Fakt to skoro vypadá, že na závěr naší „etiopské mise“ si stříháme druhé kolečko. Po Zanzibaru jsme se tak podruhé vydali i do Jihoafrické republiky. Konkrétně na Cape, do Kapského města. Narozdíl od Zanzibaru jsme zde už měli vše podstatné prozkoumáno, tudíž mohli týden pojmout ve více dovolenkovém duchu. To znamená neskákat hned brzo ráno do auta a nehrotit denní rozvrh do minuty.
Loni se nám zkrátka Cape zalíbil, nutit se do další návštěvy třeba nebylo. A co je tak lákavé na jihozápadním okraji Afriky? Předně je mi jasné, jak mnozí šťourové budou tvrdit, že nejde o pravou Afriku. Do jisté míry se s tím dá souhlasit. Avšak na druhou stranu, co je pak pravá Afrika? Zvířata, safari, příroda, hory, kmenové vesnice, plastové odpadky, kam se podíváš, ozbrojená přepadení, špatné pozemní komunikace…? Je věcí názoru. Nepochybně v našem případě hraje roli i fakt, že se jedná o kus nám malinko bližší, řekněme pohodlnější, civilizace. Tím myšleno funkční služby, kvalitní silnice, nespočet možností vyžití, včetně bez problémů se přes den procházet po městě (podotýkám tedy přes den, a ne zas úplně všude). Žádné dobrodružství, ale po více jak 2 a půl letech v Etiopii ho snad už ani nehledáme. Navíc, a asi se opakuju, je z mého pohledu tato lokace takřka dokonalá. Scenérie Stolové hory, nádherné přírody, lemované oceánem. Vlastně oceány. Tohle je neskutečný plus, které město potažmo celý region díky své poloze má. Za tímhle stojí se vypravit i z té nudné Evropy, byť tedy odevšad uslyšíte námitky, jak to není to pravé ořechově africké.
I podruhé jsme zde kráčeli v podstatě prošlapaných stopách. Půjčili si vozidlo, opět jsem si užil řízení vlevo, ale to už vcelku není takový problém. Kromě občasných problémů při rychlejším řazení případně při zatáčení, kdy jsem zvyklý točit levou rukou, se přeřazuje „přes ruku“ poněkud hůře. Stěrače místo blinkru ani nepočítám. Půjčeným vozidlem se z letiště odvezli na naše známé místo, do Muizenbergu v zátoce False Bay, konkrétně apartmánu Surfer’s Corner. Každý druhý večer (spíš kromě asi dvou) byli na večeři pár metrů od ubytování. V Tiger’s Milk. To je taková jihoafrická Potrefená husa. Řetězec restaurací od stejnojmenného piva. Jen oproti Huse s parádními steaky. Za parádní ceny. Ačkoli to je tu taková klasika.
S naším apartmánem jsme byli též spokojení, ale přesto… proč právě sem? Hlavním důvodem byl Muizenberg. Už jsem zmiňoval v předešlém povídání o Kapském, má přívětivou polohu. Na půli cesty všude. A mimo hlavní dopravní zácpy, které centrum Kapského města chtě nechtě také někdy postihnou. Plus nebudu kecat, hlavním důvodem ovšem byla spíš místní pláž. A ano, surfování. Loni se mi tolik zalíbilo, a to jsem na tom stál jednou, že jsem měl nutkání zkusit znovu a více. Ve finále se na prkno dostal třikrát a na mém názoru se nic nezměnilo. Je to fakt bomba. Hlavně ve chvíli, kdy už se na tom postavíte, chvíli udržíte a nějakou vlnu sjedete. Úmyslně píšu sjedete. O žádné velké řezání vln v mém případě ještě opravdu nešlo. Respektive o vůbec žádné. I tak zábava veliká s tryskajícím nadšením, když už to zvládnete sami. Pak stačí si jen půjčit surf. A tady i neopren. Voda je dosti studená, někdy skoro ledová. Dokud však nevylezete z vody, chlad na citlivých místech ani nevnímáte pro samou radost ze surfování. Jakmile tak učiníte, často to chce vyhledat rychle nějakou toaletu. Obzvlášť, máte-li na sobě půjčený neopren. Když se ještě přihlédne k tomu, že na hodinu a půl vyjde půjčení obojího zhruba na 180 Kč, nedá se než přes cinkající zuby tetelit blahem.
Se potom nelze divit, když si na prkně odpádluju kousek od pobřeží, jak se říká, chytit nějakou tu vlnu, a než se naděju jsem o kousek dál, než jsem chtěl. Zatímco blíž pobřeží se nachází, logicky, začínající nadšenci (tedy na mém levelu), dál už spíš zkušenější. Případně někdo jako já, kdo se tak zabral do pádlování a je nadšený, že ho hned první vlna proti nepřevrhne. Nezbývá pak nic jiného než zahrát roli „pohoda, já sem taky patřím“. Ostatně říkám pořád, že výraz je nejdůležitější. Sednout si jako zbytek na prkno a čekat na tu svou správnou vlnu. Zde poznamenávám, správnou vlnu prd poznám a jedná se v mém případě o čistou loterii 50 na 50. Buď vyjde anebo ne. A jelikož jsem při klidném sezení na prkně a čekání s příchodem první vlny málem skončil ve vodě, nečekal jsem na ní radši dlouho. Kromě vybalancování posedu ve chvíli, kdy pode mnou projede vlna, se ukázalo být i menším problémem otočení prkna do správného směru. Pro upřesnění, do této chvíle jsem víceméně vždy stačil ve vodě, stál vedle prkna, natočeného ve směru vln, na které pak zavčasu naskočil a nalehl. Naštěstí se zadařilo i na hlubině, a aniž bych seskakoval do vody se mi otočeni zdařilo. Ačkoli uznávám, že styl pádlování jednou rukou dopředu a druhou vzad asi nebude v základních příručkách k tomuto sportu. Nicméně důležitý je výsledek.
Jak je tenhle kout mezi surfovými nadšenci oblíbený poznáte na první pohled. Hned z kraje rána sem přijíždí auta, na jejichž střechách či korbách se vezou surfovací prkna. Jako si někdo jde po ránu před prací zaběhat, zacvičit, spousta místních skáče do vln. To vlastně trvá po celý den. Nestane se, že by se pláž někdy, dokud je světlo, vylidnila. A i když je pláž v Muizenbergu rozlehlá, občas je ve vodě slušný Václavák. Je jasné, že nemalé procento tvoří dovolenkáři, i tak se do hlavy vkrádá otázka, co někteří místní lidé dělají pro svou obživu. Vlastně Kapské v tomhle dosti připomíná evropská města, kdy i dopoledne ve všední dny uvidíte kavárny plné lidi s otevřenými notebooky, často i bez nich. Nejčastěji nakousnutými jablíčky, protože používat pro brouzdání na internetu například laptop značky Asus není v této společnosti dostatečně „cool“. Nebo se vám stane, že v pátek v půl druhé odpoledne spadnete do zácpy, jako by všichni prchali po českém vzoru na víkend na chatu (kdysi, dnes asi spíš do nákupních středisek). Jen zde ta zácpa vedla naopak do středu města a na velkou nákupně – restaurační kolonádu (V&A Waterfront).
Rozhodně se tedy nedá říct, že by především mladí zde nějak výrazně trpěli a strádali. Jen pozor. Mám na mysli především mladou populaci bílé rasy. Pakliže to napíšu napřímo, centrum Kapského města je v podstatě bílé. Nepočítám-li samozřejmě zaměstnance typu obsluhy, úklidu, stavebních a podobných prací. Pro vytvoření si obrázku společnosti z druhé strany si stačí zajet do města, čtvrti, či jak nazvat, jménem Khayelitsha. Ta je asi 15 minut jízdy autem od „našeho“ Muizenbergu. Jde v podstatě o velký slum, řekněme i dosti proslavený, čítající více jak 300 tisíc obyvatel. Překvapivě převážné, nebo lépe řečeno jenom černé barvy pleti. Na polo-písečném prostranství se rozprostírá nekonečné množství plechových budek, jež jsou místy protkány domky z rychlovýstavby. Ty kromě toho, že na rozdíl od „plecháčů“ jsou nalepené jeden na druhém, zvenku vypadají i celkem dobře. Dovnitř jsme se ale zvát nenechali. Naopak. Jednou trošku hůř odbočili a projížděli asi i tou trošku horší částí téhle končiny. Upřímně, představa nějaké komplikace s vozidlem nebo stání na křižovatce po delší časový úsek, nás úplně klidnými nenechávala. Na rozdíl od centra Kapského města, zde bychom asi na procházku jen tak nešli. Minimálně se při ní necítili tak komfortně a volnomyšlenkářsky.
Možná lehce přeháním, ale pokud tudy nikdy neprojeli a ztratili povědomí, kde se nacházíte, stačí se jít projít do některé části národního parku Stolová hora. To znamená udělat si procházku do kopců. Na začátku každé stezky najdete ceduli, jež vás upozorní na to, abyste se drželi cesty, měli psa na vodítku, nějakou lahev vody s sebou táhli atd. Jo a taky, že sami raději sem nikdy nechoďte. Ideálně spíš ve skupině 4 a více lidí, bez velkých cenností. Zkrátka foťák, telefon, hodinky nechte doma. Ve skutečnosti, ne že by se tu neudálo nikdy žádné přepadení, avšak není to zas tak horké. Ovšem i samotná výstražná tabule je dosti výmluvná. Stejně jako statistika počtu zastřelených v Jižní Africe. Podotýkám celé zemi. Zbytek země je přeci jen oproti Cape trošku větší rodeo. I tak za zmínku stojí. Denně to je v průměru 50 obětí. 50 zastřelených denně, což za rok vydá na menší město (přes 18.000). A to podotýkám tu nezuří žádná občanská válka. Naopak, JAR byla a je považována za tu z vyspělejších afrických zemí. Vždyť 9 let nazpět byla jako doposud jediná schopna uspořádat velkou mezinárodní sportovní akci – mistroství světa ve fotbale.
Zpět k těm pozitivnějším věcem. Navíc jak jsem psal, není to zas tak horké. Přeci jen v rámci JAR je Cape zemí samou pro sebe. Tím pozitivnějším je bezpochyby množství zajímavých destinací pro jednodenní výlety. Přeci jen flákat se na pláži s prknem, když voda má 18 stupňů a fučí vichr taky nejde do aleluja. My si takhle odskočili do Hermanusu, což je městečko směr východ, na břehu, tam vlastně již, Indického oceánu. Cesta po pobřeží trvá asi 2 hodiny a rozhodně stojí za to. Jedná se o začátek, případně konec (záleží na úhlu pohledu), tzv. Garden Route. Cesta, která vede z Kapského města do Port Elizabeth a je popsána ve všech průvodcích. Pokud byste na to šlápli, urazíte jí za den, nicméně každý z chytrých průvodcům vám doporučuje na ní skoro týden. Což je asi nejprůkaznější důkaz o tom, že po cestě je co vidět.
Náš cíl, ačkoli v tomto případě téměř platilo otřepané „i cesta je cíl“, Hermanus je rybářská vesnice. Nyní se spíš hodí napsat býval rybářskou vesnicí, v současnosti městečko s pěknými rezidenčními čtvrtěmi. Ale ani na to rybaření tu úplně nezanevřeli. Každopádně místním nej lákadlem je pozorování velryb, když si to zrovna migrují kolem. Akorát to dělají jen jeden, dva měsíce v roce, do kterých jsme se jaksi úplně netrefili. Místo okukování velryb se jen prošli po útesech na pobřeží a zamířili do místního národního parku. Sám o sobě ničím unikátní není, vyjma toho, že jste v přírodě a vylezete na kopec, odkud je pěkný výhled. Co jsme ovšem my ocenili, byly i zde značené stezky. Jasně, v Evropě věc běžná, ale na tomhle kontinentu? Navíc ve výchozím bodu budka, kde si můžete vzít klacek jako podpěru, hůl. A kasička pro dobrovolné příspěvky. Žádný vstup. Žádný doprovod nebo povinnost průvodce. No dobrá, když nad tím takhle přemýšlím, a vrátím se na začátek svého elaborátu, tohle opravdu není moc typicky africké.
Cesta od města Somerset West po pobřeží do Hermanusu klikatící se po útesech nabízí nejeden krásný výhled. Opět výhoda řízení vlevo, kdy si to řidič může „užívat ještě víc“, než kdyby řídil na straně, kde je zvyklý. Silnice je krásná, asfaltová, hladká, žádné výmoly, díry. A každou chvíli odpočívadlo, rozšířená vozovka, pro kochání se výhledy. Tady se holt někdo zamyslel. No, a hlavně je po cestě Stony Point Nature Reserve. Pobřežní rezervace, kde se to jen hemží tučňáky. A ti jsou prostě boží a nejlepší, nejen v hokeji. To mi nikdo nevymluví. Sem tedy už nějaký ten vstup, nijak hrozivě velký, zaplatíte. Na oplátku vás ovšem může hřát, že přispíváte na dobrou věc. Na tučňáky. Pěkně o ně postaráno je, alespoň takový dojem místo vyvolávalo, a důkazem budiž značka na parkovišti, nechť si dvakrát zkontrolujete, že vám pod vozidlem neleží nějaký ten pták ve fraku. Nám tam žádný neležel. Ani do kufru neskočil (bohužel). Jen u výjezdu se jeden zdráhal nás nechat odjet a blokoval cestu ven vlastním tělem. I tak byl krátký na mé řidičské umění, když jsem ho s noblesou sobě vlastní přelstil a kličkou objel. Byť ten volant na druhé straně, v kombinaci s horším produkčním řešením výhledu z půjčeného vozidla, přivodil nějakou tu vrásku na čele.
O poznání blíže jsou pak vyhlášené jihoafrické vinice v okolí města Stellenbosche. Loni jsme zde byli, i letos se vypravili. Jen tentokrát s malou obměnou. Domluvili jsme si projížďku na kolech s ochutnávkou vína. Kromě vína je místní kraj vyhlášený i terény pro jízdu na horském kole. V našem případě to tak divoké nebylo, nějakých 11 kilometrů mezi vinicemi se zastávkou na ochutnávku, jedním výhledem a při dojezdu zpět zakončené druhou ochutnávkou. Žádná velká štreka, ale aspoň se malinko nabyde dojmu zaslouženého doušku nápoje z vinných hroznů. Ačkoli Martina by asi nesouhlasila, fanynkou kol není a patrně nikdy nebude. Nutno přiznat, že toto ve finále nebyla nejlepší reklama cyklo sportu. Využili jsme služeb společnosti Bikes’n Wines provozující i „bajkovou“ kavárnu v centru Kapského města. Jež byla samozřejmě v neděli zavřená, a tak nezbylo než stejně komunikovat elektronicky. S tím ani problém nebyl. Co už ovšem zarazilo byl stav bicyklového parku a vůbec celá, taková ledabylá organizace. Inu, nečekal jsem zázraky a žádné super stroje. Co bych na druhou stranu v těchto končinách čekal, že půjčovaná horská kola budou ve slušném stavu. A to nebyla. Nepromazaná, neseřízená, tudíž sem tam hapal řetěz anebo zkrátka jen nešlo přehodit na některé převody. Věc vcelku užitečná při projížďce mezi vinicemi nahoru dolů. U nás „doma“ v Addis by mě to ani moc nepřekvapilo, a když tak spíše mile, že kolům nic podstatného nechybí (třeba brzdové páčky). Zde bohužel překvapilo nemile. Tu byl naopak ten závan Afriky patrný.
Naštěstí jsme chmury, a Martina bolavé sedací ústrojí, zažehnali dobrým obědem. Něco pro gastromilce. A nic pro vegetariány. Ve městě Stellenbosch, jeho centru na hlavní třídě, se nachází restaurace Fat Butcher. V překladu Tlustý řezník, a jak asi název napovídá, veganskou stravu zde nehledejte. Je to pravá, nefalšovaná steakárna. Stačí se podívat na menu a je vám to hned jasné. Hmotnosti steaků na výběr? 300g menší, 500g větší. U filetu, svíčkové lze tedy objednat jen ten 300g. Přiznám se, bylo poledne, do půl kilového jsem nešel. Kvůli řízení potřeboval zůstat ve stavu lehce bdělém a 500 gramů do krvava (ne)udělané flákoty by bylo sice lákavých, avšak patrně i přivozujících nutnost menšího šlofíku. Tak či onak, restauraci nemohu než doporučit. Srdce nejednoho internisty by tu zaplesalo.
Obdobně tak při pohledu na mladé Jihoafričany v multiplexu kina. Ano, využili jsme návštěvy zdejší krajiny ke shlédnutí poslední Marvelovky (konkrétně filmu Captain Marvel). Ne že by v Addis nebylo kino, dokonce také multikino o třech sálech, ale tady snad byla větší šance v opuštění kinosálu bez nějakého toho zvířátka (blechy) pod tričkem. Ještě před filmem bylo krásné pozorovat, jak pop kultura doléhá všude. V překladu znamená buclatá dítka hrdě si nesoucí kýbl (ne kyblík ale kýbl) popcornu a litr koly. Ostatně místní Afričané rozhodně vypadají jinak než ti Etiopští. Malí a hubení? Ale kde že. Naopak pěkně živení. Přičemž naschvál je pojmenovávám obecným termínem Afričané. Nějak mi přijde, že pro spoustu lidí v Evropě je subsaharská Afrika jedna a ta samá (jen na sever od Sahary jsou „Arabáči“). A můžeme se krásně zpět dostat k debatě, co je pak ta pravá Afrika – hubení až vyhublí černoušci anebo poctivě živení, velcí, ženy mající majestátní pozadí, obyvatelé? Můj osobní názor k této debatě? (snad už na její závěr) Je historií. V době, kdy takřka za den obletíte zeměkouli, během sekund se spojíte s druhým koncem světa, nic jako „pravá Afrika“, „pravá Asie“ atd. neexistuje.
Zpět ke Kapskému městu, Capeu… závěrečné resumé po druhé návštěvě? Schválně jsem si nečetl svoje dřívější řádky, ač to možná byla chyba a plácal jsem tu teď to samé znovu a dokola. Nicméně za jedním si stojím. Destinace pro dovolenou je to náramná. Nespočet možností ať už aktivního či pasivního vyžití a pastev pro oko. Panorama Stolové hory tomu všemu pak nasazuje pomyslnou korunu. Místo, kde město leží, budu omílat pořád, je zkrátka geniální. Na druhou stranu, žít tu trvale? To asi ne. Domy za zdí, elektrické ploty, všude ostraha. Různá místa, kde si člověk musí dát majzla, a to nejen po setmění. Po západu slunce už spíš jen nasedat do vozu než se někde procházet. (to platí hlavně o těch „okrajovějších“ čtvrtích) Úplně nevyvolává pocit klidného domova. Avšak na výlety a dovolené se sem budu vracet rád. Pokud tedy ještě budu mít někdy možnost. Doufám. Snad.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/LpMxBHVhA1VnvT2e8