné nevěděl. Kdyby člověk chtěl firmu na zabalení a pak druhou na odvoz karga, to ano, ale že by někdo udělal obojí? To moc ne.
Ale což, proč si to komplikovat. Ve finále jsem i od jedné velké krabice na paletě upustil a zavzpomínal si na loňský červenec a balení normovaných krabic 600x400x400. Za jedno odpoledne byly věci zabaleny, za pár dní vyzvednuty do karga a na cestě do hlavního města Etiopie. Ve finále se věci poskládaly do celkem 8 těchto krabic, přičemž celková váha se blížila 100 kilogramům.
Dalo by se říct, že to nejtěžší bylo za námi, ale to by nebyla Etiopie, aby háček nenastal při složení karga na letišti v Addis. Totiž, když si sem chcete nechat poslat kargo v podobě vícera krabic, v našem případě osmi, a přitom do této metropole s těmito krabicemi nepřijíždí ani žádná nová osoba za účelem trvalého pobytu, nehledě na to jsou-li krabice adresovány na ambasádu, můžou vyvolat řadu otázek a pochybností místních celních orgánů na obsah, důvod jejich zaslání apod. Reálně pak hrozí, že se krabice mohou hezkou chvíli někde ve skladech na letišti válet, anebo hezky mastný poplatek. V „ideálním“ případě obojí. Že nás žádné placení a vysvětlování nepotkalo, za to patří velký dík Martině, která na kargo sepsala oficiální nótu a ta naštěstí zafungovala i s pomocí našeho známého „Zelího“ Zelalema na letišti. Krabice tak na letišti netrčely nijak dlouho, ani žádné placení nesmyslného cla ve vzduchu neviselo (myšleno nesmyslně vysokého cla, běžný poplatek samozřejmě bylo třeba uhradit). A po asi třech týdnech, pro Etiopany žádná dlouhá doba, nám všechny krabice byly doručeny na ambasádu, v pozdním odpoledni přesně v den našeho večerního odletu na Kubu.
Po našem návratu z Kuby přišla na řadu finální fáze, vymyslet, a hlavně realizovat předání věcí. Vybraný materiál od samotného počátku jsme zamýšleli darovat tenisovému klubu Addis Abeba, ale mělo to jeden malý háček. Jelikož se jedná o Afriku, asi by nebylo nejvhodnější jen tak se tam někdy zjevit s krabicemi a rozdat mezi děti. Ať už z toho důvodu, kdy by si to samotnému klubu nelíbilo a pak především proto, že bychom postrádali jistotu toho, že děti si jen oblečení nevezmou a v životě je pak na tenise nikdo neuvidí. Navíc bylo dobré i mít jistotu, že klub má program pro chudé děti a pracuje s nimi. Proto jsme i sondovali, respektive snažili se lehce sondovat možnosti darování věcí jinam, pro všechny případy.
Naštěstí ve finále nebylo třeba. V rámci klubu funguje klasické tenisové družstvo, složené právě z dětí z chudších poměrů, které hrají s čím se dá, a hlavně v čem se dá. A věřte, že tady se dá hrát v lecčem. Přes našeho trenéra Zaryhuna jsme si ověřili, kdy místní mladí oddíloví tenisoví nadšenci trénují a jednoho krásného sobotního dopoledne jeli jejich trénink okouknout. Tady musím říct, že jsem byl mile překvapen. Upřímně jsem spíše čekal něco ve smyslu „tady máte pár raket a míčků, děti, a běžte si pinkat“, ale má očekávání se naštěstí nepotvrdila. Děti byly rozděleny do třech skupin dle věku, každé se věnoval jeden trenér. Kromě nácviku úderů dostávaly pěkný dril například i na dynamiku nohou, pohyb na kurtu a podobně.
Exkurze tréninku a ověření si, že klub má tým dětí, které pravidelně chodí, trénují a hrají za něj, dopadly uspokojivě. Úplně posledním bodem zbýval kontakt na někoho z představitelů klubu a domluvení se s ním na podmínkách a realizaci samotného předání darovaných věcí. Tady patří velký dík Jirkovi Šímovi, což je český hydrolog, už pěknou řádku let (kolik přesně nebudu zmiňovat, ještě by vyšlo najevo, že již to není žádný dorostenec) mající projekty v Etiopii a pravidelně trávící části roku zde v této malebné zemi. A mimo jiné je také dobrým a vášnivým tenistou plus dlouholetým členem klubu Addis Abeba TC. Jeho známostí a jeho ochoty nás nakontaktovat s manažerem klubu jsme tuze rádi a s velkým díkem využili. Kupodivu ani pak následné dohodnutí se s manažerem klubu Melakem nebylo nijak zdlouhavé a složité, v podstatě pár dní po našem prvním setkáním jsme už předávali.
A tím se dostávám k tomu, čím kapitola začala, k sobotě 10. června. Po 10. hodině dopolední, kdy děti z místního oddílu mají trénink, jsme byli na místě i se všemi věcmi, které se povedlo vybrat v TK Sparta Praha. A že jich nebylo málo. Díky tomu samotné předání, rozdávání oblečení, či spíše zapůjčování dětem trvalo pěknou chvilku a jedna starší dívka, či spíš už mladší slečna, našla ve zkoušení vhodného svršku zalíbení. Na rozdíl od jejích menších spoluhráčů se neřídila dle hesla, co ti dají, ber, ale raději si vybírala, co jí bude více dle chuti a libosti.
Bylo krásné vidět úsměv na tvářích dětí, jak se radují z nových bot, triček atd. Mimochodem, některé z bot byly v lepším stavu, než jsou mé vlastní tenisové. A vlastně i Martininy. Proto uvažujeme, že na příště se asi necháme obdarovat my od tenisového klubu Addis Abeba. Ale ne, vážně, nezbývá nám teď než jen doufat, že jim nějakou dobu věci budou sloužit, užijí si je a tenis je bude ještě o chlup více bavit. Vše ostatně skončilo v rukách klubu, který by se měl o věci starat a postupně rozdělovat, zapůjčovat a přidělovat dětem. Sice se jedná o Etiopii, člověk si ničím nemůže být jistý, ale zde v klubu lidé působí, že by to i mohli dělat svědomitě. Navíc sami pravidelně sem na tenis docházíme, a tak si je můžeme zkontrolovat.
Vše se tedy zdárně zdařilo, dobojováno jest, a velká radost, i úleva, na našich duších. Nezbývá než ještě jednou poděkovat všem, kteří se jakkoli na celé akci podíleli.
Poděkování patří:
Obrovské hráčům, hráčkám, rodičům, zkrátka každému, kdo v TK Sparta Praha daroval kus vybavení mladým tenistům do Etiopie!
Leošovi, bez něhož by ke sbírce věcí pro etiopské mladé tenisty nikdy nedošlo.
Martině, za pomoc s doručením, a především za vyřízení převzetí karga s místními úřady v Etiopii.
Jirkovi, za zprostředkování kontaktu s představiteli místního tenisového klubu.
Petrovi, za užitečné rady a ochotu být jakkoli nápomocen.
Michalovi, za pomoc při předávání věcí a umožnění dočasného uskladnění karga v prostorách ZÚ ČR v Addis Abebě.
FOTOGALERIE: https://goo.gl/photos/ABnSKL8Eu8ryc3ni8