Když se člověk rozhodne na tři roky odjet a žít v Etiopii, bylo by rozhodně hříchem toho nevyužít k procestování a poznávání nejen Habešské říše, ale celého černého kontinentu. A v podobném duchu jsme uvažovali i my, když jsme s počátkem letošního roku vedli debaty o tom, kam zamíříme v roce 2017 na naší největší dovolenou.
Možností, kam z Adidasu vyrazit, je i vzhledem k již tolikrát omílané přímé letecké dostupnosti tolik, že člověku z toho jde až hlava kolem. Madagaskar, Botswana, Viktoriiny vodopády, Uganda, Rwanda atd. Abych to zkrátil, po četných úvahách a debatách naše volba padla na Kubu. Sice to tak úplně není Afrika, i když našlo by se mnoho společného myslím, a ani to spojení z Etiopie není bůh ví jaké, ale kupodivu pro nás v této volbě destinace i trocha racionality byla.
Zaprvé, když člověk tráví většinu roku v Africe, žije v ní, není od věci čas od času z ní vytáhnout paty. Tedy takhle, v Africe se najde nespočet krásných a úžasných míst, ani Etiopie není výjimkou, ale kromě pastvy pro oči je někdy vhodné, aby si o dovolené odpočinula i hlava a člověk se nestresoval ničím. Což se ne vždy zde daří. Zadruhé tu byl faktor, kdy z každé strany můžeme slyšet, jak se Kuba postupně otevírá západnímu světu, ruší se embarga atd. a tedy jestli tam jet a zažít tu pravou, krásnou, neposkvrněnou Kubu, jedná se o jednu z posledních možností. A konečně zatřetí a to nejdůležitější, co v našem rozhodování hrálo roli, máme na Kubě kamarády. Resp. Martinin spolužák Adam z Diplomatické Akademie si své první tři výjezdní roky kroutí na Kubě (obdobně jako Martina v Etiopii) a se svou manželkou Monikou, ač ona sama by jistě bazírovala na titulování novomanželkou (v době naší návštěvy to nebyl ještě ani rok od jejich svatby, v době psaní tomu už tak není, tedy si jí dovoluji titulovat již pouze manželkou). Bylo tudíž příhodné využít jejich pozvání a pohostinnosti a letět je navštívit na tento ve všech průvodcích vychvalovaný malebný ostrov v Karibiku. Také jsme nebyli jejich zdaleka první návštěvou, což v porovnání s počtem návštěv u nás v Etiopii a slovy tenisové terminologie zavání našim kanárem. Toto zjištění mě dovedlo až k takovým úvahám, že snad Etiopie není atraktivní a vábnou destinací pro naše přátele a známé, čemuž jsem se sám až podivil.
Než zase párkrát odbočím jinam a zapletu se do jiných věcí, zpět k naší výpravě do země doutníků, rumů, bílých pláží, blankytně průzračné vody a tuhého socialismu (pardon, samozřejmě postupně se uvolňujícího a demokratizujícího se).
Plán cesty
Vyzbrojeni průvodcem nejmenovaného vydavatele, kterého vlastní každý druhý turista a jehož název evokuje, že žijeme na osamělé planetě, a mnohými typy i návrhem itineráře cesty od Moniky, jsme zhruba 14 dní před naším odjezdem začali sumírovat plán našeho cestování po Kubě. Popravdě, jak následně samotná realita ukázala, příliš jsme tomu nedali a spíše si tak dali dohromady základní trasu a přečetli si pár nezbytností o Kubě, jako například kam Ernest Hemingway chodil na drinky (do La Bodeguity na Mojito a do La Floridity na Daiquiri, kdyby snad někdo nevěděl) apod.
Každopádně naším plánem bylo za nějakých zhruba 18 dní (pár dní z oněch tří týdnu jsme strávili při cestě zpět ve Frankfurtu u mé německé rodinné větve) procestovat západní půlku ostrova. Ono se to nezdá, ale ten ostrov zase není tak malý, a i třeba zcela západní cíp ostrova, malebnou a turisticky ještě ne zcela dotčenou Maria La Gordu, jsme museli vynechat. Zvládnout by se to patrně dalo, ale víceméně stylem japonských turistů – dojet, zastavit, vyfotit a pokračovat dál. Pro ilustraci a popis naší plánované cesty, a nakonec i realizované, přikládám malou mapku.
Předpoklad a následná realizace byly takové, přiletět do Havany, zde strávit asi dva dny u našich hostitelů, následně je s jejich svolení obrat o jeden z jejich, Moničin abych byl přesný, vozů značky „Pejó“. Ano, tak se to má dle kubánského dealera značky Peugeot správně vyslovovat, žádný „Pažout“ nebo nějaká jiná hrozná zkomolenina. S tímto vozem vyrazit na západ od Havany do údolí a kraje Viňales, na ostrov Cayo Levisa a přesunout se, se zastávkou v Las Terrazas, jihovýchodně od Havany do proslulé zátoky Sviní. Zde se na pár dní opět setkat s Adamem a Monikou, společně probrázdit města Cienfuegos, Trinidad a jejích okolí a sami si pak ještě objet Sancti Spiritus, užít si moře a pláže na Cayo Guilermo (kde dříve s oblibou rybařil nejslavnější „kubánský“ spisovatel pan Hemingway a nejhezčí pláž je zde pojmenována po jeho lodi – Playa Pilar) a přes Santa Claru se navrátit na dva dny před naším odletem do Havany za našimi hostiteli.
Toť asi vše k našemu plánu cesty a co vše jsme za těch několik dní stihli prošmejdit. Dále spíše než detailní deník, popis dne za dnem a shluk informací o jednotlivých místech na Kubě, o kterých se dá povětšinou dočíst v průvodcích i na internetu, a asi by ani nebylo příliš záživné čtení, zkusím na to jít spíše z trošku jiné stránky. Čímž rozhodně neslibuju, že to bude nějak extra záživné čtení.
Otevírající se a demokratická Kuba – opravdu?
Asi nejde začít jinak než touto otázkou. Jak již jsem psal na začátku kapitoly, téměř všude to je slyšet, a i my do jisté míry podlehli oněm zvěstím a zprávám o tom, jak Kuba přestává býti tou Kubou, kterou poslední zhruba 57 let byla.
Pravdou je, že nikdy předtím jsem na Kubě nebyl, nevím, jak vypadala pět, deset, dvacet let nazpátek, a navíc z pohledu turistů může být i zdání dosti zavádějící. Ale na druhou stranu jsme přeci jen netrávili celou dovolenou jen v centru Havany anebo v hotelových resortech na pláži. Plus samozřejmě se nám dostalo mnoho a mnoho informací od Moniky s Adamem, tedy snad alespoň částečně se tohoto ožehavého tématu mohu dotknout.
Z mého pohledu a z toho, co jsme stihli poznat a viděli existují na Kubě dva odlišné světy. Jeden, prezentovaný navenek, je ten turistický, představující bílé pláže, hotelové resorty, centra měst jako jsou Havana, Trinidad. Druhým světem je pak ta skutečná Kuba, která rozhodně jen tak ze svého socialismu nevybředne.
Příkladem může být internet, který je na Kubě téměř nedostupný. Respektive existují veřejné body, wi-fi spoty, kde se můžete po zakoupení předplacené karty na 1 hodinu připojit k internetu, ale rozhodně to není na každém rohu. Proto, když vidíte ve městě postávající a posedávající, kde se dá, skupinu, hlavně mladších lidí, urputně zírajících do svých mobilních přístrojů, můžete si být jisti, že jste na jeden z takových bodů narazili. Že by byl například v drahých hotelech, restauracích a podobně internet volně dostupný? To vůbec. Pakliže ano, pouze někde v recepci a zase jen s onou kartičkou. Ale má to i své kouzlo, takhle se v podvečer sbalit, jít si sednou na zídku na roh ulice s tím, že potřebuju na internet.
Další důkaz liberální a demokratické vlády nad zemí? Farmáři, kteří pěstují tabákové listy pro ony slavné Cohiby, Montecrista a jiné doutníky, musí 90 % své úrody prodat státu. Cenu, za kterou úrodu prodávají určuje stát sám. Záleží na kvalitě, velikosti listů apod., ale cena je pevně stanovená státem a prostor pro nějaké vyjednávání o ceně je nulový. Zbylých 10 % mají pak pro svou potřebu, což ve své podstatě znamená, že si nějaké doutníky podomácku ubalí sami a prodávají je pak turistům. Což bych si troufal tvrdit, je ve finále jediným jejich profitem.
Obdobně to platí všude. Například i hotelové řetězce, které provozují hotely na Kubě, mají dle informací od Adama, pouze 7% ze svého zisku, zbytek jde opět kubánské vládě. O 800 % procentní dani pro Kubánce na nová, dovážená auta asi ani nemá cenu se bavit.
Za tohle vše, pravda, mají například zdravotní péči zcela zdarma. Žádné pojištění, lékařské poplatky, nic takového. Zní to pěkně, ale co se nám doneslo, tato péče zadarmo není příliš kvalitní. A byť Kuba disponuje celosvětově uznávanou medicínou a lékaři, většina z nich buď pracuje v soukromých klinikách pro cizince nebo jsou vládou exportování a „pronajímáni“ v jiných zemích. Či jen zkrátka z Kuby prchají.
Pakliže vyrazíte na Kubu a celý svůj pobyt strávíte v luxusním hotelu na pláži, také jsme si ho na dvě noci dopřáli, budete si myslet jako davy anglických turistů, jak prosperující země ta Kuba je. A lebedit si nad kubánskými rumy, doutníky a to, že zaměstnanec potápěčského centra, který denně vozí hosty hotelu na katamaránu za krásami mořského světa, má měsíčně v přepočtu asi 40 Euro ani nepoznáte.
Zkrátka kamkoli se hnete mimo turistické destinace, ať to je obchod, restaurace, rychle poznáte onen druhý svět. Částečně potěším tedy Adama s Monikou, kteří mě důrazně instruovali, ať nepíšu o tom, jak je Kuba skvělá, úžasná a ať tam všichni jedou. Platí, jak pravila Martině naše kamarádka Jitka z Etiopie: „Takže jedeš na dovolenou ze socíku do socíku?“. Avšak zároveň je musím i trošku zklamat. Ta země je nádherná, má do jisté míry své originální kouzlo. A není to jen o válení se na pláži, popíjení rumu a kouření doutníků v hotelích.
Socialistická Kuba = dovolená za hubičku, ne?
Krátce a prostě, ne. Ač na Kubě panuje krásný socialistický režim, čelní představitelé zase tak hloupí nejsou a vědí, jaký turistický potenciál jejich ostrov má. Takže ždímání turistů tu funguje jako ve většině jiných rozvojových a méně vyspělých zemí, africké země tomu nejsou výjimkou.
Jakékoli vstupné do muzea, přírodních rezervací, národních parků má dvojí ceny. V některých restauracích i jídlo. Pro cizince a pro místní. A to by nebyl pokrokový systém, kdyby dvojí ceny neznamenaly i dvojí měnu. Funguje zde národní měna, zkratka CUP, a měna konvertibilní, CUC, přičemž jako turista se do styku dostanete v podstatě jen s CUC. Směnný kurz těchto měn je 25 CUP = 1 CUC, pro našince je pak příhodné přirovnání na Koruny a Eura, kdy i mezinárodní kurz k těmto měnám zhruba odpovídá 1 ku 1 (1 CUC odpovídá zhruba 1 EUR, podle toho, jak dopadají volby ve Francii, sklizeň oliv v Řecku atd.). Pro cizince pak klidně může být vstup do muzea 5 CUCů, zatímco pro místní například jen 10 CUPů.
Při cestování po Kubě se samozřejmě dá využít různých prostředků jako taxíků (ano, proslulé staré americké bouráky splňující moderní trendy, co se emisí, spotřeby a obsahu motorů týče), zapůjčení automobilu, dálkových autobusů (víceméně právě pro turisty, jde o opravdové autobusy a mají i klimatizaci), běžných autobusů (což jsou spíš po různu upravená nákladní auta, přívěsy a klimatizaci či polstrované sedačky byste v nich hledali marně) nebo vlaků (to už je prý jen pro nejotrlejší, navíc český jízdní řád je proti nim přesný jak švýcarské hodinky). My měli to štěstí, že nám byl vůz zapůjčen a ač jeho řadící páka měla jisté nedostatky, jako chybějící horní kouli na řadicí tyči, což vedlo k tomu, že na první červené jsem si zkoušel, kde vlastně má auto zpátečku, sloužilo více než dobře. A hlavně nám ušetřilo veškeré náklady na cestování. Kromě tankování samozřejmě.
Vynechám-li náklady na stravu, občerstvení a doutníky, což je kapitola sama pro sebe, zbývaly právě jednotlivé vstupy a ubytování. Ceny pokojů v hotelech jsou řekněme evropské, ač kolikrát jejich kvalita, ať už co se vybavení hotelu týče či samotných služeb, kvalitě evropské neodpovídá. Výjimkou jsou hotely mezinárodních řetězců, ale jejich cena je přeci jen ještě trošku jinde, než tomu je u hotelů státních. Zářným příkladem byl hotel v zátoce Sviní, konkrétně na Playa Larga. V něm by se dle mého názoru z fleku mohl natáčet dokument o zasedání ÚV KSČ z raných 80. let.
Naštěstí na Kubě jsou i jiné možnosti ubytování než hotely, a to tzv. casas particulares. Jedná se o jakési kubánské air-b’n‘b, kdy si pronajmete pokojík u někoho doma. Přičemž i když si neobjednáte dopředu danou haciendu, která tento pronájem nabízí, poznáte dle značky u vchodu v podobě jakési modré kotvy. Jen pozor, hlavně v Havaně nesplést s jinou značkou, která hlásí, že majitel domu je hrdým členem místní donášečské skupiny (a pak že za práskačství se má člověk stydět). Pokoje jsou povětšinou vybaveny jen postelemi, nějakou malou ledničkou, kupodivu klimatizací a koupelnou. Na přespání naprosto dostačující a v průměru za 25 CUCů na noc. Plus za dalších 5 CUCů (to už na osobu) dostanete snídani a nutno přiznat, že pohostinnost Kubánců byla příkladná a snídaně v Casas trumfnuly i mnohé snídaně v hotelích. Káva, džus, halda ovoce, toasty, vajíčka, džem, pečivo. To se to hned lépe cestuje a výletí, když se člověk po ránu řádně napuckuje.
Nejhezčí pláže na světě jsou na Kubě, je to tak, ne?
Lehce ošemetnou řečnickou otázku jsem si na sebe upletl bič, jelikož prohlásit o něčem, že je nejhezčí na světě je za A značně subjektivní a za B celý svět se mi ani Martině doposud shlédnout nezdařilo. Každopádně pokud bych měl vybírat mezi Bibionem a plážemi na Kubě, a tím nechci nijak shazovat ono italské jadranské letovisko, které jsem měl tu čest v mládí navštívit několikrát a jak se mi tam líbilo, vybral bych patrně ty kubánské.
Co se mi asi nejvíce na Fidelově, vlastně nyní už Raúlově, ostrově líbilo nejvíc v tomto ohledu byla rozmanitost pláží. V každém průvodci najdete vždy fotky písčitých pláží, které jsou nádherné, jelikož písek je opravdu jemňoučký a bílý, mořská voda průzračná a při pohledu dále od pobřeží blankytně modrá. Na pohled je to vše nádherné. Být na nich, připadáte si jak v ráji. Avšak aniž bych chtěl být přehnaně skeptický, ona je to i trošku nuda. V moři můžete ujít několik desítek metrů od břehu a vodu máte stále po pás. Pro nás labužníky vlnobití, aby tam člověk vlnku pohledal. Tedy nejen plávání, ale ani skákání do vln se moc provozovat nedá. Dá se vymyslet alternativa například v podobě mořského vleku, kdy jeden stojící (já) chytí druhého ležícího na vodě (Martina) za ruce a táhnouc ho za sebou se s ním rozeběhne. Sranda to byla, byť si okolní přihlížející spíš ťukali na čelo. Jen vydržet se to moc dlouho nedá. Minimálně pro onoho vazala, co musí ve vodě po pás běhat.
Nejvíce takovýchto pláží se nachází hlavně na malých ostrůvkách podél pobřeží celého ostrova. My takhle byli na Cayo Levisa a Cayo Guilermo (cayo je název právě pro ony malé ostrůvky). Na hlavním ostrově jsou samozřejmě také, ale z těch, co jsme poznali, např. Playa Larga v zátoce Sviní a Playa Ancon poblíž města Trinidadu, nás nijak neučarovali. Je pravdou, že především druhá zmiňovaná by nám patrně přišla za normálních okolností krásná, nebýt chvíli předtím na Cayo Levisa, ale člověk se rychle namlsá. A Playa Larga nás zase uvítala průtrží mračen a druhý den, když se vyčasilo, byla pro změnu v obležení davů Kubánců. A ti se, se vší korektností míněno, také umí chovat jako pěkní čuníci.
Ovšem zpět k té rozmanitosti. Na hlavním ostrově, např. právě v proslulé zátoce Sviní, je nespočet pláží řekněme útesového, kamenového typu. Výhodou je, že tady se opravdu nebrodíte míle od pobřeží ještě s vodou u kolen. Mínusem může být někdy trošku strnitá a svízelná cesta do vody, pokud nemáte nebo jste si s sebou nevzali botky na koupání. A byť na pohled nemusí takovéto pláže vypadat jako ty s bílým pískem z plakátů, já na nich našel jedno velké plus a v nich velké zalíbení. A to šnorchlování. Tedy i na písčitých plážích se šnorchlovat dát, ale je lepší, když vás loďka popoveze dále k nějakému korálovému útesu než kousek od břehu, kde to moc nemá smysl strkat hlavu pod vodu, poněvadž i s hlavou nad hladinou vše v hloubce jednoho metru vidíte.
Od té doby to mám taky od Martiny stále na talíři, jelikož jsem dlouho a tvrdohlavě, což mi mimochodem není vůbec podobné, obří brýle na očích a náhubek s trubičkou v puse odmítal. Ale poté, co jsem zde poprvé pořádně vyzkoušel, skutečně mě to uhranulo. Hejna ryb různých barev, velikostí, kdy kolikrát jste doslova uprostřed roje mezi nimi a každé otočení hlavou znamená se leknutí toho, jaká rybka vám opět takřka div nenabourá do brýlí.
Jen si říkám, že první pořádné krůčky se šnorchlem v puse a brýlemi na očích jsem asi neměl dělat právě zde. Je to opět a znovu o tom namlsání se. Asi něco podobného, jako bych dělal řidičák ve Formuli 1 a pak měl jezdit Lifanem (velice kvalitním automobilem čínské výroby).
Kuba je jen Havana, rum, doutníky a pláže?
Pravdou je, že asi největší lákadla, proč zavítat na Kubu, jsou čtyři výše zmíněná. Respektive patrně nejvíce turistů míří na Kubu právě kvůli jejím plážím a výletu do Havany a zpříjemňují si to drinky z rumu a pokuřováním doutníků. Koneckonců takto si své cesty na Kubu zpříjemňují i mnohé delegace z ČR, co se mi doneslo, ale budu alespoň chvíli diplomatem a o detailech pomlčím. Mnoho mezinárodních letů také míří přímo do přímořských letovisek jako je proslulé Varedero, které jsme s klidem v naších duších při naší cestě vynechali, anebo Cayo Coco, což je větší ostrůvek vedle námi navštíveného Caya Guilerma a přes který jsme na ostrůvek pana Hemingwaye mířili. Davy návštěvníků se tak spokojí s pouhým pobytem v hotelu, v hotelovém bazénu a baru a případně si udělají, patří-li k těm akčnějším, jednodenní výlet do Havany. Jak se říká, proti gustu žádný dišputát, ale kvůli tomu letět na Kubu??
Ostrov nabízí a skýtá mnohem více lákadel a jedním z nich je překrásná příroda. Co jsme stihli vidět a poznat, bylo vše nádherné, zelené, čehož si hlavně my z vyprahlé Etiopie nadmíru ceníme. Pokud bych měl vybrat jedno zelené místo, jednalo by se o národní park Viňales a údolí Valle de Palmarito. Jedná se o údolí obklopené zelenými pahorky, skalami s jeskyněmi, tabákovými (a nejen tabákovými) plantážemi, s rudou zeminou. No zkrátka zemský ráj to napohled, ač vysloveně bory tu nešumí, to spíš palmy. Ale také na rozdíl od například nejrůznějších dalších přírodních rezervací, národních parků, co jsme na Kubě poctili svou vizitou, zde jsme natrefili na suverénně nejvíce turistů. On i samotný středobod parku, město nesoucí stejný název, tedy Viňales, je de facto hlavní třída s restauracemi a bary a kolem malými, barevnými domečky, kde snad na každém visí značka casa particular.
Patrně tím nejhezčím, či spíše tím, co nejvíce charakterizuje tuto oblast jsou tzv. mogoty. Což by se dalo do češtiny popsat a přeložit jako homole, samostatně trčící kopce v údolí. Výhledy na ně a do údolí, k tomu ještě se západem slunce, pak nabízí nepopsatelnou rozkoš, obzvláště z příhodně nazvané restaurace El Balcón, s vychlazeným pivem Cristal v ruce a talířem pokrmu Ropa Vieja před sebou. Jen malá odbočka, Ropa Vieja je asi jedno z mála tradičních kubánských jídel a byť obecně kubánská kuchyně není nijak světoborná, toto jídlo dobré je a doporučuji. Jedná se v podstatě o trhané hovězí v sosu z paprik, rajčat tuším. Ale od toho je internet a Google pro zájemce, aby si našli přesný recept. Pro mě bylo důležité, že v tom nebyly houby a že mi to chutnalo.
Celé údolí je možné prošmejdit pěšky se zastávkami na tabákové plantáži, kávové farmě produkující jako vedlejší produkt, zcela překvapivě, rum. Jen ne, jak je běžné z cukrové třtiny, nýbrž z něčeho jiného, což se mi úspěšně po jednom ochutnání lihoviny podařilo zapomenout. Druhou možností a v hojnějším počtu turisty využívanou je možnost projížďky na koních, kdy vám společnost dělá kubánský kovboj. Jejich základním poznávacím znakem, když jejich klobouky a oblečení jsou dá se říct typické americko-kovbojské, jsou místo kožených bot gumové holínky, na kterých ovšem nechybí nezbytné kovbojské ostruhy. Neplatí tedy o všech, abych byl upřímný, ale o většině ano. Ani náš nebyl výjimkou, jen na svých bílých holínkách žádné ostruhy neměl, protože s námi musel jít pěšky, což ho dosti vyčerpávalo. A také jeho první otázkou bylo, proč nechceme jet na koních, zdali se jich bojíme či zkrátka proč. Těžko se v těchto zemích, kde chodí jen chudí, vysvětluje, že se rádi projdeme, jelikož většinu roku prosedíme anebo se vozíme autem. Pomyslnou třešničkou na dortu naší procházky byla zastávka na tabákové farmě, kde nám bylo opět demonstrováno balení doutníků (na jedné farmě jsme již cestou do Viňales byli), nicméně tentokrát pravým Kubáncem s modro-šedými oči a jménem Sergej. Na povolání jeho tatínka potažmo dědečka jsem se raději neptal.
Kromě tohoto národního parku je Kuba poseta mnoha dalšími přírodními krásami a parky. Třeba i s vodopády a jezírky, ve kterých se člověk může smočit a že to není od věci, při pochodování v teplotách 35°C a vyřádit se jak za našich mladistvých let skákáním z kamenů a skalek do tůní. Holky by mohly potvrdit, jak se nám s Adamem jedna taková kratší zastávka na ošplouchnutí protáhla.
K floře povětšinou tak nějak patří i fauna a pakliže je něco z ní na Kubě k vidění, kromě ryb v moři, jsou to nejrůznější druhy ptactva. Pozemní zvířectvo jako takové ani moc ne, myslím kromě toho domácího, dobytka a krokodýlů, které jsme tedy viděli jen za plotem. Naštěstí. Upřímně a nerad to přiznávám, jelikož jsem si povětšinou z ornitologů dělal legraci, začínám shledávat, že i říše ptactva má své kouzlo. Rozhodně ne, že bych si sedl někam s dalekohledem a vyčkával, až nějaký vzácný opeřenec přiletí, ale při chůzi přírodou se jedná o zajímavé zpestření. Minimálně do té doby, než vás začne bolet za krkem a začnete být mrzutí až naštvaní, že zatímco ostatní si ukazují na opeřence v korunách stromů, vy nic nevidíte a po několikáté jejich snaze vás na opeřence navést, už jen proto, abyste nezdržoval, kývnete hlavou a řeknete „Aháááá, tamhle“. K tomu nejzajímavějšímu z říše ptactva, co se dá na Kubě vidět, je buď 6 cm velký kolibřík, toho jsme bohužel neviděli, s jeho velikostí a mým ostřížím zrakem se jedná o věc zcela vyloučenou, abych ho zahlédl, či národní pták Tocororo, a toho jsme viděli. Národním ptákem není proto, že by ho měli Ernesto nebo Fidel doma v klícce, i když kdo ví, nýbrž proto, že jeho zbarvení jest v kubánských národních barvách – červené, modré a bílé. Ještěže mají na své vlajce toliko unikátní barvy, které jen tak nějaký stát nemá. A hlavně ne ten hnusně kapitalistický, velký stát asi 100 kilometrů severně od nich.
Toť asi tak vše k přírodě. Mimo ni tu jsou například i další města, kromě hlavního, co stojí za to k vidění. Ať už je to Trinidad, jehož centrum je chráněnou zónou UNESCO a vyznačuje se úzkými uličkami z kočičích hlav, barevnými domečky, nesčetným množstvím restaurací, barů, odkud se večer co večer ozývá živá hudba. Nočním veselím je také toto město proslulé a asi ne náhodou odsud pochází, údajně, několik kubánských drinků, mezi nimiž je i slavné Mojito.
Dalším městem, které stojí za to vidět a nachází se v jižním středu ostrova je Cienfuegos. Město, které průvodce osamělou planetou popisoval jako kubánskou Paříž. Patrně proto, že se na jeho hlavním náměstí nachází jediný vítězný oblouk na Kubě, ale tím dle mého názoru veškerá podobnost končí. Ale už tomu bude skoro 20 let, co jsem v Paříži byl, takže co já vlastně vím, že? Kromě tohoto přívlastku jej pak proslavil zpěvák Benny Moré, což pokud vám jeho jméno nic neříká, vězte, je něco jako kubánský Karel Gott, jehož nejproslavenější hity se datují do 50. a 60. let minulého století a na rozdíl od našeho zlatého slavíka, už na tomto světě není. Alespoň kubánská OSA (Ochranný svaz autorský), pakliže něco takového na Kubě existuje a všechny jeho písně automaticky nepatří státu, mu nemusí vyplácet paušály za jejich hraní v rádiu.
Jeden z největších Morého hitů také v titulu písně nese název města Cienfuegos. A ač jsme tiše doufali, že bychom někde ve městě mohli uslyšet živou interpretaci tohoto starého fláku, přání se nám nesplnilo. Pouze u mola v zátoce ve městě probíhala show jednoho místního umělce, kterému nechyběl temperament a stejně tak ani variabilita jeho písní. Po pár dá se říct tradičních latinských písních, ať už v rychlejším či pomalejším templu, přepnul zpěvák, na jakýsi rakouský aprés-ski megamix, abych to nějak pojmenoval. Tedy kombinace úryvků písní od Boney M kombinovaná s popěvkem alias pokřikem: „Show me your emotion (i když od zpěváka znělo jako motion), sha-la-la-la!“ Především za tuto píseň jsem mu ještě mnohokrát během naší cesty po Kubě poděkoval, protože do konce našeho pobytu jí už z hlavy nedostal.
Zatímco Trinidad a Cienfuegos byly příklady měst, které lákají svou krásou, kouzlem, architekturou a podobně, jsou i města, která lákají spíše něčím jiným, jako je například Santa Clara, nacházející se už více v severním středu ostrova. Ta je známá především proto, že poblíž tohoto města došlo ke zlomové akci kubánské „revoluce“, vykolejení vlaku s vojáky prezidenta Batisty inscenované nikým jiným než slavným panem Gueverou. „Che“ má také ve městě velký pomník, který byl po dobu naší návštěvy rekonstruován, přestříkáván, a tak na fotce kromě velké sochy Ernesta skončil i pán v bílém pláštěnkovém overalu se stříkací tlakovou pistolí v ruce. Kromě patníků či jeho sochy jsou ve městě k vidění samozřejmě i vagóny ze slavně vykolejeného vlaku.
Není to samozřejmě jen Santa Clara, kde najdete odkazy na kubánskou „revoluci“ a někoho ze „svaté“ trojice Castro, „Che“ Guevara, Cienfuegos. Malá poznámka, výše zmíněné město bylo založeno a pojmenováno výrazně dříve, než se tento pán narodil, tedy není pojmenováno po něm. Cienfuegos, dle vysvětlení od Adama, by měl být takový, nadneseně, kubánský Novák.
Nejrůznější sochy, pomníky, poutače oslavující „revoluci“ nebo někoho z nich najdete doslova všude. Přičemž největší popularitě se těší jediný správný kubánský vlastenec, argentinský doktor Ernesto „Che“ Guevara. Patrně proto, že umřel dříve, než stihl zestárnout. A i ona mučednická smrt mu jistě přidává plusové body. Krom toho všude po ostrově jsou muzea u nichž bylo například zajímavé, že zatímco v Havaně ve velkému muzeu revoluce jsou samozřejmě veškeré činy a historické akty kubánského lidu popisovány oslavně, ale stále dá se říct v mezích korektnosti, u jiných tomu bylo už jinak, jako například v muzeu v Playa Girón, opět v oné slavné zátoce Sviní, kde si s popisky událostí a nějakou diplomacií ve výrazivu už nedělali hlavu a tak pojmenování jako agresorští yankeeové, imperialističtí vrahové a podobné nebyly výjimkou. Popisky tedy byly pouze ve španělštině, ale Martina nebo Adam s Monikou byli tak hodní, a něco mi přeložili. Plus něco nebylo ani třeba překládat, abych porozuměl.
Součástí muzeí kromě fotek a nejrůznějších věcí, které jaký voják zaručeně u sebe při bojích měl (kytary, pouzdro na doutníky atd.), nebo například lékařských nástrojů, se kterými minimálně jednou, možná, snad, Ernesto operoval, jsou samozřejmě i nejrůznější zbraně, tanky, letouny vybavené popisky, o jaký přesně typ se jedná, jakou stranou byl použit a v jaké zemi vyroben. A tak zatímco kubánské zbraně měly ne zřídka jako místo výroby uvedeny Československo, potažmo jiné státy, u zbraní sloužících proradným yankeeům bylo uvedeno místo zhotovení Severní Amerika. Nedej bože, aby tam někdo napsal tři zakázána písmena USA. Asi by pro dotyčného neskončilo happy endem.
A ještě jedna, poslední, malinká poznámka ke kubánským městům. Čím si můžete být jisti, je, že v každém městě narazíte na připomínku básníka Josého Martí. Na rozdíl od Ernesta Hemingwaye, zde už se jedná o skutečně kubánského spisovatele, básníka. Alespoň jedna ulice bude jistě po něm pojmenována, či náměstí, a ve většině případů se i bude jednat o hlavní třídu či náměstí daného města. Samozřejmostí je i minimálně jedna jeho socha, busta. Zaručeným návodem v menších městech proto je, když se chcete dostat do centra, ptát se na třídu Josého Martí. Mimochodem, kdybyste snad nevěděli, o koho jde, či co napsal, mohu vám prozradit jen to, že se jedná o kubánského básníka, jehož verše posloužily jako text slavné národní písně „Guantanaméra“. A kdybyste ani jí neznali, zaleťte si na Kubu a buďte si jistí, že jako turistu vás o ní v žádném městě neochudí.
Každý Kubánec je snědý, má v ústech doutník a tančí salsu?
Je to krásná představa tropického ostrova, kde na každém rohu můžete slyšet vyhrávat latinskou hudbu a do toho vidět místní obyvatele kolem tančit. Avšak realita je poněkud odlišná. Když už někoho uslyšíte a uvidíte vyhrávat, je to především kvůli turistům a samozřejmě je za to hudebníky očekáván nějaký příspěvek anebo přímo koupě CD nosiče s jejich nahranými skladbami.
Takovéto nabízení svého alba a obcházení s košíčkem pro nějakých „pár drobných“ se děje především v restauracích, barech, tedy místech, kde je značný výskyt zahraničních návštěvníků. Chození s ošatkou od stolu ke stolu a de facto jistá forma žebrání mi příliš sympatické nejsou, obzvláště když už člověk platí jisté sumy za jídlo a pití v oné restauraci. Otázkou pak je, zdali tyto kapely hrají za nějaký honorář, byť patrně hezky po kubánsku směšný, či právě jejich jediné ohodnocení je to, jaké si za večer vyžebrají a vyprosí. A tak to ve finále většinou dopadne, že jim nějaký ten drobný, pár CUCů dáte, už jen za tu snahu a trpělivost hrát v podstatě pro žádné publikum a víceméně jen pro několik lidí, kteří je nijak zvlášť nesledují, jejich výkon neoceňují a akorát se ládují. Za čím jiným se také do restaurací chodí než za jídlem, že?
Další věcí pak je fakt, že alespoň co jsme mohli takto vidět a hlavně slyšet, byť ani jeden z nás není kdo ví jaký hudební znalec, většina těchto kapel hrála velmi pěkně a rozhodně nešlo vždy jen o tradiční latinské rytmy a písně. Tu a tam trošku zpěv pokulhával, když se zpěvačka rozhodla imitovat Amy Winehouse, ale budiž to přičteno k její mladické nerozvážnosti.
Asi nejvíce to takto hudebně žilo, jak už jsem naznačoval výše, ve městě Trinidad, kdy opravdu de facto z každého rohu a lokálu zněla večer živá hudba. A opět platilo, že víceméně všude se linula velmi líbivě. Inu, jak nám bylo Adamem interpretováno, v dosti početné míře se jedná o kapely studentů hudební školy, kteří si takto přivydělávají, a tudíž by jim hudební nástroje neměly býti nikterak cizí. A propos, z Trinidadu máme také asi nejhezčí zážitek, co se hudebního vystoupení týče. Nemyslím teď živou hudbu a tančení venku na schodech (ne naše, my se po česku jen dívali s Mojitem v ruce) ani sličnou zpěvačku pějící přímo vedle našeho stolu, ale zážitek z jednoho jazzového baru, který se tak trošku váže k onomu spojení živé hudby a nezájmu při konzumaci pokrmů. My jsme dorazili až v průběhu večera už jen na drink a zaujmuli místa až na konci místnosti, kdy přes ní celou bylo čelně a krásně vidět na kapelu. A nejen na kapelu, ale i na stůl před pódiem, u kterého zády ke kapele, a tedy čelem k nám seděl pán, vášnivě holdující svému jídlu a pití, bez jakéhokoli zájmu o hudbu a s hrající kapelou těsně za jeho zády. Navíc vzezřením dost připomínal Otíka z Vesničky mé střediskové po 30 letech. A tak, ač kapela hrála pěkně, a slečna, co hrála na housle též nevypadala, alespoň z dálky od našeho stolu, zle, veškerou naši pozornost si i přesto usurpoval tento pán, o kterém by se dalo říct, že působil dojmem „momentálně zaostalého“. Nebo jen ignorant.
Zpět ale k tomu, jak se baví místní. Zjednodušeně řečeno, Kubánce, pokud za to nejsou placení či si nechtějí vydělat, jen tak sami od sebe někde křepčit neuvidíte. To spíše se někde povalovat, posedávat a podobně, i z jihu Evropy dobře známý běžný den tamních národů. Na Kubě navíc ještě umocněn socialismem a jistotami, že když jsem někde zaměstnanec, tak mě jen tak nemohou vyhodit. A ač je na Kubě dle informací a statistik vlády téměř, ne-li zcela, stoprocentní zaměstnanost, je s podivem, že i tak je vidět podél silnic spousty Kubánců, kteří jen tak pokuřují, posedávají, klábosí a zkrátka jen tak koukají kolem, nepřemáhají se. To, že nejsou patrně příliš motivování nějakými platovými postupy a na druhou stranu ani strašeni vyhazovem, poznáte i v restauračních zařízeních, kdy není výjimkou, že by se kvůli vám obsluha nepřetrhla. Opět záleží na tom, jak vyhlášená a turistická daná restaurace je, ale i v těch lepších jsme klidně čekali skoro půl hodiny na účet anebo po první objednávce se nás už nikdo neptal, když jsme dopili, zdali náhodou nechceme ještě něco k pití.
Kubánec z našeho zdání má tedy rád své pohodlí, po ulicích nijak zvlášť netančí, spíš se vleče nebo posedává. Alespoň, co se těch doutníků týče, je představa vcelku pravdivá. Už v brzkých ranních hodinách je možné vidět farmáře, s kosou přes rameno, jak si to vykračuje ve svých holínkách a zapáleným špagátem v puse. Zkrátka taková ranní cigaretka na kubánský způsob.
S kouřením doutníků by se tedy dalo souhlasit, s jejich snědostí, a to nemyslím nijak v rasistické rovině, to už tak jednoznačné není. Vlivy a přílivy, ať už jakékoli, mají na svědomí to, co se barvy pleti místního obyvatelstva týče, že je dosti různorodé. Dle našeho chytrého průvodce dokonce 60 % Kubánců je v současnosti vysloveně bílé pleti. Není tak problém narazit i na bělošku s blonďatými vlasy, rozenou Kubánku. Jak se ostatně po našem vyhecování a jedné ne příliš taktní otázce na servírku tohoto vzezření, mohl Adam, a my s ním, přesvědčit.
I dnes samozřejmě lze, viděli jsme jich nespočet, spatřit „echtovní“ latinské, kubánské mladé muže. Snědé, hubené s napomádovanými vlasy, přesně dle vzoru amerických 50. let. Ač častější je pohled na poctivě krmeného Kubánce, nijak zvláště svůj vzhled neřeše.
Sortou samou pro sebe jsou tzv. floridští Kubánci, tedy ti, kterým se povedlo z ostrova uplavat o pár mil severněji a žijí dlouhodobě na Floridě, jen na svůj domovský ostrov se sem tam dostaví předvést. Tzn. ubytovávají se v drahých hotelech, kam převážně běžný Kubánec ani nemůže, hlavně ani na ně nemá, v autopůjčovnách si vypůjčují převážně jen vozy značek Mercedes či Audi a od hlavy k patě jsou ověšeni zlatem. Dost často tak vypadají jak černoši z hip-hopového videoklipu z 90. let.
Z pohledu dámských očí to tedy na Kubě asi není žádná velká sláva, smím-li soudit. Z pohledu pánských se najdou výjimky, ale víceméně platí něco obdobného jako u mužů, nějaké to kilo, deset, dvacet atd. navíc není výjimkou. Na druhou stranu i pohledné Kubánky k vidění jsou, jen nejčastěji v doprovodu starších mužů z Evropy. V tomhle si Afrika a Kuba opravdu nemají co závidět. A tedy jedinou pastvou pro naše mužská oka, ač vím, že to teď bude znít poněkud zvrhle, ale zároveň vím, že mezi mými kamarády a známými jsou mnozí, jejichž zraky by si taky přišly na své, jsou kubánské školačky, především ty věkově min. středoškolské. Zatímco chlapci tu chodí v dlouhých kalhotách, bílých košilích a někdy doplněné o pionýrské šátky kolem krku, děvčata místo dlouhých nohavic nosí minisukně a bílé podkolenky. Na tělocvik pak dokonce ještě něco víc odvážnějšího. Z mého pohledu je tak povolání středoškolského učitele tělocviku na Kubě v tabulce nejrizikovějších povoláních mezi první pěticí.
Jet či nejet na Kubu? To je oč tu běží.
Závěrem ke Kubě asi nejde než dát či nedat finální resumé a doporučení, zda stojí za to ostrov vidět či zda zvěsti a fámy o něm jsou silnější než realita.
I po rozležení v hlavě, vstřebání zážitků a po více jak týdnu sepisování zápisků, Monika s Adamem nebudou mít radost, ale věste, Kuba za tu návštěvu stojí. A to nejen kupodivu kvůli všeobecně známému a očekávanému, ale i kvůli spoustě míst, o kterých se na prvních stránkách průvodců nedočtete, nebo minimálně já o nich příliš mnoho neslyšel. A ponechme stranou mou přirozenou laxnost a diletantství. Pravdou je, že výlety na pláž k Mácháči a do Českého Krumlova vyjdou levněji, ale za ty náklady, cestu tam atd. to za to stálo.
Na závěr musím za mě s Martinou jen poděkovat Monice a Adamovi za jejich pohostinnost, vstřícnost a zkrátka, že se o nás starali, a i na dálku na nás dávali pozor při našich cestách po Kubě jak o vlastní. A kdyby někdo měl zájem se o Kubě, zajímavých místech a všedních radostech i starostech, dozvědět více, doporučuji jejich blog „Lorencovi na Kubě, 2016-2019“, k nalezení zde: http://kuba.adamlorenc.cz/
Viva la revolución! Hasta la victoria siempre! A na zdraví.
FOTOGALERIE: https://goo.gl/photos/FoWKS628setUVNy6A