Abych stále jen Tchaj-wan a Tý-Píčko nechválil, uchoval si malinko objektivity a zároveň zůstal remcajícím Čechem, je třeba přihodit trochu kritiky na misky vah. Vlastně ani ne tak kritiky, jako spíš nelibosti. Něčeho, co mi vůbec není po chuti. A ano, co mě spíš až kolikrát se… krká.
Nejde o ceny péřovek v obchodech anebo fakt, že je 10. prosince a venkovní teploty šplhají přes den opět přes třicet. A není kde koupit další šortky, protože místní obchody se chystají na dobu ledovou. Nebo min. na hromadný exodus do Ulánbátaru. Jde spíše o záležitosti týkající se místní výchovy. Jakožto otci dvou dětí mi tyto věci občas šrotují v hlavě. Pokud zrovna nezjišťuji výsledky NHL, NBA anebo nečtu zprávy ze světa, co se kde zase se… bortí.
Doposud jsem to ani nijak nehrotil. Bral v potaz, spíš však nechával jedním uchem nakouknout dovnitř, a druhým zase vypoklonkovat ven. Což mi jde velmi dobře v množství různých případů. Co zapříčinilo onu menší změnu v mém pnutí? Sobotní doprovod Vikouše na její lekci baletu. Na ní, za jednu hodinu lekce, jsem si uvědomil, že do vzdělávacích a jiných institucích vyšších než školka své děti tady dávat nechci a nikdy nedám! Ne, že bychom tu plánovali pobývat až do školních let Vikouše. Avšak i tak je dobré mít zásady a hranice. Nejlépe takové, o nichž vím, že nebude problém je dodržet, že?
Kupodivu hlavní problém nebyl v tom strávit hodinu času koukáním na holčičky oblečené v šatičkách ala Labutí jezero. Popravdě tedy střídavě na ně a střídavě do mobilu. (ano, ony zprávy a výsledky) Hlavní problém tkvěl ve stylu výuky. Kdy už má pověstná žíla na čele nabíhala a nevěděl jsem, zda do něčeho dřív praštit anebo se mi chce spíš brečet. Naštěstí vím, že kluci nepláčou a dospělý racionálně uvažující jedinec netříská do věcí. (pozn.: ne veřejně)
Tohle nebylo učení baletu, tanečky pro děti, to byla vojna. Upřesňuji, Vikoušovi je 3,5 roku. Nejsem úplný volnomyšlenkář, 100% Montessori výchovu beru jako utopii. Obdobně jako čistý Komunismus. Nějaká disciplína, pravidla, řád ano, ale s rozmyslem. Bavíme se tady o 3 letém dítěti. Konečně pořádně poznává svět dospělých, tak ho nebudu vodit na vodítku a dávat mu povely jak psovi. Což se tak trochu na lekci baletu právě dělo.
Už jsem popisoval, jak vypadá lekce plavání pro předškoláky v místních vodách. Jak tedy vypadá baletní lekce pro 3-4 leté dívenky (chlapec tam nebyl žádný) po čínsku / tchajwansku?
Na první pohled to moc velkou zábavu nepřipomíná. Začíná to už jen problémem, když mladou baletku doprovází tatínek. Protože pak není úplně žádoucí, aby svou primabalerínu doprovodil do šatny – myšleno za plentu, a pomohl s převlékáním. Nasoukat se do šatiček a punčoch není tak úplně snadné, aby zvládla bezproblémově sama. Myšleno nekoukala jí půlka zadku. Holt dámská převlékárna a tam zkrátka tatínek nesmí.
V sále pak na slečny již čekala paní učitelka, paní trenérka… jak pojmenovat? Možná jí budu říkat generálka. Paní, oděná ve strečovém oblečku, s nezbytnou rouškou na ústech. A mikrofonem. Takovým tím přes hlavu, takže vypadala jak sportovní komentátor. Navíc v rukách desky. Do nich si odškrtala docházku na začátku, to smysl dává. Jenže ona je pak neodložila ani při výuce. Pardon, výcviku.
Škola hrou jim moc neříká, ovšem tady to byl extrém. 3 až 4 leté holčičky nucené precizně napínat nohy, protahovat špičky. Na písknutí sednout na značky, potažmo ke stěně, a dávat pozor. Něco pro aktivního Vikouše, která minutu neposedí. Navíc celé v mandarínštině a špetka empatie generálky směrem k Vikoušovi, že nerozumí, co se jí říká, ani náznakem. Možná jsem vyfásnul vidět extrémně nezáživnou hodinu, ale z tohohle jednoho vzorku, pokud by neměly oblečeny ty šatičky a na nohách piškoty, bych ani nepoznal, že jsme na tanečkách. Pardon, baletu. Hudba hrála poskromnu, nějaké větší tancování, poskakování také žádné. Spíš hodina strečinku a trénink dětské trpělivosti. Či spíš otupělosti.
Jak mám někdy, někdy i dost často, tendence Vikouše při cvičení, plavání umravňovat, ať dělá, co má, tady mi to bylo úplně jedno. A fakt mi jí v danou chvíli bylo líto. Naprosto jsem chápal, že se jí nechtělo dělat, co má. Když se přeměřovalo, má-li nohu ohnutu přesně pod úhlem 90 stupňů. Navíc, krom svého jména, jež bylo slyšet za hodinu asi stokrát, z monologů paní generálky ničeho víc nerozuměla. Jedna věc je to držet v hranicích, nenechat dítě dělat úplně vše, co chce. Druhá věc je chtít po malém dítěti něco, co stěží zvládne dospělý. Já sám bych po chvíli běžel pryč. Min. se tam po jedné hodině už nevracel. Co je na tom celém mrzuté, Vikouše tancování, baletění baví. Jenže tenhle přístup jí to spíš celé znechutí. Či ještě v horším případě, udělá z ní robota.
A to je jádro pudla místní výchovy. Tady se zkrátka odmala nastolí řád. Jede v jasně daných kolejích. Podle formulovaných předpisů. A jinak to zkrátka nejde. Vše dělat podle manuálu, jak je to popsáno a bráno, že tak je to správně. Ve škole šprtání nazpaměť, když se řekne na půl hodiny dřep na zadku, tak na něm dřepět a čumět do blba. Nebo na blba. A tak dále.
Nechci si tu hrát na chytrého Čecháčka, a jak my víme nejlépe, co a jak dělat. To milerád podepíšu, že nevíme. Ale tohle jde úplně proti mému pochopení. Obdobně jako být západoevropskou studentkou a chodit si po Londýně v dnešních dnech s nápisem „Free Palestine“. Po Westminsteru, a když žije v Británii, se jí s ním chodí, že? Ale zpět. Místní výchova zkrátka v mých očích zabíjí veškerou invenci, improvizaci, představivost.
Nějaké důkazy o tom? S kolika moderními výdobytky, chcete-li vynálezy, přišla v poslední době Čína (potažmo Tchaj-wan)? Minimum či spíš žádné. Čína si k sobě natahala zahraniční firmy s vidinou nízkých výrobních nákladů a jejich patenty jim pak krásně zkopírovala. Odcizila. Zkrátka čórla. Sama si následně mohla rozjet výrobu vlastních výrobků, viz aktuálně např. elektromobil., Sama s tím však, jak to dělat, nepřišla. Tchaj-wan je v tomto přeci jen o malinko více invenční, ano zase hlavně ty polovodiče, ale diametrální rozdíl bych tu neviděl. Stačí kouknout na baráky kolem – buď nevypadají nijak vábně, kromě té „stojedničky“, anebo se obšlehne nějaký francouzský zámeček, silácká budova z Ameriky apod.
Čínskou kreativitu lze krásně prezentovat i v kultuře, sportu. V rámci klasické hudby se našprtí precizně zahrát cokoli, ale prd si už sami zkomponují. V rámci sportu se naučí rychle běhat, vysoko skákat, skvěle plavat… ale v kolektivních sportech, vyžadujících i něco více, už to žádné velké terno kolikrát není. Hlavně bráno v měřítku, kolik jich co do počtu je. Globální sport číslo jedna – fotbal. Deset, patnáct let zpátky Čína rvala do fotbalu peníze horem dolem. Koupila si zahraniční hráče, trenéry. Jeden by řekl, že by po 10 letech již mohlo nést nějaké plody práce. Ve smyslu čínských čutálistů, kteří prorazí ve světě. Kolik takových znáte? Obdobně třeba v basketu – nějaký plejer? (jeden přerostlý byl v NBA, ok, ale tam to taky bylo spíš o výšce, atletických schopnostech, než skvělém driblingu)
Čímž se dostávám ke své úvaze. Bojíme se, že nás Čína přejede. Myšleno západní svět, potažmo celý svět. Sám z toho mám stažené půlky. Paradoxně výše popsané zkušenosti mi je rozhánějí. Jak my potřebujeme Čínu a záplavu jejich výrobků, anebo Tchaj-wan a jeho mikročipy, tak i oni setsakramentsky potřebují nás. Tedy ne přímo mě, ale ty chytré invenční hlavy.