První dojmy z města. No, co se tak za pár dní dalo postřehnout, že? A konkretizoval bych to, nikoli z města, ale z pár okolních ulic našeho bydliště.
Pobýváme, min. zatím, ve čtvrti Xyniy. Alespoň mi to mapy na Googlu tvrdí. V blízkosti slavný věžák Taipei 101, velké nákupní centrum nebo památník Sunjatsena. Což byl čínský revolucionář, spoluzakladatel strany Kuomintang. Zjednodušeně řečeno, ten pán před Čankajšekem. (načetl jsem si něco z historie, ale moc machrovat tady se svými znalostmi radši nebudu)
Zkrátka za těch pár dní jsme tak max. našli sámošku, Starbucks a kam se jakž takž dají vytáhnout děti. Možností tedy moc zdá se není. A ten Starbucks přijde vhod, že se člověk aspoň ochladí a zvládne si, bez stresu z toho, co dostane, objednat.
Tak rovnou začnu s tím ochlazováním. Venku s koncem července je vcelku teplíčko, ke 35 stupňům. Pocitovka o pár stupňů výše. Plus dost vysoká vlhkost. Prostě permanentní čůrek na zádech a nejen tam. Nějaké to „zchlazení“ přijde vhod. Znalé asi nepřekvapí, kupodivu ani mě to nešokovalo, že vnitřní prostory jsou chlazeny klimatizací jak ledárny. V tomto však Tchajwanci nejsou nijak ve světě ojedinělí.
Stejně tak asi nepřekvapí, že oblíbeným dopravním prostředkem jsou v této části Asie skútry. Ale zase taková kvanta jich zdá se nejsou. No, asi takhle. Málo jich rozhodně není, ale co se nám doneslo z doslechu, čekal jsem horší. Nicméně už teď jsem si oblíbil závodní rošt ve špičce, kdy se zelenou cca 30 a více skútrů vystartuje kupředu. Mají na semaforech přednost, vyhrazenu svou „pole position“, takže se mohou rozparádit, než za 200 metrů opět zastaví na dalších světlech.
Toto se stává mou oblíbenou kratochvíli, při čekání na semaforech. Protože na zeleného panáčka někdy, spíš vždycky, čekáte sakra dlouho. A protože holky čínský, pardon tchajwanský, mě zatím nijak neučarovaly. Jako bych na to beztak měl čas se dvěma princeznami na krku. A chutě v durch triku. Každopádně za těch pár dní jsem se naučil, když je zelený panáček na přechodu, přechází se. Nevadí, že tam jít nechceme. Nebo že to je malá oklika. Oproti úmorném čekání, ve vedru, je to vždy lepší varianta. Zvlášť pak u ranních výběhu, poněvadž dokud se hýbu, nevnímám, že vypadám, jako bych právě proběhl automyčkou.
Semafory se zdají býti menším minusem. Dalším je neexistence odpadkových košů na ulicích. Důvod musím ještě dopátrat. Pár teorií bych měl. Ale na chodníku běžně nepotkáte koš, jak je 5 kilometrová ulice dlouhá. V obchodech, kavárnách, sem tam v nějakém parku, ano. Na ulici? Ale kdeže. Ideální, pokud se Vikoušovi v ruce roztaje čokoládový nanuk a já jeho zbytky pak táhnu v ruce přes tři bloky. Já jí to říkal, že je blbý nápad jíst ho hned na ulici, že si ho dáme později doma. Takhle jsme to odskákali oba. Ona měla potřísněnu sukýnku (na škále životních neštěstí je výše snad už jen potřeba čištění zubů), já za sebou nechával čoko-stopu. A potil se ještě víc, aby i ne na sobě.
Naštěstí, byť po značné chvíli a těsně před příchodem do dočasného obydlí, si mého maléru duchapřítomně všimla místní postarší občanka a podala mi igelitový pytlík. Ty se tu rozdávají, jestli jsem viděl dobře, v podavačích u každé kancelářské budovy. Začínám mít podezření, že takto suplují ony koše na ulicích a odpadky holt tahají v pytlíkách s sebou. Minimálně my, resp. já jsem poučen a bez pytlíku ven ani ránu. (prosím pubertální čitatele, aby v této větě nehledali žádné dvojsmysly – mi nejsou ani vlastní)
Na takovéto milé občanky jsem již párkrát narazil. Není to úplná náhoda nebo omyl. Jak se říká, že Číňané jsou neteční, nevšímají ostatních, doslova to neplatí. Alespoň tady ne. Nevím, jak na pevnině. Na druhou stranu znáte to, na každém šprochu, pravdy trochu… Pokud půjdu do extrému a porovnám s Etiopií, za mě velké plus, že každému jste vlastně buřt. Neděláte-li nějakou neplechu. Máte-li jinou barvu pleti, jste o hlavu vyšší než ostatní, pořád buřt. Max. okukuji Oliváče v kočárku, na místní poměry asi malinko přerostlé dítko, anebo Vikouše, když tancuje po ulici a nadzvedává si šatičky a, a, a… (s)prostě ukazuje kaťátka.
Pokud je řeč o místních občanech, nejčastěji dosud přicházím do styku s těmi staršího data narození. Jinými slovy, důchodci. Jako jsem byl zvyklý v Praze se potkávat na hřištích s Maminkami, ve všední dny, tady to jsou hlavně dědečci. Co si budeme nalhávat, pokecáme si asi stejně. Česká máma řeší, co musí doma navařit, vyprat, vyžehlit – alias „zábavná“ témata. Tchajwanský děda asi mele něco zajímavějšího kolikrát, ale já mu zase prd rozumím.
Kupodivu se se staříky potkávám i u ranních výběhů. Cca do 7. hodiny jsou ulice plné mašírujících si to důchodců, parčíky plné cvičenců taj-či (nebo co tu vše praktikují, kickbox to není) a v několika případech i ve stavu běžícím. Neubráním se opět srovnání. Oproti Etiopii má výhodu, že tady mě nikdo nepředběhne. No dobře, aspoň ne všichni.
Další můj postřeh, ať vidíte, jak jsem hned všímavý, o místním obyvatelstvu se váže k jejich majetnosti. Nebudu rozhodně vztahovat na celý ostrov, ani na celou Tchaj-pej, ale v našem okolí to vypadá, troškaři nežijí. Soudě dle cen potravin, jídla obecně, ale hlavně dle vozového parku. Vcelku běžně kolem projede Tesla, Porsche, nové modely Mercedesu. Na to, že i zde jsou prý docela vysoká cla a kolegové Martiny se zmohli na nákup oprýskaného starého Golfu (což jen kvituji, každý ví, že Golf je nejlepší kára)… zřejmě dobrý oddíl tu mají.
Mimochodem, poznámka k Tchaj-peji. Já se na to nachytal též. Je Tchaj-pej a Nová Tchaj-pej. V podstatě se jedná o jedno město velikosti středočeského kraje. (včetně Prahy) Proto údaj např. na Wikipedii o počtu obyvatel Tchaj-peje je značně zavádějící a „tak málo“ lidí tu fakt nežije.
Tak či onak, mé první dojmy jsou ve skrze pozitivní. Čekal jsem to horší. Pravda, i to patrně pomohlo tomu lepšímu dojmu. Jasně, venku lidí není málo, je vedro, vlhko, když se kolem ostrova žene tajfun, fučí jak blázen. Ale pořád to vcelku jde. Na ostré lokty to na chodníkách zatím není. Kapoty aut při přecházení přeskakovat nemusíme. Na každém rohu nějaký obchůdek, záchody. Jen ty koše mi tu chybí, jen ty koše.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/ZHg2sRxNxNuWZ1jH9
P.S. ke zmiňovaným pytlíkům suplujícím odpadkáče. Podařilo se mi vypídit investigativní činností, zkrátka se zeptal kolegů Martiny, že jsem byl vedle jak ta jedle. Je to na deštníky. Mokrý deštník zvenku při vstupu do budovy do něj strčíte, aby interiér nezakapal. A někdo si třeba nerozbil pak ústa. Důmyslné řešení, vskutku. Takové jednoduché igelitové pytlíky. Co na to Gréta?