Neděle 12. listopadu roku 2023 bude již navždy zapsána v našich srdcích jako první výlet mimo hranice města. Vlastně byli jsme se už podívat u moře. Jednou sami, jednou s EU agitkou čistit pláž. Ve finále spíš se tam jeli vyfotit, jakože uklízíme pláž, a víceméně se plácali jen po ramenou, jak zachraňujeme planetu. Holt ta diplomacie v podání EU, někdy jest velkou řeholí.
No, takže mimo město předtím byli. Plus tady se blbě určuje, co je mimo město a co stále městem. Zkrátka a dobře zůstaňme u toho, že jsme jeli asi hodinu autem od našeho bytu a nebyly tam už žádné věžáky, jen kopce, zeleň a nízké domky.
Cílem výpravy byly obvody Pingxi a Ruifang. Na severovýchod od Tý-Píčka a úředně spadající pod Nové Tý-Píčko. Technicky vzato tedy naše paty ve městě zůstaly. Byť jak jsem psal, zrovna tenhle kus severní části ostrova bych za žádnou velkou metropoli nepovažoval.
Pro tuhle zábavu jsme si objednali vůz s průvodcem, ať to máme i s nějakými chytrými řečmi kolem. A jelikož je u nás už pár týdnu babi, máma Martiny, netroškařili jsme a vůz rovnou volili typu malé dodávky. S dětskou sedačkou. Punku bez ní už bylo dost. Doposud, co se vyřizování týče, všechno super a jednoduché. Tady se agentura YOLO Taiwan činila. Dokonce ke komunikaci používá, i zde ne tolik běžný, WhatsApp. Jinak je tu spíš běžná aplikace Line. Kromě psaní zpráv umožňuje např. i platby ve vybraných obchodech a ani nevím co vše ještě. Je to na mě moc barevně, vše blikající, tisíc a jeden smajlík… zkrátka pěkně asijské. (země jejího původu je tuším Jižní Korea)
YOLO i první osobní dojem, při ranním vyzvedávání, zanechala výborný. Dostali jsme hnedle darem pláštěnky, návleky na boty proti dešti, v autě k dispozici lahve vody a ručníky. A deštníky k půjčení. Z čehož se dá asi vyčíst, že po 3 a půl měsících veder, slunka, jsme si k výletu vybrali termín, kdy celý den prochcalo. Pardon za ten termín, ale jinak se to nazvat nedá. Pro neznalé, bezdětné, takový déšť velmi usnadňuje cestování s dvěma malými dětmi a rychlé nástupy, výstupy z auta. Dá se říct, že velmi přidává na klidu, který je i tak bez něj takřka stoický.
Přes všechny dary a milé vystupování, žel náš řidič byl hlavně řidičem nežli velkým průvodcem. Tím myslím moc informací kolem nesdělil. A když už něco povídal, minimálně já jsem jeho angličtině prd rozuměl. A to píše někdo, kdo si byl ve Skotsku schopen pokecat se servírkou nebo celním kontrolorem na letišti.
Teď už snad v rychlosti k cílům výletu. První zastávka – Shifen vodopád. Na ostrově ten největší. Nečekejte Niagaru, avšak i tak přírodní paráda velká. Cesta od parkoviště přes starý most a zbytek připomíná trošku uličku na Karlštejn. Bufáče, nápoje (i s lednicí plnou piva) a suvenýry. Více či méně vkusné, i zde tedy nafukovací balonky postaviček z kreslených filmů a jiné k místu tematicky vhodné předměty v nabídce.
Už první zastávka, i díky počasí, některé účastníky, konkrétně babi, zmohla tak, až chtěla druhou zastávku vetovat. Zůstat v autě a dát si šlofíka. Tomu se říká touha po poznání. Pravda, za svůj život toho už poznala tolik, a k nám přifrčela hlavně pomoct s princeznami. I k tomu poznávacímu výletu jsme jí museli malinko dokopat se slovy, že kvůli ní nebude 6 víkendů po sobě dřepět na zadku. Takže její apatie k další poznávačce a dávání přednosti spánku bylo i vcelku pochopitelné. Ve finále se ukecat nechala a byla za to ráda.
Kousek od vodopádů je totiž další turistické lákadlo. Nejen pro cizince, nýbrž i pro místní. Ostatně jejich počet i u vodopádů výrazně převyšoval počet návštěvníků z jiných zemí. Tou pomyslnou vábničkou je stejnojmenné město Shifen. Hlavně jeho stará ulička. Malinko nevšední, nečekejte asfaltku pro auta, nýbrž koleje pro vlak. Si tak ráno vylezete z domu a může vás švihnout lokomotiva.
V této uličce jest největší atrakcí pouštění lampionů směrem k čínským družicím. Lampionů, vznášejících se luceren, nevím, jak správně přeložit. Na papírový lampion si napíšete, načmáráte, co chcete, zapálí se pod ním oheň a vzhůru na orbit. Lampiony tu nabízí každý druhý krámek. Vyberete si, jaké barvy / barev ho chcete, přičemž každá barva reprezentuje něco. Zdraví, štěstí, bohatství… a co já vím. Jen to, že barvu bohatství Martina opět do naší barevné kombinace nezahrnula. Doteď nechápu.
Poté, co ho patřičně vyzdobíte, místní zřízenci z daného obchodu se vás ujmou, doprovodí na koleje a první z nich slavnostně podpálí, přičemž druhý to dokumentuje kvantem fotek na mobil. Ano, i Tchaj-wan je zemí tisíce a jedné fotky na telefon. V našem případě celý obřad dostal navíc ještě šmrnc. První lampion byl podpálen doslova. Podpálen, upálen, zkrátka vzplanul a rychle vzal za své. Duchapřítomný zřízenec pak jen doutnající zbytky zalil vodou z malé plastové konvičky. Jež měl po ruce. Asi ne první incident svého druhu. Naše světlé zítřky tak zmizely v prachu.
Naštěstí se nejednalo o riziko povolání a dostali jsme možnost na repete. Ten už jsme, nebo spíš dámská část ansámblu, více odflákli, v rychlosti něco načmárali, a hlavně Vikouše nenechali tak dlouho se výtvarně činit. U prvního se výtvarně činila hlavně na sobě a pak strávila 5 minut nad umyvadlem. Narychlo popsaný lampión číslo 2 pak již radostně vyletěl. A plastová konvička mohla zůstat už jen v záloze.
Po Shifenu následovalo městečko Jiufen. Cestou ještě krátká zastávka pří pobřeží, u dolů na zlato. To dává moři v určitou dobu a místech nažloutlou barvu. My z toho viděli tedy prdlajs, jen dostali vodní příděl. Kombinace deště, blízkosti moře a silného větru znamenala vodorovné navály vody. Deštník se stal platným jako stěrač ponorce. Naopak spíš na škodu. Mně se při snaze o nějakou tu fotku otočil na ruby, respektive otevřený deštník se sbalil na špatnou stranu a Martina tak měla před sebou dvouminutové lovestory s názvem „Šipik a deštník vzpurný“.
V kopcích nad pobřežím jsou pak ještě zlaté vodopády. Moc pěkné. Popsal bych jako několik divokých potůčku stékajících po stráni, skále dolů. Přímo u silnice, stačilo jen vyběhnout na chvíli a nafotit. Zde už jsem vyfasoval mobily, a kromě řidiče vybíhal na inspekci a zadokumentování sám.
Kolem poledního jsme dorazili do Jiufenu. Městečko v kopcích, nádherné výhledy na pobřeží, a hlavně starší domky a malé uličky. Vévodí jim jedna ulička, připomínající istanbulský bazar. Nasekaná jedna žrádelna vedle druhé. Případně krámky se suvenýry, šperky, lahůdkami a tak dále. No super, řeklo by se. Je čas oběda, tak se nabízelo si tam k jídlu něco zakoupit. Malé trhliny na kráse to mělo. Jednak tam byla hlava na hlavě a zadruhé vše víceméně bistra. A když s posezením, dosti spartakiádním. Když jste už komplet durch, máte dvě malé děti, jednu důchodkyni, na sobě pláštěnky, s sebou deštníky, asi poslední, co chcete, se někam soukat na malou židličku a víc než co k jídlu řešit, kam všechno odložíte. Plus sami o sobě nejsme zrovna drobci. Minimálně v porovnání s místními.
Našeho pana průvodce / řidiče, který to doposud bral v tempu kvapíkovém, Martina zaurgovala, že bychom rádi někam na jídlo, někam sednout. Přání nám splnil. Z hlavní uličky jsme odbočili do malého tunelu ve skále, jak katakomby vypadal a myslím, i v Gaze pod městem mají větší komfort. Kupodivu jím všichni prošli ve zdraví a vylezli u pěkného dřevěného starého baráčku, jenž byl zároveň i restaurací. V nabídce tradiční tchajwanské pokrmy a za pěkné turistické ceny. Něco jako svíčková na Staromáku. Výhled super, nepršelo na nás, hlad se již dostavil, neřešili jsme. Jídlo bych asi za nějakou velkou hitparádu nepovažoval, avšak to je možné dáno jen mým tuze náročným jazýčkem.
Do dřevěné chajdy tedy pěkně táhlo, navíc i nějaké to okno měli otevřené. Zrovinka první den na Tchaj-wanu, kdy by mi menší radiátor asi nevadil. Během našeho hodování aspoň přestalo pršet. Aby začalo zas, jakmile jsme vylezli ven. Cestou zpět k autu, kterou už brali dost v kvapíku, ještě narazili na pěknou kavárničku. Moderní, stylová, do oblíbeného hipster stylu. Se super kávou. Nečekal bych tu. Káva je povinnost, takže ještě zastávka zde. A opět stejný scénář, opět déšť ustal, aby nás největší provazy chytly na cestě 100 metrů od auta. Ještěže tam byly ty ručníky.
Ač v plánu byla ještě jedna zastávka, vyvěsili jsme bílý prapor a poručili si směr domů. Do tepla. Do sucha. Ona ta poslední zastávka byl geopark na pobřeží. A vzhledem ke zkušenosti z první zastávky u pobřeží jsme usoudili, jak moc má cenu tam vůbec jezdit. Pramálo až vůbec. První kolo souboje s deštníkem jsem ještě jakž takž na body vyhrál, druhé jsem už riskovat nemusel.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/t4xh7rok7m418Ned6