Tím vyvoněným ostrovem je myšlen Zanzibar. Abych byl přesnější souostroví Zanzibar, kam jsme se po čase opětovně zaletěli podívat. A abych byl úplně nejpřesnější, jeho hlavní ostrov Unguja.
Jsou tomu dva roky a pár měsíců, co jsme tyto končiny již navštívili. Proč jsme se tedy vraceli zpět? Inu, dobrá otázka. Jedním důvodem byl dozajista fakt, že naše první návštěvě byla nenadále a neočekávaně zkrácena na zhruba den a půl. Za ten čas si moc z ostrova neužili. Druhým impulsem bylo volání Martiny po pár dnech klidné dovolené někde v teple s plážemi. To Zanzibar splňuje, dá se říct, na jedničku. A do třetice všeho dobrého. Od lidí z našeho okolí v Adidasu neustále slýcháme, jak je tohle souostroví úžasné. Chtěli jsme mu proto dát druhou šanci, poněvadž napoprvé jsme z ostrova až toliko excentricky odvázaní nebyli. Což mohlo být do jisté míry dáno i okolnostmi a problémy s naší dopravou sem. Jinými slovy zabarveno okolního vlivy.
Tentokrát jsme mířili napřímo sem. Přímým letem z Addis. Žádné přelety z tanzanské pevniny. A dopřáli si zde prodloužený víkend, 4 noci. Tj. tak maximum, které jsem schopen vydržet na místech lákajících především nic neděláním a válením se u vody. Cílovou destinací pro naše relaxování jsme si opětovně zvolili severovýchod ostrova, jen jiné ubytovací zařízení. Tentokrát volba padla na Zanzibar Magic Boutique Hotel. Malý hotýlek na pláži, jemuž podobných je v těchto končinách mnoho. Restaurace, malý bazének a pár pokojů či chatek pro hosty. Jeden vedle druhého. Jeden jako druhý.
Dominantou této části ostrova je dlouhá písečná pláž. A to jako že opravdu dlouhá. Ať jsem ráno od hotelu po ní běžel 3 kilometry na jih či na sever, ani na jeden z konců zdaleka nedoběhl. Minusem může být, alespoň pro mě rozhodně je, že valnou většinu dne vám voda v oceánu sahá zhruba do půlky lýtek. Občasně nad kolena. Navíc dno po chvíli místo písku vystřídají ostřejší kameny a mořští ježci. Nic, v čem by se člověk rád procházel. Minimálně bez bot. Důvod nízké vody? Pár set metrů od břehu se táhne útes, který v době, kdy se nekoná příliv, značně zamezuje přísunu vody blíže k pevnině. Na druhou stranu pláž je o to větší a širší. Ačkoli přes den si na ní stejnak moc nepoležíte, protože do půl hodiny byste při absenci sebemenšího stínu byli na uhel. I místní se radši krčí opodál ve stínu palem a vybíhají z něj, jen když musejí. To znamená, jen když po pláži jde bílý turista, aby mu něco nabídli. Něco nabídli píšu záměrně, protože nabízí v podstatě všechno. Suvenýr koupit? Ne? Pak nějaký výlet lodi, doprava autem do Stone Townu? Na farmy s kořením? Odvoz na letiště? Ne? Zařídíme. Ovšemže pro vás za nej cenu.
Nebudu lhát, že není někdy otravné. Někdy dost. Alespoň se tu ovšem zase snaží něco nabídnout, něco prodat. Nejen žebrat o peníze. Tím vůbec nenarážím na nejmenovaný stát východní Afriky. Leckdy je to i hezké divadlo. Ležíte si na lehátku u hotelu, pěkně v přítmí palem, a díváte se, jak se na pláži před hotelem střídají potulní prodejci suvenýrů, kteří vždy na chvíli rozbalí svůj nabídkový sortiment na deku a po čase opět putují o dům dál. Před další hotel, což je zpravidla nějakých 100 metrů vedle. Žádnou výjimkou tu nejsou Masajové nabízející suvenýry ke koupi. Příslušníci tradičního afrického kmene (především Keňa a sever Tanzanie), jenž se dodnes vyznačuje a rád pyšní tím, že se drží starých zvyklostí. Ať už se týká oděvů či způsobu žití. Respektive snaží se to mnozí z nich předstírat a vydělávat na tom peníze. Je pak humorné vidět pána jen v přehozené dece, dýkou u pasu, sandálech a k tomu moderních slunečních brýlích a s blyštivými hodinkami na ruce. Pokud se nemýlím, náramkové hodinky existují od začátku 20. století a velký „boom“ zažily díky letcům za 1. Světové války. Buď tedy Masajové nemají bůhvíjak staré tradice anebo byli oproti zbytku světa sakra napřed. No, co já vím, jsem houby odborník.
Mimo toho, že si na pláži můžete pořídit suvenýry, zamluvit výlet po ostrově a chytit úžeh, moderní doba pronikla i sem. Proto není neobvyklé vidět se po písku v době odlivu prohánět motorky. Pro místní je to samozřejmost, ale evidentně zjistili, že by mohlo zajímat i turisty. Díky tomu zde funguje, a asi ne jedna, půjčovna skútrů. Kromě místních, povětšinou jedoucích ve vícero na jedné motorce, můžete spatřit skupinku rozjařených bílých mužů, drandících si to po pláži na skútrech. Patrně v hlavě s představami na film Easy Rider. Anebo vidění sebe samých ala Valentino Rossi. Velice dobrý návod na to, jak si zachovat pláž krásnou. Ještě chybí čtyřkolky, buginy a tank.
Kromě motorového potěšení, tu existují i jiné varianty vyžití. Kupříkladu my v rámci našeho ubytování měli možnost si kdykoli vypůjčit kajak na moře pro dva anebo fat biky. Kdo by snad nevěděl, jde o horská kola speciálně upravená pro jízdu v měkkém terénu (sněhu, písku…). Tzn. mají kola tlustá jak traktor. Když jsme o těchto možnostech byli při našem příjezdu informováni, má očka se rozzářila. Konečně pobyt u moře, který by mě mohl i bavit. A ano. Martina měla také ohromnou radost, jakmile spatřila můj výraz ve tváři jasně vyzařující otázku „tak co, kdy jdeme na kola???“.
Asi nebude překvapení, kola jsme ozkoušeli. Asi 5 kilometrů se projeli po pláži. Tedy dohromady. Ne tam a zpět. Upřímně? Celkem to i stačilo. Dokonce i mně, který normálně na kole převádí teorii těžkých převodů do praxe, a co nejde urvat silou stehen, jde urvat ještě větší silou. Je tedy pravda, že co žijeme v Etiopii jsem na kole neseděl, ale zase takový pravěk to není. Ovšem, když si sečteme teploty přes 30 °C (naštěstí bylo lehce pod mrakem), jízdu v měkkém písku, kdy přiblížení se trošku blíže doznívajícím vlnkám a čerstvě zvlhčenému písku znamená takřka dakarské zapadnutí, a kdy vaše kolo, min. sedlová trubka, postrádá par centimetrů, takže musíte šlapat buď ve stoje nebo podřepu… no zkrátka žádná sranda. Nemluvě o Martině, která na kole seděla ani nevím po kolika letech. A hned jí také spadl řetěz a skončila celé od kolomazi. Pakliže toto měl být plán, jak v ní probudit zálibu v cyklistiku, abych byl upřímný, úplně se nezdařil. Ale mě to bavilo.
Stejně tak překvapivě kajak. Též fajn kratochvíle, jen se to nemůže přehánět. Na přímém slunku je to o úžeh a voda, která má ke třiceti stupňům vás taky moc neochladí. To už je lepší vyrazit loďkou k nedalekému atolu Mnemba na šnorchlování. Nebo potápění. Což je zajímavé, žádných kurzů k ponoru s bombou na zádech zde netřeba. Zkrátka si půjčíte všechny propriety, dostanete s sebou zkušeného, snad zkušeného, průvodce potápěče a hupsnete do oceánu. My osobně zůstali jen u toho šnorchlování. Pokud máte patřičné vybaveníčko, tzn. alespoň brýle a šnorchl, asi se vyplatí domluvit s někým „vše děláme, vše nabízíme“ na pláži a vyrazit jeho kocábkou. I proto, že brýle a šnorchl máme jen jednou, zamluvili jsme si šnorchlování s profíky. Se společností Dive Point. Kromě kukadel a brčka do pusy, jsme tak byli ještě vybaveni ploutvemi, botičkami do vody a neoprenem. Ačkoli v místních teplých vodách se to dá zvládnout chvíli myslím i bez něj.
Díky tomu, že šlo přímo o společnost specializující se na potápění, měl celý výlet za rybičkami nádech řádného zájezdu. To znamená skupinka lidí a dva podvodní průvodci. Přičemž jeden z nich ve velmi rozjařilé náladě díky inhalování návykových látek rostlinného původu. Aspoň byla nějaká sranda. Minimálně pro něj.
Samotné šnorchlování podél atolu Mnemba, a dozajisté i potápění musí být, je úžasné. Sem opravdu stojí za to se vypravit a strčit hlavu na chvíli pod vodu. Daní za tu podmořskou krásu ovšem je, že tu rozhodně nebudete na samotě u atolu. Naopak. Ze severovýchodní, a nejen té, části ostrova prakticky nikdo nikam jinam nemíří za zkoumáním podvodního světa. Facka ploutví po tváři je pak vcelku běžným koloritem místního šnorchlování. Ale jak jsem zmiňoval, i přesto rozhodně stojí za to. Jen se mě neptejte, jaké všechny druhy ryb jsou zde k vidění. Různě veliké (ne velryby), různě barevné. Poznám akorát tzv. zebra fish. A to proto… no proto, že je pruhovaná jako zebra.
Mimochodem, u atolu se nachází stejnojmenný malý ostrůvek s hotelem. Pokud si tedy chcete užít i více soukromí, nabízí se, ubytovat se zde. V tom případě nejste odkázáni na lodní dopravu a můžete si šnorchlování v místních vodách užívat, kdy se vám zlíbí. Jen malá poznámka. Celý ostrůvek je v soukromém vlastnictví, mohou na něj jen hosté hotelu (a zaměstnanci samozřejmě), přičemž kapacita je prý 8 chatiček (tzn. 16 lidí). A to nejdůležitější, cena. Jedna noc Vás vyjde na 1500 USD na osobu. Je to tedy All inclusive, aby se neřeklo. Proto se doporučuje týden před návštěvou nic nejíst, a i konzumaci nápojů omezit na nezbytné minimum.
Výlet za šnorchlováním k atolu Mnemba nebyl naštěstí jediný případ, kdy jsme se vzdálili dále od hotelu. Vlastně hned náš první den jsme dopoledne vyrazili se podívat do místního jediného národního parku. Les Jozani, národní park Jozani, se nachází na jihovýchodě ostrova, v zátoce Chwaka. (znalí Hvězdných válek si snadno zapamatují jako zátoku Chewbacca) Park byl od nás asi hodinu cesty autem. Kromě lesa, flóry, což buďme upřímní, není zase nic extra světoborného, láká především na opice. Žije zde jeden jejich endemický druh. Tzn. takový, který jinde než na Zanzibaru neuvidíte. Konkrétně se jedná o Guerézu zanzibarskou, jak zní český překlad. (díky Wikipedie) V originále Zaznibar red colobus, pro fajnšmekry latinsky Piliocolubus kirkii. (děkuji Wikipedie podruhé) Mimo nich tu žijí ještě opičky Sykeovy (nebo jak se česky nazývají, anglicky Sykes monkeys), avšak ty už nejsou pro Zanzibar jedinečné. Mají je i jinde. Tudíž nejsou tak zajímavé. Z flóry zaujme mangrov, což je zjednodušeně řečeno les či jakási houština rostoucí ve vodě a prochází se jím po dřevěných lávkách. Jelikož nám v tu chvíli celkem vydatně pršelo, byli jsme navíc na chodníčkách s deštníky nad hlavou jak zástup jedné Mary Poppins za druhou. Courat se zde můžete jen skupinově s průvodcem. Bohužel. Obecně vzato národní park Jozani asi není nějaká extra hitparáda, ale pokud někoho jako nás (no dobře, jako mě) nebaví se jen válet u vody, už jen kvůli opicím za jedno dostaveníčko stojí.
Z dalších lákadel jsme exkurzi po farmách s kořením vypustili a dali ještě jednou šanci Stone Townu. Tohle město, resp. část města, která je i pod ochrannými křídla UNESCO, nese s sebou punc něčeho magického. Alespoň často o tom lidé tak mluví. Možná už jsem zmiňoval v kapitole o Tanzanii, nás poprvé nijak neuchvátilo. Dech rozhodně nevyrazilo. Třeba bylo i dáno tím, že s námi trajdal průvodce a člověk se nemohl jen tak courat, kudy se mu zachce a „nasávat atmosféru“.
Na druhý pokus jsme se sem pouze nechali odvézt a courali se už sami. No ono sami je také značně relativní. On se vás totiž tu a tam, na každém druhém rohu, někdo chytí, že vám to tu ukáže. Někam zavede. Klidně i zadarmo. Ale buďte si jistí, že ve finále něco chtít bude. Tak hodní zase nejsou, aby s vámi úzkými uličkami šli v parnu na omdlení, a na oplátku jim stačil váš blažený výraz ve tváři. Počasí zde moc nenahrává městské turistice, co si budeme povídat, ale jestli má nějakou výhodu, pak tu, že i místní prodejci raději hezky sedí ve stínu, sem tam pronesou pojď se podívat na můj krámek, avšak více se uzmout vaši pozornost nesnaží. Za ruku vás nikam netahají. To by museli vstát a vystoupit ze svého pohodlí v „chládku“.
O Stone Townu toho jsou na různých místech popsány mraky myslím, jeho historii (ano, v každém druhém baráku se tu mimo jiné narodil Freddie Mercury, jak vám budou místní tvrdit), takže více rozebírat nebudu. Procházka městem na vlastní pěst ve finále rozhodně byla lepší. Sice třeba neuvidíte všechny „highlighty“, ale o to víc zrak vstřebá nejrůznější detaily a zákoutí. Tady uznávám, úzké uličky, staré domy, masivní dřevěné dveře, to má svůj šmrnc. Na druhou stranu globalizace a komerce dorazila i sem. Díky tomu je v tomhle historickém městě moderní hotel renomovaného nadnárodního řetězce, byť tedy zasazen do rekonstruovaného starého domu, nebo kromě obchodů se suvenýry, stánků s kořením, i obchody se zbožím ze značně odlišné cenové hladiny. S luxusním drahým oblečením, šperky apod.
A tady se dostávám k něčemu lehce fascinujícímu. Pro většinu světa fascinující věci, pro Afriku bohužel běžné. Když si spočítáte, kolik je na ostrově hotelů (a nijak levných), jaké celkové musí mít příjmy z turismu, popravdě řečeno odraz těch příjmů nikde příliš neuvidíte. Silnice, domy polorozpadlé. Bez omítky. V podstatě jediné dokončené a omítnuté baráky na ostrově jsou mešity, dalo by se říct. Hlavní silnici od letiště jedna průtrž mračen promění v řeku, protože nějaké kanály, odtoky pro vodu neexistují. S tou řekou to nemyslím ani nijak nadneseně. Chvílemi vozy přejížděly do protisměru, poněvadž zkrátka kvůli vodě ve svém směru nemohly projet. Cestující na skútrech to raději rovnou brali pěšo.
Jistě, na jednu stranu si tím ostrov zachovává své kouzlo pro turisty, kterým se hnusí velká komerční sídla, a pro něž je pohled na polorozpadlé baráčky malebný a správně autentický. Ač se sami pak ubytují v přepychovém hotelu se sprchou, záchodem. Sám souhlasím, že na fotkách vypadá lépe, dýchá originální atmosférou, než kdyby zde stály umělá železo-betonovo-skleněná monstra. I přesto si myslím, že by nic nezkazilo, kdyby občas nějaké domky byly dostavěné, nahozené barevnou omítkou a hlavní silnice nebyla samá díra. V hlavě poté vyskakují otázky, kam všechny ty peníze z kapes turistů padají. V africkém případě asi není na místě ptát se kam, nýbrž komu.
Jen tak pro ilustraci. Cesta autem od nás z hotelu do Stone Town byla nabízena za 50 USD. Když opustíme příplatek, který si bere hotel za zprostředkování, činí taxa asi 40 USD. Tam a zpět vás to tedy stojí 80 USD, přičemž jedna cesta trvala asi hodinu až hodinu a půl. Záleželo na provozu, či spíše na tom, jak rychle se vymotáte z města. Každopádně 80 USD za tři hodiny práce, není špatných. Pokud za měsíc zvládnete 25 otoček, vynese to rovných 2000 USD. A já chytrák se dal na IT, což měl být zlatý důl.
Alespoň letištní terminál je nový ve výstavbě. To je tak asi jediná změna oproti naší vizitě před 2 a čtvrt rokem. Nutno uznat, že změna vítaná a žádoucí. Současný je katastrofa na entou. Denně na letišti přistane asi 15 letadel, z toho tak 12 v podstatě ve stejný čas. Uznávám, v tom můžou být místní do značné míry nevinně. Nepřekvapí mě, na černém kontinentu, už patrně ani to, že v případě takto velké fluktuace cestujících v jednu dobu, je otevřena pouze jedna kontrolní brána (sken) pro vstup do letištní budovy. Druhá rozbitá, nefungující? Nebo nejsou lidi? Proč to řešit, lidi si klidně postojí ve frontě při vedru na padnutí. Ostatně ani v budově to není žádná velká výhra, těch pár větráku, které navíc míří na záda sedících zaměstnanců, to moc nevytrhne. Ruční váhy, kdy si zavazadlo do letadla musíte zvážit sami, tu jsou také stále aktuální. Závidím dámám v letech s 20kilovými kufry. Co mě ovšem dostalo, proč před nástupem do letadla, podotýkám ještě směr Addis Abeba, musím asi pětkrát ukazovat doklady, letenku? Dokonce u finální brány k letadlu vám nejdříve letenku zkontroluje policista, až pak o kousek dál odtrhne zřízenec aerolinek. Jako já vím, že tohle vše spoustě lidí přijde kouzelně exotické a zajímavé. Originální. Jenže jak říkám pořád, oni se pak vrací do Evropy, kdežto my do Addis. Proto to asi neberu až s takovým humorem a nadhledem jako jiní. Nicméně když už nic, aspoň si o malinko více vážíme „našeho“ letiště v Adidasu.
Zanzibar, mohu-li soudit z toho, co jsme viděli a poznali, je zcela nepochybně krásné místo na dovolenou. Užívání si teplého počasí a zkrátka klasické tropické, plážové pohodičky. Stejně tak má své kouzlo, dáno historií i vzhledem krajiny ostrova. Na druhou stranu, tak jak to někteří rádi prezentují, nedělal bych z něj nic mýtického. Něco extra dechberoucího a uchvacujícího, kam bychom se museli každý rok vracet. Ale třeba jsme jen zkrátka nepoznali všechna kouzla ostrova. Anebo třeba viděli jinak, přiletět sem ze zamračené, chladné, uspěchané a komerční Evropy.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/7RGa7vPXDqwe7dWb6