Se nám sešlo stěhování do nového, již trvalého bytu, začátek školky Vikouše, a nějaké další zábavy kolem. Sečteno potrženo, moc času na písmenka nebylo. Než se mi v hlavě utříbí nové postřehy, aktuality, což často zabere ve vzduchoprázdnu mezi mým pravým a levým uchem dost času, malé blahořečení produktu společnosti Google. Anebo, abych nedělal reklamu, překladačům všeho druhu. Ovšem co si budeme nalhávat, ten od Googlu je tak nějak synonymem pro překládání. Jako pro mapy. Jako pro e-maily. Jako… atd.
K jádru pudla. Pokud neumíte mandarínsky / čínsky a neumíte přečíst a přeložit tradiční čínské znaky, tak si tu ani neuprdnete. OK, přeháním. Ale život je tu pak mnohem méně zajímavější. Jistě, na všech důležitých místech jsou dvojjazyčné nápisy (ano, ten druhý je anglicky a psaný latinkou), v čemž by se kupříkladu Praha mohla ještě dost učit. Týká se například veškerého informačního systému v městě (metro, navigační cedule…).
Na druhou stranu rozhodně neplatí, že všichni místní umí anglicky. Spíš naopak. Max. pár slov. Asi jako mé dobrý den a děkuji čínsky. Vyslovováno ještě navíc úplně blbě. To se pak dorozumívá dosti kostrbatě. Někdo by mohl namítnout, od čeho máme ruce a nohy, avšak jen ty ne vždy vystačí.
Primárně tím mířím ke žrádlu. Jak jinak. V Tý-Píčku je nějaké pouliční bistro, bufet na každém rohu. Asi ne vždy vás jídlo vystřelí z bot, ale rozhodně už teď za mě velké plus téhle megapole. Samozřejmě záleží na chutích každého. Mně samotnému se ještě nestalo, že bych něco přirovnal k blafu a za trvalého míchání to lil do záchodu. Spousta těchto bister jede menu, logicky, pouze v čínštině. Zde pak přichází na řadu chytrý telefon a překladač. Kupříkladu já se až tady dověděl, že to dokáže překládat i přes kameru. Sic ajťák, v tomhle ale neandrtálec. Jen doporučuji nechat si překládat do angličtiny. Z čínštiny do češtiny trošku hapruje někdy. U nabídky jídel pak min. pomůže rozpoznat, jestli je to hovězí, kuřecí, tofu nebo zda to jsou nějaké vnitřnosti, mořské potvůrky, houby… zkrátka věci, co já úplně ne-e.
Stejně tak mi i krásně slouží v nové domácnosti. Přístroje s čínskými čudlíky nejsou zase tak intuitivní, jak by se mohlo zdát. Třeba naše pračka nejede na počet otáček, teplotu vodu, ale na jakési stupně mytí – 6-9-12-15-25. A to fakt nevím, jak bez překladu manuálu dešifrovat a nezmasakrovat si tak své hódo bóžo sportovní hadry. (ve finále tedy u pračky musela stejnak pomoct Carol, kolegyně Martiny, Tchajwanka, tam i překladači docházel již dech)
Obdobný scénář si vyžádalo zřizování připojení k internetu v novém bytě. Už první dotaz, zda mluvím čínsky dost napověděl, jak se vše semele a upeče. Ruční mluva, posunky, Google Translator a ve finále technikova kolegyně na telefonu, která se mě zdvořile zeptala, zdali je za mě nastavení OK. Můj palec nahoru se asi technikovi nejevil dostačujícím. Ještě před odchodem mi bylo ukázáno, za použití dvou anglických (aspoň tuším, že byla anglická) slov, jak zapnout jejich kabelovku. A jak si přidat na ovladači zvuk – šipka nahoru a dolů. Kam se dávají baterky už naštěstí vynechal a neměl mě za úplného lobotoma.
Nejroztomilejším zážitkem s překladačem v mobilu byla chvíle uspávání Oliváče v kočárku. V novém bytě vřeštila, venku průtrž mračen, ale dle hesla zoufalé situace si vyžadují zoufalá řešení, jal jsem se jí dat do kočárku a udrncat jí venku. No jo, jenže on to byl slejvák jak blázen. Takový, kdy je člověk do 5 sekund vymáchán i s předpírkou. Takže zůstali před vchodem, na chodníku v podloubí. Ty jsou tu celkem častá. Vědí proč. Neprší tam a ani nešajní slunko. Na zhruba 15 metrech mi nezbylo, než jezdit tam a zpět. Jasně, že to vůbec nezabralo. Po chvilce tohohle tydýtování z vedlejší realitní kanceláře vyšla paní, namířila přímo ke mně a v natažené ruce mobil. Mi někdo volá?? Ale jak ho napadlo volat do realitky v přízemí našeho domu, aby mi předal telefon? Nebo vyřídil vzkaz? Až když jsem pohleděl na displej, vše bylo jasné. Nějaké čínské znaky a pod tím věta: „Do you need an umbrella?“ Opáčil jsem stejně překladačem v mobilu, že se tu snažím uspat dítě. Dotaz číslo dvě, zdali nechci dovnitř. Tam už pro odpověď stačila naznačit potřeba drncání kočárku a paní se dovtípila.
Jako slyšel jsem, jak jsou Číňané neosobní. Když vás na ulici srazí auto, 99 ze 100 klidně překročí a bez povšimnutí jde dál. No hele, o těch z Tchaj-wanu to zase až tak neplatí. Aspoň se zdá. Snad zdání vydrží.