Za ty tři měsíce pobytu v Tý-Píčku místní obyvatele více a více nazývám cimprlíky. Možná to není do všech detailů úplně výstižný termínus technikus, ale mě se prostě zalíbil. A můžu ho bez okolků používat před svými dcerami. I po stránce politické, diplomatické či jiné korektnosti se jedná, dle mého mínění, o lepší variantu než častovat místní obyvatelstvo slovem čmoudi. Jak tomu bylo na naší předešlé štaci.
A proč Tchajwanci jsou zrovna cimprlíci? Vysvětlím. Nebo minimálně se pokusím. Pochopení ze svého výkladu ovšem nezaručuji.
Většina místního obyvatelstva je přecitlivělá, co se dodržování pravidel týče. Či kolikrát spíš jejich návyků, obyčejů, poněvadž se mnohdy ani o žádné zákazy a nařízení nejedná. Patrně dáno jejich výchovou. A pak do jisté míry v lecčem nejspíš i kamerami na každém rohu.
Aniž bych tu chtěl sklouzávat k populárním tématům, jaké to je žít s malými dětmi v cizí zemi, právě na nich to poznáte nejlépe. Respektive ve chvíli, kdy se se svými ratolestmi po městě pohybujete. Už jen chlap mladického vzezření (si fandím), 190cm vysoký, s jedním dítětem v kočáru a druhým za krkem budí pozornost. To koneckonců i v naší pokrokový Praze. Na Tchaj-wanu min. to menší stvoření v kočárku dost pohledů přitahuje a bývá často za celebritu. Ani nechci vědět, na kolika fotkách cizích lidí se již ocitla. Ale buďme korektní a féroví. Aspoň pro jednou. Rozhodně to nejsou všichni lidé. Spíš překvapí, že se nejedná jen o místní čilé stařenky, koho takto dítě bílé pleti v kočárku rozptýlí. Leckdy nasadí „duchaplné civění“ do kočáru i mladší generace.
Nejčastější anglická slova, která zde v souvislosti s dětmi uslyšíte, a kterým porozumíte, jsou „cute“ a „dangerous“. Přeloženo, je roztomilá a je nebezpečné. Nebezpečné je, pokud si dítě v kočárku kleká. Pokud mu visí noha z kočárku. Pokud není přikurtováno jak astronaut při startu raketoplánu. Místní si patrně o mě myslí, jaký to je div, že mé dcery ještě dýchají nebo minimálně nejsou zafačované jak mumie.
Kupodivu jízda s kočárkem po eskalátorech, která je i vysloveně zakázána, moc lidí nevzrušuje. Bez mučení přiznávám, sem tam porušuji. Někdy, když není zbytí, i s nákladem v něm, a nikoli v náruči. Ale zase to nebudu to přehánět s hraním si na frajera. Zákaz mám stále za lehce stupidní, pardon až prehnaně cimprlíkovský, protože čekat 20 minut na výtah je fakt vopruz. Na druhou stranu přiznávám, už mě vytrestalo jednou a lehce jsem se při výstupu z pojízdných schodů s kočárem zasekl. Naštěstí nikdo za mnou, jen pár lidí sedících opodál. Zachoval jsem se proto dle manuálu. Nahodil úsměv, zasmál se, ve stylu vše pod kontrolou a jaká to byla sranda. A šel si na toalety osušit zpocenou zadel.
Se starší, tříletou, dcerou se posléze dostáváte na další level. Nechat jí běhat dál od vás než na tři metry, tj. na vzdálenost vodítka, již znamená nejedno pozdvižené obočí a vykloubený krk. Myšleno na chodníkách. V parku, na hřišti jsou více volnomyšlenkářští a jejich úzkoprsost se malinko povoluje. A dá to rozum. Ono je dosti namáhavé být 24 hodin policajtem svému dítěti. U hřiště, dětského koutku vcelku běžně narazíte na tatínka, jenž si v pohodě dříme na lavičce. Anebo maminku cvičící jógu a o své dítko se moc nestarajíc.
Vyjma území, přizpůsobená pro pohyb dětí, je třeba se připravit na časté upozorňování ohledně její více než přípustné vzdálenosti od vás. Pokud jdete s kočárem po nájezdové rampě, starší dítko si to zkracuje po schodem, hraničí skoro s jistotou, že jí někdo bude brát za ruku, přidržovat za zády a podobně. Aby nespadla. Což vyvolá přirozenou lidskou reakci. Leknete se a žuchnete. Nebo se zkrátka dítě vyleká, že ho bere někdo cizí. Něco, co asi každý rodič chce. Vikouše si troufám tvrdit malinko znám. Už před rokem šlapala sama schody na skály v Adršpachu. Tím se nechci chlubit šikovností vlastního dítěte. To je zkrátka fakt. Bez mučení přiznám, neumí zase spoustu jiných věcí, co její vrstevníci ano. Rodičovské kohoutí zápasy, čí dítě je šikovnější nejsou můj koníček. To už mi dává snad větší smysl si poměřovat pindíky. No zkrátka řečeno, zrovna pár schodů ji klidně nechám vyjít samotnou, aniž bych se bál, co se stane. Ku příkladu, že se nevrátí s faceliftem jak od Mike Tysona.
Kapitolou samou o sobě je, když ji necháte jet na koloběžce. A drandí třebas 50 metrů před vámi. To už vyvolá hodně pozdvižení a výrazů ve tvářích značících hloubání o tom, zdali vzala roha z domova či který pošetilec jí mohl nechat takto drandit. Aniž by jí měl na dosah ruky. Obojku. Biče.
Malinko jsem do toho vyprávění kolem dětí přeci jen zabředl. Nicméně pravdou jest, jejich cimprlíkovství se nejvíce projeví v interakci k nim. Dospělý, min. já nebo Martina, zase nemá úplně nutkání lézt a skákat na každou zídku, patník, namáčet si ruce ve fontánkách a podobně. A když se jeden od druhého vzdálíme na více jak dotek ruky (ano stává se to), je to všem putna.
Trošku paradoxem je jízda dopravními prostředky. Tam klidně malé dítě (batole) posadí za sebe na skútr. OK, přikšírují ho. Avšak dítě, co sedí spíš z donucení než, že by to samo umělo. Narazí si helmu, hluk ulice, vlastního skútru… úplně vidím, jak by si hned všimnuli, že se jim dítko souká ven. V autě, co jsme zjistili a žel i sami spáchali párkrát, povinnost autosedaček příliš neřeší. V soukromém tedy mít máte, v taxi nemusíte dítě do ní cpát. Ale nejsem si jistý, zda všechna auta, kde jsem viděl děti bez sedaček, byla součástí místní taxislužby.
Místní zkrátka od mala jedou v jasně vyjetých kolejí. Podle daných řádů. A žádné výhybky nebo zpoždění vlaků se nekonají. Netolerují. Dovádí to kolikrát, z našeho evropského pohledu, až do extrémů. Na druhou stranu, jsou to věci spíš k pousmání. Pobavení. Nic, co by vás vysloveně iritovalo. Pokud už předem nejste v ráži. Což se stává. Jinak je zkrátka dobré na to být připraven.
A rozhodně nebýt za klasického Čecha. Mimochodem, víte, jaké je jeho poznávací znamení? Doma, v Česku, si stěžuje na vše kolem, jak nic nefunguje, jaký je kde bordel atd. Jakmile vyjede za hranice, je to pak přesně naopak. Nic z místních obyčejů nedává smysl a my doma to děláme lépe, ne-li přímo nejlépe.
Kompromis bývá většinou dobrým řešením. V tomto případě zbytečně moc nenakrknout cimprlíky kolem, na druhou stranu se jím sám nestát.
A příště třeba o tom, jak se venku ochladilo na 30 stupňů Celsiových a obchody zavalila kolekce svetrů, roláků a péřovek.