Ožehavé téma všech metropolí. Doprava. Jak to udělat, aby lidi moc neremcali. Nikde moc dlouho nečekali. A v českém případě hlavně, aby moc neplatili. Jakpak to vypadá s městkou transportací v Tý-Píčku?
Něco málo jsem už nakousnul. Tak teď zkusím dožvýkat, co jsem už stihnul ochutnat. Nebo aspoň zahlédnul. V podstatě žádná extra věda nebo sci-fi se tu nekoná. Byť země technologicky na výši, zklamu vás, žádná vznášedla tu nelétají. Silnice také nejsou plné aut na vodík, elektřinu nebo perpetuum mobile. Vozidlům bez řidičů se i zde stále říká taxi.
Začnu tím naším prozatím nejběžnějším pohybem po městě. Chůzí. V městské aglomeraci kolem 7 milionů lidí (spíš to bude trošku víc) a hustotou obyvatelstva více jak 3x větší než má Praha, jsem se toho malinko obával. Jenže ejhle, ono to vůbec není hrozný. Vlastně ulice kolikrát liduprázdné. Ačkoli to bude spíš tím, že při teplotách ke 40 stupňům (a pocitovce k padesátce) se moc lidí venku neprochází. Uvidí se na podzim. Většinou nemusí moc lidí drncat s kočárem a uspávat škvrně. A když už, tolik těch škvrňat tu zase nemají, jak už jsem psal. I tak se nikde moc neprodíráte. Podél velkých bulvárů naprostá pohoda, široké chodníky, v menších uličkách to někdy je troška kličkování. V době obědů nebo konce práce pak kolem žrádelen nával. Klasika. Jako v Česku ráno fronta důchodců před poštou. A velké plus pro „maminky“ s kočárky? Takřka všude v klidu najedete na chodník. Tady už se zamýšleli pár let zpět, že by bylo fajn, aby i invalidé, lidé s kočárky, se mohli po městě projít, aniž by si u toho hráli na himalájské šerpy.
Sjezdy, nájezdy přijdou vhod i cyklistům. Kromě závoďáků na silničních kolech, tu běžně 99% cyklistů drandí po chodníkách. Když jsou široké, např. kolem oněch velkých bulvárů, mají vlastní pás. Když ho nemají, proplétají se na městských kolech mezi chodci. A ono to funguje. I celkem v symbióze mezi pěšáky a šlapkami. Netvrdím, že to nemá žádné mouchy. Že někdy, dámy prominou, zejména ony a zejména ty starší na kolech malinko plavou a úplně nerespektují nebo nestíhají vnímat okolí. Naštěstí jde spíše o výjimku. Chvilku tu už jsme, a ještě jsem žádnou kolizi neviděl. Ani výměnu expresivních verbálních či neverbálních gest. Jak by tohle asi fungovalo u nás?
Nebo spíš, jak to, že to právě zde funguje? By mě taky zajímalo. Můj názor? Přirozený respekt mezi lidmi, jakási empatie a ohleduplnost. A slušnost. Trocha od všeho, protřepáno, klidně i zamícháno. V tom bych viděl základ. Stačí porovnat s podvečerem všedního dne a podolskou cyklostezku v Praze. Bruslaři, kolaři, běžci, kočárky, děti, psi a kdo ví, kdo co všechno. Sem tam se prožene cyklista hrající si na Tour de France, pak zase zkazíte čas na stopkách bruslaři, když se tam jen procházíte. Někdy se držíte málo vpravo, někdy zase moc. A vždy tam prostě překáží někdo jiný, jen ne vy.
Sám jezdím rád na kole, ale rozhodně nejsem propagátor osvětových myšlenek „po městě jen na kole, žádná auta“. Navíc nemám rád, řeči typu „já byl teď v Kodani a tam to funguje pro cyklisty tak super, proč se tím nemůže inspirovat i Praha?“. Zaprvé každé město má své specifikum. Namátkou, v Kodani nenajdete kopec jako např. v Praze na Petřín. Zkuste si tam vyjet z Újezdu značenou cyklostezkou. Na jednání pak berte novou košili a slipáče. Zadruhé, bych řekl, bude jistou roli hrát i zástavba. Pokud se vám do ulice horko těžko vejde chodník, těžko tam prdnete ještě cyklostezku. A zatřetí to bude dost o povaze obyvatelstva. Auto je pohodlí a když mám navíc nové žihadlo, i forma chlubení se majetkem, svou materiální úspěšností se projeví. Anebo zkrátka honění si ega. Tchaj-wan není výjimkou. Tady těch nových bouráků na ulicích Tý-Píčka uvidíte mraky.
Ke kolům ještě. Pokud nevlastníte, nechcete vlastnit žádný šlapací stroj, funguje i zde sdílená služba. Veřejná kola. Jen oproti některým jiným městům, ano např. Praze, je provozuje jedna firma. Či zda se vůbec dá mluvit o firmě. Služba se jmenuje YouBike a provozována je radnicí. Kola dodána firmou Giant (světoznámý tchajwanský výrobce kol). Pro kola jsou vyhrazena stanoviště, takže se nikde neválí jako koloběžky. Plus nemusíte hledat, jestli daný stojan na kolo je zrovna od firmy, na jejímž kole drandíte. Ano já vím, v našem moderním liberálním světě by tohle neprošlo. Monopol na městská kola, to by bylo velké haló. Jen jestli moc toho volnomyšlenkářství neškodí a sem tam není třeba malinko „diktatury“. A jestli si myslíte, že jsou ceny napálené, protože chybí konkurence, a radnice si mastí kapsu, tak zklamu. Nejsou. To vám rychleji vytřepají kapsy pražské kolobrndy. Pro představu – prvních 30 minut jízdy tu vyjde na 10 NTD (New Taiwan Dollar). V přepočtu 7 kaček. A ani cena dalšího času stráveného otlačováním si zadnice cyklo sedlem neroste nijak exponenciálně.
Dalším prostředkem po jízdních kolech jsou motorky. Či spíš skútry. I když vlastně ještě elektrokola. Ale těch tu zatím nedrandí tolik. Dle mého názoru naštěstí. Protože s rozmachem těchto motorizovaných kol dle mého skromného názoru přibude bordelu na zatím vcelku nekonfliktních a poklidných chodnících. Už teď se po něm sem tam někdo prožene na motorce. Pardon, ale elektro kolo pro mě fakt není bicyklem.
To skútrů jsou plné ulice. V tom se Tý-Píčko asi nijak neliší od zbytku jihovýchodní Asie. Oblíbené rozvážky jídla, poslíčkové v podstatě ničím jiným ani nejezdí. Nejen oni samozřejmě. Tchaj-wan si vyrábí vlastní skútry, Gogoro, a tu v ulicích spatříte asi nejčastěji. Na rozdíl od tchajwanských vozů, Gogoro jsou mezi skútry něco jako takové Škodovky mezi auty v Česku. Rozjíždí tu i jejich elektrifikaci a nabíjení je řešeno vcelku efektivně. Jak také na Tchaj-wanu jinak, že? Po městě hafo „Gogoro-boxů“. U toho si zastavíte, vyjmete ze slotu nabitou baterku a místo ní hodíte svou vybitou. Za pár sekund jedete dál. Mechanici Formule 1 budou po pár dnech praxe proti vám žabaři. Co se času zastávky týče. Výplaty asi ne.
Další v řadě? Auta. Silnice rozhodně nejsou ani aut prosté. Žije tu „pár milionů“ lidí a ti majetnější raději pohodlí vozu. Nic nového pod sluncem. Na rozdíl od skútrů místní značka automobilů, Luxgen, tu zase tak často k vidění není. Minimálně ne v Tý-Píčku. Někdy mám v hlavním městě pocit, že takovou tchajwanskou Škodovkou je spíš Tesla.
S parkováním to je pak trochu horší. Resp. nezapíchnete běžně auto někde na kraji ulice u chodníku. Spíš je to na hledání parkovišť. Aspoň bych řekl, zkušenost zatím nulová. Těch tu však není nijak poskromnu. Pod každým druhým barákem nějaké najdete. Mnohdy nejen pro majitele parkovacích míst. Mnohdy se do nich sjíždí jak po tobogánu. Brzdy v cajku přijdou vhod.
Pro ty, co nemají vůz, neřídí, ale rádi se autem projedou, samozřejmě fungují taxíky. Jednotná barva, patrně i provozovatel. A hlavně nenutnost se bát, že vás natáhnou. Svůj paušál si drží, žádné „turbíčko“ pod volanty nemačkají, a když spadnete do zácpy, je to holt jen váš pešek a taxametr vytočí krapet víc.
Jelikož jde o progresivní zem, funguje tu i populární Uber. No, populární jak u koho. Já osobně úplně fanouškem nejsem. Mám k němu pár (spíš dost) výhrad. Byť prvotní myšlenka byla ušlechtilá a dobrá. Stejně jako u Air B’n’B, koloběžek atd. Nicméně tady jsem si už i já nainstaloval Uber aplikaci a využil. Důvod? U taxi se někdy ztratíte v překladu. Jinými slovy nejste schopni moc vysvětlit, kam přesně potřebujete, když se vaše jazykové prostředky značně rozcházejí. Leda. k nám domů to ještě zvládnu. Zaprvé máme v přízemí saké bar. Zadruhé mám od Martiny vytištěnou adresu bydliště. V angličtině i čínštině. A zalaminátovanou. Asi abych se nemohl případně odstěhovat.
Co zbývá? No jasně, oblíbená hromadná doprava. Té palec nahoru. Jak chválím a jsem zhýčkaný tou pražskou, což myslím naprosto upřímně, tady laťka nastavená vysoko vůbec nevadila. Metro je pecka. Tam i vede, díky informačnímu systému a jak se snadno zorientujete. U pražského bych viděl ještě mezery. Vlastně pro turisty i dobře, že má jen tři linky a zase ne tolik zastávek. Na druhou stranu jejich posedlost vás pořád hnát s kočárkem do výtahu je vopruz.
Tramvaje tu koleje nebrousí, za to všude jezdí autobusy. Na těch největších třídách mají vlastní pruhy, takže se zaseknou maximálně na semaforech. Ačkoli s místními intervaly na světlech, to pár minut, desítek minut taky může hodit. U cesty autobusem je lepší mít po ruce mobil a sledovat mapy. Busy už tolik internacionální nejsou a zastávky jedou v čínských znacích.
Na MHD tu mají svou lítačku anebo můžete mít tzv. Easy Card. Nabijete a můžete použít na metro, bus, půjčení kola a co já vím na co všechno. Možná i kolonoskopii vám na ní udělají. Kartu si dobijete v obchodě, zde oblíbené 7 Eleven večerky, které jsou na každém rohu. No a vlastně třeba i v tomhle obchodě s ní můžete platit. Takové trošku 21. století, které bychom rádi i v Praze, ale jaksi nám v něm stále něco brání. Akorát si o něm hezky povídáme.