Jak snad napovídá titulek, rozhodl jsem se dát do kupy pár vět o tom, jak vypadá dešťová sezóna v Adidasu. Pakliže by někdo tápal nad tím, co znamená ono „kam ferendži pojedeme“, zde jest objasnění. Dovolil jsem si lehce parafrázovat fakt, že během dešťů vše, co má světlejší barvu kůže („ferendž“ je etiopské pojmenování pro cizince bílé barvy pleti) si balí saky paky a odlétá na dlouhé dovolené pryč ze země. My sami nebýváme výjimkou. Ale k oněm dešťům…
V zemi, která je v mnohých z 365 dní, a především poslední roky, sužována suchem, má každá kapka spadlá z nebe takřka cenu zlata. Ovšem to neplatí o dvou měsících v roce. Či dle poslední dešťovky spíš o třech a půl. Kdy běžně v Evropě panují nejvyšší teploty v roce a děti školou povinné si v ČR užívají dvou měsíců prázdnin po tuze náročném školním roce, zde naopak přichází zima. To i přesto, že Etiopie se nachází ještě na severní polokouli. O fous, ale přeci jen stále severně od rovníku.
Měsíce, řekněme červen až srpen, tu jsou tedy ve znamení velké dešťové sezóny. Ještě je tu mají i menší. Nebo spíš měli. Ta měla být přelom března a dubna, avšak těch pár kapek, co posledně spadlo, se za dešťovku považovat nedá. Potom by ani houby nevyrostly. Holt klimatické podmínky se mění a během posledních let v Etiopii prší mimo velkou dešťovku méně, než bývalo zvykem.
Takto nějak nás vlastně i Etiopie přivítala, v srpnu roku 2016. Zatažená obloha a teploty přes den do 15 stupňů Celsiových. A to prý Afrika. Jaké nám bude vedro. No o Etiopii, respektive hlavním městě to tedy neplatí. Obzvlášť ne v „letních“ měsících.
Naštěstí období dešťů tu nevypadá tak, že by 14 dní v kuse pršelo a padaly provazy vody. Jak tomu možná bývá v některých jiných krajinách, což naštěstí já přesně posoudit nemohu. Jelikož kromě Čech, Evropy (což vyjde v kontextu dešťů nastejno) a teď možná pár koutů Afriky de facto žádné jiné krajiny neznám. V kuse to naštěstí není, ale ty provazy vody vcelku sedí. Nějaký lehký deštík je spíš ojedinělý, a když už prší, prší festovně. Myslím, že při prvním takovém dešti by už občané Troubek na Moravě vypisovali veřejné sbírky na své, již asi potřetí dotované a postavené, domečky.
V Etiopii toto moc nehrozí, už jen proto, že zde vlastně nějaké řeky a říčky ani moc nejsou. Když takhle prší, tak se zkrátka voda valí všude, kde to jde. A ono to v podstatě jde všude. Menší i větší uličky v Adidasu se tak mění v potoky a říčky, kdy do minuty opravdu neřešíte nějaké vyhýbání se loužím a podobné nesmysly. Jste prostě celí durch a po kotníky ve vodě. Nejednou jsem sám poznal, když se vracel z ranního běhu a takováto menší průtrž mě krásně dohnala na cestě domů. Bohužel není ojedinělým jevem, že často přichází dost rychle. Ne že by obloha byla blankytně modrá a najednou bouchlo. Ovšem mraky rozhodně ne vždy vypadají, že by se chystaly vylévat hektolitry vody na metr čtvereční. O to rychleji poté nastane zatmění, všude kolem šedo (to je v Adidasu vzhledem k množství rozestavěných domů tedy pořád, ale tentokrát je myšlena šedá obloha), jako by člověk byl uprostřed mraku. Což možná někdy je, vzhledem k nadmořské výšce zde. Tak dalece jsem zase nikdy nezkoumal. A s tímto zatměním se poté protrhnou i stavidla.
Smutné na tom všem je, ač by si jeden myslel, že takový déšť alespoň spláchne všechen prach a špínu ve městě, neděje se tomu tak. Voda valící se v ulicích sice sebere všechno možné, ale bohužel jaksi nemá moc kam odtékat. I když by se tu nějaké kanály a stoky našly, všechnu vodu zkrátka nepobírají. Místní je taktéž mile rádi používají k vyhazovaní odpadu, plastových lahví apod., což tomu taktéž příliš nepomáhá. Inu spíš, než že by déšť sloužil k přirozenému přírodnímu úklidu města, slouží maximálně k migraci špíny z bodu A do bodu B. A město mění v africké Benátky. Upřímně, co si z nich pamatuji, barva vody v benátských kanálech má obdobnou barvu. Tedy příměr i vcelku sedí. Jen gondoly chybí. Místo nich se zde najdou spíš tu a tam „utopená“ auta.
O tom, jakou má kolikrát voda na ulicích sílu jsme se přesvědčili onehdy na jedné hlavní ulici. V tu chvíli změněnou v divokou Rio Grande. V našem extrémně výkonném vozu Hyundayi Tucson jsme se chtěli otočit na U-turnu. Jakmile se vůz natočil bokem po proudu, pěkně to s námi zahoupalo. Naštěstí motoru našeho vozu ještě pár koní zbývá, byť většina z bývalých plnokrevníků je na půli cesty do salámu. Ti zdraví se však ještě tlaku vody dokázali vzepřít a dokončení otočky o 180 stupňů po kolena ve vodě zvládli.
Mimochodem, když už jsem byl u toho úklidu, v ranních hodinách je Adidas poset, mimo běžců a navrátivších se z barů, četami v oranžových oblečcích. Ty pilně zametají a uklízejí silnice s chodníky. Ve finále v podstatě spíš všechen prach akorát rozmetávají a vytvářejí oblaka prachu, než že by komunikace byly po jejich zásahu výrazněji čistější. Na jejich obranu, čistí Augiášův chlév. I snaha se cení, která jim spolu se zápalem rozhodně nechybí. Inu, ať je jakkoli, ať už prší či nikoli, ať se ulicí valí proudy vody či je suchá jak britský humor, neváhají a se svými košťaty metou a metou. Ač v čase, kdy zuří průtrž mračen, jejich metání více připomíná pádlování. Co si v těchto podmínkách „napádlují“ na lopaty, by mě upřímně zajímalo. Na to, jak jsou Etiopané spíše líní, jejich metací čety to lehce kompenzují. Metou a metou…