Opět po čase, konkrétně podruhé, jsem měl tu čest zhlédnout, jak vypadá rozvojová pomoc v praxi. Žádné papírování, přehazování peněz vidlemi a porcování medvěda, ale nějaký její hmatatelný produkt. Jedná se o takové ty chvíle, kdy si řeknete, že ve finále rozvojová pomoc asi dává smysl. Jen si musíte odmyslet, co vše se k tomu váže. A co vše finálnímu výsledku předchází. Avšak to by bylo na delší úvahu. Možná někdy jindy lehce více o tom. Zůstaňme pro teď u toho pozitivního.
Za monitorováním stavu malého lokálního projektu jsme se vydali na jihozápad země. Konkrétně letecky se přiblížili do města Jimma. Město spíše venkovského typu, abych tak napsal, známé především pro svou univerzitu, ležící v regionu Oromie. A také město kávy, jelikož v jeho „sousedství“ se nachází množství kávových plantáží a farem. Navíc je tento region považován za místo objevení lahodnosti nápoje ze zpražených hnědých zrn. Minimálně mezi Etiopany. Některými.
Nicméně my tu kvůli kávě nebyli. Bohužel. Z Jimmy jsme druhý den ráno vyrazili auty asi 120 kilometrů dále na jihozápad do oblasti kolem města Tarcha. Žádná velká štreka řeklo by se. V etiopském přepočtu to znamená cca 4 a půl hodiny po částečně zpevněných cestách. Navíc po dešťové sezóně. Příroda kolem sice krásně zelená, ale silnice zase samá díra a výmol. Plus tradiční účastníci provozu. Oslové, stádo krav, psi, pobíhající děti atd. Cestou tam se ještě člověk kochal krajinou, protože ta je obzvláště v tomhle období naprosto úžasná. Zpět už entuziasmus přešel. I proto, že byla tma. Jinak krajina značky náramná. Píšu pořád, tohle je krása Etiopie. Pár zemí a koutů jsem na černém kontinentu již stačil poznat, ale v tomhle Etiopie vážně hraje prim. O demokratickém, světu otevřeném kontinentu jménem Evropa nemluvě.
K samotnému MLP (malému lokálnímu projektu). Jedná se o projekt zaměřený primárně asi na to nejdůležitější a nejsmysluplnější, na co by mělo být mířeno. To znamená žádné materiální dary a konec, ale naučit lidi starat se o svou půdu, pěstovat plodiny a tak dále. Něco, co má dlouhodobější dopad a nejedná se jen o momentální rychlou erupci. Jinými slovy vysvětlit jim po lopatě ukázat, že když se budete tak a tak starat o svou zahrádku, místo 10 kilogramů mrkve prodáte ročně 50 kg. A postupně více a více. Spolu s tím si projekt všímá i v dnešní době oblíbeného tématu genderové rovnoprávnosti. V těchto končinách mi dává smysl, ve vyspělejších zemích západní Evropy o reálné potřebě a smysluplnosti značně pochybuju. Každopádně nerad přiznávám, v Etiopii je tradiční, že v podstatě vše odře žena. Feministky západního světa by se nejspíš na místě demonstrativně popravily, vidět to. O domácnost se stará žena, včetně natahání si dřeva na podpal, vody na vaření apod. Výchova dítěte, úklid, vaření ani netřeba mluvil, na čí bedrech leží. Samozřejmě i chlap do něčeho krumpáčem kopne, je-li třeba. Jinak je náplň jeho práce spíše taková, že si lehne do stínu a říká tomu dohlížení na pastvu dobytka. Někdy ani žádnou domáčí zvěř k tomu nepotřebuje.
Právě i tyto zažitosti se projekt snaží změnit. Minimálně ovlivňovat. A bylo zajímavé sledovat debatu, otázky na toto téma. Jak jsou s tím všichni spokojeni, jak jim jde k duhu. Na reakce jsem byl dost zvědavý. Buď nikdo z přítomných pánů nenašel odvahu veřejně přiznat, anebo v lepším případě jim to opravdu není nijak zvlášť proti srsti. Když vidí výsledky. Mimochodem tento projekt běží jen pár měsíců, je tedy zatím v zárodku, ale hrubé náznaky a menší výsledky již nese v prvních úrodách a půdě neležící ladem. Ženy se spíš jen nad touto otázkou pousmály. Tak, jak to umí nejspíš jen ony. Tím se myslím současný vývoj zamlouvá moc. A není se co divit. Já sám se bál, aby mě Martina nenaprášila, že například její partner nemá problém uvařit, vyprat, i tu žehličku párkrát v ruce držel. Pak bych nejspíš zanechal veškerého focení, stopnul si nějakého oslíka a uháněl celý rudý pryč.
Místo, které jsme navštívili, je pouze jedno z mnoha, na kterém tyto projekty probíhají. Ostatní jsou už tak říkajíc zajetější, zde zatím spíš v plenkách. Celé je realizováno neziskovou organizací Send a Cow. Což je britská neziskovka, původně založena pro pomoc při hladomoru tuším v Ugandě. Proto onen název „Pošli krávu“. Nyní má již rozšířenější pole působnosti, jak co se zemí týče, tak i samotné oblasti rozvoje. Ačkoli se jedná o britskou organizaci, její etiopská pobočka je v rukou čistě Etiopanů. Zaměstnává pouze Etiopany, jejím ředitelem, a naším milým průvodcem projektem, je Etiopan. Samozřejmě se zde tu a tam někdo objeví z Británie vše zkontrolovat, ale jinak je víceméně vše v rukou místních lidí, kteří prošli školeními a tréninkem. Přičemž jsme opět u toho. Z mého pohledu, tohle je největší přínos rozvojové pomoci. Už z názvu patrné, má rozvíjet. Nejen krajinu, zemi, ale především lidi. Pokud postavím barák, ale nikdo se mi o něj nebude starat, spláchnul jsem v podstatě prachy do záchodu. Za chvíli se začne rozpadat a nikdo v něm nebude bydlet. Stejně tak nedává smysl přivážet vlastní lidi ze své země, aby se o to starali. Ne, to se musí naučit místní. Pakliže si sem veškeré zdroje jak lidské, tak i materiální přivezu, více než o rozvojovku se jedná o malou domů. Veškeré peníze skončí v jiné kapse, jen ne té africké. Či spíše lépe řečeno, té potřebné, kam by měly mířit. Snad jednou české rozvojové organizace, agentury a státní správa pochopí. A nejen české… by zase bylo na delší povídání. Zpět k tomu pozitivnímu.
Vlastně už závěru. Pozitivnímu závěru. Když Martina začala dělat rozvojovku na české ambasádě, myslela si, že si vytrhá všechny vlasy. Naštěstí tak neučinila. I za sebe jsem rád. Ionesco nejsem, abych chtěl usínat s plešatou zpěvačkou. Tehdejší pan velvyslanec, nyní již bývalý, jí řekl, že musí vyjet ven z Addis od veškeré byrokracie a administrativy a vidět výsledky, projekty na vlastní oči. A měl naprostou pravdu. Stokrát se s věcmi kolem a při jednání s úřady můžete rozčilovat. Jednou pak stačí na vlastní oči vidět k čemu ty nervy vedou a zjistíte, ono to stoji za to. Tedy takhle. Já s tím žádné nervy nemám. Naštěstí. Já si jen užívám oněch úsměvů na tvářích a radosti lidí z výsledků. Finálního tovaru. Žádné kolbenky. Klobouk dolů před Martinou, jak tohle vše zvládá. I pro ni je to pak na konec snad příjemná odměna. A radost.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/dDmXzLJU5Xm6WHdC8