No, a protože v Etiopii nuda je, museli jsem zase někam prchnout. Na přelomu dubna a května na necelé dva týdny do Namibie. Objevovat německou stopu v Africe. I když Němci samotní pro nás rozhodně nebyli tím největším lákadlem.
Na začátek, jak velí tradice, si pojďme sfouknout pár letmých informací o Namibii. Republika Namibie se rozprostírá v jihozápadní části afrického kontinentu. Na jihu hraničí s Jihoafrickou republikou, na východě primárně s Botswanou. Tudíž po návštěvě těchto dvou krajin a Zimbabwe (Viktoriiných vodopádů) se jedná o další díl do naší jihoafrické mozaiky. Rozlohou více jak 10x převyšuje rozlohu ČR. Tu snad každý zhruba zná. Nicméně co do počtu obyvatel zaostává, jelikož v Namibii žije něco málo přes 2 a půl milionu lidí. Oproti etiopským 100 milionům balzám na duši. Hlavním městem je Windhoek, s populací zhruba 350 000 obyvatel. Měnou zde je Namibijský dolar, ale bez problémů zde zaplatíte i Jihoafrickými randy. Častokrát vám z bankomatů vypadnou právě randy. Věta typu „jé, oni mají taky na bankovkách Mandelu“ se tedy minula účinkem. Nemají. Jen je bez problémů používají. Jejich dolar drží směnou hodnotu, kurz dle randu. Nevím, jak se tomu ekonomicky odborně říká. Zkrátka to mají 1 ku 1. A když hupsne rand, hupsne i Namibijský dolar.
Oficiálním jazykem v zemi je angličtina. Což je pro všechny turisty, mimo těch pocházejících ze země galského kohouta, ku výhodě. Mimo angličtiny se často hlavně ve městech, turisticky zajímavých místech domluvíte i německy. Pokud německy mluvíte. Sebevědomě jsem to zkusil párkrát. Ale stejně jako např. v Rakousku mé snažení dehonestovalo, že se mi odpovědí nazpět dostávalo v angličtině.
Důvod, proč se v Namibii kolikrát domluvíte i řečí schnitzelů je vcelku prozaický. Namibie byla od roku 1884 německou kolonií. A ačkoli po první světové válce padla do rukou Jižní Afriky (či v podstatě Britských spárů, chcete-li), na rozdíl např. od Tanzanie, další dřívější německé africké kolonie, vliv Německa je tu stále patrný. Koneckonců názvy jako Lüderitz, Spitzkoppe, Brandberg a podobné hovoří za vše.
To bychom tedy měli angličtinu a němčinu. Aby to nebylo tak jednoduché, na území Namibie žije i několikero, řekněme už tradičnějších (min. barvou pleti), kmenů. A de facto snad každý z nich má taktéž svůj jazyk. Přičemž mnohé spadají do skupiny tzv. „klikacích jazyků“. Nejznámější je jazyk Khoisan. Jako čeština má své proslulé „Ř“, některé africké kmeny mají své proslulé „kliknutí“. Což je i důvod, proč se o nich zmiňuji. Konkrétně pět. Nejedná se o žádné hlásky. Spíš citoslovce. Jazykem v puse vytváříte zvuky ala „klik“, „klok“, které v podstatě suplují hlásky, slabiky. Nejsignifikantnějším je asi zvuk, jako byste imitovaly dusot koně. Aby nedošlo k mýlce, celé věty a slova nejsou jen o těchto zvucích. To zase ne. Oni to prokládají v podstatě běžnou hláskovou artikulací. Ve finále pak čtení souvislého textu zní jako beat-box. Pro ilustraci si na youtube.com stačí vyhledat videa „Khoisan click language“.
Plán cesty
Čím však Namibie láká nejvíce, je svou krajinou. Její rozmanitostí. Máte tu pobřeží oceánu, pouště, hory, zelené a zalesněné plochy. A samozřejmě i spoustu zvířátek. Jen vzhledem k rozloze země, na procestování každého zajímavého místa by byly třeba minimálně 3 týdny. My měli necelé dva. Proto jsme vynechali jih a spokojili se středem a severem země. Byť úplné severní hranice také nedosáhli. Mnohé zajímavé v tom snad i tak zahrnuto bylo. Poušť, pobřeží, hory, skalní malby a národní park Etosha. Alespoň rámcově a pro představu si dovoluji přiložit malou mapičku.
Jelikož už máme svůj věk a punk v nás patrně definitivně odezněl, jestli někdy byl, měli jsme vše dopředu zařízené. Tzn. půjčení vozu a ubytování na každém místě. Dá se brázdit i se stanem, který v případě potřeby můžete rozbalit i přímo na autě. Mimo kempy kvůli vaši bezpečnosti bych ani jinak neradil. My jsme každopádně dali přednost apartmánům, chatkám nebo už aspoň předem postavenému stanu, hezky na zemi a s postelí.
Celé jsme dopředu řešili, hlavně tedy Martina, a teď si dovolím menší promo, s agenturou Cardbox Travel Namibia. Vše, na čem jsme se dohodli a domluvili se, bylo do puntíku splněno a zařízeno. Nám už stačilo jen si načíst materiály, co kde dělat. Ano, zase Lonely Planet hlavně. Byť pro Namibii nedoporučujeme. Zde nás dosti zklamal. Neříkám, že jindy to je hitparáda, ale asi už u nás funguje návyk a nechuť se orientovat v jiných průvodcích. Nějaké informace jsme pak načetli na internetu. Zbývalo jen koupit letenky a odfrčet. Etiopské aerolinky mají přímý let, jak jinak, značka ideál.
Takže hurá k zápiskům z naší cesty. A protože se mi za A nechce stále psát stejně a za B si na cestách svědomitě (ano svědomitě, by učitelky ze školy čuměly) vedu deníček, i popis cesty bude nudně den po dni.
DEN 1.
Pátek, 27. duben 2018, a začátek našich namibijských toulek. Let z Adidasu do Windhoeku přinesl opět smíšené pocity. Na jedné straně povýšení do business třídy. A to je jako fajn, ne že ne. Na druhé straně ne úplně plánované mezipřistání někde na území DR Konga. Únos to naštěstí nebyl. Jen dotankování paliva. Protože vzhledem k menšímu počtu účastníku zájezdu se na poslední chvíli letadlo měnilo za menší. Koneckonců to byl i důvod, proč jsme povýšili do businessu. Plus, že Martina je držitelkou stříbrné karty etiopských aerolinek.
Mezipřistání nám sebralo asi dvě hodinky. Další hodinu a půl trvalo na letišti projít vízovkou (podotýkám, že víza je třeba mít předem, na letišti se nedávají), vyzvednout zavazadla a vypůjčit si zarezervovaný vůz. Hlavně na svou tašku jsem čekal asi 40 minut. Takže hned na začátku Namibijci přihřáli Etiopanům polívčičku, že jejich bordel na letišti není výjimečným. Ač na Komorách to umí též, v Tanzanii, v Istanbulu… raději toho nechám.
Ve finále jsme na cestě byli někdy od 7 hodin ráno asi do 17:30. Počítám čas od vyražení z bytu do doražení na místo prvního noclehu ve Windhoeku. Na to, že od nás to je na letiště ráno asi 10 minut a let je přímý, necelých 6 hodin, a z letiště do našeho ubytka ve Windhoeku to bylo něco málo přes 30 minut, to byl slušný výsledek. Nějaká rychlá prohlídka města se nekonala. Jen rychlé nakoupení zásob na dny budoucí. Tzn. vody, ořechy, tyčky, banány, jablka, sušené maso a mango. Potraviny, co by chvíli v autě a teple mohly vydržet. Byť se cesta takhle protáhla, ve finále nutno říct, že v tom businessu byla snesitelná. Ty průtahy vyšší třída zmírnila. A pak ta zmrzlina Magnum. Co jsem si hned v normálním supermarketu koupil.
Ještě se vrátím k půjčení automobilu. Skromní jsme úplně nebyli. A mně se splnil jeden z řidičských snů. Ne, Lamborghini to nebylo. S tím bychom v Namibii asi daleko nedojeli. Vypůjčili jsme si vůz, co přežije doslova všechny možné pozemské živly. Toyotu Hilux. Pro neznalé, velký terénní pickup, který na silnici žere stejně jak v terénu (tzn. hodně) a podélné parkování ve městě se s ním stává noční můrou a příčinou nepříjemných pocitů ve spodní půlce těla. Ale na druhou stranu zase projede vše. A vydrží vše. Aspoň se to o něm říká.
Samozřejmě je možné si v Namibii vypůjčit běžnější vůz, sedanového typu. Osobně bych ovšem nedoporučoval. I když také může stačit pro ježdění na místních komunikacích. Nicméně nemalá část i z hlavních tahů je štěrková, písková. Pokud se tedy nechcete trmácet rychlostí 40 kilometrů za hodinu a vytřásat si všechny kosti z těla, vůz s vyšším podvozkem je rozhodně vhodnější volbou.
A poslední poznámka k řízení v Namibii. Stejně jako v JAR, se i zde řídí na levé straně vozovky. To ten britský vliv. Kdyby tu Němci vydrželi o chvíli déle, mohlo tomu být jinak. Ač tady to většinu času žádný velký ořech nebyl. Na prašných silnicích se stejně víceméně řítíte prostředkem, abyste z ní nesjeli. Vozů na komunikacích taktéž potkáte pomálu. Často spíš jen další turisty ve velkých Hiluxech, Land Cruiserech a jim podobných vozech. Z JAR jsem navíc už na volant napravo byl také vcelku zvyklý, ani to nevadilo. Jen mě malinko děsilo to případné parkování ve městě. V nejhorším holt pařížský styl, říkal jsem si. Na „ťuknutí“. Nebo jak trefně poznamenal můj kamarád Kuba, s Hiluxem nějaké parkování řešit netřeba. Místo si udělá vždy. Auto za sebou odklidí.
DEN 2.
Sobota, 28. duben 2018. Hned ráno po snídani házíme tašky do auta a vyrážíme na jih od Windhoeku. Cestou se ještě stavíme u Christuskirche. Luteránského kostela z počátku 20. století ve Windhoeku. Asi jediná věc, co stojí v hlavním městě za vidění a fotku. Jinak je to taková větší vesnice.
Prvních 100 kilometrů na jih je asfaltová silnice. Nuda. Proč jsme si půjčovali Hiluxe?? To se však po první stovce rázem změní. A zastávce u čerpací stanice Shell. Ano, pecka. Mají tu Shellky i s obchodem. Takže radši dotankovat, zmrzka Magnum a frčíme dál. Směr naše ubytování Tsauchab River Camp nacházející se v blízkosti národního parku jménem Naukluft. Plán byl tedy takový stavit se cestou někde a udělat nějaký menší „hike“. Lehce neurčitý tedy. Zkrátka na procházku v parku. Avšak díky mé svědomité přípravě jsem měl i nějaké mapky a tipy vytisknuté.
Silnice k národnímu parku a potažmo kolem něj už byla štěrková. A poté, co mi auto dvakrát malinko ustřelilo jsem pochopil, že tady si asi při řízení nebudu v jedné ruce přepínat hudbu na mobilu a v druhé k tomu přikusovat jablko. Ale zase tak strašné to nebylo. Stačilo „jen“ pořádně držet volant a dávat bacha – tu nějaká ďoura, vyschlý brod, tu nějaké zvíře přes silnici. Zvířat tedy moc zase nebylo, ale mohlo být, že? Ani čtyřkolku jsem zapínat nemusel. A vyschlé brody fungovaly místo horské dráhy. Obecně platí, byť je cestování po Namibii vcelku náročné, možná více než kde jinde otřepané klišé, že i cesta je cíl. Jak mi ráda a často z pozice spolujezdkyně Martina připomínala. Ta krajina je zkrátka úžasná. A neustále se měnící.
V prvním dnu byla také pro nás asi tím zajímavějším. Rozhodně zajímavějším než první zastávka a takřka 10 kilometrový okruh. Ten se moc nepovedl. Kromě protažení nohou a propocení trička, toho moc nenabídl. Jmenoval se sice Zebra Trail, ale žádného koně v pyžamu jsme na něm nespatřili. Jen výhledy na skaliska. Bohužel jsme zastavili u něj, u prvního, kolem kterého jeli na kraji národního parku. Vedl od farmy Büllsport. Možná by dle názvu někdo nepoznal, ale vlastněné německy mluvícími občany bledé pleti. Kteří nám sice nějaké informace dali, zkásli nás, ale jinak ochoty moc nepobrali.
Od nich se naše cesta stáčela více k západu a podél Naukluft národního parku jsme ještě chvíli jeli do našeho ubytování. Naukluft je skalní oblast, která neláká ani tak faunou, jako spíš flórou a přírodou obecně. Nabízí různé pěší traily zhruba od 10 kilometrů do nějakých 21. A takový Olive Tree Trail zní dle popisu moc pěkně. Navíc se nachází přímo v srdci parku. Škoda, snad příště.
Takhle jsme zase ještě stihli menší, asi 4 kilometrový okruh při západu slunce. Quiver Tree Trail, přímo z naší noclehárny Tsauchab River Camp. Hezký výhled do krajiny, na západ slunce. Romantika. Hlavně já jsem ocenil. Na cestě je možné narazit na stromy Quiver. Stromy, kterým větve rostou kolmo vzhůru. Nikdy předtím jsem neviděl. A jak vidno, ani neumím moc popsat. Radši přikládám fotku.
Naše ubytování byl malý domeček, asi 800 metrů od hlavní části kempu. Recepce, restaurace. Takto rozseté po okolí byly všechny. Všehovšudy asi 15 domků. Žádný soused vám tedy nečumí do ložnice. Nebo do koupelny. Tam si ostatně čučíte sami. Takové jediné minus. Domky díky tomu působí vzdušněji, ale přeci jen by mezi postelí a koupelnou, obsahující i WC, mohly být alespoň třeba dřevěné korálky. Mohli jsme si tak ušetřit rozhovor – Martina: „Nechceš jít na chvilku ven?“, já: „A co tam jako budu dělat?“, Martina: „Tak jinak, mohl bys jít na chvilku ven prosím?“, já: „Proč“, Martina: „Běž ven!!“. Chytrému napověz, hloupého trkni.
Co tak ještě říct k našemu kempu? Že měl nejmenší bazén, co jsem kdy viděl. Cedule s nápisem swimming pool byla v tomto kontextu opravdu vtipná. Nejzajímavější věcí na něm tak byla sbírka starých vraků a umění, sošek z různého starého haraburdí. Ty lemují příjezdovou cestu a minimálně je to opravdu vtipné. Pak tu měli dva domestikované springboky a majitelem byl samozřejmě Němec. Osoba německy mluvící. K němu, a nejen k němu ale obecně všem malá poznámka. Nemyšlená nijak zle. Nerad bych si to rozházel u své německé větve rodiny. Ale byli to vesměs vždy, s prominutím, příkladní staroněmečtí studení čumáci. To znamená, že vše fungovalo, bylo „pünktlich“, ale nějaký úsměv navíc, otázka, jaký jste měli den, mohu Vám něco doporučit za aktivity v okolí…. To ne. Pokud chcete nějakou informaci, musíte to z nich vypáčit.
DEN 3.
Neděle, 29. duben 2018. Povýšili jsme intenzitu naší dovolené. Budíček o půl šesté, rychlá káva, popadnutí balíčku s jídlem a před 6. hodinou ranní hurá směr poušť Namib. Konkrétně do místa zvaného Sossusvlei. Údolí, solná pláň uprostřed pouště obklopená písečnými dunami do červena zbarveného písku. Jedna z hlavních atrakcí Namibie.
Cesta z našeho kempu k bráně národního parku Namib Desert trvala asi hodinu. Na to, že se jede celou dobu po štěrku, slušný čas. Asi zafungoval fakt, že když ve tmě člověk nevidí, kam by mohl s autem hupsnout, nechává v klidu nohu na plynu. Brány parku otevírají s rozbřeskem. Což není moc přesný časový údaj. Ale mělo to být někdy kolem sedmé. Ve finále bylo asi 10 minut po sedmé. Přičemž samotný vjezd do parku minout nelze. Hned v 7 hodin ráno před ním stojí pěkná kolona. A než se brány otevřenou, celou kolonu projde pán s deskami, zapíše si poznávací značky, počet pasažérů, aby vás s tím při vjezdu neotravovali a nestáli jste tam ještě další hodinu. (kasírování bylo taktéž až při odjezdu) V Namibii totiž všude, ať jde o ubytování, národní parky, musíte vyplnit jméno, SPZ vozidla, zemi odkud pocházíte, odkud jedete a kam dál pojedete. Aby vás velký bratr nemusel sledovat, tak se mu takhle sami napráskáte.
Důvod, proč bylo hned po ránu natřískáno, je prostý. Vlastně je jich víc. Zaprvé zažijete svítání v poušti, a to jsou pak ty barevné duny ještě malebnější. Zadruhé, někdy od 10. hodiny tam začíná sakra pálit slunko a stínu nebo jezírek k osvěžení tam moc nepohledáte. Výjimkou může být dešťová sezóna. Je-li hodně intenzivní, některá údolí mezi dunami se vodou zaplaví. To náš případ nebyl. My vodu z bot vylévat nemuseli. Jen vysypávat kila písku.
Od hranice parku do slavného údolu Sossusvlei je to ještě asi 65 kilometrů. A světě div se. Po asfaltové silnici. Co by pro turisty neudělali. Asfaltová silnice v kombinaci s honbou za prvními paprsky zapříčinila to, že značky podél silnice omezující rychlost na 60 kilometrů v hodině se staly čistě dekoračními.
Cestou lze zastavit na výhledy, fotky, ale vysloveně místo, kde by člověk mohl vylézt z auta a jít na kopec písku je pouze jedno. Duna 45. Hezký, lehce sci-fi název. Je to jediné oficiální místo. Teoreticky můžete kamkoli, ale místní by to asi neradi viděli. Shánět pak turisty někde mezi dunami písku se jim moc nechce. Nedivím se. Něco jako když Čech přijede do Tater.
My jsme však Dunu 45 rezolutně minuli. Už u ní stál autobus asijských turistů a několik dalších aut. Dojeli jsme až na konec asfaltky, kde v podstatě začíná Sossuvlei a kde je parkoviště pro vozidla s pohonem dvou kol. Případně pro ty, co si nevěří dál jet svou čtyřkolkou. Ti mohou odstavit vozidlo a využít služeb místních Land Cruiserů. Plus odsud vede ještě cesta na Hidden Vlei. Méně malebné, a tudíž i méně atraktivní údolí, solnou pánev.
My ale měli Hiluxe. Nebylo, co řešit. Zapnul jsem pohon na všechny čtyři kola a hurá do písku. Rallye Dakar. Jako v televizi. Paráda. Prvních pár set metrů a předjel jsem dvě auta. Viděl jsem se jako monsignor Peterhansel (Frantík, který už tolikrát, nejen v autě, vyhrál Dakar, že sám to už přestal počítat). Dalších pár set metrů a…a…a… zapadli jsme. Peterhansel neboli já, udělal školáckou chybu. Jeho navigátor neboli Martina, pronesla zvýšeným hlasem pozor. Už ne moc na co. Instinktivně jsem povolil nohu z plynu a začal se koukat kolem sebe, kde, co. Pro neznalé řidiče, tedy i pro mě vlastně, malé vysvětlení. V hlubším písku musí být kola stále pod tahem. Jinak je to stejně „chytré“, jako si čistit zuby Savem. Ti, které jsem slavně předjel, mi to teď neslavně vrátili. Ve finále musel zastavit opodál řidič místního Land Cruisera pro turisty, co se tohle jet báli. Sedl za volant, my s Martinou do něj párkrát strčili a byl venku. Automaticky nám Hiluxe odstavil a že nás doveze. Rezolutně jsem odmítl. Nikdy. To dojedu. Na korbu a nechat se odvézt, to nikdy. Znovu jsme vyjeli a za zvuku hlasu v mé hlavě říkajícího mi „nesundávej nohu z plynu, debile“ dojeli do cíle. Pár aut opět dojeli. Ale ti, co mě zpětně předjeli po zapadnutí, měli mezitím v sobě na parkovišti už nejspíš menší svačinu a lahev Beaujolais.
Odsud, ze středu Sossuvlei, se nachází v dochozí vzdálenosti necelého kilometru údolí Dead Vlei. Dno bílé, vyprahlé se suchými stromy, kolem dokola lemováno červenými dunami písku. Malebné, až oči přecházejí. Ze všech těch dun a údolí je právě toto pomyslným „nej“. Dle toho taky vypadá. Z parkoviště vede průvod lidí jak na 1. máje. Naštěstí Dead Vlei je dostatečně velké, tedy se lidé na místě vcelku rozptýlí. Navíc spousta z turistů využívá atrakce v podobně přilehlých písečných dun. Atrakce v tom smyslu, že leze po jejich hřebeni nahoru, aby je pak sbíhali kolmo dolů. Na tu nejvyšší jsme až nešli, jen kvůli sbíhání nám přišlo zbytečné se tam plahočit pískem, ale na jednu za zadky a před čely dalších turistů také šlapali. Jen pak raději už jen fotili, fotili a fotili. Dead Vlei je přesně ten druh místa, kdy děkujete za digitální fotoaparát a paměťové karty. Fotit na film, 24 snímků je do minuty pryč a může se jet zas domu.
My se tady, nejen, díky výdobytkům moderní civilizace zabavili přes dvě hodiny. A to tam kromě písku a sucha nic není. Ale je to paráda náramná. Po nějakých 2 a půl hodinách jsme byli zpět u auta. Asi po páté vysypali z bot písek, to je jako uklízet Augiášův chlév, dali svačinu a jeli zpět. Zase skrz písek. Tentokrát už bez zaváhání. Zastavili na parkovišti pro dvoukolky a posery, a šli se podívat ještě na Hidden Vlei. To už bylo asi 2 kilometry daleko. V písku. Na přímém slunku. Někdy kolem 11. hodiny. Martina mě zase jednou měla tuze ráda.
Ačkoli mi může i děkovat. Dostala totiž spásný nápad. Než pořád se bořit v teniskách a nabírat si písek, že půjde bosa. A pro sicher si nechá v batohu žabky. Ani ne v polovině cesty už jsem slyšel, jak ten písek pálí. Šokující zpráva. A zhruba v polovině cesty jsme již absolvovali anabázi s obouváním tenisek, které jsem ji pomalu násilím vnutil, ať si s sebou vezme. Přičemž o anabázi se jednalo z toho důvodu, že obout se ve stoje na úpatí písečné duny, aniž by si člověk nabral hned písek do bot, potažmo ponožek, nebo všudy přítomné mravence, je poněkud krkolomné. A ne zrovna jednoduché.
Co šlo považovat za výhodu naší cesty k Hidden Vlei bylo, že tam nikdo jiný nešel. I to Martině přidalo na optimismu. Až u údolí jsme narazili na dvojici. Pár. Stejné blázny. I když z Německa. Z Hamburku. Konkrétně z čtvrti St. Pauli, soudě dle dresu, který měl pán na sobě. Nebo minimálně fanoušek. To se pak nelze divit. Pokud dotyčný pán přežil pár let nazpět 3 noci v St. Pauli, tak už přežije všechno. A trocha písku a slunka ho nerozhodí.
Cestu zpět jsme také ještě nějak zvládli. Na parkovišti vysypali písek z bot, skočili do auta a pomalu jeli zpět. Pomalu píšu záměrně, protože jsme se museli samozřejmě zastavit u Duny 45. Martina si to strašně přála. Přála si tak moc u ní zastavit, že ani nahoru nelezla a kochala se výhledem na ní. Já samozřejmě musel, by jinak nešlo. Ale nijak dlouho jsem jí dole stepovat nenechal. Navíc tam byl i košatý strom, pod kterým měla příjemný stín. Takže idylka.
Po chvilce jsem byl dole a už se opravdu vraceli k bráně. Ale z národního parku ještě nevyjížděli. Na jeho kraji se nachází Sesriem Canyon. To už není poušť. Skalní kaňon v zemi. No spíš taková proláklina. Slovy klasika, pěkné to bylo, ale že bych to musel vidět znova. Ale vážné. Podívaná to je. Jen ne už tak netradiční pro našince jako ony písečné duny. Navíc po X hodinách na slunku se člověk spíš těší na studenou sprchu a vychlazené pivo, než na koukání po skalách a kamenech. A procházení se kaňonem, proláklinou. Nicméně když už jste v těchto končinách, vynechat to, by škodou rozhodně bylo.
DEN 4.
Pondělí, 30. duben 2018. První, víceméně transitní den. Museli jsme se přesunout do Swakopmundu, městu na pobřeží Atlantského oceánu, což mělo být minimálně 5 hodit jízdy. Plus cestou jsme měli pár nápadů na krátké zastávky typu vylézt z auta, protáhnout se, udělat pár fotek, přijmout nebo i vyloučit nějaké tekutiny, a jet dál.
Cesta z počátku na sever, podél Namib pouště. Přes ní by to asi bylo do Swakopmundu kratší, ale jaksi tam není žádná silnice. Ta, kterou jsme jeli my, a dá se říct šlo o hlavní tah od Naukluft národního parku k pobřeží, byla štěrkového charakteru. Někdy v pěkném stavu, hlavně když byl člověk více ve vnitrozemí a mezi kopci. Jakmile se přiblížil hranici pouště, přibylo malinko písku, prachu a hlíny.
První zastávkou bylo městečko Solitaire. No i když městečko, nevím. Dle fotek na internetu by to mělo vypadat jako opuštěné městečko plné starých vraků aut uprostřed polopouště. Vše zaváto pískem. A mezitím „old-school“ čerpací stanice. Realita je malinko odlišná. Jde de facto především o motorest s čerpací stanicí. Vraky vozidel tu jsou, to ano. Ale v podstatě naskládány na pár metrech čtverečních. I to v kombinaci s jablečným koláčem, který tu dělají a který velebí každý průvodce, stačí, aby parkoviště bylo plné aut a autobusů. Představovali jsme si to zkrátka trošku jinak. Pár fotek tedy udělali, místo jablečného koláče si koupili zmrzlinu, netradičně Magnum, a jeli dál.
Kromě čerpací stanice, které v Namibii rozhodně nejsou na každém kilometru jako na D1, se v Solitaire potkává i více hlavním pozemních komunikací. Tj. vlastně další důvod, proč při zastávce zde, si přílišné soukromí užívat nebudete. Cesta ze Solitaire dále na pobřeží byla stejného rázu. Stejného povrchu. Jen přibylo vozidel. Už jsme nepotkávali auto každou půl hodinu, ale třeba každých deset minut. Cesta se také začala pozvolna stáčet k západu a protínala severní kraj národního parku Namib. Ten už není úplně pouští. Vyprahlý tedy je, ale jedná se spíš o skaliska a hornaté útvary než písečné duny. Díky tomu cesta zde nabízí několik míst k zastavení a výhledům. Pokud na ně ovšem chcete zajet, měli byste mít zaplacené povolení. Hlavní komunikace je bez zpoplatnění, ale jakmile sjedete pár metrů, všude máte značky jen se zaplaceným povolením. Ale kde ho zaplati, to už nepíšou. Resp. spoustu povolení je třeba vyřizovat ve Windhoeku. A to bylo teď trošku z ruky. Nezbývalo než se oddat malé rebelii. A zároveň připojuji politování, že státu Namibie dlužíme nějaké drobné.
Konkrétně nejspíš 170 Namibijských dolarů. Což je asi 300 Korun českých. Vstupy do národních parků, rezervací jsou v Namibii vždy stejně drahé. Tzn. 80 Namibijských dolarů na osobu/den, 10 na vozidlo/den. Je to malinko zvláštní, že jsou takto na stejné úrovni, protože např. Sossusvlei nebo Etosha, kam míří davy turistů, stojí stejně jako malé zapadlejší parky a rezervace. Něco jako byste museli za přístup do Brd zaplatit stejně jako do Yellowstoneského parku.
Po projetí národního parku Namib se již silnice blíží pobřeží. Konkrétně městu Walvis Bay. A začíná silnice. Tedy asfalt. Ještě těsně kousek před městem se nachází Duna 9. V okolí samostatný větší trčící kopec písku. Fungující hlavně jako atrakce. Na parkovišti u něj k vám okamžitě někdo přiběhne a začne nabízet jízdu na čtyřkolkách, kole, prknování na písku apod. Asi kdybychom den předtím nebyli v Sossusvlei, užili bychom si to více. Takto stačilo krátké protažení a pokračování do Walvis Bay.
Walvis Bay je městečko na pobřeží jižně pár desítek kilometrů pod Swakopmundem. Ještě na začátku 90. let minulého století patřilo pod Jihoafrickou republiku. Nyní tedy již pevně součástí Namibie. A jak ho popsat? Co jsme mohli vidět, jestli každá země má své město/místo, kde žijí bohatí a slavní, pak je to v Namibii právě Walvis Bay. O honosné vilky a rodinné domy tu nouze není. Nutno ovšem říct, že některé vkusné a architektonicky zajímavé. Min. na Afriku věc ne zcela běžná. Kromě tohoto Walvis Bay nabízí promenádu podél oceánu, kdy na jejím jižním kraji se dá dojít až do zátoky nabízející možnost spatřit plameňáky. Jednoho jsme viděli. Hejno nám bohužel v dálce vyplašil jiný turista, který si nejspíš řekl, že ptáci nejsou plašší a není problém s mobilem dojít až přímo k nim a udělat si s nimi „selfíčko“. Milý neznámý – jsou. A díky. Aspoň toho jednoho jsme viděli a vyblejskli. Lepší než nic.
Z Walvis Bay je to už jen zhruba půl hodinka jízdy po asfaltové silnici podél pobřeží do Swakopmundu. Ubytovaní jsme byli kolem 4. hodiny odpolední a zbyl tak čas na prohlídku městečka. Upřímně, ono moc co prohlížet zase nebylo. Respektive město zajímavé je, minimálně v rámci Afriky rozhodně. Má svá zákoutí, kde si připadáte jak v Bavorsku. A to je na Afriku jistě zajímavé. Pro někoho, kdo má Bavorsko celý život „za rohem“ zas už tolik ne. Ale měli jsme krásné ubytování ve Swakopmund Luxury Suites, přímo v centru, kousek do přístavu a na pobřeží, všude kolem spousta hospůdek a restaurací. A jelikož jsme za sebou měli dvě noci, a hlavně nás jich ještě mnoho čekalo, ve skromnějších podmínkách, jednalo se o fajn zpestření trochou toho komfortu.
DEN 5.
Úterý, 1. květen 2018. Swakopmund, jak již bylo zmíněno, jako město samotné zas až tolik možností vyžití nenabízí. Je ovšem centrem adrenalinových sportů v Namibii. To znamená, pokud si chcete třeba sjet nějakou písečnou dunu na snowboardu (nebo sandboardu?), tady k tomu máte ideální příležitost. Stejně tak k nějakým jízdám na čtyřkolkách, přeletech v letadlech, zkrátka k vyžitím jak na souši, tak oceánu. Avšak co je značnou nevýhodou, že pro mnohé z nich na místě nenajdete žádné kanceláře agentur a musíte si tak zařizovat, rezervovat dopředu.
Na rozdíl od Kapského města nebo Viktoriiných vodopádů jsme žádnou atrakci nevyzkoušeli. Ve finále asi bohužel. Měli jsme naplánované dvě noci ve Swakopmundu a den mezi nimi se rozhodli využít k cestě podél pobřeží na sever. Hlavním cílem bylo místo zvané Cape Cross, vzdálené asi 2 a půl hodiny jízdy autem. Vesměs po asfaltové silnici, jen sem tam lehce zaváté pískem. S představou toho, že podél pobřeží bude spousta míst, kde se bude dát zastavit, projít po pobřeží a vidět nějaký z těch slavných lodních vraků, kterých má být uvízlých u pobřeží spousta.
Nějaké velké výhledy a toulky po pobřeží vzaly rychle za své. Valnou část cesty panoval podél pobřeží opar, kdy bylo vidět zhruba na 50 až 100 metrů daleko. Jinými slovy bílá tma. Žádné velké teplo také nebylo. Naopak, Swakopmund a pobřeží dosti připomínalo Muizenberg v Kapském městě. To znamená chladnější počasí, vítr a místo tílka a trička na sobě mikinu a dlouhé nohavice. Jeli jsme tedy rovnou na Cape Cross s tím, že zastávky případně cestou zpět.
Cape Cross, jak samotný název napovídá, je malý mys na pobřeží Atlantiku. To by objasňovalo slůvko Cape. Přízvisko Cross nese z důvodu, že se na něm nacházel starobylý kříž (z roku 1486), který byl svého času Němci, roku 1893, sebrán a odvezen do Němec, vystaven v Berlíně. O 2 roky později, aby se neřeklo, nechali Němci (Wilhelm II.) vztyčit opodál od originálního místa jeho repliku. Kromě latinských a portugalských nápisů, které se nacházejí na originále, si repliku dovolili doplnit i o nápisy německé. V 80. letech minulého století pak byla na původně původním místě vztyčena replika druhá, více připomínající originál. Bez povídání v němčině. Financována z peněž víceméně soukromých donorů. Veškeré snahy o navrácení originálního originálu z Berlína vyšly vniveč. Škoda. Mohly tam stát kříže tři. Jako v té písničce. Takto tu stojí jen dva.
Nicméně kříže nejsou to hlavní, co sem láká turisty. Tím jest tulení rezervace. A těch tuleňů je tam fakt sakra hodně. Nějaké zídky, plůtky nerespektují a válí se všude možně. Na parkovišti, chodníčkách, zkrátka žádná kázeň. Navíc toho ruchu, bordelu, co dokáží tisíce tuleňů vyprodukovat, hrůza. O tom zápachu ani nemluvě. Ale vtipní jsou a pokoukání na ně je pěkné též, o tom zase žádná.
Jen je škoda, že člověk dojede autem až k nim, nasedne a zase jede zpět. Celý mys není nijak obrovský, ale nabízel by možnosti jít i po svých. Pobřeží je úžasné. Když je tedy něco vidět. Plus po něm běhají i jiná zvířátka, např. šakali. Takže nuda by to být nemusela. Bohužel to dovoleno není. Jelikož se jedná o rezervaci, zaplatíte standardní vstupné (80 + 80 + 10 dolarů) a dostanete povel, jeďte po cestě dál. Žádnou velkou vstřícnost jsme opět ani zde nepotkali.
Dotazy, co se dá v okolí ještě zajímavého vidět, co by nám tak mohli doporučit, jsme si nechali do lodge, ubytování v těsném sousedství Cape Cross. Zde už ochotnější byli, ale upřímně jejich tipy ve finále za moc nestály. Jeli jsme ještě pár kilometrů na sever, abychom se posléze rozhodli to otočit zpět. Cestou zpět zkusili pár zastávek, ale víceméně se jednalo o prázdné kempy na pobřeží nebo rybářské odbočky k oceánu. Vlastně až ta jedna poslední nám vyšla. A alespoň jeden uvíznutý vrak jsme viděli. Vrak lodi Zeila. A těsně před Swakopmundem zastavili u laguny plné plameňáků. Ovšem tam asi nebyl úplně povolen přístup, vzhledem k přítomnosti solných plání a soukromého závodu, tudíž jsme se raději moc dlouho nezdržovali. Koneckonců, ani po cestě jsme tam moc nejeli. Ale zase, neměli tam žádný plot, tak kdo to má vědět, zda tam může nebo ne, že?
Výlet podél pobřeží tedy tolik nenadchl, nezdařil se. Rozhodně ne jako u Kapského města. Ono by to možná bylo zajímavější, nejspíš, kdybychom pokračovali dále a dosáhli až ke Skeleton Coastu. Jenže ten už je, jeho jižní okraj, min. na 5 hodin jízdy a upřímně, co pak tam? Nevede tam žádná cesta, veškeré běžné přístupy jsou víceméně nemožné a pokud si chcete užít pohled na pobřeží lemované písečnými dunami, musíte si zaplatit přelet letadlem. Nebo s jen vybranými zprostředkovateli jízdu jejich vozy na určitá místa na pobřeží. Ani to není za hubičku. Třetí variantou je pracovat pro BBC, vlastně nyní už Amazon, a nechat si jimi zaplatit povolení, abych tam mohl natáčet svůj pořad o autech. Jako to udělali pánové z Top Gear, pardon nyní už The Grand Tour.
V našem případě se tedy Skeletonové pobřeží nekonalo. V podvečer zbyl čas na to si doprohlédnout Swakopmund. I když vlastně ani nebylo co. A večer si pak zajít do německé echtovní „štůbe“. Zvané Brauhaus. A dát si gulášovku, vepřo, knedlo, zelo a sekanou na jihu Afriky, to je originální, ne že ne. Jen štěstí, že se nezpívali německé národní písně.
DEN 6.
Středa, 2. květen 2018. Už tradičně ráno po snídali jsme zapakovali tašky a vyrazili dále. Severovýchodně, zpět do vnitrozemí. O nějakých tisíc nadmořských metrů výše a do teplot a počasí více typického pro Afriku. Tzn. žádné mlhy a teploty nad 30 stupňů Celsiových.
Mířili jsme do kraje Damaraland. Damaraland a přilehlý kraj jižně od něj, kterým jsme projížděli, je charakteristický především dvěma věcmi. První jsou skály, skaliska „najednou“ rostoucí ze země. Což vcelku usnadňuje orientaci v přírodě, jelikož kolem je vesměs suchá planina. A pak hlavně jeskynními a skalními malbami, které tu jsou už po tisíce let (některé až 6000 let staré), a jež mají na svědomí příslušníci národa zvaného San. Či zkrátka San lidí. V originále San people, hezky česky se jim říká křováci (anglicky bushmen). Ti představovali první národ v Jižní Africe, přičemž dnes byste jejich počet spočítali na prstech rukou. Přeháním, ale za národnostní, kmenovou většinu se rozhodně považovat nemohou.
Ale zpět k našemu cestování šestého dne. Naší první zastávkou byla Spitzkoppe. Kdo by snad nepoznal, název pochází z němčiny. Moje „hoch Deutsch“ sice již není, co bývala, ale troufl bych si název do češtiny přeložit jako Špičatá kopule. Často je též označována jako Namibijský Matterhorn. Jistá podobnost by tam byla. Ale asi lepší neznat originál a pak se snadněji toto přirovnání odkývne. Hora je vysoká 1784 nadmořských metrů, obklopena pár menšími pahorky, skalisky, ale jinak splňuje výše napsané, že z ničeho nic trčí z planiny.
Kromě hory samotné je zde lákadlo v podobě skalního mostu. Právě na jednom z přilehlých, o mnoho menších pahorků, se nachází něco jako Pravčická brána. Jen ve značně skromnějším vydání. Za vidění stojí a výhledy skrze ni do krajiny kolem jsou taktéž malebné. Přírodně zarámované. K fotce přímo lákají. Pokud si vám tam tedy nesedne skupinka francouzských turistů a přímo pod ní nezapočne svůj piknik. Rozumím, je tam stín, hezký výhled. Ale že ostatní zvídaví turisté míří sem hlavně kvůli této fotce, už je moc nezajímá. Doufám, že ta žabí stehýnka měli aspoň zkažená.
Dále se tu nachází ony skalní rytiny. Jen ne v tak hojném počtu jako jinde. A platí zde, stejně tak i jinde, že přístup k nim je povolen jen za doprovodu průvodce. To hlavně z toho důvodu, že lidé si dřív rádi odloupli nějaký ten suvenýr. Už doktor Emil Holub si jich zpět do Evropy odvezl nespočet. I když ne přímo z dnešní Namibie. My jsme k prohlídce vyfasovali mladou holčinu. A skupinku Frantíků k tomu. (malá poznámka, ze všech našich cest, Frantíci jasně vedou, co se týče hojnosti turistů – stávkování zjevně dobře vynáší) Naše průvodkyně byla mladá, a tedy taková všelijaká. Rozuměje, vrtošivá, stále se hihňající, a hlavně si to v klidu užívající. Avšak známe i horší. Pro nás nejvtipnější chvilka přišla ve chvíli, kdy si začala notovat s členkou francouzské skupiny. Ghaňankou. Jeden Frantík měl za manželku/přítelkyni Ghaňanku. Holky si notovaly ve smyslu, jak je jedno, z jakého koutu Afriky jsou, protože všichni Afričani si tak krásně rozumí a drží spolu. Mimo africký kontinent možná. Na něm? Větších rasistů není. Nebo po staletí, tisíciletí až dodnes se kmeny mezi sebou masakrují jen z plezíru? Pokud ano, jsem rád za nevinné špičkování mezi Prahou a Moravou. Pardon, Prahou a Asií.
Spitzkoppe tedy pěkná, zajímavá. Panoramaticky v krajině malebná, k ní možná ani jezdit úplně netřeba. Malby jsou jinde zajímavější a u skalního mostu musíte doufat, že žabožrouti nebudou dělat, co umí nejlépe. Tedy sedět, čumět a papat. Navíc už skoro tradičně, víceméně si vše objedete autem. Po svých ne. Skálu spíš ocení vyznavači lezení, jelikož je to nejvyhlášenější místo v Namibii pro horolezení. No to víte, Matterhorn.
Další zastávka byla malinko severněji, už de facto v Damaralandu. Jednalo se o pohoří, skaliska Brandberg. Neboli ohňové hory, protože při zápasu slunce jsou tak ozářeny, až jsou zbarveny do červena. My k nim přijížděli z východní strany, tudíž o tuto nádheru jsme byli ochuzeni. Součástí těchto skalisek je i nejvyšší hora Namibie. Königstein, hora vysoká 2573 m. n. m. A jsou tu taktéž malůvky na skalách. Konkrétně nejznámější z nich Bílá paní. K ní jsme se šli, opět v doprovodu průvodce, také podívat. Pakliže bych chtěl být hodně cynický, na malbě Bílé paní je nejzajímavější to, že se vlastně nejedná o ženu, ale muže, šamana, léčitele. A na rozdíl od většiny ostatních maleb je vyveden do bíla, kdežto zbytek je spíše v hnědých tónech.
K samotným malbám na skalách. Nešlo o žádnou křováckou galerii uměni, ale jejich prvotní význam byl prostšího rázu. Dorozumívání se. Nechávání vzkazů. Vesměs jsou na skalách kreslena zvířata. Přičemž vyobrazený lev znamenal pozor, v okolí je nebezpečí. Jiná zvířata se používala pro znamení blízkosti vody a podobně. Nakreslený had pak kupříkladu sloužil jako kompas. Jeho hlava vždy směřovala k východu a ocas k západu. (doufám, že jsem to teď neotočil a šedá kůra mozková mi ještě malinko slouží) Samozřejmě k jejich malbě nevyužívali žádné chemie, ale přírodních barviv. Proto na nakreslené modré nebo oranžové zvířátko na skále patrně nenarazíte. Povětšinou nejsou ani vytvořeny na žádném více exponovaném místě. Spíš v jeskynních nebo pod převisy skal. Opět důvod je prostý. Aby do nich nepražilo slunko, a i při deštích byly chráněné.
Celkově Brandberg, nutno říci, nás zaujal více. K malbě Bílé paní vedla cesta údolíčkem mezi skalami, tedy i samotná cesta stála za to. Navíc si člověk protáhl nohy po strávení většiny dne v autě. A ještě navíc, náš průvodce nám předvedl místní beat-box. Tím myšleno klikací jazyk v plné parádě. O němž jsem se zmiňoval už v úvodu.
Z Brandbergu jsme to měli ještě asi hodinku jízdy do naší noclehárny, Madisa camp. Do kempu jsme dorazili akorát se soumrakem a po přepychovém apartmánu ve Swakopmundu si užili opět trošku té přírody. Stanu a venkovní sprchy. K ní malá poznámka. Pakliže se venkovní sprcha nachází přímo u menší skály, a jdete se sprchovat ve večerních hodinách, kdy kolem je už tma jak v pytli, dejte si pozor na osvětlení při sprchování se. Občas to promítá zajímavé siluety na skále.
DEN 7.
Čtvrtek, 3. květen 2018. V Madisa kempu nebylo moc, co provádět, a tak následoval Martinin oblíbený dovolenkový scénář. V 7 hodin ráno na snídani a po ní vstříc dalším a novým zážitkům. Snad jen ještě pár vět k našemu kempu. Nachází se uprostřed přírody, bez žádných plotů a stany, kempovací místa, jsou rozeseté po okolí. Náš byl snad nejdál od recepce, nějakých 500 metrů to být i mohlo. Návrat po večeři za tmy byl tedy pro jednoho z nás, nebudu jmenovat, lehce bojácný. Druhý se ho snažil uklidňovat chytrými řečmi zkušeného zálesáka. Ani zde nebudu konkrétní, kdo z nás to byl. Ač jsou role každého z nás asi jasné. Moudra zkušeného zálesáka se týkala toho, že tu žádné kočkovité šelmy nejsou. Vycházel z toho, že po cestě a v blízkém okolí kempu viděl stáda krav. Místní by je přeci nenechali bez dozoru, kdyby tu běhaly mlsné kočičky. Je přeci logické, ne? Večer ještě malinko zabralo, ráno, naštěstí až ráno, nás pan správce kempu (mladý muž z Německa – netradičně) vyvedl z omylu. Divoké kočky tu v okolí jsou. Místní se jen o stádo nestarají, smysl prevence jim nedochází a když nějaký kus dobytka jim kočka zabije, pak jen láteří. No ještěže jsme tady ve stanu trávili jen jednu noc.
Dalším bodem na naší okružní cestě Namibií byl Twyfelfontein. Vzdálený asi hodinu a půl jízdy od našeho kempu. Na namibijské měřítko, co by kamen dohodil. Patrně bylo dobře, že jsme vyráželi opět ráno a na místě byli po 9. hodině ranní. My si užili ještě relativně klidu, ale chvíli po nás už započal nájezd autobusů s turisty. Twyfelfontein se nachází v samém srdci Damaralandu, dá-li se to tak říct, a co se skalních maleb týče, je to ono pověstné „top“, co Namibie nabízí. Taky se jich tu v místních skalách nachází na 2000. 2000 míst s malbami. A ač základní prohlídka vede jen k pár z nich, k těm nejdostupnějším, rozhodně stojí za to si ušetřit hodinku času a zastavit se zde.
V blízkosti Twyfelfontein se pak nachází ještě tzv. Organ Pipes a Burnt Mountains. U nichž platí, že náš milý tištěný průvodce líčil lépe, než ve skutečnosti byly. Burnt Mountain je, jak anglický název vypovídá, shořelá hora. Hora ze ztuhlé lávy. Lézt se na ní nedá. Jen u ní zastavit. Vyfotit. I když mít klasický film, řekl bych škoda fotky. Organ Pipes, orgánové trubky, jsou čedičové útvary (díky wikipedie) ve vyschlém korytu řeky. Min. po většinu roku vyschlém. Kdo zná klasický film o Supermanovi, s Christopherem Reevem v titulní roli, tvarem připomínající krystaly, zdi jeho jeskyně, Pevnosti samoty.
Odtud jsme už pokračovali dále na sever, do přírodní rezervace Palmwag. Kde náš čekalo i další ubytování. Palmwag Lodge. Po cestě už konečně viděli i nějaké to zvíře. Kromě krav a psů.
Na místo jsme chtěli dorazit, a také dorazili, už chvíli po poledni. Lodge totiž nabízí již safari vyjížďky nebo vycházky. A také stopování nosorožců. Od safari pěšmo jsme opustili poté, co nám recepční sdělil, že při něm v téhle době žádná zvířata neuvidíme. Stopování nosorožců zase bylo poněkud dražší. Tak jsme zůstali u klasiky. Podvečerní safari s pivem u západu slunce a další den, místo aktivit zde, se pořítíme do národního parku Etosha. Tam měla cesta trvat skoro 5 hodin, po cestě nic moc extra zajímavého k delšímu zastavení, a zlatý hřeb našeho výletování měl být právě v Etosha NP. Nač tedy ztrácet čas.
Večerní safari vyjížďka na korbě Land Cruiseru s dalšími šesti lidmi byla pěkná. Okolní příroda je krásná. Opět trošku jiná než jinde. Už ne tak vyprahlá. A ač zvířat třeba až tolik k vidění není, litovat ji určitě nebudeme. K ní možná jen malá ukázka smyslu pro humor místních. Když při placení pánovi v recepci lodge Martina v legraci říkala, že chceme slevu, jelikož jsme žádného lva neviděli, dostalo se nám nechápavého výrazu. A prosté odpovědi slevy nedáváme. Nejapné vtípky a žertíky tu na úrodnou půdu příliš nepadají.
Pokud bych měl hodnotit rezervaci Palmwag, příroda je krásná a v období, kdy je v okolí více vody a tedy i zvířat musí být ještě zajímavější. Jinak myslím, že úplně není třeba se tu nějak déle zdržovat. Respektive takto. Projet tudy ano. Jako v našem případě, využít k přespání, aby člověk nemusel strávit celý den za volantem, taktéž. Ale přeci jen, ve chvíli, kdy je dalším bodem programu Etosha, asi netřeba si ubírat času zde. Ubytování je moc pěkné, přímo z okna (francouzského okna) jsme měli krásný výlet. Na řeku, zarostlou krajinu a kopce. Řeka tedy byla vyschlá, ale oproti místům předtím to tu již bylo o poznání zelenější. A poslední věc k Palmwagu. K naší lodgi. Ta se nacházela za veterinárním plotem (či jak to přeložit). To mimo jiné znamenalo, že za něj do přírodní rezervace, nebo naopak z něj, se nesmí vozit žádné živočišné výrobky. U kontroly mě pěkně zamrazilo, aby nám nenašli to kilo sušeného hovězího, co jsme si s sebou vezli. Připomnělo mi to malinko staré časy a „pašování“ alkoholu z bezcelní zóny v Livignu. Jen místo chlastu se už jedná o kus žvance. Každý holt stárneme.
DEN 8.
Pátek, 4. květen 2018. Dopoledne cesta směr národní park Etosha. Jedná se o jeden z nejznámějších národních parků v Africe. Myslím, že se dá směle zařadit po bok Serengeti v Tanzanii, Chobe NP v Botswaně a pár dalších. Rozlohou zabírá více jak 22.000 kilometrů čtverečních. Rozprostírá se přes a obklopuje pánev stejného názvu, Etosha Pan. Co sem žene davy turistů je samozřejmě africká fauna. A pokud by se mělo vyjmout něco, co je na něm specifické, je to patrně přítomnost mnoha vodních nádrží. Ať už přírodních nebo těch, kterým pomohla lidská ruka. Díky nim safari zde dostává poněkud jiný rozměr. Víceméně stačí přijet k jedné z vodních děr a kochat se zvířaty, která k nim přilákala žízeň. Případně si na nějaké to zajímavější, vzácnější zvíře v klidu počkat. Nikam se nehonit. V období na konci sucha, kdy v okolí nejsou známky ani po kapce vody, jsou tyto vodní nádrže obleženy zvěří hlava na hlavě. A vlastně i turisty. Samozřejmě záleží, kdo se zrovna dostavil ke korytu. Jsou druhy zvířat, kterým se raději uvolní cesta a od jiných zvířat dopřeje soukromí. My v Etosha NP byli na začátku období sucha. Žádné velké tlačenice „u výčepu“ jsme tedy neviděli, ale že by bylo prázdno v „lokále“, říci též nelze.
První dvě noci jsme trávili v západní části, v kempu Okaukuejo. Spíš tedy jde o takové malé městečko v parku, obehnané zdí. Uvnitř najdete kromě klasiky restaurace, bazénu i například čerpací stanici nebo malý obchod. A na jejím okraji jednu z uměle vytvořených vodních nádrží v parku, aby se návštěvníci mohli večer posadit na lavičkách u zídky a čekat, kdo se přijde napojit. Takové africké kino. Nebo spíš divadlo. Vodní plocha nasvícena, u laviček (hlediště) cedule s prosbou o klid a kolem sedící turisté, tu popíjející pivo, tu přežvykující chipsy. A zástup asijských turistů se svými fotoaparáty s metrovými objektivy. Jestli to takhle půjde dál, redaktoři National Geographic za chvíli nebudou mít, co žrát.
Hned páteční odpoledne, podvečer, jsme využili v k vyjížďce do parku. Není problém si tu řídit sám bez průvodce, což s sebou nese dvě výhody. První je cena, kdy si za zhruba 300 Kč na den můžete celý den, od svítání do soumraku, jezdit parkem, jak se vám zachce a vidět spoustu zvířat. Druhou je nezávislost. Můžete si zastavit, kde sami chcete, na jak dlouho chcete a podobně. Zastávkou tedy není myšleno vyskočení z auta a juchání po okolní krajině. To je vyjma označených míst zakázáno. Na druhou stranu má to i své minusy. Jedním z nich je absence průvodce, a hlavně jeho vysílačky. V Etoshe, stejně jako v jiných parcích, funguje sdílení informací mezi jednotlivými průvodci. To znamená, že když někdo vidí například lva, okamžitě to vytroubí do éteru. O to jste při řízení na vlastní pěst ochuzeni. Dalším minusem může být, že můžete jezdit jen po hlavních cestách. Respektive některá místa jsou pro návštěvníky bez průvodců uzavřeny. Avšak rozhodně neplatí, že průvodci si mohou drandit, kde se jim zamane. Safari mimo cesty, obecně, nejen zde, většinou stojí pěkných pár povolení, a tedy i peněz. To si ve finále mohou dovolit buď zhýčkaní miliardáři anebo společnosti jako BBC, National Geographic, Discovery a jim podobné.
Inu, v pátek odpoledne jsme vyjeli sami a zamířili na sever od kempu, na západní kraj pánve. Zde sice není moc oněch vodních nádrží, ale rozprostírají se zde rozlehlé zelené pláně. Pastviny. Pastviny pro stáda zeber, springboků, oryxů (gemsboků) a dalších býložravců. Jasně, není to žádný slon nebo lev, za čím se všichni honí. Nebo nosorožec. Ale nikdo mi nevymluví, že byť jich je spousta, pokoukání za to nestojí. Hlavně na zebry. Kůň v pyžamu mě bavit nikdy nepřestane. Už jen kvůli tomu kontrastu – černo-bílý kůň v barevné přírodě. Ač právě po páteční vyjížďce by se mnou Martina nesouhlasila. Na chvíli ji bylo svěřeno řízení, abych se mohl věnovat focení, a jak na potvoru dvakrát musela projíždět stádem zeber na cestě. Naštěstí si ještě něco pamatuje z autoškoly a dala před zebrou přednost.
Už první vyjížďka parkem nás tedy nadchla. Ale nebudu lhát, i my jsme doufali, že uvidíme nějakého toho slona, šelmu a pak asi hlavně nosorožce. Ten nám ještě chyběl do velké pětky (slon, nosorožec, buvol, lev a leopard). Mně osobně by nevadilo ještě zblízka vidět leoparda. Zblízka, ale z auta. Radši. Nosorožec se nám splnil ještě hned toho večera. Kde jinde než u jezírka přímo na kraji kempu. Dokonce jich dorazilo se večer občerstvit více. A kočkovali se mezi sebou. Nebo jak se tomu u nosorožců říká. Pro upřesnění, jednalo se o nosorožce černé. Tj. ten druh, kterých ještě relativně dost zbývá. Relativně v porovnání s nosorožci bílými dost, v porovnání např. s hrochy (abych zůstal u těžkotonážníků) žalostně málo.
DEN 9.
Sobota, 5. květen 2018. První odpoledne, večer se nadmíru vydařil. V sobotu ráno jsme se tedy probudili natěšení. Navíc jsme se chystali vyrazit hned při rozednění. Dříve vás bohužel z bran kempu do parku nepustí. A poněvadž jsme již zkušení faunologové, věděli jsme, že nejvíce zvířat by mělo být k vidění ráno a k večeru. Kdy tolik nepraží slunko a kdy zrovna nespí. A vyráží se najíst.
S otevřením bran jsme vystřelili k nejbližším vodám. Vystřelili prosím v uvozovkách, v parku je omezená rychlost. Nevím, zdali to bylo naší nedočkavostí nebo jen zkrátka přírodou, ale ve finále očekávání byla větší než realita. Anebo zafungovala naše přemlsanost. Možná kombinace všeho. Kdybychom u nějaké vody chvíli počkali a nepřejížděli. Kdyby. Pak tu hrál roli i fakt, že bylo po období dešťů, a tak některá zvířata asi neměla úplně důvod se chodit napojit k vodním nádržím. Když kolem měla vody dostatek. A namlsaní jsme byli taktéž. To my jsme vždy.
Ve finále to asi zas tak marné nebylo, protože jsme vydrželi po parku jezdit 5 hodin. Do kempu, městečka, jsme se navrátili někdy po poledni. Něco k jídlu, Martina lehárko a já se šel podívat k našemu oblíbenému rybníčku. Od něj jsem za několik minut běžel zpět vytáhnout Martinu z popoledního rozjímání. K vodě se dorazil napít jeden chobotnatec. Sice to nebylo slůně. Byl to starší samec. (patrně už „odložený“ stádem) I tak se to muselo ohlásit. Jinak kdyby přišla o slona, nejspíš by mě skalpovala. A nejspíš nejen na hlavě. Tam by se koneckonců na mě ani moc nevyřádila. Opět se potvrdilo, proč někam jezdit a hnát se za zvířaty. V 21. století, kdy spíš vládne na zemi sucho, je jednodušší vykopat díru, zalít jí vodou, rozložit si opodál stoličku, vzít si pivo a křížovky, a čekat. Jak se to říká? Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi? Asi tak nějak.
Aby ty dny, celkově tři, tady nebyly monotónní, dopřáli jsme si na večer safari. Po setmění. To samozřejmě už bylo klasické, na korbě v sedačkách terénního vozu. Něco nového pro nás. Za tmy zvířata jsme ještě moc neznali. Plus v noci existuje patrně větší šance některá z nich vidět. Např. kočkovité šelmy, které se přes den spíš jen válí někde pod stromem. Nebo na stromě. Větší šance sice je, my ovšem stejně žádnou kočičku neviděli. Zase žádný leopard. „Jen“ pár nosorožců opět, stádo slonů a pak noční dravci. Byť každý jiného druhu. Sovy a jedna hyena. Mimochodem o hyeně jsme se dozvěděli něco nového. Minimálně pro mě. Kupodivu hyena se neživí jen zbytky po tom, co nesní lvi. Nebo mláďaty zvířat. Ale jsou schopné i lovu. A to ne zrovna ledajakého. Ač chodí jak zvířecí Quasimodo, zvládnou pelášit až 60 kilometrů za hodin. Navíc na rozdíl od jiných kočiček, to vydrží i vcelku dlouho. Tedy jsou schopné svou kořist doslova uštvat. I dospělou a žijící. Dokonce na lva si někdy troufnou. Byť přeci jen radši ve více. Přitom dle vzezření by jeden soudil, že samy hyeny jsou uštvané celý život. Až někdy o vás někdo pronese příměr k hyeně, berte to jako kompliment.
DEN 10.
Neděle, 6. květen 2018. Stereotyp je nuda. Stejně tak si ráno přispat. A proto jsme už zase v 6 ráno seděli na korbě auta a vyráželi pro změnu na ranní safari. Večer to bylo pěkné, ale člověk moc obrázků neudělá. To za svitu ranního slunka, je jiná písnička. Alespoň v případě, kdy fotit můžete.
Než vyšlo slunko, měl jsem totiž prsty zmrzlé na kost. Malá rada pro ty, co by něco podobného chtěli absolvovat. Obecně jízdu na korbě auta za tmy. I když on to každý asi ví. Kromě mě, zdá se. Pořádně se oblečte. Večer to s vypůjčeným pončem jakž takž šlo. Ale ráno… hrůza. Zatímco někdo vedle mě měl na sobě dlouhé nohavice, čtyři vrstvy a ještě pončo, a i tak mu byla zima, já chytrá hlava jsem vyrazila v kraťasech. A třech trikách. Ty to vysloveně s pončem vytrhly. Kromě totálně promrzlých údů, a to podotýkám všech, se projevila i má Kristova léta. (Kristus zemřel v 25, ne?) Projevila se bolestí kolen a snahou o narovnání dolních končetin za výrazné asistence končetin horních.
V důsledku toho se ranní projížďka po pár desítkách minut proměnila v usilovné hledění na hodinky a vyhlížení konce. Snídaně. Horké kávy. Kterou jsem zvažoval si nalít do bot. A snad i do trenek. Pro sicher. Trošku přeháním, ale ne moc. Naštěstí pár zajímavých kousků jsme spatřili, nad nimiž všemi čněla těhotná lvice, nuže ve finále dobrý. Promrzlý, ale dobrý.
Po návratu, snídani a prokrvení končetin nás čekala cesta parkem ze západu na východ. Třetí noc v národním parku jsme měli domluvenu v jiném kempu, jiném městečku, a to Namutoni. Koncept je zhruba stejný. Menší osada obehnaná zdí, s domky pro hosty, restaurací, čerpací stanicí. Jen o něco skromnější než Okuakuejo. Bez obchůdku. Ale zato umělý rybníček s výhledem na něj na kraji kempu nescházel.
Cesta parkem rozhodně nezajímavá nebyla a byť jsme jeli de facto přes poledne, nějakou zvěřinu jsme i tak spatřili. Byť spíše polehávající než vykazující přílišnou aktivitu. Opět spousta zeber, antilop, gazel, nějaký ten pštros a taky nějaká ta žirafa. A když už se zachtělo jízdu zpestřit i o něco jiného než koukání po divé zvěři, zajeli jsme na výhled na vyschlou solnou pláň. Solná pláň, pánev, Etosha, obepínaná stejnojmenným národním parkem, je dlouhá zhruba 120 kilometrů a celkovou rozlohu má zhruba 4800 kilometrů čtverečních. O pár kilometrů tak předčí kupříkladu Letenskou pláň. Jsem rád, že kvůli žízni jsem doposud musel přecházet pouze tu Letenskou. Pánev Etosha bych asi nedal.
V brzkém odpoledni jsme dorazili na místo, ubytovali se a před západem slunce ještě rychle vyjeli do okolí. Zamířili k nejbližší vodní ďouře. Nepočítaje tu kousek za zdí kempu. A rozhodnutí to bylo více než dobré. Asi až zde konečně poznali ono pravé kouzlo Etoshi. To znamená, že u jezírka se tu napájeli žirafy, zebry, springboci, v dáli se potulovaly kudu antilopy a do houštin buše mizel slon. A přišli se později podívat i nosorožci. Nebo rodinka pumbíček. Což je prase bradavičnaté námi familiárně označované jako „pumbičko“ (ve svahilštině se mu říká pumba, kdo viděl Lvího Krále, jistě zná). Jeden nosorožec nám dokonce prošel přímo kolem auta. Což nejdřív zapříčinilo mé obrovské nadšení, po chvíli následované menší nervozitou, co když nám „lehce“ drkne do auta. Pro jistotu jsem si na chvíli zavřel okýnko. To by mě totiž jistě ochránilo. Naštěstí nebylo třeba toto ověřovat, protože nosorožec ve svém klidu prošel kolem a nic ho nerozrušilo. Ostatně, když ho nerozrušily ani zebry prchající před ním od vody, pak nějaká stojící plechová krabice už vůbec nemohla. Jen pro zajímavost. Vodní díra se jmenovala Klein Namutoni. Avšak co se zážitku týče, byla pro nás Gross. (myšleno velká, neplést se zesnulým českým lokomotivářem)
Toto bylo tedy náramné. Avšak ve východní části parku se skrývá především jiné lákadlo. Hojně se tu vyskytuje nejmenší antilopa na světě. Nazývaná dik-dik. Sice se tu vyskytuje v hojném množství, ale vzhledem ke své výšce, která u dospělých jedinců dosahuje maximálně 40 centimetrů, se v houštinách celkem špatně hledá. Spíš musíte mít štěstí, aby na vás nějaký vyskočil. My ho na cestě zpět do kempu před zavřením bran měli. Je to fakt hrozně malá antilopa, ze které by se lev nenažral. Ani jako dezertu. Co ale ztrácí na výšce a kilech, dohání svýma kukadlama. Ta se zdají být v poměru k jejímu tělu lehce neúměrnýma, většíma. Malá zvířata musí mít v divočině holt oči na stopkách a tenhle druh je k tomu aspoň dobře vybaven.
DEN 11.
Pondělí, 7. květen 2018. Nastal čas po třech nocích v NP Etosha se spakovat a vyrazit opět dál. Vlastně spíš pomalu nazpět. Nazpět směr Windhoek. Jen ještě s jedním zastavením a noclehem cestou.
Ráno jsme se už moc v parku nezdržovali. Přeci jen, toho ježdění za zvířaty už bylo celkem dost. Jen jsme se zastavili u naší oblíbené Klein Namutoni a jeli pryč. Konkrétně pryč na jih. A protože by to rovnou zpět do Windhoeku bylo asi 8 hodin jízdy, měli jsme cestou ještě jednu zastávku. Waterberg Plateau. Jedná se o národní park, jak také jinak, o rozloze zhruba 400 kilometrů čtverečních. Většinu z jeho rozlohy pak zaujímá náhorní plošina, Waterberg. Obdobně jako už dříve, najednou z rovných planin trčí skalisko.
Na rozdíl od např. Spitzkoppe je tedy poněkud rozlehlejší. Na náhorní plošinu se dostanete ať už po svých nebo i autem. Nepotřebujete k tomu lana, mačky, karabiny a podobné blbosti. A také na rozdíl od zmíněné Špičaté kopule, okolní krajina není nijak vyprahlá, ale pěkně zarostlá a zelená.
Mimo panoramatického horského masivu, Waterberg láká krásnou přírodou, množstvím nejrůznějších druhů opeřenců a na náhorní plošině různými druhy antilop. Které třeba až tolik v Etosha NP nejsou k vidění, jako např. antilopa vraná (Sable antilope), antilopa kudu anebo přímorožec jihoafrický. Neboli oryx (či gemsbok). I když ti jsou v Etoshe a Namibii obecně vcelku běžní. Jde také o jejich národní zvíře. Plus, a nejen nahoře, ale i na úpatí hory, v kempu, jsou běžně k vidění antilopy dik-dik. Naše slídění a pátraní po nich v NP Etosha se tím pádem ukázalo být naprosto zbytečné. Tady byly doslova na každém rohu. A člověku sebrali po jeden den utkvělou představu, že viděl něco unikátního.
Celičký park ovšem skýtá jednu menší nevýhodu. Menší, ale zásadní. Pokud totiž chcete si vzít ruksak a jít se na náhorní plošinu podívat, máte úšrum. Pro vstup potřebujete povolení, které si ovšem na místě vyřídit nemůžete. Musíte si dopředu zajistit v kanceláři Namibian Wildlife Resorts, např. ve Windhoeku. Proč věci dělat jednoduše, když jdou dělat složitě. Nahoru z kempu, který je přímo na úpatí skaliska a v rámci parku, se bez problému vyjít dá. Ale jen na vyhlídku do okolí. Dál je plot a cedule upozorňující, že vstup dále jen s patřičným povolením. Lze to zkusit na černocha. Nemyslím tím, že by místní byli tak nevychovaní, ale zkrátka na černo bez povolení. My to nezkoušeli. Nejsme žádní rebelové. Vystačili jsme si s podvečerním výhledem do krajiny. Na rozlehlé okolní pláně, zarostlé stromy, které jen tu a tam rozřízne přímka. Neboli silnice. Naprosto rovná. „Dé-jednička“ by pukla závistí.
Pakliže nemáte vyřízená a zaplacená patřičná povolení, můžete se nahoru ještě dostat vozem. Přesněji na korbě auta. I zde se pořádají safari vyjížďky. Ale upřímně, ve chvíli, kdy přijíždíte z NP Etosha, vás ani moc nelákají.
Na jedno odpoledne a přespání ta zastávka zde za to stála. Avšak trávit zde vícero dnů a nemít možnost se toulat tam nahoře, by asi už tak úžasné nebylo. Bychom se patrně museli snížit k tomu a vlézt tam na černocha.
DEN 12.
Úterý, 8. květen 2018. Je to smutné, je to tak, ale teď už opravdu jsme frčeli zpět do Windhoeku. Cesta z Waterbergu trvala přes 4 hodiny i se zastávkou u benzinové pumpy, kde jsme dali vydělat místním borcům a nechali si umýt Hiluxe. Ať ho do půjčovny nevracíme místo v barvě bílé v maskáčové podobě. Kromě pár kilometrů na začátku silnice byla asfaltová. Dokonce před Windhoekem to vypadalo, že je rozšíření a povýšení na plnohodnotnou dálnici v procesu. Tzn. rozšíření na víceproudou silnici. Inu cesta v pohodě a mohli jsme se při jízdě věnovat hře, čtení kartiček s otázkami z historie. Bohužel. Zjistil jsem, že mám ve všeobecném přehledu a světových dějinách jisté mezery. Kupodivu mě většinou zachraňovaly otázky na francouzskou historii, kdy jméno Ludvík bylo jasné předem, a stačilo pak už jen tipnout, zda třináctý, čtrnáctý nebo patnáctý.
Raději zpět k Namibii. Odpoledne de facto posledního dne jsme strávili ve Windhoeku. Ne že by tam bylo až tak moc k vidění. Zvlášť, když onen slavný luteránský kostel z pohlednic jsme už viděli. Ale vymysleli jsme si vlastní zábavu. Najít poštu, abychom mohli našim drahým maminkám zaslat čumkartu. Prý to je milejší než posílat fotky přes mobil. Doufám, že to tedy ocení. Pokud vůbec nějaký pohled dorazí. Dále projít krámy se suvenýry a najít dřevěnou masku, která se nám líbila už ve Swakopmundu, ale nějaký chytrák řekl, že se s ní teď nebude tahat a koupíme jí až ve Windhoeku. Tam jí jistě budou mít taky. Ano, ten chytrák jsem byl já. A ne, tu masku samozřejmě v žádném krámě neměli. A poslední bod, koupit nějaké lahůdky do Adidasu, jako například sušené maso. Aspoň to se vcelku zdařilo.
Na rozdíl od Adidasu, se po Windhoeku dá chodit vcelku bez problémů. Chodníky nejsou v dezolátním stavu, na každém kroku se neválí odpadky, město není ani nijak prašné nebo špinavé. Hlavně vás tu nikdo neotravuje. Na bledé tváře tu jsou zvyklí, ačkoli to by už i v Etiopii, min. jejím hlavním městě, měli býti. Jádro pudla asi bude někde jinde. Co je tu ovšem kupodivu možná ještě horší než v Addis, je přecházení přes silnici. Tady moc německého vychování nepochytili. A i když jste na přechodu a máte zelenou, odbočující auto vás klidně přejede, než aby na 2 sekundy zastavilo. Jeden to takhle střihnul přímo mezi námi tak, že u Martiny došlo málem k újmě sedací soupravy a já si pro změnu málem musel běžet (belhat se) koupit o tři čísla větší boty.
Na večer jsme měli pak rezervaci do Joe’s Beer baru. Profláknutějšího místa asi ve městě není, a kdo nebyl zde, jako by nebyl ani ve Windhoeku. Ačkoli celý bar, hospoda má několik místností, sezení venku, a tedy slušnou kapacitu, odhadl bych určitě nějakých 300 hostů, zapasovali nás na lavice mezi asijské „bůh ví co tu dělají“ a italské turisty. Asiaté naštěstí po chvíli dojedli a vzali kramle. Alespoň z jedné strany se tak uvolnilo. Jídlo, pivo dobré, prostředí samozřejmě patřičně předekorováno, aby mělo hezky africký punc. Což malinko narušovaly všehovšudy přítomné vystavené prázdné lahve od Jägermeistera. Ale kdo ví, co křováci rádi chlastají.
Každopádně evidentně ve městě toliko lepších podniků není, protože vyjma turistů sem zavítají rádi i místní. Mísí se tu tak lidé v khaki safari oblečkách a mezi nimi pánové v obleku, vyfiknuté dámy. Kombinace vůní je tudíž taktéž zajímavá. A samozřejmě na centrálním baru nechybí místní slečny tmavé pleti, v krátkých sukních, vysokých podpatcích, čekající na své prince na bílém koni. Či spíše přesněji, na své bílé kmety s tučnými konty. Jen má domněnka. Třeba těm dámám akorát křivdím. Hrdé Afričanky by se nikdy k něčemu takovému jistě nesnížily.
Na nás to bylo, lidově řečeno, trošku moc. Proto jak jsme dojedli všechno jídlo, odebrali jsme se radši zpět do našeho ubytování a poslední namibijské pivo si dali v klidu tam.
DEN 13.
Středa, 9. květen 2018. Konečná. Vystupovat. Zbývalo se jen odebrat na letiště, vrátit auto a odletět zpět do Adidasu. Hurá.
Vrácení auta celkem v pohodě. Pán na parkovišti nám řekl, že je vše v pořádku. A pán u přepážky nás pak zkasíroval o 200 namibijských dolarů. Kvůli tomu, že nebyla úplně plná nádrž. Těsně před letištěm jsme tankovali pár litrů do plné, ale ručičce to chvíli trvalo, než vyjela až úplně nahoru. Ještě tři nastartování a byla tam. Aspoň nám to mohl říct dotyčný na parkovišti a mohli jsme tomu dát šanci. Ušetřit. Hlavně Martinino duševní zdraví, kterou to krásně namíchlo. Taková příprava na Etiopii.
Odevzdáním Hiluxu zpět do rukou půjčovny skončila naše krásná cesta po Namibii. Za těch 11 plnohodnotných + 2 příletových / odletových dnů jsme celkem najeli 3495 kilometrů. Všechna čest Martině, že to vydržela s člověkem, který po hodině sezení v autě se stává naprosto nepříjemnou bytostí. Ono tedy, ne že by to s ním jinak bylo nějaké pohodové. Nakonec i tu masku jsme si odvezli. Z krámu na letišti. Ne přímo tu, co jsme primárně chtěli, ale taky pěknou. Aspoň nám se líbí a Martina si při pohledu na ní necvrnkne do kalhot (z leknutí podotýkám).
Pokud máte nějaké 2 týdny volné místo ve svých kalendářích, a hlavně „pár drobných“ k utracení, road trip po Namibii vřele doporučuju. Země je to vskutku rozmanitá a nádherná. Jen až tam poletíte, nezapomeňte se stavit na chvíli v Adidasu. S největší pravděpodobností přes něj stejně budete muset z Evropy letět. A my budeme mít radost. Anebo aspoň Martina.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/AK8Hauxd1sWc8wCu1