Co se nestalo. Takřka po 4 měsících na Tchaj-wanu jsem dostal propušťák z domova, a od dětí, na jeden den. Buďme upřímní, nabídky již byly, avšak ty jsem doposud tvrdohlavě a sveřepě smetával ze stolu. Bůh ví proč. Čert ví proč. Momentálně, když už u nás pobývá babi Kulich (máma Martiny), jsem již kývl. Impulsivně, spontánně, pod vlivem endorfinu, jak chcete. V sobotu večer kývl, že si tedy v neděli „beru volno“ a mizím z domu. Za rozbřesku jsem nemizel, pokud tedy nepočítám ranní dávku pohybu, po které se však rád vracím na snídani. A do sprchy. A za tmy též zpět domů nepřicházel. Ono, co bych taky na večer sám vyváděl. Sám se sebou bych na pivo nešel. Svoje chytré pivní řeči bych nevydržel poslouchat ani pět minut.
Kotvy zvednul, nebo spíš batůžek na záda nahodil, v 9 ráno a vrátil se kolem 4. hodiny odpolední. Což je vlastně chvíli před soumrakem, poněvadž i v Tý-Píčku se nám už stmívá lehce po 5. hodině. A množství vysokých budov tak nějak to šero urychlují.
Žádný velký plán výletu. Žádné kontrolní body, co musím vidět, kde a v kolik být. Večer na chvíli na záchodě (tzn. zhruba na 15 minut) zabořil oči do mapy, kam bych se mohl zhruba podívat. Aspoň jakým směrem ráno vyrazit. Ráno využil stavu chvíli bezdětného a sedl na místní sdílené kolo.
Metro už znám dost, busy jsou pořád celkem loterie, byť se v nich začaly zastávky hlásit i v angličtině, takže hezky po svých. Buď ťapat nebo šlapat. Což jde v místních městských podmínkách a při příjemné teplotě do 25 stupňů, osvěžujícímu větru a jasné obloze náramně. Až tak náramně, že má vlasů prostá škeble na večer opět zářila jak žárovka. Byť se přiznám, odpoledne jsem i do metra vlezl. Na kole už se v jednom místě nedalo. Davy lidí, opravy chodníku a v noze tik, jak jsem si jí stále dával z pedálu na zem a zase zpět. Holt je vidět, jak jsem vždy spíš honil kilometry a na lekce cyklo trialu kašlal.
Na to, že tohle mělo být jen pár řádků zamýšlených bez zbytečného tlachání uvádějících odkaz na fotky, jsem to tradičně malinko přešvihl. Tak jen v rychlosti, kudy kroužil. Zavítal k letišti ve čtvrti Songshan, tomu menšímu mezinárodnímu uprostřed města. Pak přes parčík, zahrádku plnou růží a kolem Taipei Fine Art Museum (pardon, Fine Art fakt nevím, jak do češtiny smysluplně přeložit) k místnímu Expu. Ano, tam kdy jsme již jednou byli a moc se nevydařilo, skončili akorát na hřišti. Využil místních bufáčů, a sociálních zařízeních k zastavení a polední pauze. A protože jsem správný Čech, dal jsem si k obědu cejlonský jablečný čaj.
Po obědě repete zastávky u chrámu pana Konfucia a pak hezky podél řeky Tamsui. Ta první a větší řeka v Tý-Píčku, do níž se vlévá řeka Keelung. Nutno uznat, že náplavka kolem Tamsui už není tak spartakiádní jako kolem řeky Keelung. Tady už na nějaký ten stánek, občerstvení a skupiny mladých rozradostněných lidí narazíte.
Zakončení bylo v trendy čtvrti Ximen. Nejen ráj LGBTQ+ (a nevím jakých dalších písmen) komunit, ale hlavně milion obchodů, milion lidí a jeden velký cirkus. Tady to bylo hodně rychlé. A vlastně prdlajs. Zakončení bylo kousek od našeho prvního dočasného bydliště v Xinyi. Tam se totiž nachází kavárna se super mňamózní zmrzkou. A sorry jako, opět jakožto správný Čech, jak jinak bych ten výlet mohl zakončit, než kafíčkem a zmrzlinou?
P.S.: nebojte, v sámošce vedle domu jsem si pár malých plechovek pěnivého moku domů vzal. Ještě nejsem úplný mimoň.
FOTOGALERIE: https://photos.app.goo.gl/JZBFdzsoZmqRvBw26