Už je to tak. Zase jsme si dopřáli dovolenou. A zase mimo Etiopii. Ono to pro duševní zdraví chce čas od času vypadnout ze země. To si nevymýšlím, to je fakt. Doporučuje 9 z 10 doktorů. Ne etiopských doktorů, ti se průzkumu bůhvíproč nezúčastnili.
Ale vážně. Na přelomu února a března jsme si sbalili tašky a vyrazili k mysu Dobré naděje. To znamená do Jihoafrické republiky a Kapského města. Pro mě se jednalo o premiéru. Jak jinak. Martina zde nějaký ten pátek nazpět už byla. Jak jinak. I přesto nás oba lákalo Kapské navštívit. Město, příroda, oceán, vinice, co chtít a přáti si více? Plus ze všech stran slyšíte jen samé superlativy jakoby tohle město ani neleželo na Zemi. Nadto přímý let z Adidasu. Nebylo, co řešit.
O tom, jak moc jsme si právě sem chtěli zaletět svědčí i fakt, že Kapskému městu reálně hrozí „den nula“. V kontextu se zásobami vody. Aby nedošlo k mýlce. Trošku paradoxní u města, které leže na pobřeží. A vlastně nejen jednoho, ale hned dvou oceánů. Může se mu tak dostat nelichotivého primátu a stát se vlastně prvním světovým velkoměstem, které „vyschne“. Paráda. Dobře jsme to načasovali.
Avšak ve skutečnosti to není zase tak horké. Ani suché. Stává se to tam de facto každým rokem v období končícího léta. Tj. s končící zimou v ČR. Svou roli hraje i politika. Jak také na africkém kontinentu jinak, že? Region Kapského města je jediný v zemi pod správou jiné politické strany, než je tomu ve zbytku země a překvapivě, než která sedí ve vládě. Některé dohody proto nejsou úplně jednoduché. Letos tomu tedy ještě napomohl fakt, že opravdu jim tam moc za poslední měsíce nezapršelo. V důsledku toho pak všude byly upozornění a prosby o šetření vody. Počínaje hned příletovou halou. Na veřejných záchodcích, v restauracích kolikrát jen mycí gely, voda v kohoutkách vypnutá. V koupelnách apartmánů prosby, aby se hosté nelouhovali dlouho ve sprše, nenapouštěli si vany a podobně. Upřímně, sprcha nějaké 2 minutky stejnak stačí bohatě. A když člověk někdy nespláchne (po vykonání malé potřeby podotýkám), taky se prd stane. Nebo záchod zalije vodou po mytí nádobí. Případně si odskočí do oceánu. I když ten byl fakt studený, tudíž by to vyústilo v začarovaný kruh. Do oceánu, vyčůrat, ven, zima, chce se mi zase, do oceánu, vyčůrat atd. Možná vyzní hodně sluníčkářsky, ale člověk si tu celkem uvědomil, kolik vody se v běžném velkoměstském životě vyplýtvá. Ovšem na to, abych poznal, jak je voda vzácná, na to jsem do Kapského nemusel. Stačí vyjet kousek za Adidas. I jeho okrajové čtvrti a slumy by stačily k vidění oslů s plastovými barely na hrbu jdoucími 10 kilometrů pro vodu. Ačkoli ti zde nejsou.
Na problémy s vodou jsme připraveni byli. Co nás zaskočilo bylo poněkud chladno a větrno. Po večerech hlavně. Přes den nebyla nouze o grilování se na slunku. Chytře jsme si zabalili jen plavky, trička, šortky. A každý jednu lehčí mikinu. V Jižní Africe je přeci teď léto, konec léta, ne? Teploty na ročních maximech. Bychom ale nesměli bydlet v Muizenbergu. U oceánu. Fukanec jak blázen každý den. Hned první večer po příletu jsme zkoumali, kde si koupit nějakou další mikinu na sebe. Nebo rovnou neopren. Muizenberg a jeho pláž je totiž proslulá surfařská oblast, a tak se neopren v tomhle koutě shání celkem bez problémů.
Jen pro ilustraci. Fučelo tak moc, že doutník, který jinak vystačí na 45 minut bafání jsem měl spálený asi za minut 5. Kubánský. Cohiba. Hanba mi. Takové plýtvání. A tak blbě mi z něj pak bylo. Příště radši „na Churchilla“. Jen nezapálený žmoulat v puse.
Než se dostanu k vlastním zážitkům, tomu, co vidět či klidně vynechat, tradiční menší faktografické okénko. Kapské město leží na jihozápadním kraji Afriky. Jedná se o druhé největší město Jižní Afriky. Respektive spíše aglomeraci, protože město samotné má necelých půl milionu obyvatel. Se všemi přilehlými oblastmi, mezi něž patří např. i Muizenberg, kde jsme pobývali, to je už více jak 3 a půl milionu. Kapské město je hlavním místem regionu Western Cape a sídlem parlamentu Jihoafrické republiky. Ač hlavním městem země je Pretorie. Poslanci si holt uměli vybrat místečko k úřadování.
Situováno je na poloostrově, jeho serveru, nesoucím prosté jméno Cape (anglický výraz pro mys). Cape, ač není nejjižnějším místem Afriky, je fakticky místem, kde se potkávají Indický a Atlantický oceán. Téměř zcela na jihu poloostrova je i slavný Mys Dobré naděje. Roku 1488 (díky wikipedie) k němu doplul první Evropan. Konkrétně Bartolomeo Diás. Nejjižnějším bodem poloostrova Cape, o pár desítek metrů níž, je tzv. Cape point. Opět originální název. Cape, Cape Town, Western Cape, Cape of Good Hope, Cape Point, Cape Point National Park… aby se v tom blbec vyznal. Natož pak já.
Nejsignifikantnějším poznávacím znamením Kapského města je slovutná Stolová hora týčící se nad ním. Něco jako Brno a Špilberk. Jen na rozdíl od Brna, tady je toho mnohem víc k vidění.
Kapské město
U popisu zážitků a atrakcí začnu s městem samotným. Koneckonců i první den jsme strávili právě zde. Abychom se rozkoukali. A užili si civilizace a výdobytků konzumního západního světa.
Jak jsem zmiňoval, samotné Kapské město není nijak obří. Dá se říct, že za jeden den projdete vše podstatné. Za což lze považovat čtvrti či části města Green Point, V&A Waterfront, Bo-Kaap a Gardens.
GREEN POINT
Green Point láká především promenádou podél oceánu s červeno-bílým majákem. Dále parkem s golfovým hřištěm, a především stadionem vybudovaným u příležitosti MS ve fotbale v roce 2010. Na ten jsme se samozřejmě podívat museli. A také šli. Dokonce hned naše první kroky vedly sem. Martina z toho měla velkou radost. Pravda, ač je Green Point Park opravdu nádherný s výhledy na přilehlé kopce Signal Hill a Lion’s Head, a ač i samotný stadion patři mezi ty architektonicky zdařilejší, není to patrně první místo, kam by každý turista v Kapském městě hned běžel. Na druhou stranu na procházku se zmrzkou v ruce, ideální. Což koneckonců obojí, zmrzlina a chůze, lidem žijícím v Addis Abebě poněkud chybí.
V&A WATERFRONT
Hned vedle, východně a blíž středu města, se nachází staré přístaviště. Tedy ono už tak moc staré není. Bylo. Nyní je přebudováno na moderní čtvrť s marínou, luxusními byty, obchodním centrem, restauracemi, akváriem, muzei atd. Celá oblast nese název V&A Waterfront. Přičemž písmena V a A zkracují jména Victoria a Alfréd. Z čehož je asi dobře patrné, kdo tu byl před Buráky nakvartýrovaný.
Středobodem zmodernizovaného přístaviště je silo. Silo rekonstruované a předělané na muzeum. Zeitz museum of Contemporary Art Africa. V duchu moderních trendů využívání starých hal, továren pro ušlechtilejší a kulturnější věci. Vevnitř jsme nebyli, ale i pohled na silo samotné stojí za to. Rekonstrukce se jim zdařila hezky, o tom žádná.
Když se následně přejde přes můstek na druhou stranu přístaviště, ocitnete se, jak by řekla jedna má známá, v chrámu konzumu. Tomu vévodí velký obchodní dům Victoria Wharf s malým ruským kolem a spoustou restaurací a krámků všude kolem. Kousek od něj se nachází další dvě bývalé přístavní haly. Jedna předělána na Food Court. Halu plnou žrádelen. Ale žádný McDonald’s, KFC jídelny, nýbrž různé grily, asijská jídla, pekařství, cukrárny. Nic tak ohavného jako výše zmíněné fastfoody. Hezky „cool“ a „hipster“ fastfoody. Druhá hala je pak předělaná na halu nákupní. Plnou stánků a obchůdků místních výrobců, švadlen, návrhářů. S volným (bez hesla) a rychlým WI-FI internetem. Tudíž ženy i muži si zde přijdou na své. Min. muži lačnící po aktuálních sportovních výsledcích.
Kousek dál se nachází ještě například Two Oceans akvárium. Ve své podstatě by mělo lákat k návštěvě hlavně děti, rodiny s dětmi. Avšak ve finále jsou z něj více vyplesknutí dospělí. Minimálně já tedy byl. Mají tam totiž žraloky. Fakt bych je ve vodě nerad potkal. Netváří se moc mile. A taky asi 500 Nemů (clown fish, známá z filmu Hledá se Nemo). Na Kubě jsem žádného Nema při šnorchlování v moři neviděl, tak aspoň teď za sklem.
Další odměnou pro pány, kteří přečkají nákupní šílenství svých partnerech, může být nedaleké muzeum ragby. Vřele doporučuju. The Springbok Experience Rugby Museum. Interaktivní muzeum. A podle mého názoru dokonalý příklad, jak by sportovní muzeum mělo vypadat. I Martině se tam líbilo. Jediná interaktivní konzole nezůstala netknutá. A ještě si pěkně zacvičila. Při testech v hodech, kopech, skákání, běhání, zdali by se mohla stát Springbokem. Skončila na lavičce. Smutné, že stejně jako já. A ještě smutnější bylo, že proměnila aspoň jeden trestný kop a já žádný. Za to jsem jí hned názorně ukázal, čemu se v ragby říká skládka. V rámci fair-play.
Jen malá poznámka pro neznalé. Springboks je letitá přezdívka jihoafrického národního týmu v ragby (něco jako Nové Zélandu se říká All-Blacks). Odvozená je od jména antilopy skákavé, v originále Springbok, která se vyskytuje převážně na území Jižní Afriky. A doporučuju si na Youtube najít nějaká videa tohoto zvířátka. Jsou fakt vtipné. Neběhají. Prostě skákají.
GARDENS
Střed města. Středobod Kapského. Takže tu najdete spoustu muzeí a galerií. My konkrétně nenavštívili ani jednu. Tudíž vám k nim nic více nepovím, ale zcela jistě jsou všechny tuze zajímavé. Je tu business centrum, tzn. pár modernějších věžáků. Nachází se zde Greenmarket náměstí s vyhlášeným trhem, budova parlamentu ve viktoriánském stylu se sochou královny Viktorie před ní. To, aby nedošlo k mýlce, v jaké zemi se právě nacházíte. Pěkný park The Company’s Garden, z něhož je mimo jiné hezký výhled na Stolovou horu.
Kam ovšem rozhodně musí v téhle čtvrti zamířit vaše kroky, je Long Street. Ulice, lemovaná starými koloniálními domy. Malebná ulice posetá jednou restaurací a barem vedle druhého. Asi nepřekvapí, že se jedná o centrum místního nočního života. Něco jako Dlouhá ulice v Praze. Jen za dne o dost malebnější. Zdá se, že dlouhá je synonymem pro noční mejdánky. My si tu kapskou Dlouhou ulici užili za slunečního světla a uprostřed dne. Hezky páprďovsky, turisticky. Jak vypadá v noci, nemůžeme soudit. Přes den jen pozor na to, abyste při samém kochání nenarazili do sloupku jednoho z mnoha balkonů domů.
Plus bonus. Pro toho, kdo nežije v Etiopii. Na ní a v její blízkosti se nachází dvě etiopské restaurace. A jelikož jídlo a káva je asi to nejlepší, či spíš skoro jediné, co Etiopie nabízí, doporučuji vyzkoušet. My zůstali u jihoafrické klasiky. Hovězích steaků.
BO-KAAP
Bo-Kaap je muslimská čtvrť na úpatí vršku Signal Hill. V sousedství Gardens a blízkosti Long Street. Jedná se o historické centrum etnika Cape Malays. Dříve se tomu tu prý také říkalo malajská čtvrť. Jedná se o etnikum, které poprvé zaneslo Islám do Jižní Afriky. Z tohoto důvodu ovšem čtvrť nijak extra zajímavá není. 
Co sem žene turisty s foťáky na krku jsou domky místních obyvatel. Situované v úzkých ulicích a uličkách v kopci, a hlavně vyvedené v rozmanitých barvách. Jedná se tak o pestrobarevnou podívanou a vděčné objekty čoček fotoaparátů. A mobilních telefonů. Mladé páry a hlavně slečny, si tu moc rády pořizují selfíčka (fotky sebe sama). Také jsme si jedno pořídili. Opět. Na zkoušku. A opět jsem na ní měl výraz vraha s absťákem po mordu a Martina výraz typu „proč já?“. Takže jí do zápisků opět nedám. Lepší jsou ty baráky.
Stolová hora
Co k ní napsat. Dominanta města. Když si dáte vygooglit fotky Kapského města, těžko najdete mezi prvními nějakou jinou, kde by nad městem nečněla tato dominanta. A je pravdou, že hora dodává městu na kráse. Její vrchol, respektive náhorní plošina, se nachází přes 1000 metrů nad mořem. Jelikož Kapské město leží na břehu oceánu, asi se dá snadno spočítat převýšení. Tzn. o kolik metrů ční nad městem.
Sama hora, či lépe pohoří, jelikož v okolí města Cape se nejedná o jediný hrbolek, je zajímavá i svým geologickým původem. Jak přesně, netuším. Nejsem geolog a ani mě zkoumání šutrů nikdy moc nebralo. Stejně na tom bude předpokládám 99,9 % návštěvníků hory. Nicméně o její nevšednosti svědčí i fakt, že byla zařazena mezi 7 novodobých přírodních divů světa.
Hora je součástí národního parku, pojmenovaného opět jak jinak než Table Mountain National Park. Možnosti, jak se dostat na její náhorní placku, jsou dvě. Buď po svých nebo lanovkou. Když chcete po svých, máte na výběr několik tras. Martina chtěla jít pěšky, ale já trval na lanovce, takže my jsme nahoru jeli.
No, tohle by mi asi stejně nikdo neuvěřil. Štrádovali jsme si to pěšky nahoru. Samozřejmě. Oficiálně na můj popud. Neoficiálně, aby nedošlo k mýlce, jednalo se o plně demokratické rozhodnutí a koncensus. Samozřejmě.
Průvodci často zmiňují, a i na tabulích u začátků stezek, uvidíte upozornění na to, mít dostatek vody s sebou, nějakou bundu v ruksaku atd. A abyste dopředu nahlásili někomu, kam, kudy jdete, a kdy se tak vrátíte. To jsme si s Martinou navzájem oznámili a vyrazili vzhůru.
Tato varování jsou možná některá lehce úsměvná, ale ono se to možná nezdá. Resp. si dokážu představit, že spousta lidí má představu vycházky ve městě na kopec. Což evokuje především fakt toho, že Stolová hora se týčí de facto uprostřed městské aglomerace, na kraji samotného centra Kapského města. To, že se jedná o výšku 1000 metrů na břehu oceánů, kde se často rychle mění klima, viditelnost, už moc turisté v zřetel neberou. A i samotný výstup, převýšení nějakých 600 metrů, od místa, kde necháte auto, nahoru, je dost náročný. Strmý, a hlavně většinu času na přímém slunku.
Je tu vlastně ještě jedno varování na turistických serverech. Proti přepadením. Není jich málo, a tak i mě dost znejistili. Nechtělo se mi během dvou měsíců přijít o druhý, nově koupený, foťák. Ve finále osud rozhodl za mě. No spíš zapomenutá baterka foťáku v nabíječce u nočního stolku. Foťák zůstal v autě. O každý gram méně na zádech lépe. A z automobilu ho přece nikdo ukradnout nemůže, ne? Někdy mi to pálí jak blázen.
Nutno však podotknout, že cesta, kterou jsme šli my, rozhodně žádnému přepadení nenahrávala. Alespoň za bílého dne ne. To proto, že spolu s námi nahoru stoupalo dalších několikero lidí. Ne přímo Václavák, ale o společnost nouze nebyla. Drápali jsme se cestou Platteklip Gorge, jenž by měla býti asi nejvíce turisty exponovanou. A patrně nejschůdnější. Tzn. po nohou a bez návalů strachu z výšek po cestě.
Jde o cestu ve smyslu cik-cak. Serpentýny příkrým svahem nahoru. Často po kamenných schodech. A celou dobu krásně na slunku. Min. pokud nevyrazíte brzo ráno, ale kolem 10. hodiny dopoledne, jako my. Až těsně před vrcholem, v Platteklip rokli, se troška stínu najde. Než vylezete úplně nahoru a zase na slunko. Ale tam už aspoň fouká. Navíc často se stává, že je vrchol v mracích. My naštěstí za naši námahu byli odměněni jasnou oblohou široko daleko.
Výšlap samotný nijak zajímavý nebyl. Výhledy nic extra. Vedro. Vyprahlá krajina. Skála. Žádné velké kochání. Martina dostala úpal. Nebo úžeh. Pořád si to pletu. Já si spálil vysoké čelo a oba jsme si sesmažili lýtka. Ale za krásné 2 hodinky jsme byli nahoře. Což odpovídalo zhruba době, co bychom dole čekali frontu na lanovku. Časově vyšlo na stejno. A ještě jsme ušetřili. Myšlení jako správní Češi. Nebo Židé. Jen ti by asi přišli na to, jak zadarmo a bez čekání vyjet lanovkou nahoru.
Samotný vršek Stolové hory mě upřímně nijak nenadchnul. Nechci být škarohlíd, ale žádná hitparáda to nebyla. Dobře, nějaký ten výhled pěkný. Měli jsme naštěstí jasno. Naštěstí pro výhledy, naneštěstí pro výšlap. I když ten kilometr vysoko je možná až moc, z Kapského nic poznat nejde a do dálky jen modro. Obloha a oceán. A náhorní plošina Stolovky také žádné terno není. Navíc si tam někdo vyjel lanovkou s dudami. Asi Skot. A začal na ně hrát při výhledu na Atlantik. Lidi mu za to tleskali. Já ne. Nesnáším dudy. Až příště budu v Edinburghu na hradě, rozbalím si tam bicí.
Na cestu dolů už mě Martina obměkčila a využili jsme služeb místní lanovky. Lanovka, která se točí dokola a klesá strmě dolů, to je blaho pro lidi s mírnými obavami z výšek. Mírně řečeno. Aspoň jsme mohli místa u proskleného kraje přenechat nadšeným asijským turistům bez boje. Měli radost.
Sečteno, podtrženo. Stolová hora za mě lepší z dálky. Při pohledech za městem. A byť výšlap nahoru nebyl nijak malebný (možná jiné jsou, kdo ví?), pokud bych jel i nahoru lanovkou, na kterou čekal 2 hodiny, měl bych patrně k dobré náladě na míle daleko. Ani ta zmrzlina Magnum nahoře by to nezachránila. Na druhou stranu, jde asi o takovou turistickou povinnost se nahoru podívat. Být v Kapském a nebýt na Stolovce, budete za exota. To je jako být v Praze a nejít na Letnou na fotbal.
LION’S HEAD
Z mého pohledu, a nejen mého, je mnohem zajímavější vycházka na Lion’s Head. To je asi 670 metrů vysoký „kopeček“ vedle Stolovky. Je ještě o trošku blíž pobřeží a centru města, navíc cesta na jeho vrchol vede stále kolem dokola kopce. Píšu kopec, ale on to ve finále kopec moc není. Špička je klasicky hornatá. Takže skála. A s hanbou na duši musím přiznat, že až na lví hlavu jsme se nedobelhali. Skončili spíš na tom, co má lev na druhé straně. Ne že by nebyly už síly, ale finále se nám zdálo už malinko „závraťoidní“.
Otázkou je, jak moc to bylo zdání a jak moc realita. Protože na tenhle vršek lezou opravdu davy. A to hlavně večer na západ slunce. My tady byli o chlup dříve a potkávali je na naší cestě dolů. Nevíme, jak to nahoře vypadá. Ze zřejmých důvodů. Soudě dle zástupů, co mířily nahoru, si myslím, že tam musí být uvaděč, který vám dává lístek a přiděluje místo v určité řadě. Jestli jsme cestou dolů potkali 150 lidi v protisměru, je to ještě střídmý odhad.
Na rozdíl od výšlapu na Stolovku, cesta sem nabízí jeden krásný výhled za druhým. Na všechny světové strany. Nabízí krásný výhled na Stolovou horu. K mání jsou i pěkné pohledy na Kapské město, přístav. A taky na západní pobřeží Cape, s pohořím linoucím se na jih, nazvaným 12 Apoštolů. Podle 12 vrcholků. Já se jich ovšem za boha nedopočítal. Buď mi vyšlo 9 nebo 14. To jen pro ilustraci, jak výrazné ty vrcholky jsou. Nebo jak málo věřím. Nijak nás tak nemuselo mrzet, že jsme se na vrcholku a úzkých stezkách pod ním, kde sem tam k výstupu vypomáhá nějaký ten žebřík či zavěšený řetěz, nemuseli mačkat.
Mys Dobré naděje a Cape Point
Pokud zamíříte na jižní cíp poloostrova Cape, naleznete zde jedno z dalších turistických lákadel místních končin. Vlastně dvě. Mys Dobré naděje a Cape Point. Kupodivu se nejedná o jedno a to samé. Cape Point, jak už jsem zmiňoval, je nejjižnější bod poloostrova. Mys Dobré naděje za něj byl dlouho považován. Dokonce za nejjižnější bod Afriky. Ale to už je dávno. To se ještě splachovalo hlínou.
Oba výběžky jsou součástí přírodní rezervace Cape Point, spadající pod světová přírodní dědictví. Díky tomu u vjezdové brány zaplatíte nějaké to vstupné. Rezervace má rozlohu asi 7750 hektarů. Takže se v ní dá zabavit túrami i dva dny. Nicméně do rozumné dostupné pěší vzdálenosti k oběma atrakcím se dá dostat autem po asfaltových silnicích.
Pomyslným středobodem a cílem většiny vozidel je restaurace Two Oceans. Hned u ní je i spodní zastávka zubačky k majáku na útesu nad Cape Point. Kdyby se někomu nechtělo kousek si vyšlápnout. Ale od auta jste u majáku za nějakých 20 minut klidné chůze se zastávkami pro fotky. Dalších zhruba 20 minut je to pak na samotný Cape Point. Bez žádného spěchu a kvapu hodinka a půl stačí.
Ze stejného místa, jen ne na jih a do kopce, ale na západ a dolů z kopce, vede cesta k Mysu Dobré naděje. Tam a zpět počítejte kolem 2 hodin. A dovede vás přímo až na mys. My si ho prohlédli jen z útesu. Ona ta finální cesta na samotný mys je trošku krkolomnější, malinko sráz. No znáte to. Obehraná písnička, proč jsme se spokojili s výhledem z útesu. Martina pronesla, že tam už nejde. A já kamuflovaně gentlemansky, že sám se tam drápat nebudu a zůstanu s ní. Ať na mě nemusí čekat.
Mimochodem, pokud by někdo chtěl fotku přímo se slavnou cedulí před Mysem Dobré naděje, stačí slézt dolů k pobřeží oceánů. Nebo si tam dojet autem. Vede přímo k němu slepá silnice zakončená kruhovým objezdem. A co jsme mohli spatřit, hodně turistů jí využívá. Fronta na fotku byla stejně dlouhá, jak za komunistů na banány. Fotku s cedulí jsme proto oželeli.
Na těchto dvou místech je třeba se připravit na poněkud větší fluktuaci lidské rasy. Ale byla by škoda se zaseknout jen na těchto dvou. Podél skalnatých pobřeží se nachází několik menších či větších písečných pláží. Některé lépe dostupné, některé hůře. Mezi útesy či s útesy za sebou jsou však pastvou pro oko. A takřka liduprázdné. Jen s koupáním moc nepočítejte. Oceán je hodně studený. Navíc dost rozbouřený. My tedy nikoho neviděli se v něm čváchat. Ne víc jak po kotníky ve vodě.
Další možností, jak se zde zabavit, je prochodit rezervaci po stezkách po svých. Jen bych možná doporučil s někým, kdo tam už byl. My kus pobřežní cesty nad útesem zkusili. A skončili málem někde vysloveně na něm, místo nad ním. Jen jsem se šel podívat za velký balvan, zda to přece jen nejde dál, a Martina se už křižovala. No spíš mě častovala nelichotivými výrazy a ať se koukám vrátit. Jako bych tohle už někdy v mládí slyšel. Jenže od koho? Hm. Aspoň vidíš mami, dobře jsem si vybral. Taky pořád „tam nelez“, „vrať se“ apod.
Zkrátka jsme lehce ztratili stopu. Řečeno běžkařskou terminologií. Raději se vrátili zpět k autu. A to cestou zpět nám jeden hodný rybář poradil, kudy máme správně jít. Ani to nepomohlo. Potupně jsme tak nasedli do auta a k výchozímu bodu u restaurace Dvou oceánů dojeli. Po asfaltce jsme to už zvládli nezabloudit. Alespoň jsme si užili chvíli výhledů z útesů nad zálivem. Ten kousek cesty, který jsme ušli, opravdu stál za to. Škoda jen, že to není značené jako v Krkonoších.
Sečteno, podtrženo, podruhé. Výlet sem určitě stojí za to. Ať už jen autem, nebo jako v našem případě kombinací motorového a nožního pohonu. Případně si to tu prodrandit na kole. To by taky mohlo být úža.
Boulders Beach
Když už byste jeli na jih poloostrova ke Cape Pointu po jeho východní straně, určitě stojí za to zastavit se v Simon’s Town. Samo městečko je pěkné. Resp. jeho jedna hlavní ulice, v blízkosti přístavu, lemovaná pěknými koloniálními, viktoriánskými domky. To samo o sobě ovšem vystačí na pár desítek minut. Udělat pár fotek, pokochat se výhledem na přístav, hodit do sebe jedno pivo (samozřejmě nealko) a jet dál.
Ovšem hned jakmile minete námořní základnu, nachází se na kraji města pláž zvaná Boulders. Tahle pláž není ani tak o koupání (to žádná zde), jako spíš o koukání. A že to je nějaké pokoukání. Ne, nejedná se o nudistickou pláž. Naopak tu všichni chodí odění ve fraku. Z prostého důvodu. Jde o chráněnou kolonii afrických tučňáků. Ti se od běžných pittsburských liší tím, že nemají na nohou brusle a nehoní se s klackem v ruce za kusem pryže.
Poněvadž jde o chráněnou kolonii, samozřejmě si za shlédnutí tučňáků něco zaplatíte. Na pláži, mezi tučňáky, se pak procházíte po dřevěných chodnících. Není to tedy až úplně tak, že byste s nimi splynuli. Ani vystrkovat ruce a snažit se je hladit není příliš doporučováno. Ač se jedná o živočichy svou povahou spíš plaché, umí někdy hezky klovnout.
Samotná exkurze sem není o žádné velké procházce, jako spíš o pokoukání. Komu by tak chyběla troška pohybu a aktivity, může se zkusit kolem pobřeží projet na mořských kajacích. Což byl i náš případ. Kousek od pláže, u hlavního parkoviště, sídlí společnost Shark Warrior, která tuto možnost nabízí. Ve dvou si naskočíte na jeden mořský kajak a spolu s průvodcem a dalšími pár nadšenci vyrazíte kolem pobřeží. K tomu se dozvíte nějaké to moudro nebo uděláte nějakou tu fotečku. I když pro tu je příhodnější pevná zem. Ono v bárce na oceánu s proudy, a hlavně vlnami to není úplně ideální. Blbě se ostří, a navíc hrozí ošplouchnutí a utopení foťáku. Navíc nám to pádlování upřímně moc nešlo. Jako trénink dobré, protože jsme odpádlovali asi tak o kilometr více než ostatní. Ale když jsme pak na místo zastávky dorazili mezi posledními, nebylo moc času ještě lovit foťák a dělat momentky.
Sečteno podtrženo. A mé skromné doporučení. Ideálně se ráno projet na kajacích kolem a pak si zajít v klidu ještě pěšky na tučňáky se podívat. To divadlo za to stojí. Oni jsou vážně vtipní. A hlavně boží!!! Jen kdyby neklovali. Zmetkové. Hned bych si vzal jednoho s sebou do batůžku. V Adidasu by se mu jistě líbilo.
Robben Island
Toto vezmu trošku hopem. Žádná velká hitparáda to totiž nebyla.
Robben Island je ostrov vzdálený asi 11 kilometrů od Kapského města. V překladu znamená Tulení ostrov. Čím je proslulý je bývalou věznicí. Takový jihoafrický Alcatraz. Rádoby. Jako věznice sloužil hlavně za vlády apartheidu, předtím posluhoval i jako odkladiště nakažených leprou. Zkrátka krásná historie.
V současnosti je to muzeum. Konají se sem výletní plavby z Kapského. A proč by sem každý měl zavítat je fakt, že tu od roku 1964 do roku 1982 nuceně pobýval jistý Nelson Mandela. No měl. Říkal jsem si to taky, když už jsme v Kapském městě. Ale když bychom to vynechali, ronit slzy bychom kvůli tomu nemuseli.
V přístavu ve Waterfrontu spolu s dalšími 200 turisty nalezete na loď. Moc rád mám tyhle skupinové zájezdy. Po asi 45 minutách se dostanete na místo. Tam se rozdělíte do několika autobusů. Průvodce s řidičem vás pak asi hodinu povozí po ostrově, který má zhruba 2 na 3 kilometry. K tomu se samozřejmě dozvíte osvětová moudra. Jinak víceméně nic extra zajímavého nevidíte – kamenolom, jednu vesničku s kostelem a výhled na Kapské se Stolovkou. Jenže 11 kilometrů je na výhled už docela dost. Plus ten opar z oceánu.
Co vás povozí následuje exkurze do samotné věznice. Asi nejsvětlejší bod výletu. Provází vás totiž bývalý obyvatel tohoto zařízení. Ne dozorce, prosím. Uznávám, že toto zajímavé bylo. Slyšet skutečné zážitky, jak tam žili, jak vypadalo jejich vězení. Zážitky ze sprch naštěstí byly vynechány. Na závěr vám ukáže Mandelův kamrlík. Který je stejný jako padesát dalších, ale samozřejmě se všichni tlačí, aby si vyfotili právě tenhle. Jdete zpátky na loď a zpátky do Waterfrontu.
Ve finále tak máte nějakých 3,5 hodinky stádové „zábavy“. Pokud by se někdo vysloveně nudil, asi proč ne. Když by ho už ani to dloubání v nose nebavilo.
Západní pobřeží
Na mysli mám západ poloostrova Cape. A především jízdu podél pobřeží. Někde od čtvrti Sea Point přes Camps Bay, Hout Bay až do Nordhoek. Jde o krásnou projížďku, takovou riviéru, kdy z jedné strany máte výhled na oceán a z té druhé vás obklopují nejprve vrcholky Signal Hill a Lion’s Head, posléze pak pohoří 12 Apoštolů. V podstatě tak pohoří celého národního parku Stolové hory. Vzhledem k těmto panoramatům, výhledům a řízení vlevo, je asi lepší být jen spolujezdcem než řídit. Minimálně pro ostatní účastníky provozu.
Západ poloostrova přímo vybízí k tomu naskočit do kabrioletu (ten jsme neměli), vzít si košík s nějakým občerstvením (ten jsme také neměli) a kochat se jízdou (tou, když jsem se kochal, skončil jsem v protisměru). I přesto, že takřka přímo z oceánu se zvedají skaliska, najdou se místa s písečnými plážemi. Pár menších hned mezi Kapským městem a Camps Bay. Větší se pak nachází přímo v Camps Bay, i s velkou kolonádou s hotely, kavárnami, bary. Dokonce Hard Rock Café tu je. A spousta místních, tradičních Afričanů, prodávajících nejrůznější suvenýry. A.k.a. cetky.
U místní pláže jsme neodolali a zastavili. Krásný výhled na 12 Apoštolů obalených bílými mraky. Ideální místo na to si skočit do vody. Jen kdyby nefoukal nárazový vítr o síle menšího orkánu. Koupačka tím padla. Místo toho jen procházka kolem pláže s tím, že si sedneme někam na kávu, drink. Ve chvíli, kdy z chodníku před jednou kavárnou začaly létat židle, jsme i tuto myšlenku zavrhli. Popojedem.
Až do Camps Bay to byla vyjížďka typu bacha vyhni se komu a čemu můžeš. Evidentně vzhledem k blízkosti centra města a několika menším plážím po cestě se jedná o oblíbenou destinaci pro rychlé úprky z města. Silnice dál na jih, do Hout Bay, je už klidnější. A i s volantem na druhé straně se dá kochat. Pokud vedle vás nesedí někdo neustále dokola opakující, ať koukám na cestu.
Hout Bay leží v menší zátoce. I zde je velká písečná pláž. Nebo spíš pobřeží. A ač je oproti minulé před volným oceánem trošku zakryta, také tu fučelo jak blázen. Ještě tu je menší rybářský přístav, s větší přístavní restaurací. A pán, co krmí tuleně. Nechci ani vědět čím. Ale jestli tuleni pořádají zápasy v sumo, byl to jasný adept na zápasníka. Pán to samozřejmě nedělá jen tak z dobré vůle. Turistům nabízí ať si ho vyfotí. Za nějaký ten Rand (jihoafrická měna, 1 Rand = cca 1,75 Kč). Což je vtipné, protože i přímo v přístavu v centru Kapského města jich můžete vidět spoustu a fotit, jak je libo. Kdyby aspoň uměl žonglovat s míčem na nose. Neuměl.
Doposud to byla nádherná cesta. Pravá krása a zábava pro řidiče začíná až jižně od Hout Bay. Silnice přes Chapmans Peak. Naprostá pobřežní klasika. Jen mít to auto v kabriu. A šálu, čapku, brýle a rukavice proti vichřici. Silnice vytesaná ve skále, takřka přímo nad oceánem. Jedna zatáčka střídá druhou, první půlka vede lehce do kopce – na Chapmans Peak. Za ním už klesá a pomalu se stáčí do vnitrozemí. I v průvodci z osamělé planety se dočtete, že stojí za to si tuhle štreku projet. Nijak to nekazí ani fakt, že si po evropském vzoru za její průjezd zaplatíte. Jako na Brenneru. Nic proti němu, bez urážky, ale tady jsou to lépe vynaložené peníze.
Jen co si užijete tuhle zábavu a krásu, sjedete do městečka Nordhoek. Kde, zase překvapivě, je obrovská písečná pláž. A když píšu obrovská, tak myslím opravdu obrovská. Pakliže není příliv, jen nějakých 200 metrů se jde po písku, než vůbec dojde k vodě. Jak je dlouhá nevím. Dlouhá je dost. K údivu nás obou i tady hrozně fučelo, že jsme došli k vodě, udělali pár fotek, koukli na dva surfaře, nechali si ošlehat lýtka zrnky písku unášené větrem a šli zpět. Ani tady nikdo na pláži nevylehával. Jen pár turistů, běžců, pejskařů a surfařů. To je pro mě ideál plážování. Žádné válení!
Z Nordhoeku se zpět na východní stranu dá jet po silnici Ou Kaapse Weg. Ta vás vyflusne kousíček severně nad Muizenbergem. A vede hezky přes kopečky a skrze přírodní rezervaci Stříbrných dolů. Na závěr výletu si ještě dopřejete výhledů. Jen dejte pozor, abyste nedopadli jako MUDr. Skružný… pane doktore, Vy jste se zase kochal.
Stellenbosch a okolí
Město Stellenbosch, vzdálené necelou hodinku jízdy autem z centra Kapského Města, vábí především tři druhy lidí. Studenty, bajkery a vinaře. Rád bych se zařadil do druhé skupinu, ale při naší návštěvě jsem spadal spíše až do té třetí skupiny.
Ve městě sídlí jedna z nejznámějších a nejprestižnějších jihoafrických univerzit. To se promítá na faktu, že ve městě není kde zaparkovat. I zde, obdobně jako v ČR, platí, že chudí vysokoškoláci nejezdí veřejnou dopravou, nýbrž vlastním vozem. Díky tomu jsme naše auto odstavili asi po 45 minutách usilovného hledání místa k zaparkování. Na jednom z mála parkovišť ve městě. A ještě i na něm jsem parkoval „na prasáka“. Mimo vyhrazená parkovací místa.
Samotné městečko není jen univerzita, byť centrum tohoto asi 150 tisícového města není nijak obrovské. O to víc možná malebnější. Několik starších budov z 19. a počátků 20. století, nějaké to muzeum, botanická zahrada, kostel. Přičemž my opět ani v jednom z uvedených nebyli. 45 minut strávili hledáním parkováním. Nebyl čas nadále ztrácet čas. Spokojili jsme se s krátkou procházkou ulicemi. Kromě zaplavení parkujícími vozidly, poznáte, že se jedná o univerzitní město, dle množství kaváren. A ovšemže, většina z nich v „moderním“ hipster stylu.
Mimo sletiště mladistvé inteligence je město i centrem milovníků horských kol. Respektive jeho okolí. To nabízí nesčetně stezek, okruhů a tras. Jezdí se tu i světový pohár horských kol. Ten tam byl týden po našem odjezdu. A v okolí se často jezdí i slavný etapový závod dvojic na horských kolech – Cape Epic. Ten se v okolí konal dva týdny po našem odjezdu. Martina si oddechla.
Ovšem, co do zdejších končin přivádí nejvíce návštěvníků jsou kopce kolem města, poseté jednou vinicí vedle druhé. Je tedy patrně lepší sem vyrazit jinak než vlastním vozem. Alternativě vlastním vozem s řidičem. Má-li se někdo tak dobře. Jinak, jako v mém případě, se veškeré ochutnávky smrsknou na minimum. Kombinace vysokých teplot, řízení vlevo a požití většího množství vína by patrně dopadla lecjak, jen ne dobře. Naštěstí Martina byla tak hodná a držela basu. Nijak se nerozvášnila v ochutnávání. A já nemusel testovat sílu své vůle. Dalším plusem bylo, že z bílých vín se tu jedou odrůdy Sauvignon a Chardonnay. Ani jedno není můj favorit. Hlavně to Chardonnay mám vysloveně „v oblibě“. Něco jako hudbu Abby. O růžovém víně ani nemluvím a na červené moc chutí není, když je venku 30 stupňů.
Naše kroky, respektive kola našeho vozu jsme nasměrovali do vinařství Tokara. Oblast, kde se nachází právě i Tokara, nám byla doporučena v turistickém centru ve Stellenboschi. Pro její krásnou kopcovitou přírodu s horskými masivy opodál. Paní nelhala. Krajina je opravdu úžasná. Jen naše, či spíš má představa, že se projdeme a zastavíme cestou ve dvou, třech vinařstvích se úplně nepotvrdila. Nějaké vinařské toulky tu patrně lze realizovat, ale spíše je to na popojíždění autem. Případně na kole.
Co říct k samotnému vinařství Tokara? Odborník žádný nejsem, tedy jak kvalitní či dobrá vína produkují, raději nebudu hodnotit. Vynechám-li, že se jednalo o mé ne zrovna oblíbené odrůdy, ochutnali jsme tři druhy, a špatné nebyli. Hlavně v poměru cena/výkon. Lahve jejich vín tu stojí v přepočtu v rozmezí 150 až 300 Kč. Zase, nevím, zda to je běžná cena, zda jsou vína i na jiných vinicích takto levná nebo produkují jinde noblesnější a dražší kousky. Každopádně samotná hlavní budova vinařství Tokara neevokovala dojem, že by šlo o nějaké „low-cost“ vinařství. Žádné starší zemědělské stavení. Moderní budova, kombinace dřevo, sklo, kámen. Vstupní prosklené dveře na čidlo, čisto jak v nemocnici. Čistěji než v nemocnicích.
Pojďme opět sčítat a podtrhávat. Pokud máte dost času a neberete Cape letem světem, pak výlet na vinice kolem Stellenbosche zcela určitě stojí za to. Fungují i agentury, které dělají z Kapského zájezdy na místní vinice. Plusem je, že člověk může více požít. Minusem, že se socializuje v autobuse s dalšími násoskami. Patrně nejideálnější, z mého pohledu, je brzo ráno vyrazit, půjčit si kolo a projet se po okolních kopečkách a vinicích. Večer nazpět. Na kole ve třiceti stupních se to víno vyjezdí raz dva. Jen bacha. I na kole se tu jezdí vlevo. A zrovna tady těch zatáček není málo.
Muizenberg
Muizenberg je místo naší akomodace na jihozápadním cípu Afriky. Jižně, asi 40 minut jízdy z centra Kapského města, v zátoce False Bay. Dalo by se říct na půli cesty mezi Kapským městem a Cape point. Ani na letiště to není daleko, a hlavně se nemusí protloukat centrem města, takže ideální.
Pro místní je Muizenberg spojen hlavně se surfováním. Té části přímo u oceánu, kde jsme bydleli, se také říká Surfers Corner. Od „surfařského koutku“ se na východ podél pobřeží táhne písečná pláž. Až bůh ví kam. Ráno jsem po ní párkrát běžel, ale konce se nikdy nedočkal. Ve spojení s pozvolným klesáním dna a, díky větru, vlnami na denním pořádku, není divu, že o víkendech je pláž plná surfařů.
To, že jste se ocitli v surfařském ráji poznáte i podle toho, že kromě kaváren, restaurací a jedné lékárny jsou v blízkém okolí pláže jen surfařské obchody, půjčovny a školy. Celkově celý Muizenberg působí mladistvým dojem. Kousek opodál od oceánu je část, opět pro změnu i zde, lehce hipsterská. Kde každý pátek večer, v prázdné garáži zvané Blue Birds Garage, probíhá food court market. Tam si u jednoho z mnoho stánků koupíte, na co máte chuť (steak, místní cosi, indické, hummus, sacher dortík, muffin atd.), k tomu do ruky vezmete jedno pivo, či jako místní lahev vína, a dřepnete si na přepravku, sud, lavici ze starých prken. Zkrátka nic extra pohodlného, nic polstrovaného, ale aby to vypadalo a šlo ruku v ruce s trendy dnešní doby. Recyklovat se dá vše. Pro vše najít nové využití. To je „cool“. A ano, jídlo, pití bylo super. O tom žádná. Ale co jsme dojedli, šli jsme radši dál na pivo do normálnějšího baru, kde se dá normálně sednout. I barová židlička byla pohodlnější. A nebojíte se třísky v sedacím ústrojí. No jo, té mladické „divokosti“ už asi jen odsaď podsaď.
Kromě surfů je pro Muizenberg, místní pobřeží signifikantní ještě jedna věc. A to Viktoriánské převlékací kabinky na pláži. Název zní lehce podivně. V originále možná ještě víc – Victorians Bathing Chalets. Jde o malé dřevěné domečky natřené v pestrých barvách. Jeden je tak žlutý, druhý červený, další zelený atd. I tady platí, když si dáte vyhledat na internetu fotky Muizenberg, vybafnou na vás právě tyhle domečky. Jsou již až tak provařené, že je na svém přebalu má i průvodce Lonely Planet.
Pokud si někdo říká, zdali bydlet či nebydlet v Muizenbergu, za mě rozhodně ano. Ke všemu důležitému a zajímavému je to kousek, všude tak „na půl cesty“. Sámošky jsou taky blízko. A večer na jídlo se dá zajít do Tiger’s Milk. To je síť restaurací ve Western Cape. Asi šest provozoven má. Burgery, steaky, TexMex, pizza a několik točených, pardon čepovaných, piv. My v ní byli na večeři myslím pětkrát. Jsme holt gurmáni. Úplní gastro cestovatelé. A po jídle se na pivo, drink dá zajít opodál do The Striped Horse Bar & Grill. Hezký prostor, jen počítejte s tím, že když tu hraje hudba, dost si libují v 80. létech. Dá se to vydržet. Michala Davida tu naštěstí neznají. Na rozdíl od našeho pana prezidenta.
Volnočasové vyžití, řízení vlevo a vysvědčení Kapskému městu
A jdeme do finále. Poslední podkapitola. Do ní zkusím naplácat, co se tak moc do předešlých nevešlo, nehodilo či zkrátka úplně nepasovalo.
Začněme s volnočasovým vyžitím. Toho je v Kapském městě a okolí spousta a spousta. Nejen pro turistu. Vynechám nejrůznější muzea a podobně. To nikoho nezajímá. Zmíním možnosti mému srdci bližší. Sportovní aktivity.
Již jsem psal o mořských kajacích a okrajově o surfování v těchto končinách. Právě surfování je zde velmi populární. My měli to štěstí, že bydleli přímo v centru surfařských nadšenců. S pláží de facto před barákem, ve kterém bydleli. Byť jsme čuměli do dvora (výhled na oceán vyjde až o 300 Euro dráž na týden!). Takže z první ruky. A byť nám to chvíli trvalo, do předposledního dne našeho pobytu, surfování jsme si vyzkoušeli. Začátečnická lekce, hodina a půl, která ale stačí na to, aby se na tom člověk naučil postavit. No upřímně. Nestačí. Asi jsem na tom byl o trošku lépe než Martina, ale že bych se na prkno po 90 minutách stavěl s ledovou jistou, se pravit nedá. Ze začátku je docela kumšt se na tom vůbec udržet vleže. Přičemž samozřejmě pro začátečníky jsou navíc větší, „nafouklejší“ surfy. Ale je to pecka. Jedním slovem pecka. Ani oceán o teplotě asi 16 až 18 stupňů nevadil. Ani děravý neopren. Hodina a půl utekla jak nic. Aspoň mně. Chytlo mě tolik, že hned po návratu do Adidasu jsem začal vyhledávat na internetu spojení „cenově dostupné surfařské dovolené“, „surfařské pláže v Evropě“ atd. Ten sport, nejen že je sexy a holky na surfaře letí (to mě už zajímat nemusí), ale je to i zábava. Minimálně za vyzkoušení stojí!!! A ta hoďka a půl s půjčením prkna, neoprenu a instruktorem vyšla v přepočtu asi na 500 Korun na hlavu. Taky není žádná petarda.
Kromě prknování na vlnách oceánu místní krajina přímo vybízí k cyklistice. Sami místní ji hojně holdují. O víkendu už od brzkých ranních hodin jsou silnice podél pobřeží plné cyklistických nadšenců. Větších či menších skupin. Přičemž ty největší se blíží svou velikostí pomalu pelotonu Tour de France. Zatímco v okolí Stellenbosche vyhrávají spíše horská kola, přímo na Cape, co jsem mohl zpozorovat, to jsou silniční.
Mimo cyklistů po ránu narazíte na spoustu běžců, opět o víkendu podél pobřeží vysloveně davy. Lidé všech věků. Kupříkladu majitelka našeho apartmánu si takhle v neděli ráno šla zaběhnout půl maraton. Vitální menší dáma, tipnul bych mezi 55 a 60 léty. A rozhodně v tom nebyla sama svého věku. Našli by se i starší. Asi to neuběhnou jako Etiopané, když běží ráno pro vodu, ale i tak smekám.
Pro ty, co dávají přednost pomalejším krokům než při běhu, je tu spousta stezek v kopcích, horách pro pěší turistiku. Jen pozor. Jak jsem psal už dříve, nejsou to Krkonoše. Stezka je většinou označena na začátku cedulí a pak musíte doufat, že před vámi nikdo nevyšlapal cestičku do strmé rokle.
Možností k nějakému tomu pohybu, se tu tedy najde dost. Okolí Kapského města je vyhlášeno i svými golfovými hřišti kupříkladu. Nebo spoustu hřišť na ragby zde najdete. Ale k jeho hraní potřebujete už trošku víc parťáků.
A co po dni plném pohybu? Dobrá večeře a pití. Zmiňoval jsem víno, ani to pivo tu nemají špatné. Kromě ležáků i dobrá piva typu Pale Ale. Abstinenti si zde jistě něco také najdou. U vegetariánů a veganů to už asi bude horší. Respektive jet do Jižní Afriky a být vegetariánem je nesmysl největšího kalibru. Masa, hlavně toho hovězího, tu mají obdobně jako v Etiopii mnoho. Na rozdíl od naší přechodné domoviny s ním ale i trošku pracují. Steaky, burgery, sušené maso… ale hlavně ty steaky. Fláky masa. Navíc za hubičku. V restauraci dáte za 300 gramovou svíčkovou s přílohou do nějakých 250 Korun českých. U řezníka se pak klidně prodává kilový rumpsteak asi za 350 Kč. S nadsázkou, maso je tu levnější než zelenina. Vegetariáni, vy raději jeďte někam jinam.
Tolik asi doplnění k trávení volného času. Nyní něco málo k řízení. To se bohužel odehrává, pro nás zvyklé řídit normálně napravo, na straně druhé. Auto jsme si dopředu zamluvili v půjčovně na letišti. Chtěl jsem Forda Fiestu. Dostali jsme Renault Clio. Sice nový model, ale malé auto s minimálním výkonem a snad celé z plastu. Na naše popojíždění v pohodě. Aspoň nehrozilo, moc střihnu v protisměru zatáčku, a bába bude na sra*ku. Znáte to.
Z řízení vlevo jsem měl zpočátku respekt, ne že ne. Naštěstí ho dost usnadnila místní doprava. Značně evropská, nikoli africká. Na červenou se stojí, přednosti dodržují, jezdí v pruzích a tak dále. Navíc, pokud máte i volant na druhé straně, je to intuitivně trošku snadnější než sem dorazit v autě s volantem nalevo. Zpočátku jen místo do středového zrcátka se díváte ven z okénka na výhledy napravo. Sem tam trošku sklouznete víc ke straně. Řazení levou rukou taky občas zadrhne, hlavně podřazování. A sem tam vám spolujezdec nastoupí na místo řidiče, ač nechtěje nijak řídit. Ale jinak se dá zvládnout bez problémů díky klidné místní dopravě. Dokonce jsem ani nevěděl, z jaké strany se dává přednost. Někde jsem četl, že by měla být také zprava, ale smyslu mi to moc nedávalo. Naštěstí jsme se vždy nějak dohodli. Gentlemansky. Anebo rozpoznali můj vyjukaný výraz a radši mě pustili.
Týden řízení vlevo byl bez problémů. Ani jednou do protisměru. I kruhové objezdy, těch jsem se bál nejvíc, bez průšvihu. Jediné negativum, co se událo, že nám někde ukradli umělý kryt díry v nárazníku. Ve vyšších verzích tam má být patrně světlo, ale na nižší přeci nebudou dělat jiné nárazníky. Stačí umělá krytka. Kterou každý lehce rukou vyndá. Půjčovna to naštěstí nijak ani neřešila, když zjistila, že tam opravdu žádné světlo být nemá a nebylo. A jediné namále jsme měli těsně před vrácením. Ne mou vinou podotýkám. Odjížděli jsme od čerpací stanice výjezdem, který vede právě k půjčovnám aut u letiště a nikam jinam. Tudíž tam asi moc aut běžně přes den nemíří. S tím asi počítal i jeden řidič, když do mě skoro nacouval. Dokonce už i já jsem použil klaksonu. O kterém často s gustem říkám, že je pro malomocné. Z toho vidíte, jak těsné to bylo. Ale přežilo se bez škrábnutí a auto jsme v pořádku vrátili. Jen se zpocenými zadky.
Finální sečteno podtrženo Kapskému městu. Výborné. Tohle město, celý jihozápadní cíp Afriky stojí za to navštívit. Každému se tu musí líbit. Když ne vše, aspoň něco. A jestli se najde někdo, komu nic, pak je zvrhlík.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/OuV1N73ATgAzayEb2