Už to tak vypadá, že sobotní dopoledne máme zasvěceno poznávání Tý-Píčka. Po náplavce alias břehu řeky Keelung jsme tuhle sobotu vyrazili na západ. Sedli na metro a naší modrou linkou dojeli k chrámu Longshan (někdy se přepisuje jako Lungshan). Je to jedna z pamětihodností v Tý-Píčku. Jedna z těch starších staveb, kterých v hlavním městě zas až tolik není. No i když, starších…
Chrám byl postaven roku 1738. Imigranty z etnika Hanů, zkrátka z čínské pevniny, během vlády dynastie Čching. (kluci z Mandžuska, co vystrnadili dynastii Ming, nejdřív z pevniny, později i z Tchaj-wanu) Vzhledem k četným zemětřesením byl ovšem několikrát přestaven. Největší rekonstrukce proběhla v letech kolem roku 1920, aby na konci 2. světové války byl pro změnu zbombardován. To byl Tchaj-wan pod nadvládou Japonska a bomby házely spojenecké / americké bombardéry. Verze, proč bomby padaly na chrám, jsou dvě. Ta řekněme věrohodnější, protože tam Japonci schovávali munici. Druhá, dle desky u chrámy došlo k omylu. Ať bylo, jak chtělo, zkrátka to tam dost bouchalo. Ve finále se tak jedná o docela zánovní barák.
Co se vyznání týče, dle dostupných informací, patří chrám pod tzv. Čínské lidové náboženství. Je to v podstatě taková směsice, která si bere něco z taoismu, něco z budhismu, něco z konfucianismu atd. Upřímně, ve východních náboženstvích a božstvech dost plavu. Takový odborník jako na etiopskou ortodoxní církev tady rozhodně nejsem, a proto kdo chce, nechť si načte, dohledá. Mě to též ještě čeká.
Chrám Longshan je patřičně nazdobený, a i když venku 35 stupňů je plný modlících. Ne vysloveně natřískaný lidmi, ale pusto prázdno tam také není. Před chrámem vodopád, rybníček s rybami. Nějakými ala sumci?? To je starý zvyk, kdy rybičky mají majiteli domu přinést prosperitu. Nevím, jestli tam byl i před 2. SV či až po ní.
Vedle chrámu stojí sloup s hodinami. Trošku připomínající možná britský styl. S ciferníkem značky Seiko. Asi nenápadný „product placement“.
Celkově okolí chrámu je rozdílné oproti tomu, co zatím známe, kde pobýváme. Žádné obří bulváry nasekané vedle sebe, žádné extra vysoké věžáky, jako například okolí Stojedničky. Spíš malé uličky, krámky, úzké chodníky. Pár sociálně slabších občanů a pár lidí, pro které jsou bílé děti super atrakcí. Aspoň si holky připadaly jako celebrity. Už si zvykám, že někteří místní si rádi vyfotí, někdy i šáhnou. Nakukování do kočáru už ani nepočítám. Na oplátku já si fotím zase je.
Za rohem od chrámu je pak Bopiliao Historical Block. Stará ulička, blok budov z 18. století. Moc
hezky udržované, interiéry plné informací a fotek k historii místa. Záchody, kojící místnost, klimatizace a kostičky ke skládání pro děti. Ideální zastávka pro rodinu s dětmi.
My ve finále došli „až“ k The Red House. Budova z roku 1908, tedy mají ji na svědomí Japonci, ve tvaru oktagonu. Žádné mlácení zde však neprobíhá, historicky šlo o tržiště, první veřejné na Tchaj-wanu. Jmenuje se tak, jak se jmenuje proto, že je postaven z červených cihel. Jednoduché a výstižné.
Aktuálně se jedná o kulturní centrum, kolem kterého vlají duhové vlajky. Všichni vítáni. Více doufám vysvětlovat netřeba. Takové místo pro mladé, liberálně a samozřejmě progresivně smýšlející lidi. Nebudu psát novodobé levičáky. To vzhledem k množství obchodů světových značek by ani nešlo dohromady. Dle evropských norem. Celá čtvrť Ximen, kde dům stojí, je pestrobarevná až hanba. Obrazovky na budovách, neony, poutače, plakáty, všude něco zářící… zkrátka pro mladé. A spíš Asiaty. Ani větší nával v metru, než v místní stanici jsem zatím neviděl. Něco pro mě. Pro nás. Příště asi docupitáme ještě o zastávku dál.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/H9YyxGcHjDfnVN9o7