Dostali jsme lístky na basketball. Nebo spíš Martina dostala. Já ve svém postavení dostanu max. tipy na to, na jaké hřiště vzít dítko, nebo kde mají levné plíny. Sobota odpoledne, babí stále s námi, takže holky měl kdo chvíli pohlídat. Tou chvílí rozumějte pár hodin. Zápas sice trvá 4x 12 minut, hrají tu dle pravidel amerických nikoli mezinárodních (min. co se minutáže týče), ale do hodiny ten zápas fakt sfouknutý nemají. Po vzoru USA, asi nepřekvapí menší okoukání až okopírování v místních končinách, je to především velká show. A tak se místy vleče, natahuje, povinné oddechové časy týmů, aby se divák nemusel koukat na nudné házení míče do koše. No zkrátka inspirace zemí za Tichým oceánem.
O jaký mač konkrétně šlo? Zápas tchajwanské profesionální ligy T1 League. Přičemž, aby to bylo malinko zajímavější, jedná se o třetí profesionální soutěž v košíkové na Tchaj-wanu. Pardon, první je už zaniklá, tedy druhou. Kromě ní se tu hraje ještě P League+. Rozdíl? P-ligu hraje 6 týmů, T1-ligu hraje pět týmů. Jiný majitel, organizátor soutěže. A proč raději nemají 1 ligu, kterou by hrálo 11 týmů? Nevím. Každý se chce přiživit, nikdo nechce dělit, těžko se mezi sebou domluvit. Kdo ví? Koneckonců v bojových sportech, box je krásným případem, existuje taky „milion“ organizací a pásů šampionů. Koneckonců i v končinách mnohé inspirace, tzn. v Severní Americe, hokej začínal se dvěma profesionálními soutěžemi vedle sebe. Možná i zde někdy spojí. Anebo zase jedna zanikne, další dvě vzniknou… opět, kdo ví?
Před samotným zápasem, malinko k místu konání. Jednalo se o tzv. „Metro battle“. Volně přeloženo zápas o město. Z běžné haly bylo přesunuto na baseballový stadion. Ala, když hokejky hrají pod širým nebem. Jen tady má stadion zatahovací střechu. Aby se kluci neupekli.
Inu tedy, k samotnému géniovi loci. Jedná se o pár měsíců nazpět otevřený Taipei Dome. Stadion určený primárně pro baseball. Ano, ten je zde sportem číslo jedno. Žádný ping pong anebo přerážení cihel hlavou. Stadion pojme nějakých 40 tisíc diváků. Na baseball z mého pohledu zbytečně moc, ale když někoho baví… Ačkoli byl otevřen v říjnu 2023, působí ještě trošku nedokončeným dojmem. Takhle, záchody tam jsou, sedačky též, jen bych řekl nějaké další zázemí v útrobách stadionu ještě asi nebude stoprocentně připraveno. Avšak možná jo a jen zdání klame a občerstvení klidně budou i nadále prodávat na koleni, z velkých krabic položených na podlaze apod. Koneckonců to lze vidět i na ulicích, tak proč ne.
Byť je Dóm pár měsíců v provozu, úplně nový není. Prvně se koplo do země v říjnu 2011. Ha, a pak, že jen my umíme stavby řádně protahovat a prodražovat, viď Blanko? Omlouvat to tím, že do toho vletěl Covid, asi úplně neprojde. Mělo stát už před pandemií. Stadion je moc pěkný, o tom žádná, jen se nějak nemůžu ubránit dojmu, že v dnešní době už asi ne úplně na top úrovni. V porovnání např. s Katarem, Singapurem. Ale co bychom my za něj v Česku dali. A taky je asi fakt, že při jeho stavbě snad nezařvalo tolik dělníků, jako například v tom Kataru.
Samotný mač začínal v sobotu ve 2 hodiny odpoledne. Alespoň tak to stálo na lístkách. Naštěstí, to nebyl evidentně čas úvodního rozskoku. Ono na lístkách totiž bylo zmíněno jako místo konání Taipei Arena. Minimálně tak nám to přeložil chytrý překladač od Googlu. A i přesto, že jsem v týdnu na internetu dohledal místo konání Taipei Dome, v sobotu o půl druhé jsme sedli na kola a vydali se šlapat směr Taipei Arena. Kolem arény klid, na místní poměry bych řekl liduprázdno. No zvláštní. Uvnitř arény akorát pár junáků v elastických oblečkách a cedule hlásající něco o tom, že by se tu měla konat mládežnická mezinárodní soutěž v krasobruslení. Raději jsme tak zašli do informací, paní ukázali lístky a stačily dva tahy perem na papír, aby nám došlo, že košanda se fakt hraje v Dómu. Zkrátka stačilo, aby napsala na papír „D“ a víc už ani nebylo třeba dodávat. Dopisovat.
Naštěstí to neznamená jet na druhý konec města. Aréna i Dóm jsou vcelku kousek od sebe. Šup na kolo a za chvíli jsme tam. Ovšem chyba lávky. Ve chvíli, kdy půjčená kola zaparkujete zpět do stojanů, úplně hned tak se zase na dalším nesvezete. Nevím jak přesně dlouho, ale chvíli trvá, než se vám zpracuje předešlá jízda a než vám dovolí opět dupat do pedálů. Takže taxi. Vlastně můj „oblíbenec“ Uber. Ať tam nepřijdeme půl hodiny po začátku. Naše zadky se tak na zápas dovezly, konkrétně si hověly v Lexusu. Jelikož se jedná o luxusní odnož Toyoty, asi nemusím dodávat, že se nejedná o žádného Trabanta. Spíš menší limuzína. Skoro jak VIP hosté bychom si připadali, nebýt to v Tý-Píčku normálka. Nebýt to v Tý-Píčku taková Octávka.
Na místě jsme byli chvíli po 2. hodině. Tak už jen najít správný vstup pro náš sektor, který samozřejmě byl na druhé straně stadionu, než jsme vylezli z taxíku. Po chvílích hledání a nejistoty, jsme zhruba ve čtvrt na tři, malinko oroseni, byli uvnitř. Na palubovce ještě probíhalo zahřívací kolečko, po něm proslovy místních hlavounů. Pardon, neidentifikoval jsem, zda se jednalo o starostu města či jiného honosného hosta. Znáte to. Všichni nám přece přijdou stejní.
Samotná hra pak vcelku slušná. Resp. střídání lepších momentů s horšími. Ono se má tak, že místní borci jsou spíše menšího vzrůstu, ale o to hbitější. Takže celkem fofr, na velké otálení nikterak mnoho času. Na druhou stranu, jak jsou hbití, jsou i zbrklí. Tedy ne jednou se stane, že míč proletí zcela mimo obroučku, při nájezdu do koše a odrazu od desky se míč odrazí bůh ví kam apod. Abych jen nekřivdil, rozhodně se i do obroučky trefit umí. Navíc v každém týmu je nějaký ten cizinec, ať už Američan či Evropan, který tomu dodává malinko klidu a nadhledu. Kupodivu i Senegalec, který nastoupil do utkání, byl klidnícím prvek. Avšak to spíš kvůli svým 120kg živé váhy. Předpokládám, že sem taky nepřišel sbírat vavříny, ale spíš zlaťáky. Asi jako každý cizinec.
Mimochodem, na soupiskách konkurenční P League+ jsem našel pár borců se zkušenostmi z NBA. Zhruba rok nazpět tu hrál i Dwight Howard. Několikanásobný účastník utkání hvězd NBA a její nejlepší obránce. Jasně, už ne v nej letech (o půl roku mladší než já, takže vlastně v nej letech), ovšem i tak stále min. hodně zvučné jméno. V zemi pana Xi také v tu chvíli vzplálo nemálo jeho dresů z NBA. Zkrátka ty mé srandičky o tchajwanském basketbalovém umění nutno brát s rezervou. Zase takoví nazdárci to nejsou. Vlastně jako všechny mé srandičky. Jako vše, co píšu.
A jaký je tedy zážitek basket po tchajwansku? Min. tenhle zápas super zážitek. 16 a půl tisíce diváků, jedná velká diskotéka, a lidi se baví. Klidně i rodina s dětmi, s dítětem v kočárku, naprosto bez problémů. Chudák holky naše šly místo toho s babí na hřiště. Navíc podle mě, pokud tu uděláte turnaj v kuličkách, lidi na to přijdou. Fakt mám kolikrát pocit, že kabelovky tu musí dřít bídu s nouzí. Působí dojmem, že nikdo doma na zadku nesedí, ale trajdá venku. Ať za sportovními, kulturními akcemi, nebo prostě jen za žrádlem. A tímto směrem snad jediná výtka z pohledu českého sportovního fanouška. Kde sakra máte na staďáku ty stánky s klobásami a pivem???