Ostrov lemurů, 4. největší ostrov na světě, Madagaskar. To byla destinace naší poslední větší africké cesty. Minimálně poslední po dobu, zvolna končícího, 3letého pobytu v Etiopii.
Pro ty, co by snad moc netušili, Madagaskar je ostrovem u jihovýchodních břehů pevninské Afriky. Od ní se odtrhl už pěknou řádku let nazpět. Možná i díky této menší izolaci šlo opět o něco nového a rozdílného, než jsme doposud mohli poznat v Africe. Celý ostrov působí jako velká směsice různých kultur. Zhruba 2000 let nazpět začal být ostrov osidlován obyvateli jihovýchodní Asie (dnešní Malajsie, Indonésie). Postupem času se sem dostalo i mnoho obyvatel z pevninské Afriky. V neposední řadě pak pár obyvatel země galského kohouta, jež byla kolonizátorem tohoto ostrova. A francouzský vliv tu je patrný stále. (koneckonců některé okolní menší ostrůvky, např. Réunion, jsou stále pod nadvládou Paříže) Ačkoli oficiálním jazykem je již asi 20 let opět malgaština, francouzsky tu mluví takřka každý. Min. každý, kdo chodil do základní školy, jelikož i v nich se dodnes běžně vyučuje ve francouzštině a malgaština je vyučovaná takřka jako druhý, cizí, jazyk. Malgaština je velice podobná prý indonéštině, odtud tedy patrný asijský vliv. Což já osobně mohu houby posoudit, avšak Martina i někteří místní znalí podobnost potvrdili. (malá poznámka, Martina se chvíli učila indonéštinu i tam byla na studijním pobytu, tedy ne že by si jen hrála na chytrou, ale něco málo o tom i ví)
My jsme na Madagaskaru strávili necelých 18 dní, během nichž, troufám si tvrdit, viděli a poznali dost. Rozhodně ne ovšem všechno. Ostrov má „na výšku“ nějakých 1500 kilometrů a vzhledem k místní dopravní infrastruktuře se nejedná o štreku, která by se dala urazit v klídku a přestávkami za 3 dny. Proto jsme vynechali severní část ostrova, která láká především svými tropickými ostrůvky a plážemi. (ano, opět jsem si jednou prosadil svou) A pak také, bohužel, západ ostrova. Zde se nachází dvě hlavní atrakce, přičemž první z nich je národní park Tsingy. To je kamenný les neboli zjednodušeně originální skalní útvary připomínající… no zkrátka les. Jenže ten je v období dešťů a po něm nepřístupný. A my na Madagaskar zamířili na přelomu dubna a května, tedy po období dešťů. Druhým lákadlem je pak známá Avenue du Baobab. Její fotky budou mezi prvními, které na vás vyskočí při googlování slova Madagaskar. Jak sám název napovídá, cesta lemovaná baobaby. Baobabová alej, chcete-li. Jenže na „odskočení si“ na západ jen kvůli ní a strávení tří dní v autě kvůli pár pěkným fotkám nám přišlo málo. Tedy snad někdy příště. Aspoň máme důvod k návratu.
Dovolím si malinkou vsuvku k oněm dešťům. Vzhledem k rozloze ostrova, je jejich intenzita v různých koutech značně rozdílná. Ovšem znatelnou část ostrova postihují i cyklóny, kdy se místní zkrátka na 10 dní zavřou doma a nikam nevychází. A jen doufají, že až opět otevřou dveře svého domku, bude to na stejném místě. Proč ale zmiňuju. Původně s námi měli jet ještě naši známí. Ve více se lépe táhne. A také se lépe dělí náklady. Ovšem ve finále byl pro ně schůdný termín pouze v únoru. Martině to posléze zabralo chvilku času vysvětlování k jejich argumentu „že přeci nějaký deštík nevadí“. Tady vadí. Leckdy sakra dost. Zkrátka a jednoduše, únor, březen Madagaskar ne.
Kromě zmíněného, co jsme museli oželet či dobrovolně vynechali, toho ostrov i tak má ještě hodně co nabídnout. Předně slavní lemuři. Zvířátka, primáti, které nikde jinde na světě (podotýkám nepočítám ZOO) nenajdete. Aktuálně jich tu žije a je zdokumentováno 117 druhů. Z fauny to jsou dále chameleoni, gekoni, různé druhy ptáků, plazů atd. Pravda, velká zvířata jim tu chybí. Jak nám říkal jeden průvodce, jedovatá zvířata (ano, též tu naštěstí absentují) a predátory nechali všechny v Africe. Jediným zde žijícím, a představujícím nebezpečí (kromě lidí) pro lemury, je fosa. V porovnání např. se lvem taková menší kočička.
Mimo fauny zaujme, kupodivu i kolikrát mě zaujala, flora. Přičemž opět to top – baobaby. Na světě existuje 8 druhů těchto stromečků, všechny můžete vidět tady a navíc 6 z nich je endemických. Na to, vidět těchto 6 druhů jinde, si můžete nechat zajít chuť. Vlastně většina fauny i flory zde, netýká se jen lemurů a baobabů, je endemických. Pak se asi není čemu divit, že ostrov navštíví ročně stejné množství vědátorů jako turistů.
To samozřejmě přeháním, ale dostávám se tím k turismu na ostrově jako takovému. Byl jsem vcelku překvapen, vlastně i mile, že ostrov je doposud turisticky vcelku nepolíbený. Tedy takhle. Že byste nenarazili na žádného turistu široko daleko to rozhodně ne. Avšak, minimálně po úspěchu stejnojmenného animovaného filmu, jsem čekal větší zástupy. Na skupinky, výpravy turistů křižující ostrov narazíte, to ne že ne. Kolikrát za ty dva týdny na stejné i vícekrát, to jest také pravdou. Jen je to kolikrát spíš dáno ubytovacími možnostmi a kapacitami na daném místě. To znamená, kolikrát i u těch nej národních parků nemáte tucty hotelů, penzionů a lodgí, kde byste mohli složit hlavu. Proto také v hlavní sezóně, což je tuším září, mají už všude kompletně vybookováno.
Udivilo mě i číslo o turistech za rok. 200 tisíc. A to jsem se raději neptal, kolik z nich je frantíků, co si zajeli pozdravit své známé a příbuzné. Pokud porovnám s Etiopií, která hrdě hlásá ročně milion turistů, byť tady se ta čísla vždy musí brát s větší než malou rezervou, bylo pro mě toto zjištění vcelku překvapivé.
Minimálně zajímavé je to i z důvodu místní cenové hladiny. Netvrdím, že by 18 dní cestovaní na Madagaskaru bylo za hubičku, nicméně v porovnání s jinými africkými zeměmi tu jsou ceny více než příznivé. Kupříkladu místní jídlo, což představuje rýže, tu zde jedí pořád i k snídani, buď s vepřovým nebo zebu (v podstatě hovězím) vyvařeném v hrnci např. s fazolemi, vás přijde v přepočtu na nějakých 55 až 80 Kč. Záleží samozřejmě na výběru podniku. Ale i v nóbl restauraci s výhledem na celé Antananarivo (hlavní město) jsme za jídlo a pití dohromady utratili 600 Kč. Což také byla za těch 18 dní hodně velká výjimka a ústřel. I v hotelech, lodgích, kde jsme bydleli většinou vyšel předkrm, jídlo a nějaké pivo do 250 Kč na osobu. Navíc jsou to kolikrát vlastně tzv. „Vazaha price“. Ceny pro vazahu, tedy bílého cizince. I na trhu, v obchodu tyto dvojí ceny platí. Přesto jsou i ty bělošské ceny pro nás velmi milé. Jasně, pokud si sbalím buřty, lahváče a půjdu na čundr pod stan do Brd, asi mě to vyjde levněji. Pokud ale budete posuzovat s cenami v Botswaně, Namibii apod., budete si připadat, že to jídlo kradete.
Toliko zatím k tomu obecnějšímu a teď k tomu, co jsme na místě konkrétněji páchali. Jak už je naším zvykem, navíc v našem věku, nejsme extra dobrodruhové a ani se nám nechce strávit 3 dny přešlapováním někde na místě a čekáním. Tudíž jsme si túru dohodli předem. Tentokrát padá všechen dík na Martinu, která se jala vše vykomunikovat. Volba padla na agenturu Authentic Madagascar Tours. Žádná doporučení, zkrátka jí Martině vyplivl vyhledávač. Hned na začátku jim také musím sklonit poklonu. Žádný zádrhel, vše perfektně domluveno, žádné etiopské sedněte si chvilku na kávičku a po třech hodinách střih, vyrážíme. Absence jakýchkoli dohadů o rezervacích, zda máme to či ono zaplaceno. Zkrátka paráda. Etiopie sice značně snižuje laťku, ovšem zde si myslím, ani nemusela.
Formát jsme zvolili se zajištěním rezervací ubytování, veškerých vstupů a průvodců dopředu. A s pronajmutím vozidla, tentokrát i s řidičem / průvodcem. Krapet vtipná věc. Údajně, zdůrazňuji slovo údajně, vás vyjde levněji než si půjčit jen samotné vozidlo. Oficiálně jsem nezkoumal, to se bez mučení přiznám. Půjčení prý obnášení zaplacení pojistného, ne malého, vyřízení mezinárodního řidičáku a nějaké další procedury. Výsledná cifra ve finále naskáče. Na našeho řidiče Arsena, jehož jméno myslím dokumentuje dostatečně francouzský vliv zde, pak nic špatného říct nelze. Milý, ochotný, sice se pral s angličtinou, ale v nejhorším si mohl poklábosit s Martinou francouzsky (ještěže jí mám), žádný střelec v zatáčkách, žádná brzda – plyn, tedy „timisi vahalu“. V místním jazyce, žádný problém. A jako v jiných afrických státech, velmi často užívané slovní spojení místními. V Africe nikdy nic není problém. Problémy neznají.
Konkrétní plán naší túry je patrný na přiložené mapičce. Tu jsem si, jak vidno, dovolil zkopírovat z dokumentu od naší agentury. Když už jim tu takhle dělám reklamu, tak mě snad žalovat nebudou.
Stručně a jednoduše. Přílet z Adidasu do Tany, zkráceně hlavní město Antananarivo, přičemž na rozdíl od Adidasu, zkráceny název Tana se zde běžně používá a není pouhým mým výmyslem. Odtud „kousek“ na východ, do oblasti Andasibe. Následně zpět kolem hlavního města na jih do města Antsirabe, národního parku Ranomafana, národního parku Isalo (u města Ranohira) a na jihovýchod ostrova k Ifaty. K rybářům a plážím. Z města Toliara pak vnitrostání přelet zpět do Tany.
V podstatě se jedná, vyjma chybějícího západu, o madagaskarskou klasiku. Zaprvé se jedná v rámci ostrova o ta nejzajímavější místa, národní parky. A zadruhé jsou na místní poměry i relativně dobře dostupná, po národních, asfaltových, silnicích.
Jelikož Tanou jsme na začátku víceméně jen proletěli, přespali a hned ráno jeli pryč, nechám si ji nakonec. A začnu až o dům dál.
Andasibe
Než se dostanu co, proč a jak zrovna sem, pár slov (v mém podání asi vět až odstavců, já vím) o samotné cestě. Jeden z prvních menších šoků pro mě. V řeči mých „oblíbených“ stereotypů, tohle nebyla Afrika, to byla Asie. A nemyslím Moravu, ale tu pravou Asii ještě kousek dál na východ, jihovýchod. Kde jsem pravda doposud nikdy nebyl. Jedno rýžové pole střídalo druhé. Terasovitá pole jak na čumkartách z Indonésie či Vietnamu, mezi nimi a v nich se pasoucí krávy. Pardon, většinou spíše zebu, abych byl přesný. Je to v podstatě taky kráva, jen má za krkem velký hrb a býci trošku větší rohy. A vlastně i v Etiopii jsou skoro všechny krávy zebu, jen to tam nikdo nerozlišuje. Na Madagaskaru je ten rozdíl, že tady nazývají „věci“ pravými jmény.
Po deštích krajina krásně zelená, rýže v době sklizní. Zrak se při jízdě nenudil. Kam se hrabou pole řepky. Ještěže jsem nemusel řídit.
Bohužel i samotná silnice, byť asfaltová, utrpěla dešti. A častými průjezdy kamionů směřujících z přístavu do hlavního města. Takže častá díra, stržené krajnice, celkově úzká vozovka. Navíc samá zatáčka, ve vesnicích a městech v podstatě krokem, vzhledem k faktu, že hlavní třída (mnohdy jediná taky) bývá obklopena všemi obchůdky a je zde tedy velká fluktuace lidí. Řidičům kamionů jsem to tu opravdu nezáviděl. Serpentýny, sice spíš krátké, ale kolikrát strmé kopečky nahoru dolů. Pár jsme jich taky za náš výlet potkali stát u krajnice, s kouřovými signály od kol. Jinými slovy uvařenými brzdami. A tuším i jeden nebo dva ležmo na znak.
Samotné Andasibe je taková, dalo by se říct, zapadlá víska. Městečko ničím extra zajímavé. Snad jen tím, že každoročně během dešťů je půl metru pod vodou. Místo prašných cest se tak mění v Benátky. Něco jako Troubky, jen zde nikdo kvůli tomu nedělá celonárodní sbírku. V jeho těsném okolí se ovšem nalézá několik národních parků, rezervací i soukromých parků. Ač jste zde pořád ve vrchovině a celkem vysoko, kolem 1400 m. n. m., jde o krajinu deštných lesů. Jejichž největší atrakcí jsou, světe div se, lemuři. Konkrétně v parku Analamazaotra můžete spatřit největšího z nich. Pokud ho najdete nebo přesněji váš průvodce. Druh Indri Indri má až 9 kilogramů a žije pouze zde, v tomto parku. Alespoň to všichni tvrdí. My to štěstí měli a viděli ho. A pár dalších druhů zde a v okolních parcích žijících. Též nějaké chameleony. Jen ty se dost blbě ve dne hledají. To už chce mít ze zadele kliku.
No, štěstí… co se tedy lemurů týče, obdobně jako např. na safari za velkou zvěří, někteří lemuři si na přítomnost lidí vcelku zvykli. Ne, že by vám skákali přímo do náruče, to zas úplně ne. Jen se nenechají přílišně rozhodit přítomností zvědavců a v klidu si dělají, povětšinou baští, to své. Výjimky se samozřejmě najdou, např. právě onen největší z lemurů. Párkrát hlasitě zařval na poplach tak, že mít ho místo klaksonu v autě, všichni raději uhnou ze silnice sjetím do pangejtu. Načež si posléze hned odskákal o pár stromů dál. Jelikož lemuři pár metrů mezi stromy přeskočí, a trojskok je pro ně chabá rozcvička, přeloženo do řeči člověka, byl v tahu.
S tím randálem si výjimečně legraci nedělám. Je to slušný požární poplach. Jak silný někdy? Pokud jdete hledat lemury do lesa, jdete zaprvé s někým, kdo ví jak a kam jít. A zadruhé se primárně řídíte sluchem, či přesněji váš průvodce. Pak až možná nějakými rozkousanými bobulemi poházenými po zemi. Nejednou jsme jich takhle pár zaslechli s čirým nadšením, že musí být někde blízko. Naše nadšení bylo ale rychle zpraženo odpovědí, blízko ano, asi tak 8 kilometrů od nás. Budete-li chtít někdy nasrat, pardon naštvat, souseda, pořiďte si domu lemura.
Lemuři, poněvadž žijí ve skupinách, spolu komunikují poměrně často. A mají vychování anglických gentlemanů. Jen si to nešeptají do ouška, ale hulákají to jak na lesy. Kde vlastně žijí, tedy v pořádku. Ráno si přejí dobré ráno, hezký den. Přejí si dobrou chuť, volají na sebe, když se někdo ztratí. Nemůže chybět spuštění alarmu v případě nebezpečí, na Madagaskaru způsobené především přítomností oné kočičky fosy. Stejně tak zpívání „love songu“. Asi nemusím rozebírat více, za jakým účelem si ho prozpěvují.
Zmiňuju to i proto, že většina, ne-li všichni, průvodci umí více či méně tyto zvuku imitovat. Kupodivu kolikrát to i funguje. Tato zvířátka přece jen ještě nejsou, alespoň se zdá, až tak naučena na člověka, aby uměla rozpoznat lidské plagiátorství.
Samy parky zde, a vlastně i jinde, co jsme navštívili, jsou pěkně udržované. Mají dobře značené chodníčky a cestičky, jen je kolikrát třeba z nich sejít a prodírat se houštím, pokud chcete něco zajímavého vidět. Což je pak i pro pocit, aspoň můj, lepší než skákající lemur pod vašima nohama u laviček v kempu. Takové zaslouženější. Bez průvodce vás do parků nepustí, a to jedině kvituju. Dokážu si představit, co by tam lidi dokázali bez dozoru vyvádět. A kolik lemurů si odnést v batůžkách.
Na celého 2 a půl dne jsme tu měli průvodce Christiana. Menší pán, zábavný, ohromně přátelský a mimoto i sám zvídavý. Když sám něco neříkal, nedával nám instruktáž o místní přírodě či jsme se ho (Martina) na něco neptali, vyptával se sám. Na Etiopii, Česko, zajímala ho česká slovíčka. Na konci nám půjčil svůj sešit, ať mu do něj napíšeme (radši Martina, ani já sám se kolikrát po sobě nepřečtu) základní fráze – dobrý den, jak se máš, dobrou chuť atd. Velice milé a hezky na tom patrné, jak má rád svou práci a ví, že každou takovouto „blbostí“ jen o to víc zapůsobí na turisty. Mimoto byl na studijním pobytu v Hamburku. A vrátil se. Vcelku kosmopolitní člověk. Věc v Arice skoro nevídaná.
Na závěr nás vzal do Andasibe. Kde, ve vší úctě, největší atrakcí při nedělním odpoledni bylo sledování fotbalového zápasu s plechovkou piva v ruce. Mezi Realem Madrid a Brazílií. Nekecám. Dvě jedenáctky v těchto dresech tam pobíhaly po hřišti. Shodou okolností i rozhodčí měl dres Realu, jen v jiné barvě. Že by madagaskarští kapříci? A takhle okatě? Ivánkovi by se tu asi líbilo. Ani samotné hřiště by patrně nesplnilo náročné evropské regule. Místy tráva takřka po kolena, což mohlo být zrádné i kvůli slepicím ukrytým v ní. Jeden rohový praporek „přidržovala“ hromada kamení, tedy striktní dodržování polohy míče při jeho zahrávání by znamenalo v lepším případě jen otevřenou zlomeninu holenní kosti. Ostatně lajny tu stejně žádné nebyly, vše od oka. Už se těším, až si zase bude někdo stěžovat v ČR na špatný terén a jak to bylo o zranění. Tady to místnímu Realu a Brazílii vůbec nevadilo a všichni lítali jak čamrdy.
Koneckonců šlo o místní městskou ligu. Andasibe má asi 6000 obyvatel, avšak ani to nebrání faktu mít vlastní ligu složenou ze 14 mužstev. Jedním z mužstev je např. tým hoteliérů (ne majitelů, nýbrž personálu hotelů). V tomto případě asi budu muset stáhnout své tvrzení, že 16 týmů v první lize v ČR je moc.
Ještě k místnímu okolí. Kromě národních parků je tu i jedna, nejméně jedna, soukromá rezervace. Součástí hotelu Vakona (v překladu Velkého stromu) a jeho pozemků je i tzv. Lemur island. Pár umělých ostrůvků, pro turisty přístupný jen jeden, kde žijí či spíše chovají lemury. Opět různé druhy. Ti tu tedy jsou na turisty zvyklí více než dost a komu se líbí, může se vyfotit s lemurem za krkem. Je to už spíš taková ZOO. Pokud ovšem máte hodinu, dvě času, pak proč ne. Pokoukání to je pěkné, ne že ne.
Kromě Lemur islandu tu je ještě farma krokodýlů. Kde možná paradoxně jsou zajímavější chameleoni a gekoni v teráriích než samotní krokodýli. Ostatně hlavně gekony stejnak jinak moc v přírodě neuvidíte, obzvláště v režimu kamufláže. I tady na nějakých 10 m2 nám je museli ukázat. Nedohledal bych je ani za boha. Černoch v tunelu proti nim září jak večernice.
Okolí Andasibe bylo nádherné. Jedinou kaňkou asi bylo naše ubytování. Grace Lodge. Ta byla lehce v rekonstrukci, fázi budování nových domečků a probouzení se z dešťového spánku. Krom toho spíš připomínala ozdravný kemp katolické sekty. První dva večery to minimálně tak vypadalo, jelikož klasičtí turisté jsme tam byli jediní. Minimálně jediní, co si před jídlem neodříkali pěkně nahlas modlitbu a po večeři se nepřidali ke zpěvu náboženských písní. Vůči náboženskému vyznání každého jsem tolerantní, na Čecha patrně až moc, na druhou stranu úplně moc nemusím veřejné projevování své víry a s tím třeba i dávání najevo jisté nadřazenosti, jediné správné víry, nepřímé vsugerovávání své víry apod. Nic ve zlém, ale i z historického hlediska, tohle katolíkům šlo vždy celkem dobře.
Antsirabe
Z Andasibe jsme zamířili zpět k Taně, opět krajinou rýžových polí. Tady je vtipné, že mezi tradičními importovanými surovinami, jako jsou např. benzin, nafta, je i rýže. Když nám tohle Arsene řekl, raději jsem se ho ještě pětkrát zeptal, jestli jsme se neztratili v překladu. Za prvních pár dní jsme v podstatě viděli jen samá rýžová pole a oni jí ještě musí dovážet. To by člověk jen tak neuhádl.
Tanu jsme na krásno minuli a pokračovali dál na jih. Skrze město Behenjy, kde měli zastávku na oběd. Zmiňuju ho proto, byl to i důvod naší obědové zastávky, že jeho oblast je významným producentem foie gras (paštika z kachních ledvinek). Tuhle vyhlášenou francouzskou pochoutku já tuze rád. A proto jsem si k obědu dal vepřové s rýží.
Zajímavější byla až ta další zastávka. Ambatolampy, známé svou produkcí aluminiových věcí. Od vybavení kuchyně až po dekorace, turistické suvenýry. V dílně, kam jsme se šli podívat, jsou chlapci placeni za vyrobené kusy. Někde v rohu odloženého lahváče piva a salám tu proto nenajdete. Tady se pěkně kmitá. Vše ruční výroba, zautomatizovaný postup, mustr výroby a pak jeden jinoch stačí za den vyrobit nějakých 80 hrnců. Prach, vedro, bosýma nohama stoupat na horkou hlínu. Ještěže tam nemají odbory. Ačkoli je to zvláštní, vzhledem k jejich francouzské minulosti.
Cílem dne, či spíš přestupní a nocležní stanicí, bylo město Antsirabe. To už lze považovat za město, tuším milion obyvatel tam žít bude. A náš hotel Plumeria byl oproti předchozímu ubytku jako nebe a dudy. Naše obavy, jak budou vypadat další ubytování, tak byly částečně rozehnány.
Města jsme si užili chvíli druhý den ráno při jízdě rikšou. Jen lehce modifikovaným. Povoz netáhl za kolem, ale běžel, spíš tedy šel, s ním. Upřímně to bylo trošku zvláštní, ala bílý sáhib. Na druhou stranu si pánové za hodinu a půl práce s námi vydělali 3x více než jindy za celý den. Tomu se říká rozvojová pomoc v praxi prosím.
Město fajn, ale nějak dlouho se tu zdržovat taky nemusíte. Nejzajímavější byly opět dílny na závěr jízdy na trakařích. Vyšívací malá dámská manufaktura, soukromý business jednoho designera, který recykluje vyhozené věci (plechovky, dráty apod.) a dělá z nich miniatury aut, bicyklů. Moc pěkné. A asi nejzajímavější, dílna na zpracování rohů zebu.
Na jatkách tu povětšinou zpracují celé zvíře (věc, co se „my na západě“ zpětně zase učíme), a jediné co zbyde jsou rohy. Ty si tahle dílna odkoupí a vyrábí z nich, opět, jak suvenýry, tak například lžíce, hřebeny a podobné věci. Přitom hlavně samotný proces výroby je velice zajímavý. Povaření, nebo jak napsat, rohu, aby se z něj oddělila kost, ze které se vše vyrábí, je to nejmenší. Dále je na řadě samotná úprava. K tomu slouží jako pohon brusky motorek z pračky. Pro samotné broušení například kus ze starých džínových kalhot (1 takový čtvereček vydrží tuším 50 broušení). Pán, co takto brousí a hobluje roh, má na ústech místo roušky proti prachu klapky na oči, co dávají v letadlech. Zkrátka cokoli je po ruce, to poslouží. Podle mě na Madagaskaru ani žádné skládky nepotřebují, protože tam nic jen tak nevyhodí.
Následovala cesta dále na jih. Stále za hojné účasti rýžových polí. A tu a tam i malých hradů z cihel. Žádné historické památky, to jen místní pálili cihly. Samozřejmě jiný kraj, jiný mrav, jiný druh domků, ale obecně se dá říct, že na ostrově jsou cihlové domky hodně populární. Nad plechem tu tedy vedou. Což je jen dobře. A tak jakmile sklidí rýži (po deštích), vrhnou se na pálení cihel z hlíny. K jejichž pálení využijí popela ze stébel rýže. Nic nepřijde na zmar.
Mimo cihlových domků tu chovají v přízni kupříkladu i bicykly. Jejich obliba tu je velká, spousta místní na nich drandí. Christian, průvodce z Andasibe, měl vlastně i menší vedlejšák v podobě půjčovny kol. V každém městečku, vesnici pak u silnice uvidíte, mimo tradičních s ovocem, zeleninou, hadry, i kamrlík s plášti (pneu) pro kola, hustilkami, náhradními díly. Na silnicích pak potkáte i místní trénující na Tour de France. Alespoň tuším, že na Starou dámu trénovali. Proč by jinak na kole vezli do kopců dva až tři třicetikilové pytle s uhlím? Zase využiju absurdního příměru. A profíci na závodech řeší každý gram na svém kole.
Naše obědová a popolední zastávka na cestě proběhla ve městě Ambositre. To je pro změnu vyhlášené truhláři a řezbáři. Potkali jsme se tu s pánem, který se už asi 40 let živí vyřezáváním ze dřeva, výrobou jakýchsi dřevěných mozaik. Jde o titěrnou a milimetrovou, ne-li mikrometrovou, prácičku, tedy klobouk dolů před ním. Ponechám-li stranou mou všeobecně známou dokonalou zručnost, i tak bych si do pár minut, spíš hned během první, šmiknul prst.
Jelikož jsme na Madagaskaru, asi už není žádným překvapením, že nástroj pro tuto takřka chirurgickou práci si vyrobil sám. Kupříkladu jako pilka mu tak slouží rozklepaný drátek z pneumatiky (laicky to co je v gumě, aby pomáhalo držet její kulatý profil). MacGyver kam se podíváš.
Po této řezbářsko-tesařské zastávce už jsme jen drandili dál a toho večera dosáhli našeho dalšího cíle, dalšího vztyčného bodu našeho programu. Národního parku Ranomafana.
Ranomafana
Ranomafana je dalším z top lákadel ostrova. Deštný prales vzhledem k přítomnosti řeky a nižší poloze o poznaní vlhčí než předešlé v Andasibe. Rozprostírá se v údolí, úžlabině kolem stejnojmenné řeky a na přilehlých kopcích v místech, kdy z vrchoviny již pomalu začínáte sjíždět dolů k východnímu pobřeží. Zde též těch uvařených brzdových destiček kamionů bylo poměrně mnoho.
Národním parkem je od roku 1991 a je chráněn UNESCO. Obdobně jako v Andasibe, i sem často kromě turistů míří vědci a dokumentaristé celého světa, jelikož 95 % rostlinstva zde rostoucího je prosím charakteru endemického. Samozřejmě i tu ve větvích stromů můžete spatřit nějakého toho lemura, konkrétně 12 druhů tu pobývá. 7 denních tvorů a 5 těch, co dávají přednost procházkám za svitu luny. Plus chameleoni, nějaký ten had, různé druhy ptactva a podobně. Madagaskarská klasika. Navíc, díky více než solidní vlhkosti, i pijavice. Byť některé turistky, holky z Francie, zvolily slušivé sportovní šortečky pod zadek, zde se rozhodně vyplatí navléct dlouhé nohavice a ideálně i rukáv. Já tuším za dva dny pochytal tři. S bilancí nohavice, rukáv a krk. Holt nejsem rolákový typ.
Rovněž zde jsme na oba dva dny našeho pobytu vyfasovali jednoho průvodce. Postaršího menšího pána jménem Emile. Jak se posléze ukázalo, něco jako místní superstar. Celebrita mezi průvodci. Emile tu žije od mala, okolní lesy zná jak své boty, dávno předtím, než se staly národním parkem, a je to také vůbec první oficiální průvodce zde. O jeho postavení svědčí i to, že nám kromě něj byl k ruce i Jerry. V podstatě průvodcovský rekrut. Elév. Student připravující se na budoucí roli průvodce. S trochou nadsázky Emile ráno vyslal Jerryho napřed s úkolem hledat lemury a my pak v klidu vyrazili za ním, co vyčenichal. Přičemž kdyby něco přehlédl, bude mít u Emila černý puntík v notýsku. Krásně je vidět, jaký zde mají vztah ke své přírodě, lpějí na jejím zachování a průvodce tu nemůže dělat jen tak někdo. Nikdo, kdo si chce jen snadno něco vydělat na turistech, nýbrž někdo, kdo o místní přírodě něco ví a není mu úplně putna.
Nepochybně díky našim skvělým průvodcům jsme viděli 6 denních druhů ze 7. Přičemž zde to jsou i druhy tak zvaně bambusové. Tedy takové, na rozdíl od předešlé štace, kde nebyly žádné, které papají bambus namísto obligátních bobulí či listů. Jako pandy. Při večerní vycházce za tmy jsme pak natrefili i na jednoho z nočních. Myšího lemura, rozměrově věrného svému jménu, a rozhodně ne nijak odvážného. Nalákán na rozmazaný banán po větvi stromu, během pár sekund střelhbitě slíznul, dokud strachu ze světel přítomných baterek dokázal statečně odolávat, a zmizel opět ve tmě.
Primárně se noční vycházky dělají kvůli jiným zvířátkům. Šli jsme takhle obdobně na večer i v Andasibe. Za tmy je totiž paradoxně mnohem větší šance spatřit chameleony. Přes den to je víceméně o štěstí, v přítmí s baterkou v ruce je šance zahlédnout jejich odlesk. O tom, o kolik větší ona šance je, svědčí fakt, že i já jednoho takto objevil. A Martina asi tři. Z těch snad třiceti, co jsme v Ranomafaně podél silnice viděli. Emile se v podstatě omezil na skromná vyjádření typu „tady“, „támhle na větvi“, „támhle a támhle“ atd. Tohle byla vskutku úžasná podívaná, úžasná hodinka, při níž jsme úplně zapomněli na to, že leje jak z konve a my jsme durch a zmrzlí víc než Němci u Stalingradu.
Naštěstí jsme bydleli v moc příjemném hotelu ve vesnici, hotelu Thermal, tudíž v rámci možností jsme stihli do rána uschnout. Myslím naše věci. Při balení jsme to nechtěli s počtem hadrů moc přehánět, jen upřímně lehce podcenili, že by na některých místech mohli přijít ještě nějaké lijáky. Navíc kalkulovali s možností přeprání si věcí. A třeba tady v hotelu nabízeli i vyprání. Rádi jsme toho využili. Jen se asi měli předtím lépe informovat. To, že hotel nebude mít žádnou sušárnu či dokonce sušičku, jsem vcelku očekával. Jinými slovy vyvěsí prádlo někde venku na šňůře a bude se doufat v přízeň počasí. Jež se ve finále nekonala, takže i po dvou dnech se nám navrátily některé svršky vlhké. Co už jsem, resp. my oba tolik nepředpokládali, byla varianta praní ala místní. V překladu znamená ve vodě v řece a sušení na kameni, poli, zkrátka, kde se dá. Těch pár kusů prádla se nám tak nevrátilo v úplně v nejvoňavějším stavu, nicméně alespoň jsme podpořili místní drobné živnostníky.
Ještě k tomu praní prádla, když už jsem tak nakousl. Toho na Madagaskaru budete svědky všude, u každé říčky. Na spoustě míst žijí bez elektřiny, o nějakém přívodu vody ani nemluvě, ale soudě dle toho, co jsme viděli, jsou náramně čistotní. Není vodního toku, kde byste neviděli máchat (především ženy) prádlo a následně rozházené schnoucí svršky po poli. Další z věcí, která mě u místních velmi mile překvapila. Úplně si nemyslím, že by bylo věcí běžnou všude po světě.
Navíc s praním mají spojenu i jednu tradici. Když nastane chmurná chvíle v podobě úmrtí příbuzného, celá rodina odchází k řece a každý si bere své svršky. Tím se snaží smýt ze sebe veškerou smůlu, dá-li se to tak napsat, která postihla jejich příbuzného. Pěkný zvyk a rozhodně je dobře, perou-li si i sami od sebe, a nejen v tyto trudné dny.
Po třech nocích zde bylo na čase zase zvednout kotvy a pokračovat dále. Směr jihozápad a park Isalo. Tradičně s nějakou tou zastávkou cestou.
Anja park
Na cestě mezi Ranomafana do parku Isalo se vám příroda postupně mění před očima. Tam, kde předtím byly kopce zarostlé lesy, rýžová pole, kam až oko dohlédne a vlhkosti na rozdávání, zde pomalu začíná ubývat. Ubývá porostů, příroda se stává výrazněji sušší, avšak stále zelenou. Rázem připomíná spíš step než deštné lesy.
Jak jsem avizoval, pár zastávek na cestě bylo. První ve Fianarantsoa, městu o asi 1,5 milionu obyvatel. Její důvod byl čistě praktický – výměna peněž a dotankování paliva. Druhá následovala v Ambalaovo, kde jako dříve městečka byla známa pro zpracování dřeva, hliníku, toto je zase vyhlášené výrobou hedvábí. A vlastního papíru, který různě zdobí, například květy rostlin. Zkrátka věci, při kterých srdce každého muže plesá. Proto se tím nebudu ani více zaobírat.
Další bod na naší trase byl o mnoho zajímavější. Park Anja. Malý soukromý park zasazený do malebné krajiny, s jezerem a skalistými horami kolem. V podstatě jediný pořádný les v okolí. Asi již nijak nepřekvapí, jakou hlavní atrakci tento park skýtá. Ano, přesně tak, lemury. Konkrétně druh Catta (ring-tailed lemur), což je ten s pruhovaným ocáskem, onen slavný král Jelimán z animovaného filmu Madagaskar. Celkem tu mají 7 skupin, 7 rodin chcete-li, těchto lemurů, takže se nemusíte bát, že byste na žádné nenatrefili. Vzhledem k celkové velikosti parku.
Když jsem psal, že park je soukromý, neměl jsem na mysli žádného zámožného podnikatele, který si tu udělal atrakci pro turistu. Les není nijak uměle vysázený, lemuři sem dovezení, vše původní. Jen se o těch „pár“ stromů a zvířat začali starat lidé z místní vesnice, místní komunita. Ve své podstatě to znamená zamezení kácení dalších stromů, a i ochranu samotných lemurů a dalších zvířat (chameleonů apod.) zde žijících. Nebude žádným extra překvapením, že dochází k pašování těchto zvířat z ostrova. Ani není těžké uhádnout, do jaké destinace nejčastěji – Číny. Navíc v dobách minulých, doufám tedy minulých, si i místní sem tam nějakého lemura ulovili. Koneckonců i Emile, průvodcovský bard z NP Ranomafana, se nám svěřil, že lemura ochutnal. Na otázku, jak chutnal, odpověděl lišácky. Lepší nějaké maso než žádné.
Park Anja tak jen demonstruje to, co jsem psal již dříve. Vztah místních k přírodě. Nebudu tvrdit, jak se to týká každého obyvatele, takové bláhové iluze ani nemám. Avšak najdou se zde lidé, a není jich málo, kteří si uvědomili, že zachování fauny a flóry má smysl a nemusí se vykácet les nutně celý. Vezmu-li to jen z čistě komerčního hlediska, už jen proto, kolik po lemurech lačných turistů vám sem dorazí a co zaplatí za to, aby je viděli. Je zkrátka super, vyjde-li tato iniciativa od místních, a nemusí přijet žádný bílý chytrolín nebo přímo organizace, a začít jim na koleni vysvětlovat, proč si neničit přírodu kolem sebe.
Ještě malá vsuvka k tomu komerčnímu hledisku. Kupříkladu zde jsme průvodci nechali 10.000 ariary (madagaskarská měna) a skautovi 5.000 ariary. Za nějakou hodinu, hodinu a půl práce. Ohodnoceno dle toho, jak se daný průvodce snaží, což zde bylo dost těžké, protože víceméně všichni byli velmi dobří či přímo výborní. Byť opět, zas a znovu uznávám, máme z krajiny ve východním rohu Afriky malinko (hodně) sníženou laťku. V podstatě všichni min. slušná angličtina a nebyli líní otevřít ústa. Zpět ovšem k cenám. Pro ně, vzhledem k místní cenové hladině, více než slušný výdělek. V přepočtu pro nás? Nějakých 64 a 32 Korun českých prosím pěkně. Nic, co by vám vypálilo kapsu, ale je potěší, a hlavně zaslouženě odmění jejich snahu. Rozhodně lepší, než je dát kdejakým žebrajícím lidem, či ještě hůře, dětem.
To byl park Anja, jenž jak jinak než nezklamal.
Isalo
Toho večera jsme dorazili do Isalo ranče (Isalo Ranch), což bylo naše ubytování na další tři noci. Moc příjemné domečky uprostřed ničeho, kolem step a výhled na přilehlá skaliska. Navíc, a to by jistě ocenili všichni ekologové, ranč funguje na ekologické bázi. Elektřina pochází z náramně ekologického zdroje, solárních panelů. Jejichž výroba, a hlavně pak likvidace je, pokud vím, docela enviromentální terno. Sem beztak žádné elektrické dráty nevedly, tedy ani moc velkou možnost výběru neměli.
Ranč se nachází asi 3 kilometry od městečka Ranohira. Ale hlavně v jeho sousedství se rozprostírá národní park Isalo. Celá místní oblast se nachází na náhorní plošině, kdy najednou místo jednoho kopečku vedle druhého se ocitnete na obrovské placce, poseté trávou, kde ani moc stromů růst nenajdete. Tady už poznáte, že dešťová sezóna oproti jiným částem ostrova, co jsme navštívili dříve, je poněkud slabší a na srážkové úhrny chudší.
Samotné Isalo představuje útvar pískovcových skal. V rámci této obrovské skalní formace najdete různé menší či větší kaňony, říčky či oázy. Nachází se tu i „Madagaskarský Grand Canyon“, jen je třeba ho brát s rezervou. Proti originálu mu pár (desítek, set?) metrů hloubky chybí. A jako obvykle, i tento park je místem výskytu mnoha endemických živočichů a rostlin. Nebo strašilky. Ta tedy zrovna není vysloveně endemická. Hmyz, taková hubená dlouhonohá kobylka (entomologickým výrazivem popsáno), který dokáže vypadat naprosto přesně jako větvička křoviny. Dalo by se říct, chameleon hadr. Mně připomněla známe české rčení, pokud máte z někoho přílišný respekt až strach: „potkat ho, raději se zakousnu do stromu a dělám uschlou větev“. Toto přesně strašilky umí dovést do dokonalosti.
Jinak to by v tom byl čert, aby ani zde nežil nějaký ten lemur. Žije. V krásném kaňonu, proláklině kolem říčky, kde to už zase trošku víc vypadá jako les než prérie, jich pár pobývá. Konkrétně opět druh Catta alias král Jelimán. A navíc ještě Bílá Sifaka, což je lemur z rodiny Indri, jenž má jednu specifickou vlastnost. Je to Fred Astaire mezi lemury. Bohužel na vlastní oči v akci jsme to neviděli, spatřili ho jen na stromě, ale díky chytrým dokumentům od BBC víme, že nám průvodce nekecal. Tenhle druh, když se rozhodne sestoupit z výšin stromů na zem, totiž nechodí nýbrž se pohybuje tanečním krokem. Ke klasice bych to nepřirovnal, pravda. Asi spíš než Freda to připomíná Beyoncé, každopádně to nic nemění na tom, že jeho „přezdívka“ tančící lemur není nikterak zcestná.
Park Isalo je zase něco trošku odlišného, než co můžete jinde na ostrově vidět. Ze skal, náhorních plošin krásné výhledy. Jen upřímně? Když vidíte přírodu kolem, připomínající africkou step, nějaké to větší zvířátko by tady tomu nevadilo. Jinak rozhodně i tohle místo se vyplatí neminout. A náš průvodce? Opět skvělý. Svou angličtinou mě zahanboval, ač uznávám, to není tak těžké. Tentokrát mladší, avšak již s certifikací národního průvodce. Ta by se dala zjednodušeně přirovnat k vysokoškolskému diplomu, tzn. žádná pr… pardon sranda. (pokud se nebavíme o diplomech ze ZČU) Navíc s krásným jménem. Naina. Kdybyste snad stejně jako já dumali, co to je za jméno, pak vězte, že se jedná pouze o poslední dvě slabiky z jeho celého, asi desetislabičného, jména. Rozhodně dobrá volba, představovat se pouze jako Naina. Jinak bych mu musel nejspíš celou dobu říkat Johnny.
Dva dny štrádování v Isalu byly krásné, byť se tu dá ťapkat i déle. V nabídce jsou i týdenní treky se spaním pod stanem v kempech. Jenže to by pak člověk na Madagaskaru musel strávit 3 měsíce, aby vše viděl, a měl na vše čas. To my neměli a proto frčeli dál. Směr jihozápad a pobřeží.
Ještě, než jsme definitivně opustili vrchovinu, projeli krajem safírů, kolem městečka Ilakaka. Zde si připadáte, jak o pár dekád nazpět v době zlaté horečky. Říčky nejsou obsypány jen tradičními pradlenami, nýbrž i lidmi rýžujícími právě safíry. Ačkoli rýžování asi nebude ten pravý ořechový termín. V lomu si naberou a v řece pak prosévají a omývají kamínky, doufaje v to, že najdou nějaký ten drahý kámen, který pak střelí místním obchodníkům. Místním, většinou pocházejícím z Indie či Číny. Do těchto končin se sjíždí za safírovou horečkou a snem lidé z celého Madagaskaru, a tak po cestě uvidíte spoustu umělých vesniček s malými uplácanými domečky. Takové sezónní chatičky po dobu žití svého safírového snu.
Čím více se pak blížíte jihozápadu, narazíte podél cesty na různě vyzdobené hrobky. Je to doménou tohoto kraje, etnika. (na Madagaskaru žije 18 etnik, kmenů a dle nich se dělí i regiony) Pokud umře například kočí povozu volů, na hrobce má pak vyobrazeny zebu, povoz apod. Viděli jsme takhle hrobku připomínají loď, tedy dotyčný byl patrně rybář či námořník, nebo s vyobrazeným autobusem. Nejde tak o žádné rituální nebo tradiční malby, ale o co nejpřesnější zachycení nebožtíkovy profese. Napadá mě pár profesí, jejichž hrobky bych vidět nechtěl.
Hrobky jsem na celém ostrově vcelku běžné, především mimo větší města. Tedy na místech, kde se jaksi nenachází žádný hřbitov. Jedna hrobka často patří jedné rodině. Výše popsané s kreslenými motivy jsou buď výjimkou a hrobkami soukromými anebo zdobené dle „hlavy rodiny“. K tomu, aby muž mohl být po smrti uložen do hrobky, je nutná jedna podmínka. Musí být obřezán. Proč, když se to úplně neslučuje s nejrozšířenější vírou na ostrově? Je to zkrátka tradice. Další tradicí je každých 7 let vyměnit nebožtíkovi hedvábí v rakvi. To znamená na chvilku ho vyndat na čerstvý vzduch. Jsem celkem rád, že v našich končinách stačí vyměnit vodu a kytky ve váze.
Poslední zastávkou v této části ostrova byl národní park Zombitse. Už to začíná býti trapné, opět ti lemuři. Početněji zastoupeni jsou zde dříve zmínění tančící lemuři, a kromě nich pak noční lemuři, které je možné spatřit i přes den, jak si vyspávají v dutinách kmene stromů. Jelikož jsou slepí, resp. schopni rozeznávat pouze stíny, noční život jim nikterak nevadí a přes den si tak raději pochrupují.
Jó, a pak už tu mají baobaby. Konečně jsme na ty slavné stromy i my natrefili. Zatím jen v omezeném množství. Vícero jich ještě mělo přijít. No, a abych nezapomněl, cestou jsme na silnici málem přejeli chameleona. Já být za volantem, asi stěží zůstalo o slova málem. Naštěstí Arsene se zdá má malinko trénovanější oko nežli já, poněvadž on tu hrudku asfaltu na asfaltu dokázal identifikovat jako živoucího tvora. Já až ve chvíli, kdy jsme byli uprostřed úhybného manévru.
Dále nás čekalo již jen opustit vrchovinu, projet krajem cukrové třtiny (ano i rum si tu produkují) a zamířit na jihozápadní pobřeží.
Ifaty
Ifaty, rybářské městečko na jihozápadním pobřeží ostrova, severně od města Toliara a místo naší plážové rekreace. Ta vlastně byla ještě kousek kilometrů dál severně, nicméně můžeme zůstat u tohoto zeměpisného označení. Jak už jsem zmiňoval dříve, celý ostrov je taková směsice kultur, ras, zvyků atd. Zatímco kolem hlavního města si občas budete říkat, zdali jste se neocitli pár kilometrů více na východ, tady naopak budete dumat, jestli jste se neposunuli více na západ. Na pevninou Afriku. Jednak lidé tu jsou výrazně tmavší barvy pleti. Ne, že bych si jinak těchto věcí všímal. Zadruhé se tu pak více než jinde na ostrově řídí heslem „mura mura“. Jedná se o stejnou frázi, jako je ve svahilštině „pole pole“, v řeči potomků praotce Čecha „pomalu, pomalu“.
Jde o klasický pobřežní region, kdy hlavním zdrojem obživy je rybolov, teploty jsou o poznání vyšší než na vrchovině a nikdo se nikam nežene. Bohužel tu tedy chytli i některé móresy lidí za mozambickým kanálem, totiž například žebrání dětí. Po celém ostrově tu a tam můžete narazit na děti, které prosí o nějaký dárek, bonbon, to je pravda. Jen zde jich je malinko víc a jsou trošku více otravnější. Dle hesla otravuj tak dlouho, dokud ti něco nedají, aby se tě zbavili. My jsme však zásadoví a nepolevíme. Pár dětem se tak povedlo otrávit naši procházku po pláži, byť tedy o žádný extra velký skvost se nejednalo. Patrně jsme tam byli ve špatnou dobu po deštích, jelikož na fotkách byla výrazně čistější, písek bělejší a celkově krásnější. Druhou variantou je objevení Photoshopu na Madagaskaru.
Naštěstí náš hotel, La Mira, ten vskutku nádherný byl. Vedený, asi nepřekvapí, cizincem. Konkrétně postarším Italem se znamenitou francouzštinou, prý pro zmatení nepřítele. Personál tu sice byl takový typický, řekl bych, pro černý kontinent. Po první večeři a snídani jsem měl sto chutí, podotýkám i já, být hodně nepříjemný, a to už tedy musí být něco. Zachránili to naštěstí tím, že původně avizovaná informace o vybrakovaných vejcích se ukázala jako mylná, a míchaná vejce mi ještě udělali. Proč zachránilo, nebo vůbec proč zmiňuju? Večer jste si totiž měli vždy zakřížkovat, co chcete ke snídani. Čaj nebo káva? Vejce, pečivo atd. Následujícího rána si pak přijdete na snídani, 20 minut trvá, než si vás všimnou, podotýkám natřískáno tam rozhodně nebylo, načež ve chvíli, kdy si všimnou, začnou dotazy – „dáte si kávu nebo čaj?“ atd. Abyste se po dalších 20 minutách propracovali k tomu, že chcete míchaná vajíčka, vámi zakřížkovaná, která už nejsou. Pokud si tyto řádky přečte nějaký zaměstnanec hotelu či restaurace, kam mě osud nebo má drahá v budoucnu zavede, malá rada. Bez snídaně bývám fakt hodně nevrlý. Obecně bez jídla. A před snídání jsem vlastně cca nějakých 8 hodin bez něj. K tomu přičtěte první večer, kdy nám nebylo oznámeno o přítomnosti kulturní vložky (místní hudebně – taneční skupiny) v restauraci, po dobu jejíhož trvání se žádné nápoje nepodávají. Další malá rada, neříkejte Čechům, že je večeře v sedm hodin večer, a pak je nenechávejte sedět 40 minut na suchu. Nevěstí to nic dobrého.
Ve finále se toto vše vcelku urovnalo a pobyt v hotelu La Mira byl pěkný. I já si ho vcelku užil, byť jsme tam kromě jednoho výletu na šnorchlování a pár setů ve stolním tenise nic nedělali. O tom, že nešlo o žádné béčko mezi ubikacemi v okolí hovoří i následující fakt. Během našeho pobytu se konalo v hotelu setkání, zasedání místní frakce Světového programu TV Paprika. Aneb mnou překřtěná organizace UN World Food Program (WFP). Není nadto vidět, když se problémy hladovějících řeší v luxusních hotelech a restauracích. Na místní poměry ten náš rozhodně byl, ač ani zde to nebyla nějaká příšerná cenová raketa, abych naopak nevyvolal dojem sebe jako Trumpova synovce. Abych jim jen nekřivdil, lidé z WFP se tu opravdu snaží. Kupříkladu dodávají pytle rýže (čeho jiného, že?) do místních škol. To, že škola je kolikrát následně radši prodá, je bohužel už věc druhá. Oni mají splněno.
A co tu kromě chytání bronzu či úžehu a šnorchlování dělat? Nabízí se tu jeden park, rezervace Reniala. V překladu znamená mateřský les (mother forest) a svému jménu dostojí. Vlastně jde o botanickou zahradu. V podstatě ano. Jejich velký fanoušek úplně nejsem, avšak tady se mi líbilo. Exotické rostlinstvo a stromy, dřevo lehké jak polystyrén, využívané ke stavbě trupu místních rybářských lodí, a hlavně baobaby. Nejstarší z nich, který tu roste, je 1200 let starý! Je třeba 8 normálně rostlých, ne Číňanů, lidí k tomu, aby ho spojenými pažemi obejmuli. Přičemž to prosím není ten nejstarší kus dřeva na ostrově. Pár set kilometrů výše na sever, tam roste 2400 let starý baobab! Semeno baobabu jsme si po česku chtěli ztopit do batůžku, aby pak doma vysadili. Víte, jaká by to byla frajeřina mít doma baobab? Jenže on roste hodně „mura mura“. Tzn. za nějakých 5 let je to taková malá větvička zapíchnutá v zemi. To by asi nikoho neohromilo a pro budoucí generace to dělat nehodlám.
Pobyt u vody tak byl krásný, jen jak už to v mém případě bývá, tři dny bohatě stačí. Po nich nás již čekal jen vnitrostátní přelet z Toliary zpět do Tany. V těchto končinách i ten povětšinou sám o sobě zajímavý.
U nás to začalo již při rezervaci a kupování letenek. Kennedy, zástupce agentury Authentic Madagascar, se kterým jsme si celý výlet dohadovali, nám prostřednictvím e-mailu s lítostí poslal oznámení o vyprodaném letu. Respektive o dostupnosti letenek již jen v business třídě. O 15 dolarů dražší oproti normální. Není tak silná pěst na oko, nu což, koupili a byli zvědaví, jakých výhod se nám dostane. Jedním slovem – žádných. Nástup do letadla mimo hlavní frontu? Ne. Lepší občerstvení v letadle? Ne. Primární odbavení zavazadel? Ne. Jediné, asi o deset čísel více místa na nohy a před námi plenta oddělující plebs od nás buržoustů. Alespoň to bylo malinko originální, poněvadž business třídu na konci letadla jsem ještě nezažil. Ještěže ta letenka stála „jen“ o 15 USD více.
Let samotný v pohodě, letiště ve městě Toliara vtipné. Trumflo i etiopská regionální. I polní letiště v Arushe v Tanzanii. Tedy bylo čisté, vzdušné, slušné záchody, i nějaký ten krámek mělo. Jen mu chyběly bezpečnostní skenery. Vlastně i ty ruční. To znamenalo vše hezky ručně zkontrolovat. Příruční zavazadlo vybalit a nechat se důkladně osahat ostrahou. Vážně nechápu, proč musí chlap sahat na chlapa a ženská na ženskou. Proč to není prohozené? Anebo aspoň, v 21. století, proč si každý nemůže vybrat, od koho se chce nechat šacovat? Jsem myslel, že všude po světě jedeme genderovou vyváženost, a tak by mělo být přece jedno, čí jsou to pracky, co minutu zkoumají mou přezku na pásku u kalhot.
Nulová rentgenová kontrola se týká i zavazadel, co jdou do podvozku letadla. Mít plnou tašku baterek, kvůli které jedné jsem nedávno musel šašit na Ruzyni, nikomu by vůbec nevadilo. Upřímně, stále nevím, proč by to vůbec v letadle v odbaveném zavazadle mělo vadit. Spíš vás tu upozorní, abyste si vše cenné nacpali do příručního zavazadla. Kromě skenerů tu jaksi chybí i nějaké kamery, vyšší ostraha, a tak se prý stává, že tu a tam si někdo vezme zavazadlo z vozíku a odnese domů. Nám se naštěstí nestalo. My, i zavazadla, do Tany dorazili v pořádku. Jen prý Martině z tašky, nezamčené kapsy, zmizely cigarety. Kvůli tomu jsme se však neobtěžovali je žalovat. Byly to místní cigarety. Stojí jak u nás Startky před dvaceti lety, a navíc mě to spíš škodolibě potěšilo.
Antananarivo
Úplný závěr naší expedice? 2 noci v hlavním městě. Co o něm napsat? Tana se lehce vymyká klasickému hlavnímu městu. Minimálně těm ležícím na černém kontinentu. Megalomanské stavby, věžáky (až snad na jednu, dvě výjimky) tu nenajdete. Naopak, maximálně patrové, dvoupatrové domky, úzké uličky. Celé město se pak nachází uprostřed madagaskarské vrchoviny, asi 1300 m. n. m., takže o kopečky a strmá stoupání tu není nouze.
Čím naopak kopíruje trend jiných afrických metropolí je rapidní nárůst počtu obyvatel. Nyní by měla mít až 4 milióny obyvatel. Přesné číslo asi těžko někdo ví. Město začíná být tedy více než přelidněné. Sice vzhledem k absenci mrakodrapů je poměrně „rozplizlé“, i tak jsou ulice, především ve středu města a hlavní tahy, doslova zaplněny lidmi. A auty. Tohle už je a bude ještě velký problém Tany. Doprava. Vzhledem k její zahuštěné aglomeraci, její poloze, náročnému terénu, jsou možnosti rozšíření či vybudování nových silnic dost omezené. Už dnes stačí, aby v úzké uličce někomu chcíplo auto, a hodinová zácpa je na světě. Nebo došel benzin taxikáři. I toho jsme byli svědky. U taxikáře by to byla věc vcelku vtipná, k zasmání, kdybychom kvůli tomu netrčeli 30 minut na místě.
Průjezdnosti nenapomáhají ani volby. Jak to souvisí? Na Madagaskaru jsme byli měsíc až 2 týdny před jejich konáním. Komunálními volbami. Volební kampaň pak i zde probíhá dle afrických zvyklostí. To znamená sežeň si co nejvíce podporovatelů, kamarádů s auty. Ideálně nějaký pickup se vždy hodí. Na něj hoď velký reprák, ze kterého bude řvát hudba. To je základ. Žádné slogany, ale pojízdná taneční party. Auta samozřejmě polep, různé vlaječky apod., a vydej se do ulic. Ideálně a logicky na ty nejfrekventovanější. Na nějaké rušné křižovatce to pak zapíchni a „rozbal stany“. Hlavní je se pořádně bavit a u toho mávat vlaječkami kandidáta. Ve finále pro dopravu horší než zemědělci u Muzea v Praze.
Jedinou pozitivní věcí v tomto ohledu je řízení místních. Nevím, zda to mají na svědomí žabožrouti (ačkoli jejich kruháč kolem Vítězného oblouku je taky slušné rugby), anebo na to místní přišli časem sami, že když se za každou cenu nebudu snažit všude nacpat, být všude první, a tu a tam někomu dám přednost, plynulosti a průjezdnosti to ve finále jen pomůže. Minimálně oproti Etiopanům vědí, jak mají fungovat kruhové objezdy. Nejezdí je v podstatě rovně, ale opravdu krouží kolem. Navíc si uvědomují logiku věci, že je lepší nechat auta sjet z kruháče a teprve pak se tam sám cpát, jinak se tam všichni zašpérujeme na 2 hodiny. Představa oněch úzkých uliček, malých kruhových objezdů v kombinaci s etiopskými řidiči je proto přímo bestiální.
Doprava ve městě je zkrátka na levačku. A samo město? Musím uznat, velmi pěkné. Moc hezké domky, šikmé taškové střechy, cihlové zdi, žádná paneláková monstra. Tohle má své kouzlo, navíc ve spojitosti s kopcovitým terénem, kdy se vám najednou mohou naskytnou krásné výhledy. Pro oko turisty? Pěkné. Žít tu? To asi ne. Vlastně, rozhodně bych nechtěl. Je to dáno onou přelidněností, plus ve městě, jak už to tak bývá, s přílivem lidí stoupá i kriminalita. Kupodivu ne pro každého je v tom zlatém hlavním městě práce.
Jinak vysloveně turistických atrakcí, lákadel a památek tu zase tolik nespatříte. Ve městě staré nádraží (zrekonstruované na menší obchoďák), nějaký ten kostel či královnin palác, a jezero Anosy, což je uměle vytvořené jezero s ostrůvkem uprostřed, na němž se tyčí monument obětem 1. světové války. Přičemž jezero bylo designováno Britem, kdežto monument už je francouzský. Kousek za městem se pak nachází králův a královnin palác. Na místě zvaném Ambohimanga. Králův palác je ze začátku 19. století, královnin pak mladší a také o poznání noblesnější. Za vidění to stojí. Už jen proto, že královnin palác v podstatě reprezentuje celý Madagaskar. Onu směsici kultur, o níž jsem už psal dříve. Na zdi tapety s japonskými motivy, dary od královny Viktorie (kdo by snad nevěděl, Němka, co seděla v 19. století na britském trůnu a dala ho z jejich pohledu do richtigu), něco francouzského, něco tradičního. Mimochodem, jak se stal Madagaskar francouzskou kolonií. V 19. století po ostrově pošilhávali Britové, proto ony dary od královny Viktorie. Jenže Frantíci byli mazanější. V době, kdy zde vládla královna (jedna z královen a zároveň ve finále vlastně poslední madagaskarský král / královna), sem byl poslán francouzský svůdce, který královnu okouzlil a oženil se s ní. Zatímco Britové sem posílali jeden dar za druhým, co patrně stejně odcizili jinde, Francouzi na to šli napřímo. Popravdě to takto prvoplánové nebylo, jí klofnout, ale zní lépe.
Á propos, abych nezapomněl. Pro otrlejší návštěvníky ostrova tu je ještě jedna atrakce. Kohoutí zápasy. Jsou legální, každou neděli se konají na různých místech a dá se v nich vydělat slušný balík. Mají tu prý i arénu pro jakousi jejich kohoutí ligu mistrů. Kde už se točí v sázkách tisíce. A ne, nemyslím místní měnu ani české koruny.
Madagaskar závěrem
Něco o Madagaskaru na samotný konec? Vše, co jsem chtěl, snad napsal. Zbývá klasika, finální resumé. Za mě jednoznačně převládá spokojenost. Jedná se o flek na zemi, kam bych se patrně nebránil někdy ještě vrátit. A nejen proto, že stále dost zajímavých míst jsme z ostrova neviděli. Žádná hoch gastronomie, jídlo jednoduché, ale velmi dobré. Cenově příznivé. Milí lidé, nádherná příroda, vtipní lemuři, barevní chameleoni, to vše bavilo náramně. Jen ta francouzština mi tam trošku haprovala.
Misauča (děkuji). Sami Tsara (na zdraví). Veloma (nashledanou).
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/jVd6FVUzs9Mztyi17