Všední dny se zdají být zkrátka všedními, a tak si odskočím od slastí a strastí běžných dnů opět ke globálnějšímu tématu. Na chvíli odložím měnění plín, rozmary o místní úzkoprsosti či chvalozpěvy o zdejších krásách městského života. A jako oddechovku se pustím do menšího rozumbradování.
Současný status Tchaj-wanu je asi dobře známý, byť už hůře pochopitelný. Což se přiznám i mně samotnému to hlava úplně nebere. Je ten ostrov čínský, myšleno náleží pevninské Číně, nenáleží jí, je samostatný či není? A samotní Tchajwanci by si přáli copak? Jak vypadá místní politické spektrum?
Možná nejdříve letmý pohled do historie ostrova. Žádná výuka dějepisu. Jen v pár větách, jak to jen já umím, nastínění toho, co se tu za posledních pár stovek let seběhlo.
První detailnější zmínky o ostrově se datují k období prvních pokusů o zaoceánské plavby. Ano, pan Magalhaes a jeho plavba kolem světa a tedy nějaké 16. století. V něm aktivní především Portugalci, a proto i dodnes užívaný název ostrova Formosa. Teda ne, že by tu předtím nic nebylo. Nebo nikdo nežil. Ostrov byl obydlen domorodými kmeny, nikdy ovšem nepadnul do spárů nějakého státu, jehož vzdělanci by o něm mohli vést zajímavé anály. Číňan z pevniny se na ostrov podíval párkrát, ale nic, co by stálo za velkou zmínku.
Obdobně pak v 17. století, kdy Portugalce v čele pelotonu střídali Španělé a v místních vodách pak hlavně Holanďané (Holandská východoindická společnost). Chlapci evropští si tu sice nějakou tu enklávu či přístav založili, ale většinou se rychle zase pakovali. Přeci jen s místní domorodou společností nebylo snadné pořízení. Chyběl zde jeden hlavní panovník, který by se nechal uplatit. Anebo zastrašit. Navíc si tak trochu Španělé a Holanďané sami lezli do zelí. Rozuměj čas od času se mezi sebou pomlátili.
V druhé polovině 17. století sem už konečně pronikl Číňan z pevniny, konkrétně etnikum Hanů. Nejprve se jednalo o fanoušky dynastie Ming, pro které na pevnině již zbývalo jen pramálo místa, jelikož tam se drali k moci Mandžuové. Ti ve finále dorazili i na ostrov, a tak se krásně stalo, že od konce 17. století byla Formosa pod nadvládou čínského císaře.
Tam zůstala až do roku 1895, kdy po prohře v první Sino-Japonské válce si ostrov uzurpoval Japonec. Jak už bylo dříve zmíněno, byť ostrov kolonizoval, zároveň se značně zasloužil o jeho rozvoj – industriální, infrastruktury atd. Než o něj po konci 2. světové války zase přišel a ostrov byl připsán Číně. Japonci mohli hulákat, jak chtěli, že se mapy mají vracet ke stavu z roku 1939 (před válkou), ale holt v danou chvíli s nimi fakt nikdo diskutovat nechtěl. (obdobný případ jsou Kurily nyní pod vládou Ruska)
Čína zkrátka za 2. světové války stála na straně těch hodných, a tak si zasloužila svou odměnu. Nehledě na fakt, že sama Čína nebyla jednotná a už před válkou se to v zemi mlelo, kdy proti sobě stáli komunisti a strana Kuomintang (KMT). Sice, dá se říct, společně na začátku 20. století svrhli císaře, ale posléze si přestali rozumět. Což se asi nelze divit, když KMT to táhlo spíš doprava, no až extrémně, a komunisty naopak, logicky, doleva. 2. světová válka znesvářené kohouty na chvíli udobřila, poněvadž a jelikož se objevil někdo třetí, z něhož se stal společný nepřítel – Japonec. Asi jako Sunitští a Šíitští muslimové, když na dveře zaklepe Žid.
Po válce se opět do sebe pustili, a celé vyústilo na konci roku 1949. Komunisté vyhlásili na pevnině Čínskou lidovou republiku (ČLR), zatímco KMT vedena svým vůdcem Čankajšekem bere kramle na ostrov a tady si nadále provozuje svou Čínskou republiku (Republic of China).
A nastává dohadování, která že ta Čína je ona „pravá“. Západní svět, OSN nevyjímaje, zpočátku akceptuje tu ostrovní. Přece nebude podporovat komunisty, a například Spojené státy zásobují KMT i značnou, nejen finanční, podporou. Jenže po čase západ postupně zjišťuje, že KMT není tak demokratický, jak se zprvu zdálo a že miliardovou pevninskou Čínu nelze úplně ignorovat. Ano, ekonomický potenciál, jak jinak. Navíc, když se ani nijak výrazně nebratříčkuje s komunisty v Rusku. V roce 1971 si tak národní poradce pro bezpečnost prezidenta USA, jistý pan Henry Kissinger, zabalí kufřík a odletí na pár setkání do pevninské Číny. Tam připraví půdu pro svého pana prezidenta Nixona a výměna je na světě. Odvoláváme, rušíme, OSN oficiálně uznává jako stát pevninskou Čínu, ta ostrovní je prostě jen… no čím vlastně?… ostrovem.
Dále přichází politika jedné Číny a status quo, kdy Tchaj-wan je a není samostatným státem. Myšleno, půlka světa s ním jedná a obchoduje jako se samostatným státem, ale oficiálně ho neuznává. Aby nenakrkla komouše.
Tím se dostáváme do současnosti a aktuálního stavu, který je v pravdě hurvínkovský. Z laického pohledu. ČLR (Čínská lidová republika, tzn. ta velká pevninská) haraší zbraněmi a vydává se cestou pánského přeměřování, kdo má větší přirození. Tady myšleno vojenský arsenál. Tchaj-wan považuje za své území, svou provincii, a jeho samostatnost jen tak neuzná. A nenechá si do toho kecat. Zbytek světa to ČLR nevymlouvá, protože co bychom bez záplavy čínských výrobků dělali, že? A naopak bez čínského trhu, kam toho můžeme dovážet a prodávat. (zjednodušeně řečeno) Ale aby si země západního světa uchovaly lidskou tvář, běda ČLR, pokud se znovupřipojení ostrova bude domáhat silou.
Vyvstává otázka, do jaké míry to chce i sama pevninská Čína. Přeci jen v současném stavu to má i pro ni značné výhody, resp. případná invaze skýtá jisté trable i pro ni. Řeč je opět o obchodu, který, navzdory rozkolům, mezi Tchaj-wanem a ČLR nerušeně plyne. Přesná čísla neznám, avšak mám takový dojem, že největší exportní objem z Tchaj-wanu míří, no hádejte kam, do ČLR. A ano, bude se to točit hlavně kolem polovodičových věciček. Plus samotní podnikatelé z ostrova mají spoustu svých investic, fabrik na pevnině.
Na druhou stranu by ČLR jistě ráda měla Tchaj-wan více pod palcem, například jako tomu je u Hong Kongu. Byť tam to je dáno jinými konsekvencemi a historií. Zaprvé pan prezident Xi se hrdě bije do prsou a neustále to slibuje, kudy chodí. A znáte to, pokud diktátor nesplní, co slibuje, někdo pod ním se naštve a… Nemusí být tento případ, ale minimálně ego a touha být vládcem planety je u pana Xi dobře patrná. Zadruhé ČLR, jakožto druhá největší ekonomika na světě a více jak miliardová země, má prd přístup k volným vodám oceánu. V tom by jí malý ostrůvek, jako je Tchaj-wan, náramně pomohl. Mimo jiných. Proto i provokace a strkanice na moři s Filipínami, Vietnamem a nárokování si mezinárodních či cizích vod. A proto velký projekt Pásma a Cesty. ČLR vyrábí zboží habakuk, má množství výrobních kapacit, nerostů (které tahá např. z Afriky), jen ty dopravní cesty doposud neměla zcela pod palcem. Například pokud chce dopravit kontejnery na lodi do Evropy, je závislá, když to přeženu, na aktuálním rozpoložení „malých“ státečků jako je např. Malajsie nebo pak dále Egypt. (Malajská úžina a Suezský průplav) Směrem na východ se na volné moře také úplně nedostane, protože tam zase překáží Japonsko a jeho milion ostrůvků. Anebo více na jihu právě Tchaj-wan. A Filipíny a jejich milion ostrůvků. Což z pohledu pana Xi uznávám, je k nasr… nakrknutí.
Samotnému Tchaj-wanu se, naštěstí, logicky pod křídla ČLR nechce. Demokratická, svobodná (min. o míle svobodnější než ta pevninská) společnost, prosperující hospodářství a ekonomika. Hlavně ekonomika, která není zcela závislá na slovu jedné strany, resp. jednoho muže. Po stránce kultury a lidské nátury sice mají hodně společného, nebo spíš totožného, nicméně přes socialismus (diktaturu) zkrátka nejede vlak.
Aby si ostrov uchoval nezávislost, snaží se, seč může. Buď až za účelem úplné samostatnosti anebo alespoň udržení současného statusu quo a neriskoval válečný konflikt s ČLR. (o tom, kdo prahne po suverénním samostatném státu a komu vyhovuje aktuální mlha až za chvilku) Tchaj-wan proto rozjíždí velké světové lobby o to se zalíbit, kde se dá. No buďme upřímní, zalíbit a kolikrát i vlastně uplatit. V podstatě, co ráda dělá, a hlavně dělala, i ČLR, jen se teď ze své pozice posouvá. Od úplatků a podlézání k výhružkám a ukazování svalů.
Například, pokud se dočtete v novinách o návštěvě nějaké známější osobnosti, i ze světa politiky, na Tchaj-wanu, s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou se tento výlet konal čistě na náklady tchajwanské strany. Stejně tak kulturní a jiná centra různých světových zemí jsou na Tchaj-wanu mnohdy financovány z místních peněz. Někdo by to mohl nazvat uplácením, ale na rozdíl od pevniny, tohle není socík, ale demokracie, takže to je v pohodě. A ano, Česko není výjimkou. Rádo se nechá obdarovat.
Na českém příkladu to lze i pěkně dokumentovat. Je poslední dobou moderní se hrdě bít za Tchaj-wan do prsou. A směle se nechat zvát do země, přijímat dar… Na oplátku o Tchaj-wanu mluvit pěkně a nechat se hezky vyfotit s někým z představitelů ostrova. Něco, co dělávala a vlastně i stále dělá ta Čína z pevniny. Jen od nich je to špatné, od Tchaj-wanu to je pro dobrou věc. Jasně, můžeme se bavit o vládách obou zemí, porušování lidských práv, globálních maniakálních plánech, ale ve finále… kde je rozdíl? Snaha o to se zalíbit stůj co stůj. Někde je účelem mezinárodní uznání a podpora, někde čistě ekonomie a vliv.
Pokud jde o samotnou tchajwanskou politickou scénu. Ta, asi jako nikde, jednotná není a rozhodně za jeden provaz netáhne. Tyhle zahraniční lobby rozjela především nyní vládnoucí Demokratická pokroková strana – DPP. (na Tchaj-wanu je prezidentský systém ala ve Francii, tzn. kdo uspěje v prezidentských volbách, chopí se i vlády a záleží na počtu křesel, koalicích, co se mu podaří protlačit parlamentem) DPP je tou liberální stranou, jak název vypovídá onou pokrokovou. To především oni stojí např. za uznáním stejnopohlavních párů (Tchaj-wan je stále jedinou asijskou zemí, kde jsou legální) a jsou to také oni, kteří jsou oproti KMT (Kuomintang) více do světa a získávají si, pro ostrov a jeho nezávislost, podporu. Na scéně jsou pořádně zhruba od začátku 90. let. Oni ani logicky o moc dříve příliš akční být nemohli. A abychom je v politickém spektru jednoduše vyčlenili, to oni nejvíce volají po světově uznaném, samostatném a nezávislém státu Tchaj-wan.
Největším konkurentem DPP je stále KMT. Strana pana nebožtíka Čankajšeka. Dlouho vcelku zkostnatělá politická parta, které ale poslední roky dochází, že musí být také trošku moderní. Historicky, za Čankajšeka, byli pro spojení obou Čínských republik, avšak pod vládou té ostrovní. Tedy té pravé Čínské republiky, z jejich pohledu. Tuhle utopii na konci 80. letech, co pan zakladatel již byl bezpečně pochován pod zemí, opustili a nyní jsou zastánci současného statusu quo.
Pokud bych měl přirovnat k českým reáliím, DPP jsou takoví umírněnější a racionálněji uvažující Piráti. Zatímco KMT by asi měla nejblíže k ODS, příp. ANO. Jasně, je tam milion rozdílů. Našinci však snad alespoň malinko osvětlí. Rozdíl je v tom, DPP bych ten lístek patrně hodil, českým Pirátům horko těžko. DPP jsou liberálové, opouštějí pozvolna tradiční úzkoprsé zákony a snaží se více a více přibližovat světu a státům západního střihu. Naproti tomu KMT jsou hlavně konzervativnější ekonomové. Voličská základna DPP je spíše mladé měšťanstvo, KMT loví své hlasy především v podnikatelské sféře a u starších ročníků. Důvod je jednoduchý, jak už bylo psáno dříve, momentální status jim vyhovuje. Obchod vcelku bez problémů kvete. Ano, samostatný stát by i pro ně dával smysl, ale proč nakrknout kvůli tomu ČLR? Takže to nechme, jak to je, a všichni se budou mít dobře. A naopak DPP obviňujme z toho, jak nás chce zatáhnout do otevřeného konfliktu s ČLR.
O provázanosti KMT s podnikatelskou sférou svědčí i to, že v primárkách KMT před nadcházejícími prezidentskými volbami kandidoval Terry Gou. Kdo nezná, tento pán je zakladatel a hlavní majitel firmy Foxconn, největšího světového výrobce elektronických komponent. Ano, zase ty polovodiče. Nejedná se tedy o žádné podnikatelské béčko. (není myšleno jako narážka na B = Babiš) Sic si KMT zvolil jinou tvář pro boj o prezidentský post a chudák Terry si musel vzít svůj raneček peněz a rozjet si vedle svou vlastní samostatnou kampaň, obrázek této strany i tak nastíní.
DPP a KMT jsou dvěma hlavními silami, co hýbou politikou na ostrově. Prezidentuje tu paní z DPP, ale např. vlivné posty starostů Tý-Píčka a Nového Tý-Píčka jsou naopak v rukou KMT. Mimochodem, poslední regionální volby skončily právě dosti překvapivým vítězstvím KMT ve většině okrsků. A třeba právě pan starosta Nového Tý-Píčka je kandidátem na prezidenta, a starosta Tý-Píčka je pro změnu vnuk pana Čankajšeka.
Třetím stranou vzadu, která ještě má do věcí jakž takž co kecat, je Demokratická lidová strana. Středo-levicová, v podstatě takoví socani. Jim se často přilepuje nálepka největších zastánců znovu sloučení pod vlajkou ČLR, ale tak žhavé bych to zase neviděl. Spíš by se jen asi nebránili větší kooperaci s ČLR a menšímu bratříčkování, co já vím, třeba s USA.
Toliko letem světem k historii ostrova. A současnosti. Které prdlajs pořádně rozumím. Tudíž pokud jste dočetli až sem, díky, ale vlastně to neberte moc vážně. A příště už opravdu, snad, doufám, radši, o tom, jak teploty klesly na 20 a místní vykupují v obchodech péřovky.