Říší etiopského vlka jsouce míněny hory Bale. Bale Mountains. Pohoří etiopské vrchoviny jihovýchodně od hlavního města, v regionu Oromia, jehož (onoho pohoří) nezanedbatelná část je národním parkem. Po profláknutějších a více propagovaných Simienských horách se jedná o druhé nejvyšší pohoří v Etiopii. Tedy v zemi, která svou nadmořskou výškou, dle evropského měřítka, je v podstatě sama o sobě horskou. Druhé nejvyšší minimálně proto, že tu najdete druhou nejvyšší horu země. Jak prozaické. Špičky kopců a hor tu také lezou výrazně přes 4000 metrů. Krom nich tu také najdete etiopského vlka. Endemické, jak už taky při našich cestách jinak, zvířátko, jehož existence je krutě ohrožena. Jejich momentální počet je asi 450 kusů, pár lze vidět i v Simienkách (ne více jak 20 %), avšak jejich pravá bašta se nachází zde. V horách Bale.
Na vlastní oči, často průvodcův dalekohled, jsme jich spatřili tuším 7. Plus jeden kousek v Simienkách. Dohromady 8. Což nám dává 1,8 % celkové populace. O jakém jiném živočišném druhu můžete říct, že jste viděli takové procento zastoupení?
Kromě vlka tu žijí ještě nějaká další zvířátka. Nepočítám domácí jako ovce, kravičky, protože národní park ne park, v Etiopii se pase všude. A lidé mají své chýše všude. Druhým místním národním pokladem je nyala. Antilopa, kterou taktéž za hranicemi státu neuvidíte. Jen ty v porovnání s vlkem jsou na tom, co do počtu, podstatně lépe. V posledních letech má jejich počet dokonce vzestupnou tendenci. To se zvířatům v této krajině málokdy poštěstí. Dále tu spatříte etiopskou, či spíš africkou klasiku, v podobě nejrůznějších druhů a velkého množství ptáků, nějakou tu další antilopu apod.
Safari to není, to ani nečekejte. Bájného černého lva (lev s hřívou do černa) tu neuvidíte, byť tu prý stále nějací jsou. Náš průvodce viděl jednoho letmo za 9 let svého působení, ale třeba budete mít štěstí. Ronit slzy ovšem kvůli tomu netřeba. Hlavním lákadlem jsou už samy hory, příroda. Jako obvykle v Etiopii, nádherná. A jestli jsem o Simienkách psal, že kolikrát máte pocit, jako byste se procházeli někde po palouku u lesa v jižních Čechách a ne ve 4000 metrech, tady ten pocit budete mít ještě výraznější. Simienky jsou v tomto majestátnější. Nabízí výhledy, kdy si rázem uvědomíte, že jste o kilometr a víc výše než zbytek krajiny. To v Bale chybí. Vlastně ani nechybí, zkrátka jen není.
Naše túra odstartovala zastávkou na náhorní plošině Sanetti. Tam jsme byli dopraveni dodávkou, nešlapali po svých. Což je trošku škoda, poněvadž jsme se ocitli ve výškách pár nadmořských metrů převyšujících 4100 a já vlastně nikdy blíže nebesům nebyl. Trumflo právě už zmíněné výletění v Simienkách. No, aspoň jsme na chvíli z té dodávky vylezli. Ale stejně budu muset někdy po svých, jen se obávám, že v Evropě to bude malinko složitější. Bez pomoci lan a cepínů, jen v keckách a s ruksakem na zádech.
Zastavit se na téhle náhorní plošině rozhodně smysl dává. Jednak se tu prohání pár etiopských vlků, za druhé… no ta krajina je prostě úchvatná. Je to stále stejné dokola. Omílání kolovrátku. Jste 4000 metrů vysoko, avšak vlastně to vůbec není poznat. S výjimkou řidšího vzduchu, abych zas úplně nekecal. Žádná měsíční krajina, žádné holé skály. Naopak. Zarostlá planina. Dokonce tu rostou kytky, které v podstatě ani o moc níže růst nemůžou. Jen kousek místní obyvatelé krapek vypálili, aby mohla vyrůst nová tráva pro jejich dobytek. Jinak krása na pohled. Slovy mladší generace – jako teda fakt hustý, no. (za no si dosaďte slovo dle libosti, nechci být v textu přehnaně vulgární)
Mimochodem, nejen náhorní plošinu, ale celý park křižují skupinky ochránců, jež dohlíží nad stavem a počtem vlků. V Etiopii prosím. A místní, žádní ferenji (bílí cizinci). To jsem čuměl. Alespoň malé zrnko něčeho pozitivního se tu najde.
Na večer jsme se přesunuli do prvního kempu, vlastně začátku našeho 2,5 dne dlouhého treku. Kemp Dinsho (na kraji stejnojmenného města). Nachází se v podstatě přímo u ředitelství parku. Přičemž kemp je na místě opuštěné lodge. Spí se pod stany, ale je zde zázemí v podobě sociálního zařízení, dokonce sprch a sedácích záchodů!! Obojí plně funkčního, neberete-li absenci teplé vody jako vadu. Plus dva domky pro kuchyň, společenskou místnost / jídelnu, či něco takového. Vevnitř jsme nebyli, takže nevím. Vystačili jsme si s těmi epesními záchody.
Večer táborák, bohužel bez buřtů a piva, i tak fajn. Ráno vystrčíte hlavu ze stanu a kolem prasátka savanová (pumba neboli warthog, příbuzné bradavičnatému prasátku), antilopy, zpěv ptáků. S vycházejícím sluncem nádhera. Tady si přispávat moc nevyplatí. Místo tedy nádherné, jen jediný minus. Ačkoli spíš otázka. Proč je to sakra 2 roky opuštěné a lodge nejede v plném provozu? Protože patří státu a bývalý majitel jaksi neplatil nájem. Stát jiného zájemce nemá, nenašel, nehledal, kdo ví, ale předešlého i tak bez jakéhokoli plánu vystěhuje. Co třeba teď udělat nabídku, pobídku – jeden rok provozu bez nájmu, dáš to tam do pucu, a za rok se budeme bavit o placení? Neexistuje. Neblázněte. Jste v Etiopii. Tady nikdo, skoro nikdo, nepřemýšlí nad tím, co bude zítra, za měsíc, za rok. Dnes si napakuju kapsu a zítra je mi jedno. Investice do budoucna nejsou ani tak sprostým slovem jako spíš slovem zhola neznámým.
Ráno, po krátké obhlídce okolní fauny a snídani, jsme vyrazili trajdat do kopců. Se dvěma nocemi v kempech pod stanem v horách, v parku. Přičemž oba kempy, Sodota a Adelay, jsou pár set metrů nad 3 kilometry. Nějakých 3500 a 3300 tuším. Šlapete sem sice ze zhruba 3100 výškových metrů, cestou do žádných extra krpálů se taky neškrábete, i tak v těchto výškách 20 kilometrů za den vcelku stačí. A to říká ten, co nedávno běžel pražský půlmaraton a jednou zvládl i celý, kdyby si snad někdo dovolil pochybovat o mé úžasné kondici. Dle pana Cimrmana, tím se nechci nijak chlubit, to je prostě fakt.
Ač vás zrak na okolní krajinu bude klamat, opětovně připomínám, rozhodně platí, že ty metry jsou ve vzduchu znát. Naštěstí až na jednu menší výjimku, nám to nedělalo vážnější problémy. Navyklí z Adidasu patrně. Ale pár turistů už odtamtud snášeli. Jinak tím nám nemyslím jen mou maličkost a Martinu, nýbrž i naše parťáky ze Simienek – Báru a Martina, které jsme, jak vidno, minule zcela neotrávili a rozhodli se jít do toho s námi znovu. A Martin byl bohužel ten, kdo pocítil vysokohorský vzduch na svém těle. Resp. spíš ve své hlavě. Fialové pilulky, nezbytná výbava každého cestovatele, ale zabraly. Nejspíš to bylo tím, že má skoro 2 metry, a tak je ještě o chlup výš než ostatní. Ovšem je to jen má domněnka. Jak vždycky píšu, nejsem v tomhle žádný odborník.
A co za ty dva a něco dny v horách viděli a zažili? Viděli krásná panoramata, náhorní planiny, říčky a bystřiny, stáda krav, ovcí a jiná zvířátka, dravé ptáky, i ty uťápnutější, a zkrátka jednu pastvu pro naše kukadla vedle druhé. Hlavně všude byli v podstatě sami. Pokud nepočítám průvodce, doprovod a sem tam někoho pasoucího své stádečko. Žádní turisté. Žádné děti běhající za vámi a žebrající o peníze. Maximálně mávající a zdravící. Krása.
To, že jsme se v kempech, v podstatě až na malou výjimku první noc, nepotkali s žádnými turisty má vcelku racionální opodstatnění. Na přelomu května a června obvykle již v horách leje jak z konve. Vlastně tu prý mají deště 8 měsíců v roce. Se to pak všemu tady roste a kvete. V hlavní sezóně jsme tu tedy nebyli. Na druhou stranu na vybranou už taktéž moc neměli, když v létě zavíráme etiopský krám. Štěstím bylo, že nepřetržité deště se letos Bale doposud poměrně vyhýbaly. Díky tomu jsem se stačil první den přismahnout na slunci, že mě pak v noci více než spacák hřál můj připálený krk, předloktí a vyšší než vysoké čelo. Přičemž tvrzení o první takové zkušenosti v Etiopii by bylo zcela lživé, to přiznávám. Deštík se dostavil až druhého dne odpoledne, kdy jsem se pro změnu ráno poprvé v životě pečlivě namazal opalovacím krémem s vysokým faktorem. A bylo to, pardon, k prdu. Zákon schválnosti funguje. Děkujeme pane Murphy.
Déšť nás chytil vydatný, takže i ti lépe vybavení z nás (Bára a Martin), došli do kempu ve stylu mariáše – durch. Na moc velké kochání krajinou to v tu chvíli nebylo. Spíš dávaní bacha, abych se ještě nenatáhl a komplet nevymáchal. Ačkoli po 15 minutách už i to bylo jedno. Jedinou klikou v tu chvíli bylo, že do kempu se náš doprovod s koňmi, zásobami a našimi věcmi dostal před námi, a tudíž na nás rovnou čekal horký čaj, káva a oheň v přístřešku. Místo opékání špekáčků nad ohněm se následně konalo sušení věcí a opékání vlastních kýt. Za velmi ochotné pomoci našich chlapců, nutno podotknout. Výsledné skóre bylo ucházející: dva utopené mobily, můj a průvodcův, i když oba se naštěstí zdařilo oživit, a jeden rozmočený pas (Martinův). Tam to už bude horší s doložením platných rozpitých víz. A vlastně při sušení chytla malinko jedna bota, pro změnu Báry. Přes tohle všechno, i se sejitím zpět do Dinsha posledního dne, to bylo naprosto úžasné. Jestli tohle byl můj poslední výlet v Etiopii, jakožto že na 99 % byl, pak jsem rád, že to byl tento. Že to byly hory Bale.
Hlavní důvod? Nebo jeden ze stěžejních? Náš průvodce Ahmed a jeho agentura Bale Mountains Tours. Klobouk dolů před ním. Víc takových zde. V repertoáru, stejně jako jeho spolupracovníci, má slova jako ochota, být milý, nápomocný, vstřícný, komunikativní, tedy slova ne úplně v místních končinách běžná. Stejně, jak milerád X-ero agentur a průvodců v Etiopii nedoporučím, v jeho případě s nadšením udělám opak. Jestli jsem psal, že většina místních myslí na to, jak si dnes napakovat kapsu a zítřek neřeší, Ahmed je čestná výjimka. Tenhle kluk, mladý pán, myslí dopředu hodně. My ho na oplátku chválíme a doporučujeme, kudy chodíme. Jen bohužel pro něj, my moc nikam nechodíme.
Nepochybně tu hraje roli ještě jeden faktor. Zatímco Simienky jsou profláknuté, propagované, kam se podíváte, Bale zatím zůstávají malinko v ústraní. I svou polohou, kdy nezapadají do turistického severního okruhu. A i na jih, k tradičním kmenům, je to odsud kus cesty. Patrně i proto se tu lidé, Ahmed, o to víc snaží udělat dobrý dojem a tím lákat další a další turisty. A nebrat je jako jistou věc. Ba dokonce co se týče vybavení, stany, spacáky, jejich kvalita výrazně předčila tu simienskou. Simienské hory jsou nádherné, impozantní, ale v tomhle zkrátka Bale vyhrálo.
Ahmeda už jsem vychválil myslím dost, nicméně si neodpustím ještě jednu perličku. Nejspíš, alespoň v to doufám, již samo jeho jméno napovědělo. Ahmed je muslimského vyznání. A pokud váš zrak dohlédne za hranice Evropy, min. Česka, asi víte, co každoročně v období května, začátku června muslimové slaví. Ramadán. Tzn. v půl paté ráno (tuším tento čas) poslední jídlo, pití a pak až zas po západu slunce. I během tohoto režimu s námi v klidu chodil po horách. Neříkám, že nevypadal odpoledne již trošku unaveněji, avšak pořád vzhledem k danému stavu věci dosti svěže. Já bych o hladu a žízni byl do hodiny hodně nepříjemný, do dvou dost možná někoho přizabil, do tří zakousl. Ahmed je zkrátka řízek. (upřesňuji nikoli vepřový, aby nevyznělo ve zlém)
Sečteno, podtrženo. Jsem fakt rád, že jsem ty Bale ještě stihnul omrknout. Litovat netřeba. Naopak.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/Zh5wER5sbb54mQU4A