Sobota dopoledne. Metro. Výlet. Již otřepaná písnička. Poslední sobotu se tedy úplně ideálně nezdařilo. Zaprvé hrály roli jisté nálady našich drahých ratolestí. Zadruhé, neplánuj žádné velké toulky, když venku slunko griluje. Ač září, na Tchaj-wan zdá se dorazilo babí léto. Nebo spíš to léto ani v nejmenším neskončilo. Sice není taková prádelna, sem tam hezky zafouká, ale za to na nebi pomalu ani mráček a slunko praží jak blázen. Na úžeh jak dělané. Nebo úpal. Teď nevím, pořád se mi to plete.
Jako, vymyšleno jsem to měl pěkně. Vzít ráno červenou linku a frčet do stanice číslo 14, myšleno Yuanshan. Čtvrť města nesoucí název Datong. Zde se v okolí nachází nějaký ten chrám. A pak dále parky, Expo, Muzeum umění, zahrada růží a kolem toho všeho se dá dojít až k letišti v Songshanu. (to menší ze dvou letišť, de facto uprostřed Tý-Píčka) Tam na kraji ranveje chvíli koukat na letadýlka, což by Vikouše mohlo bavit. Nebo aspoň tatínka a jeho foťák. Plus je to část města u řeky. Vlastně obou řek, v našem plánovaném směru u řeky Keelung. To znamená parků, hřišť dostatek a nijak extra velká zástavba. Takže příjemné místo snad i v pařáku, kde by trochu zafoukat občas mohlo.
Avšak chybička se vloudila a hned po výstupu z metra do toho Vikouš hodila vidle. Takže na chrámy jsem se šel podívat sám a Martina s dětmi se zasekla hned u zastávky. Respektive u Expo Parku. Tam o víkendu farmářský trh, v útrobách samotného Expo Dome (výstavní haly) pak mnoho bister, kaváren. Prostě velká vzdělávačka. Zakončena dětských hřištěm kousek dál. Nutno uznat, fakt parádním. Tam jsem dorazil, vlastně na závěr našeho velkého poznávání města, i já.
Co jsem stihl? Proběhnout dva chrámy. A to tak, že fakt proběhnout. Ono za jejich zdmi už ani ten větřík nevál, tudíž tam bylo fakt na padnutí. S batohem na zádech asi nemusím popisovat, jaký pocit jsem pod ním měl, že?
První z nich, Taipei Confucius Temple. Konfuciunistický chrám postavený v roce 1879 za vlády dynastie Čching. (Mandžuové vládnoucí Číně) Jak už to u chrámů v Tý-Píčku bývá, za vlády Japonců zdemolován, přestavěn, aby byl znovu poničen během 2. světové války. Tenhle příběh je už taky trochu takový flašinet. Každopádně i teď v roce 2023 stále stojí, vypadá pěkně a pan Konfucius by se za něj snad nestyděl.
Kdo by neznal, jde o starověkého čínského filozofa. Jeho citáty se objevují dodnes všude. Např.: „Skutečnou chybou je chybu nenapravit“. A další asi milion podobných. Z jeho učení, filozofie, se stalo v podstatě i náboženství. Spíš se to tak nějak prolíná, a je asi i otázkou, zda jde vysloveně o víru či jen učení. Tak či onak, má své chrámy. Přičemž ten tchajpejský je i v docela roztomilém, hravém duchu. Předně jeho areál zdobí sošky pana Konfucia v jaksi dětském duchu. Jako by šlo o postavičky z dětské animované pohádky, nebo komiksu. Což mi vlastně přijde i docela pěkné. Děti ze školky na exkurzi se také u těch panďuláků na pár minut sekly. A fotky létaly jedna za druhou. Aspoň to moc nedramatizují. Krám se suvenýry má předmětů s touto podobiznou Konfucia taky spoustu. To znamená se musím vrátit a nějakou figurku si pořídit. Půjde pak na polici hned vedle gondarského kříže z Etiopie.
Hned vedle je pak jiný chrám. Dalongdong Baoan Temple. Ten je původem čínského lidového náboženství. Podobně jako chrám Longshan, taková směska z různých náboženských směrů, každý si vybere to své. Postaven roku 1804 na místě původní dřevěné svatyně. Autory, opět jako u Longshanu, imigranti z Fujianu, tj. pevninské Číny. Za vlády Japonců ani druhé světové nebyl chrám kupodivu nijak poničen, jen prošel řadou úprav. Ty pokračovaly i později, naposledy v devadesátých letech minulého století, až se roku 2003 dostal na seznam UNESCO asijsko-pacifického kulturního dědictví. Dnes bychom asi použili ten více trendy název indo-pacifického. Tudíž nejde o žádný kýč, když už se to dostalo na seznam UNESCO. To by dohromady přece nešlo.
Toliko v rychlosti. Inu, pěkné to bylo velmi. Krátké také. Snad to repete někdy. Až slunko nebude tavit koleje.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/f22ZoXAyGF3grMYd7