Řekl bych, že pevninská Čína je tím celkem známá, a ta ostrovní pak není moc výjimkou. Řeč je o nařízení, pravidlech a jejich dodržování. Byť přeci jen, zde to jsou samozřejmě demokratická nařízení, kdežto na pevnině komunistická.
Letmým pohledem lze postřehnout, i za ten týden v Tchaj-peji, že místní sekají latinu. Jasně, výjimky se najdou. Ostatně kde ne. Ale i při běžném procházení po ulici si nelze nevšimnout. Během dne jen tak někoho neuvidíte přebíhat na červenou. Stejně tak ne auto, že by profrčelo „last minute na doznívající oranžku“ apod. Dost možná tomu napomáhá fakt, že i přes světelná značení na rušných křižovatkách (rozuměj každé druhé) stojí pan strážník s tyčkou a popohání, usměrňuje dopravu. I tak si myslím, že by to u nás mnohé nezastavilo a nehty na nohou mu tu a tam koly svého vozu obrousilo.
Co tomu patrně napomáhá ještě více, jsou všudypřítomné kamery. Tady se opravdu bráška kouká na každém kroku a snad i všemi myslitelnými směry a úhly. Plus by se hodilo i říct, že některým místním občanům není cizí ani dovednost jménem bonzování. Ha, a pak že nebudeme mít ničeho společného. Na Tchaj-wanu to jen bylo dotaženo k dokonalosti, a nějaký ten rok zpátky za to byla i odměna. Vojtovi, kolegovi Martiny, tak přišla hezká pokuta, když si ho pán vyfotil, jak nedává blinkr při přejíždění z pruhu do pruhu. By u nás bylo lístečků, panečku. Já sám bych jimi asi mohl tapetovat toaletu. A jen tak mimochodem, on ten blinkr dával. Ono, když si to představíte, není úplně těžké to blejsknout, když zrovna neblikne. Tolik k tomu, jaký důkazní materiál je dostačující. Jsem zvědav, zda jim do toho umělá inteligence a umělé generování fotek nepřinese guláš. Nebo prdelačku.
Autem tu nejezdíme. Aspoň zatím. A přecházíme spořádaně. Aby také ne, když s sebou máme děti a jdeme vzorným příkladem, že? Pokuta nepřistála, nějaké drobné korektury a upozornění ano. Překvapivě víceméně je mám na svědomí já.
Protože jsem měkouš a nebaví mě furt Vikoušovi něco zakazovat a říkat ne, nechal jsem ji, aby si ručkou sáhla do dekorační vodní nádržky. Venku na chodníku. Koneckonců, je tu vedro a dusno jak v prádelně. A koupat se tam nehodlala, máme své hranice. Stačilo chvíli zakvrdlat packou ve vodě a už mě pan strážný upozorňoval, že ne-ne, tohle se nesmí.
Nebo když jsem si chtěl vyfotit odraz ve skleněné budově. Přede mnou se, na rozdíl ode mě hrozně amatérsky, tam fotila skupinka místních. Vytáhl jsem foťák a než zaostřil, pán už zase ukazoval, že ne-ne, tohle se nesmí. Na můj argument, jak to, že ti přede mnou fotit mohli, přišla pádná odpověď. Mobilem se fotit může. Do delších debat na téma kvality fotoaparátů v dnešních mobilech jsem se už nepouštěl. Bylo moc vedro. A vyfotil si to mobilem.
Jednou z dalších věcí, které je zde zakázáno, je vozit kočárek na eskalátorech. Vlastně nevím, jak je to s nošením po schodech, ale na eskalátor tedy ne. Ať už jde o obchoďák, metro či co já vím kde. Jako dobrá zpráva je, prezence nějakého toho výtahu je asi všude. Jenže… Kapacita je značně omezená a ne vždy, např. v metru, je přesně tam, kam by člověk rád vystoupil. Jinými slovy se sem tam trošku více projde. A výtah rozhodně nevyužívají jen invalidé, důchodci nebo kočárkáři. (chtěl jsem napsat maminy s kočárky, ale tím bych odstřelil sám sebe) Plus tady se do výtahů i celkem cpou, tam ta pravidla úplně do písmene nedodržují. Poněvadž prioritní nalodění do výtahu mají mít výše zmínění a mají na to i nakreslenu vlastní frontu. Jsou to holt také jen lidé a sem tam předběhnou.
Při naší druhé cestě metrem pak došlo k této situaci. Představujte si:
Z metra davy lidí v různých kostýmech. (to nekecám, vystupovali jsme v zastávce místa konání Gamers Con čili něco jako Comic Con, zkrátka sraz nerdů – nevím, jak už jinak hezky česky vysvětlit) Na eskalátory z perónu navál. Mlaďoši tedy pěkně líní. Táhnout kočárek po schodech je mi zakázáno. Martinou, kým jiným. Na výtah chvíle čekání. Předběhla nás paní se dvěma skoro-pubertálními synky. Na invalidu nevypadal ani jeden. U výstupu z placené zóny schází širší turniket pro vozíčkáře / kočárkáře. Tápu. Koukám, zda není opodál. Martina s Vikoušem mezitím prošly ven. Vychází ke mně zaměstnanec metra. Rozhovor:
Metro-chlapec: „Dobrý den, kam se chcete dostat?“
Já: „Dobrý den, chci jít ven.“
Metro-chlapec: „Zde ale není žádný východ s výtahem. Použijte číslo 4 na druhé straně.“
Já: „Nepotřebuji výtah.“ (řečeno patřičně chlapácky, kočárek si s Oliváčem klidně vytáhnu po schodech / eskalátorech)
Metro-chlapec: „Na eskalátory s kočárkem nemůžete. Je to nebezpečné.“
Já: „OK.“ (výraz, že tady mi fakt dochází argumenty, a ano, jsou to jejich pravidla, dodržuj vole)
Suma sumárum. Martina si musela znovu štípnou lístek a probendit další dvacku. A východ 4 byl přesně ten, který byl pro nás nejlepší. Tzn. původně jsme vystupovali úplně na druhou stranu.
K metru dovysvětlení. Funguje stylem Londýn, kdo zná. Tedy na začátku jízdy pípnete kartu, otevřou se vrátka a při výstupu z metra to samé, kdy vám displej ukáže, kolik jste projezdili. Proč vlastně tenhle systém nelze mít i v Praze?
A co se výstupů týče. Metro obecně nápisy i v latince, angličtině. (na rozdíl např. od busů) Každý východ pak číslován, ve stanicích mapy s označením východů. Strašně jednoduché, strašně srozumitelné. Proč vlastně tenhle systém nelze mít i v Praze?
Nicméně abych se vrátil ke svému výkladu o pravidlech. (doma často slýchávám, že odbíhám od tématu) A ve vší férovosti musím dodat. Ačkoli jsem byl takto upozorněn či napomínám, vždy to bylo v mezích extrémní slušnosti. Žádný řev, žádné povýšenecké chování. Nic takového. Patrně hraje roli mé vzezření, kdy nevypadám jako úplně místní občan. Ale všichni víme, že našincům tento fakt k hrdelním zpěvům kolikrát nezabrání.
Dalším znakem disciplíny, v mých očích až přehnané, jsou roušky na ústech. Tady by si někteří méně liberální občané naší vlasti, než jsem já, smlsnuli. Oficiálně bylo poslední zakrývání si úst zrušeno někdy v dubnu, prý. Myšleno poslední nařízení týkající se hromadné dopravy. Výjimkou jsou nemocnice, tam by měl mít cesty dýchací zakryty ještě každý. V reálu neplatí na 100%, že všichni mají. Se mi už povedlo poznat. Nadto zdravotnická zařízení bych ani nepočítal, v nich mi to přijde i celkem praktické a normální, roušku nasadit. Obzvláště pokud ze své pusy rozprašuji zelené hnusy, vábný aerosol apod.
Byť už nařízení pominula, na ulicích je stále plno schovaných nosů a úst pod rouškami a respirátory. Na jednu stranu, klobouk dolů. V teplotách přes 30°C a vlhkosti 90% bych po chvíli sám sebe mučil jak na Guantánamu. Na stranu druhou, vidět s tím i malé děti… no nevím. Mám takový svůj názor, že tohle je dožene. Už takhle populace v Japonsku, Korey, obou Čínách stárnou, dětí ubývá a takhle jim vyroste nejen málo mlaďochů, ale ještě k tomu chcípáků. Fakt k tomu nevidím důvod, pokud dítko není samo nemocné anebo nemá vážnější poruchu imunity. (ke které ho možná ta rouška v budoucnu dožene) Uznávám, co se epidemií týče, mají tu více zkušeností a oproti Evropě se v jihovýchodní Asii častěji prohnaly fakt velké hnusy, ale i tak… odsaď podsaď.
Pozitivní zpráva na těch rouškách? Nikdo tu nehrotí, zda jí máte nebo ne. Min. to tak působí. Nebojí se k vám přiblížit, nebojí se s vámi promluvit, pomoct. Kdyby někdo nadával, myslím, že i v čínštině bych to byl schopen dešifrovat. Anebo jsem jen nenapravitelný romantik. (o tom mnohé vědí doma)