Poznávání Tý-Píčka má své pokračování. Ačkoli tentokrát pouze ve dvou. Vikouš již má školku, Martina v práci, v ČR hluboká noc, tzn. žádné zprávy z práce, hřích toho nevyužít. Navíc asi 4 zastávky červeným metrem od Vikoušovy školky se nachází jedno z dalších blyštivých lákadel města. Pamětní síň pana Čankajšeka (Chiang Kai-shek Memorial Hall). Představa – hurá Oliváče do kočárku, bude chrnět, a já si budu moct něco nafotit. A ona se tato představa ve finále i vcelku zhmotnila ve skutečnost.
Osobu pana Čankajšeka asi dlouze představovat nebudu. Doufám, že netřeba. Min. aspoň letmé ponětí o něm snad existuje. Zjednodušeně, je to ten pán, co byl jaksi po 2. světové válce vyhnán z pevniny (komunisty) a byl nucen se uchýlit do vyhnanství na ostrov Tchaj-wan. Který byl mimochodem malinko rozporuplně po 2.SV připsán k Číně. Na ostrově si pak jel režim „původní Činy“, té nekomunistické, řízené jeho stranou jménem Kuomintang. A plánoval, jak se zpětně vylodí a dobude nazpět pevninskou část Činy. Zajisté smělý plán, už jen vzhledem k prostému faktu počtu obyvatel žijícímu na každé straně úžiny.
Jedná se tedy, v podstatě, o zakladatele současného Tchaj-wanu. (vynechávám, do jaké míry je to nezávislý stát) Ačkoli současný ostrov má do toho pod vládou Čankajšeka daleko. Naštěstí. Sice stál ve finále proti komunistům a pochleboval USA, ale o žádného kladného hrdinu se zrovna nejedná. Oni původní místní obyvatelé ostrova, kteří ho po 2.SV a konci okupace Japonskem vítali, by mohli povídat, jak rychle vystřízlivěli. A zastesklo se jim po Japoncovi.
Ponechám radši stranou, zdali největší monument v zemi má patřit právě jemu. Zkrátka zakladatel „státu“ a basta. Pamětní síň či monument je, jak jen to popsat, no zkrátka monumentální. Trochu kýč, ale pěst na oko to též úplně není. Po smrti Čankajšeka v roce 1975 se okamžitě sešla komise, zhruba o rok později koplo do země a na 5. výročí jeho smrti byla síň slavnostně otevřena.
Má čtyři patra, přičemž v přízemí kromě hajzlíků, občerstvení a suvenýrů najdete i volně přístupnou výstavu. Ve vyšších patrech se už za výstavy platí, je tam snad i knihovna, ale na horní čtvrté patro je opět vstup volný. Jde o síň s obří bronzovou sochou pana zakladatele. A pokud k ní nejedete s kočárem výtahem, jako já, ale šlapete si schody od náměstí Svobody, musíte nožičky zvednout celkem 92x. A schody jsou poctivé. Tudíž pokud sama socha nezaujme, je odtud aspoň fajn rozhled. A můžete si zahrát na Rockyho, který běhal schody k Filadelfskému muzeu umění. Jen si to transponovat na Tchaj-wan. (ano, už jsem to po ránu absolvoval)
Kromě pamětní síně obepíná náměstí Svobody ještě Národní divadlo a Národní koncertní síň. Obě budovy postavené v rámci tradičního čínského palácového stylu, avšak nikterak letité. Dokončeny byly až v roce 1987. Jinými slovy, nejdřív památník pro papaláše, až pak místo pro fidlálisty.
Příjemným bonusem celého místa je pak únik od městského ruchu. Celé prostranství, okolí náměstí Svobody je lemováno malými parčíky. Tu s jezírkem s můstkem z bílého kamene, tu nějaké záhony květin, no zkrátka zeleň. A jak je v místních podmínkách běžné, vše vypipláno do nejmenšího detailu. Čisté, upravené. Aby také ne, když ani vysmrkat se tu pomalu nemůžete.
Malá poznámka k parkům, zeleni ve městě. Daní za jejich vzhled jsou přeci jen striktnější zákazy, než jaké známe z naší středoevropské kotliny. Nejde však o nic hrůzostrašného. Ba naopak, některé bych k nám z fleku přenesl. Např. zákaz kouření. Ačkoli ten bych zavedl globálně, kdekoli, kdykoli. I za cenu té díry ve státních rozpočtech. A to píšu jako člověk, jenž si svého času s cigaretou docela tykal. (ještěže ty moje žvásty nečte maminka)
Namátkou jeden z těch dalších. Je-li někde nějaké jezírko, rybníček, strouha… zjednodušeně řečeno trocha vody, úplně se v ní nemůžete vyráchat. Myšleno ani děti. Nebo psi. Možná hlavně ti. A teď si představte, jak to chodí v Česku. V letenských sadech v Praze ještě ani nebyl zpřístupněn nový rybník, a už se to v něm ráchalo jedna radost.
Já vím, zase mé rozumy a odbočky. Zpět. Náměstí Svobody a památník pana Č. Přejímám od Kafky. Ale hlavně už mě nebaví to jméno pořád vypisovat. Odmyšleno od faktu, komu je toto místo zasvěceno, je to vlastně fajn plac pro nějaké kratochvíle, procházky. A jak jsem psal, únik od rušných městských bulvárů.
A propos. Kousek od tohoto místa se nachází park 228. Celým jménem v anglickém přepisu 228 Peace Memorial Park. Samotný park tu byl už od dob vlády japonského císaře. Památník, muzeum přibylo až v druhé polovině devadesátých let minulého století. Do té doby byla událost, která se odehrála 28. února 1947 tabuizována. Prostě se dělalo, že nic takového se nestalo. Myšleno vládnoucí strana Kuomintangu se o to důsledně, více než, snažila.
O co šlo? Už jsem nastínil dříve, po 2.SV nepanovala úplná spokojenost s vedením země / ostrova. Ekonomické nůžky se rozevíraly a ti, co přišli z pevniny, se měli jako prasátka v žitě, zatímco původní obyvatelstvo dřelo bídu s nouzí. Oproti tomu i ten Japonec jim dal k něčemu málo čuchnout. Nepouštěl do horních pater, ale aspoň do mezaninu výtah místní obyvatele vyvezl. 28. února 1947 pak došlo k protestům, které skončily, no, jak to jen napsat, masakrem.
Co to odšpuntovalo? Den předtím starší vdova prodávala nekolkované cigarety. Bída, hluboko do kapsy, každý drobák dobrý. Vyhmátli jí tajní a malinko to se svou asertivitou přehnali. Volně přeloženo jí zabili. To se stalo poslední kapkou. Následujícího dne se šlo do ulic demonstrovat. (docela rychle spunktováno i bez soc sítí, že?) Zde se situace malinko obrátila. Tajní policisté se snažili sebrat mladého demonstranta a obrátilo se to nemile proti nim. To byla rozbuška pro zbylé příslušníky „zákona“. Či spíš armádu, aby začala pálit do demonstrantů. Asi nemusím podotýkat, že ostrými. Nevím, jak na tom v té době byli s gumovými projektily, a i kdyby je měli, zda by je vůbec chtěli použít.
Ve finále je malinko paradox, že kousek od místa, kde mají upomínku oběti masakru, se nachází i „svatyně“ toho, kdo je v podstatě pobil. Ale i to je Tchaj-wan. Tyhle nevyřešené nebo zahlazené stíny minulosti má asi každá země, že? Tady se, aspoň dle zdání, k některým pomalu staví čelem.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/sWAxxRfmFCeRA3Pr6