Nemožné se stalo skutečností. Podařilo se nám na podzim přemluvit další lidi, kteří by s námi vyrazili na toužený výlet do Simienských hor (někdy též v češtině nazývané Simenskými horami). Další pár. Na rozdíl od nás již dokonce sezdaný. Přitom v podstatě stejně mladého věku jako jsme my. A proč že nemožné? Jeden důvod by tam byl. Cestování s námi asi není vždy úplně jednoduché. Pardon. Cestování se mnou. To jsou ty roky ve vztahu, kdy vše již automaticky říkám a píšu v množném čísle. Každopádně proč tomu tak je, nevím. Cizím návrhům jsem otevřen. Rád si je vyslechnu. A to je tak vše.
Navštívit Simienské hory máme na seznamu (ano, něco takového si vedeme a co se Etiopie týče, za mě už mám po tomto výletě celkem vyškrtáno) od samého začátku našeho pobytu v Etiopii. Stejně tak město Gondar, které je vzdáleno asi 2 hodiny cesty autem. Respektive hory od něj, jelikož v Gondaru se nachází i nejbližší letiště, kam se lze na cestě do Simienek přiblížit. Samo město také stojí za vidění. Na beton ano. Oplývá bohatou historií. Pročež málokterá turistická výprava po Etiopii ho míjí obloukem. Má to svůj důvod.
Náš plán byl takový, ve čtvrtek 29. listopadu roku 2018 časně zrána vyrazit (samozřejmě letět) do Gondaru. Odtud se přesunout do Simienek a 3 dny tam strávit chozením po horách. V sobotu v podvečer se pak navrátit do Gondaru a v neděli se pokochat ještě místními krásami. Avizuji, že nejsme žádní velcí střelci, a agenturu, která pro nás zajišťovala tří denní trek horami, jsme měli domluvenu předem. Dojednání padlo na má bedra a kupodivu jsem snad ani žádnou botu neudělal. Kontaktoval jsem agenturu North Expeditions Ethiopia a vcelku rychle, po prvním telefonu, jsme se na všem domluvili. I na ceně. No, i když… jak se to vezme. Původní cena zněla 220 USD na osobu a vše zahrnuto (doprava, stany, spacáky, jídlo, vstup, průvodce, skaut…). Jenže jelikož nikdo z nás takovým množstvím amerických valut neoplýval, byl jsem nucen vznést dotaz, zdali můžeme platit v místní měně – Birrech. To samozřejmě není problém, ale pak cena v přepočtu činí už 250 USD. OK, pořád vycházelo lépe než u jiných poskytovatelů. Avšak Birry nechtěl pan majitel společnosti v hotovosti. Raději převést na účet. Což ve finále znamenalo, že jelikož má banka, k velkému údivu, nedokáže transferovat obnosy v etiopské měně, musel jsem převádět ve valutách amerických. Čili poslal oněch 250 USD. Z českého účtu v Kč, na etiopský účet v Birr. Tzn., že se obě banky ve finále taky malinko obohatily na úkor obou stran transakce. Nicméně klaplo to, a to je hlavní.
Ve čtvrtek ráno nás na gondarském letišti čekalo auto a po pár klasicky etiopských nezbytných zastávkách jsme frčeli směr Simienky. Jde o nejvyšší pohoří v Etiopii, sopečného původu, jehož součástí je i místní nejvyšší hora – Ras Dejen (Ras Dashen – opět záleží na přepisu, 4550m vysoká). Až na ní, nebo i k ní, jsme se neškrábali. Zůstali ve výškách do 4000 metrů. Což celkem stačilo, poněvadž i odsud byly celkem slušné výhledy a rozhledy. Naopak možná zajímavější než z nejvyšší hory. Co jsem tedy slyšel. Je to hezké odškrtnutí, byl jsem na nejvyšší hoře Etiopie, ale malebnější výhledy zažijete jinde. Část pohoří je také součástí Světového dědictví UNESCO a území označeno národním parkem. Proto sem taky zaplatíte nějaké to vlezné. A bez průvodce a skauta se tu jen tak procházet nemůžete. Minimálně tedy bez skauta. Což je vesměs starší pán, s ještě starší flintou na rameni a malým ruksáčkem, kde si nese vše, co potřebuje na pár denní túru. Takže zatímco vy si nesete batohy a k tomu vám ještě doprovodné muly přesunou větší tašku, stany a spacáky do dalšího kempu, on si vystačí se dvěma dekami. V noci si na jednu dřepne, druhou dá přes sebe, a venku střeží váš stan. Vy se pak cítíte lehce blbě, že jste ve stanu, spacáku nebo i dvou, nabalení jak pumpy, o nějakých aspoň 20 let mladší, a stejně klepete kosu.
A že tam v noci je pořádná klendra. Obzvlášť v listopadu, prosinci, tedy termínu, kdy jsme tam samozřejmě zavítali i my. Výhodou je, že po dešťové sezóně máte kopce, hory, zkrátka krajinu krásně zelenou. Nevýhodou je pak fakt, že se jedná o nejchladnější měsíce v Etiopii. Alespoň co se nočních a ranních mrazíků týče. My tedy ještě měli bonus v podobě průtrže mračen první večer. Nějaká zapomenutá asi. Dva měsíce po plánovaném konci dešťovky. Klasická etiopská. Asi 2 hodiny provazy vody z nebe.
Jinak proč je toto místo prohlašováno za světové dědictví není jen z důvodu úchvatného pohoří, ale svůj podíl na tom má i zdejší fauna. Simienské hory jsou místem výskytu několika endemických druhů živočichů. Endemických a ohrožených. Kdyby snad někdo nevěděl, znamená, že tyto živočichy nikde jinde na světě už neuvidíte. Ve volné přírodě, podotýkám. Zoo se prosím nepočítá. Jedná se například o etiopského vlka, horskou kozu walia (walia ibex) nebo opice dželády (gelada baboons). Opičáky tedy uvidíte i v jiných horách Etiopie (my je viděli již v horách kolem Lalibely), ovšem i zde se jedná o druh, na nějž má Etiopie výhradní právo.
Proto tedy oficiálně i národní park. Dle wikipedie nějakých 220 km2 tuším. Avšak to se mi moc nezdá. Na druhou stranu, pohoří je rozhodně rozlehlejší a těžko říct, co se počítá a co nepočítá do národního parku. Protože pokud byste čekali národní park ala první zóna na Šumavě, byli byste vedle jak ta jedle. Hory nejsou lidu prosté. Najdou se zde malé vesničky, osady. Místní zde na lučinách pasou svá stáda dobytku. Ta samozřejmě často lákají pozornost etiopského vlka, a tak je pro jistotu obyvatelé preventivně vybíjejí. Ohrožený, chráněný druh? Na tom přeci nezáleží.
Co je krásou hor jsou neskutečné výhledy a rozhledy do okolí. Chtělo by se říct do doliny, ale i ta má přes 2000 výškových metrů. Naopak, co je tu až trošku frustrující, je absence opojného pocitu zdolání něčeho velkého, když jste ve výškách kolem 4000 nadmořských metrů. Žádné holé skály, lezení po kamenech. Žádná měsíční krajina. Kolikrát si jdete po paloučku, jak kdybyste byli někde v Posázaví. Jen tedy do chvíle, než dojdete na konec palouku, kde je rázem hrana skalní stěny a kilometrová propast. Ano, opět byla místa, která milovníkům výšek dělají náramně. Nicméně nijak strašné to nebylo. Ne že bych si na převisech skal dělal selfíčka. Nejsem sebevrah. A nechtěl jsem rozšířit již tak početnou statistiku úmrtí při pořizování sebesnímků.
Simienské hory rozhodně za návštěvu stojí. I přesto, že v noci Vám budou mrznout nejen prsty a přes den vás pro změnu vysokohorské slunko řádné opálí. I přesto, že jak už zde tak bývá, etiopský servis má své mouchy. Kupříkladu pro čtyři lidi dostanete jen tři spacáky. Nebo váš průvodce se s angličtinou pere víc než automatická pračka čínské výroby se zaschlými skvrnami. Ač milý a snaživý hoch byl, o tom žádná. Ve finále servis celkově obstál velmi dobře. Na Etiopii rozhodně. Žádné tašky neztratili, muly donesly, co donést měly a náš kuchtík, bereme-li v potaz v jakých podmínkách vařil (rendlík na otevřeném ohni), by si zasloužil Michelinskou hvězdu. Ponechám stranou, že po celém dni chození by člověk snědl asi všechno. Kromě hub.
V sobotu odpoledne naše putování skončilo. Času nebylo nazbyt, a tak jsme se museli spokojit s nejkratším tří denním trekováním. I to myslím celkem stačilo. Přeci jen, chtěli jsme se podívat i do toho Gondaru, když už jsme byli v tomhle koutě země. Zhruba dvou hodinovou jízdu do Gondaru jsme si krátili hrou, hádáním, jaká zvířata nám vlezou před auto příště. Jelikož byla sobota a ta je tradičně ve znamení trhů, o nudu nebyla nouze. Chápu, že není moc na výběr, kudy svůj dobytek na trh a z trhu vodit. Avšak jeden by očekával, je-li kráva na provaze, použiju občas onoho provazu, aby mi kráva nelezla pod kola aut. Ale tento mrav se v Etiopii moc nenosí. Zaprvé pojímám podezření, že to dělají naschvál, aby si lidi v autech nemohli drandit po silnicích, když oni chodí pěšky. Zadruhé v tom je i jistá prozíravost. Když jeho krávu srazíte autem, vyfásne na vás nějakých 5000 Birrů. A na pár večerů má o zábavu vystaráno.
Ubytování na sobotní noc jsme neměli přímo v Gondaru, ale o pár kilometrů dál. Vlastně v blízkosti letiště. Šlo o Maleyko lodge a dle stránek booking.com mělo jít o to nejlepší, co v těchto končinách lze najít. A jelikož jsem byl přehlasován, že po třech dnech v horách by zbylí členové výpravy rádi trošku pohodlí, padla volba právě na něj. Jde o takovou etiopskou klasiku. Několik tukulů (místní chajdičky) a pak jeden domeček s pokoji. Dle webových stránek vypadalo velmi pěkně. K našemu ohromnému „údivu“, realita byla malinko odlišná. Avizovaný bazén tu sice byl, resp. jen díra na něj. Ne, že by byl jen vypuštěný, ale on byl v kompletní rekonstrukci. Tedy na kámen rozkopaný. V našem pokoji pak netekla v koupelně teplá voda, což jednoho z nás po 3 dnech bez sprchy dost rozlítilo. Ten druhý to zvládl ve studené vodě, ale že by si to nějak náramně užíval, se říct nedalo. Reklamace pak byla vyřešena obdržením klíče od dalšího pokoje, nechť se jdeme osprchovat tam. Rád bych napsal, jak mě to nemile překvapilo a šokovalo. Avšak opak je pravdou. S tímhle vším už tak nějak v Etiopii počítám. Ba právě naopak, překvapen jsem v případech, kdy vše funguje a realita není na míle vzdálena od fotek a informací na webových stránkách.
Vydržet se to v Maleyko lodge dalo. O tom žádná. Nicméně komentovat poměr cena / výkon raději nebudu. V neděli dopoledne jsme si zařídili na recepci, to zvládli, dva badžádže (bajaj, tuk-tuk, místní tříkolka prostě). Na silnici před lodgí bychom je totiž chytali asi dlouho. Čímž tedy byly i dosti omezené naše možnosti smlouvání.
Našim prvním cílem bylo královské zastřešení, jak zní doslovný překlad. Anglicky Royal Enclosure, amharsky Fasil Ghebbi. Založení města Gondar se datuje do první poloviny 17. století, tudíž se v podstatě jedná o jedno z mladších měst v Etiopii. Každopádně bylo založeno vládcem Fasilidesem za jasným účelem, učinit z něj hlavní město. Důvody, proč zrovna na tomto fleku, jsou fakt, že město je obklopeno horami, tedy chráněno před nepřáteli. Navíc už samo o sobě je přes 2000 metrů nad mořem vysoko. Dále se tu protínaly obchodní cesty a pak nedaleko, asi 60 kilometrů, se rozprostírá jezero Tana (= trvalý zdroj vody). Císař Fasilides si na prostranství, nazývaném tedy Royal Enclosure (zůstanu u anglického pojmenování, zní lépe než můj český překlad), nechal postavit palác. Či vlastně spíš hrad. Ne úplně nepodobný středověkým hradům v Evropě. Čímž se dost vymyká oproti tomu, co normálně můžete vidět po Etiopii.
Jeho hrad ovšem není jediné, co by tu stálo. Každý další panovník obohatil prostranství o nějakou svou další budovu. V podstatě svůj palác. Se zaměřením na to, co měl rád. Tedy pokud byl panovník milovníkem hudby, nechal postavit koncertní síň. Jiný zase měl raději meče než smyčce, a tak si nechal zbudovat poněkud odlišnou síň, palác. Gondar zůstal hlavním městem až do poloviny 19. století. Což je v historii Etiopie možná nejdéle souvisle sloužící hlavní město. Než se vládce Tewodros II. rozhodl jít opět cestou migrace hlavních měst. Ač mluvit vysloveně o hlavním městě celé Etiopie je poněkud zavádějící, jelikož jednotnost nikdy nebyla jejich doménou. Pokud tedy zrovna nepotřebovali vyhnat Italy.
My jsme prohlídku celé Royal Enclosure měli zpestřenu jednak výborným místním mladým průvodcem. Jenž mimochodem pochopil, že anglický jazyk se nejlépe učí z televize a filmů. Jen kvituji a dobře znám. Druhak nám zážitek obohatili fanoušci klubu Ethiopia Bunna. V překladu Etiopské kávy. Což je fotbalový tým z Adidasu, který ten den odpoledne hrál ligový mač proti místnímu, gondarskému týmu čutálistů. To, že všude běhali fanoušci v dresech, vlajkami a chtěli se s vámi fotit (protože jste bílí), bylo poněkud rušivé. Na druhou stranu velmi sympatické. Máme půl dne do zápasu, tak se jdeme podívat na hrad, památky. Jedno, zdali jen proto se u nich vyfotit nebo má hlubší vzdělávací význam. Úplně si nedokážu představit, jak kupříkladu fanoušci Baníku, před odpoledním zápasem na Spartě, se skočí podívat na Pražský hrad. A třeba se i fotí s fanoušky Sparty. To by možná poprvé ve své krátké a nesmyslné historii, měly kontroly před vstupem do areálu Pražského hradu smysl.
Kromě palácového prostranství ve městě stojí za vidění ještě lázně, též Fasilidovi. Ty zažívají svůj vrchol v období svátku Timkat (Epiphany), pokřtění Krista, kdy se stávají epicentrem oslav v celé zemi. Dále tu je ještě kostel z 18. století, Debre Berhan Selassie. S nádhernými tradičními vnitřními malbami. Podle mnohých možná nejhezčí kostel v zemi. Ačkoli to je na posouzení a vkusu každého. Tak či tak za návštěvu a shlédnutí stojí.
Pokud vám ze všech těch krás vyhládne, zaskočte na jídlo do Čtyř sester. Neplést z Fanánkovými Třemi sestrami. O žádnou Kovárnu se nejedná. Restaurace s tradičním etiopským jídlem, cílená především na klientelu z řad turistů. O čemž vypovídají i popisky, kdy tradiční omáčky nejsou pojmenovány místními názvy, ale anglickými ekvivalenty. Aby bylo jasné jejich složení. Např. čočková kaše apod. Můžete si zde dát bufet, za nějakých 200 Birrů tuším, a i přesto, že podobný druh turistických restaurací není mým koníčkem, zde musím uznat, jídlo bylo vynikající a jít sem chybou nebylo.
Velmi pěkně se v Gondaru dá zaplácnout skoro celý den. My zase museli odpoledne frčet zpět a stíhat večerní let, ale i s nějakými 6 hodinami ve městě se dalo vyjít. Na cestu zpět jsme se pak rozhodli šetřit. To znamená, vzít si všichni čtyři jeden badžádž. Plus smlouvat o ceně. Obojí se zdařilo, po klasickém odmítnutí a po chvíli vrácení se za námi, že tedy ano za nižší cenu. Problém byl, že dopředu k sobě si řidič nikoho nenechal posadit. Na řadu přišla alternativní varianta v podobě dam sedících na našich klínech. Tu půl hodinu jízdy nějak vydržím, jsem si říkal. I když přišla hrbolatá cesta a mé kolena, lokty dostávala hezké pusinky od ocelových tyčí, výztuh badžádže. 30 minut zase není tak hrozných. No jo, jenže to bychom nesměli špatně odbočit a zabloudit. Ve finále cesta skoro hodinu, smlouvání bylo zcela k ničemu, protože i nám samotným bylo řidiče líto a zaplatili mu více, než původně i on sám chtěl. Takhle to dopadá, když jeden škudlí. Ovšem zážitek to přesto byl báječný. Celý výlet. Jsem rád, že jsme uhnali Martina s Bárou, a konečně do Simienek a Gondaru vyrazili. Teď už si můžu dát v Etiopii nohy nahoru a nikam se nehnat.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/sGL9AMMTZ8kKzBCA9