I po nějaké té době strávené v Etiopii musím uznat, že jsem nikdy nepoznal více nábožensky založený národ. Dobrá, zase tolik národů a zemí jsem neprocestoval. A v ještě méně žil. V porovnání s Českou republikou uznávám, vychází každá zem mnohem více nábožensky založena. S procentuálně větším zastoupením svých obyvatel inklinujících k nějaké víře.
Nebudu ani nikomu mazat med kolem huby. Já sám jsem de facto celoživotní neznaboh. Ne že by mi myšlenka víry byla až tak cizí, ale vždy jsem měl spíš problém s církvemi jako takovými. Nedělní rána jsem také nikdy netrávil v kostele. Věnoval se věcem různým, ale jiným. Možná až zde jsem pochopil, či spíš na vlastní oči uviděl a zažil, jak je víra pro některé lidi důležitá. Rychle jsem se také naučil tvrdit, že jsem křesťanského vyznání. (přeci nejvýznamnější křesťanské svátky, data a osoby bych ještě nějak dohromady dal) Poněvadž vysvětlovat tu někomu, že jste ateista, nevěřící Janek, to tu za boha nikdo nepochopí. A skončíte zacykleni ve změti opakujících nechápavých otázek a vašich samozřejmých odpovědí.
Přičemž na rozdíl od jiných států, zde se až tak nemusíte bát, že by vás hned někdo ukamenoval. Co se týče náboženského vyznání, slovíčko tolerantnost jim není cizí. Ne, že by se muslimové a místí ortodoxní křesťané vysloveně milovali, ale aspoň se mezi sebou nemasakrují. To Etiopané zvládají na základě příslušnosti k různým etnikům. Hezky to dokumentuje aktuální dění. V době, kdy píšu tyto řádky je těsně před svátkem Meskel – 27.9.2018 našeho data. Jedná se o jeden z největších etiopských svátků, tzv. „nalezení Pravého kříže“. Jak již je z názvu, snad, patrné, jedná se o svátek křesťanský. Resp. svátek etiopské ortodoxní (pravoslavné) církve. Před ním se vždy pulírují ulice, vše zkrášluje a čančá. Na hlavním náměstí, centru oslav, ve městě Gondar se pak tohoto úkolu ujali muslimští občané. Věc například v takové Saudské Arábii nemyslitelná. Tedy kdyby se tam nějaké křesťanské svátky alespoň v tichosti v rohu slavily.
Jak už jsem lehce nakousnul. V Etiopii žije přes 100 milionů lidí a troufnu si tvrdit, že nenajdete nikoho, kdo by byl bez jakéhokoli vyznání. Převládajícím jest tedy Etiopská ortodoxní církev – Tewahedo. Byť počet přívrženců této církve slábne, stále se k ní hlásí takřka polovina lidí. Není pak překvapením, jako v mnoha státech kolem, že i v Etiopii roste počet muslimů. Aktuálně by to měla být zhruba třetina populace. Dále se tu vyskytují ve větší či menší míře různé další „odnože“ křesťanství nebo tradiční náboženství. Každopádně největší svátky v zemi jsou ty etiopsko-ortodoxně křesťanské. Ortodoxní křesťanství je i, dalo by se říct, hybatelem dění v zemi, viditelné na každém kroku. (tady samozřejmě záleží, v jakém koutu země se nacházíte) Není tomu tak dávno, za minulého režimu Dergu (komunistický alias oficiálně socialistický totalitní režim v zemi od r. 1974 do r. 1987), se jednalo i o jediné oficiálně povolené náboženství v zemi.
Poslední, než se dostanu k zajímavějším věcem. Jen tak na okraj. V základech Etiopského ortodoxního křesťanství se najde velmi společného s judaismem a v podstatě nejzásadnější, čím se liší od katolictví je fakt, že neuznává dvojí podstatu Ježíše Krista. Samozřejmě těch diferencí se najde mnohem více, ovšem přes tuhle tak říkajíc nejede vlak.
Toť malinko k zasvěcení. Zájemců jistě ráda povypráví stará dobrá Wikipedie. Teď se snad už konečně dostanu k tomu zajímavějšímu. Min. k tomu, proč jsem vůbec začal tohle psát. Jednou z věcí spojenou s etiopskou ortodoxní vírou jsou období půstu. Trošku jsem už nakousnul ve svých střípcích a útržcích, nicméně ještě trošku doplním. Poopravím. Stejně jako Etiopané lámou rekordy v bězích na delší vzdálenosti (nebo se o ně aspoň přetahují s Keňany, abych byl korektní), drží světový primát ve dnech v roce, kdy dodržují půst. U běžného dospělého jedince to vyjde takřka na polovinu dní v roce, kdy ho musí dodržovat. U kněžích, mnichů je ten počet dní ještě mnohem vyšší. Drží se tu 40 denní půst před Vánoci, 55 dní před Velikonoci, pak jsou nějaké menší. Plus navíc každou středu a pátek. (výjimkou je období po Velikonocích do letnic, kdy se středy a pátky nedrží)
Postit se by měli všichni starší 13 let. Ačkoli se obávám, že kolikrát to cpou, nebo spíš vlastně necpou, i do mladších dětí. Do zhruba 3 hodiny odpolední by neměli sníst ani zrnko, vypít ani kapku. Ničeho. Po tomto čase mohou, ale nic živočišného původu. Maso, vejce, mléčné výrobky atd. Zajímavé je, že si večer klidně můžou dát pivko. Alkohol. Ten oni tu rádi. Tuze rádi. Mít ten zakázaný, hrozilo by národní povstání. Stejně jako v ČR. A je asi vcelku jasné, po celodenním půstu, jaké mají dvě, tři lahvinky piva efekt. Cigaretka je také dovolena, stejně tak žvýkaní khatu (místní v podstatě droga). To by bylo na druhé povstání.
O zdravosti půstu kupříkladu oněch 55 dní může dlouze polemizovat. S Etiopany. S doktory krátce a o žádnou polemiku by se nejednalo. Kolapsy lidí tu nejsou žádnou výjimkou a byť byste si řekli, že postupem času se bude postění zlehčovat a náklonost k němu mezi novými generacemi slábnout, opak je spíš pravdou. Naše kamarádka tak již musela u sebe doma téměř resuscitovat svou uklízečku. Jinými slovy do ní násilím nacpat čokoládu. Ale ani toto je neodradí. Víra je silnější.
Pro nás ferendže (bílé cizince) to má též vliv na naše zdraví. Na zdraví nás normálních masožravců. Lidově řečeno v obdobích půstu na krámě není maso. Tradiční restaurace mají pouze postní jídla. Jež nejsou špatná, ale bez masa se také nedá jíst pořád. Tzn. v mém případě dvakrát po sobě. Výjimku tvoří supermarkety a restaurace řekněme mezinárodního charakteru. Jinými slovy mířeny především na cizince. Kterých je naštěstí v Adidasu dostatek. Ale jedna z věcí, v nadsázce řečeno, která nás zde drží při životě, a to etiopská kuchyně, je v období půstu značně devalvována. Ještěže to pivo není problém.
Zpět k místnímu obyvatelstvu… víra je silnější. Jak kdy. Ono přeci jen záleží, hlavně v hlavním městě, koho se zeptáte. Ačkoli jsem psal o dodržování půstu, spousta lidí si ho různě ohýbá a upravuje. Např. že jídlo je možné už po 12. hodině, vodu může pít celý den apod. Můj kamarád běžec to řeší tak, že si v kostele promluví se svatým otcem a vysvětlí mu, že když ráno běhá dvě hodiny po kopcích, musí si pak něco dát, jinak by to mohl být také běh jeho poslední. Na jednu stranu nelze než kvitovat, ze zdravotních hlediska. Na tu druhou je úsměvné, že i něco tak neochvějného jako je vaše víra se dá „okecat“. Každopádně, pokud bych mohl dát doporučení, před Vánoci (ty etiopské jsou 6. nebo 7. ledna) nebo Velikonoci do Etiopie nejezděte. A že se sem jinak turisté jen hrnou. Je to stejné jako zavítat v období Ramadánu do země muslimské. Lidi nejsou příliš milí. I když to Etiopané málokdy. Spíš nerudní. Jako každý člověk, který má hlad.
S půstem jdou tak nějak ruku v ruce svátky, oslavy, mše a podobně. To, že Etiopané rádi slaví, jsem už asi někde zmiňoval. Obdobně tomu je s církevními oslavami, svátky. Není týdne, kdy by se neslavil nebo alespoň nepřipomínal nějaký svatý, apoštol, patron. Ve skrze to znamená davy lidí na mších v kostele. A například, teď doufám, že nekecám, konkrétní den každého měsíce se oslavuje sv. Petr, patron všech rybářů. Tzn. že nikdo nebere svou kocábku na jezero a neloví se. A takových je vícero. Co je ovšem nejvíce frustrující, pro neznabohy, jsou kostelní mše. Ty probíhají buď brzy ráno anebo ještě lépe, v noci. Kdo si někdy stěžoval na svolávání muslimů k modlitbě z minaretů neví, co je Etiopská ortodoxní církev. Muslimové mají za pár minut svoláno a je ticho. Tady, s prominutím, kostel řve klidně od 2 hodin v noci do 10 hodin dopoledne. Překvapivě vždy pravidelně ze soboty na neděli. Dále pak tak nějak porůznu. Kostel tu máte u každého patníku a i přesto, že jsou hlásné trouby oficiálně zákonem zakázané, u kostelů se kupodivu tolerují. Najít místo v Adidasu, kde by vám zpoza oken nevyřvával kostel, to už je kumšt. I náš milý taxikář a kamarád Mesfin, silně věřící, který má nyní 1 rok starou dcerku už na to začíná nadávat. Celý den jezdí s autem, večer uspává a když se dostane konečně do postele, začne mu za okny církevní reprodukce. Možná se jedná o další test, jak silná je vaše víra. Nevím.
Věcí samou pro sebe je fakt, že modlitby jsou pronášeny ve starém semitském jazyku Ge’ez. Ten ovládají především pouze kněží, mniši a diákoni. Ano, je to něco jako kázání v latině, jen s tím rozdílem, že tady tomu rozumí fakt jen hrstka. Aspoň si to myslím. Soudě dle zkušeností. Tuším narazili jsme zatím pouze na jednoho člověka, našeho průvodce v Aksumu, který uměl jazyk ge’ez číst. A to jen proto, že jeho otec byl kněz. Skutečnost, že sice text přečte, ale nerozumí mu, už ponechám stranou.
Vzhledem k před chvílí napsanému je asi jasné, že slib celibátu se zde neskládá. Naopak, aby se muž mohl stát knězem, musí být oženěn. Ne ledajak oženěn. Respektive ne za leckoho. Jeho žena musí být, jak kulantně napsat, ctnostného ražení. Tzn. její nastávající, budoucí kněz, musí být jejím prvním a jediným. Alespoň do té chvíle jediným. Co se sexuálního vyjádření lásky týče. A vlastně i manželství. Což myslím v dnešní době může být menší problém. Obzvláště v zemi s průměrem blížícím se k sedmi dětem na jednu ženu. Jak to funguje v praxi, zdali se konají nějaké ala „české ochcávačky“, jsem se nedopídil. Povětšinou místní lidé nejsou v tomto až tak sdílní. Anebo si mi dostalo odpovědí v podobě lehkých pousmání. Ta si asi každý může vyložit po svém. I já si je vykládám po svém.
Závěrem věc nejdůležitější. Nesnažte se Etiopanům ortodoxně křesťansky smýšlejícím předhazovat podobnosti s jinými vyznáními. Nebo lépe, že by snad měli nějaké tradice přebrané či inspirované jinými náboženstvími. Když už, jsou to jiná vyznání, která si přebírala od nich. Ať už se týká rozhlasu z kostelů, striktního odmítání pozření vepřového atd. Navíc v zemi, kde byl nalezen Pravý kříž, kde se nachází původní Archa úmluvy (a nespočet její kopií), odkud pocházela bájná královna ze Sáby, je vše to pravé, jediné a originální.
Ne vážně. Berte vše s nadsázkou. I sami Etiopané umějí brát svou víru a legendy s nadsázkou. Jen pozor na to jak kteří.;-)