Při hledání mimoškolkových aktivit nikterak nezahálíme ani zde v Tý-Píčku. Především tedy Martina je tou v čele tohoto pelotonu, já spíš visím v háku. Role jsou pak rozhozeny tak, že ona aktivně něco najde a já to pak s dětmi absolvuji. Ne vždy, ať zase moc nekecám, ovšem často to k tomu sklouzne. Holt daň za mou lenost při snaze o jejich barvitý volnočasový program.
Povedlo se jí dokonce najít, díky nejmenované sociální síti pana Zuckerberga, již já úspěšně ignoruji, lekce plavání pro Vikouše. Vikouš má vodu ráda, na plavání pravidelně chodila i v Česku. A hlavně jí to bavilo, vždy se pořádně u toho vyřádila. Což je ve finále pro rodiče největší přínos. Zde jsme sice, i od školky, dostali nějaké tipy, ale buď tam byla jazyková bariéra, nebo přes půl města. Anebo tip na americký klub v Tý-Píčku. Tam se musíte stát členy a pak můžete všichni využívat bazénů, kurtů, fitka atd. Organizují též lekce pro děti a jak mají Američané ve svém obyčeji, i o ty nejmenší ratolesti se vám tam nějakou chvilku, pár hodin, postarají. Logicky členství pak není za hubičku a zadlužíte se více než Donald Trump Rusákům. Tato možnost kupodivu padla též.
Až Martina narazila na nějakou skupinu, komunikující v anglickém jazyce, snažící se spunktovat plavání pro děti předškolního věku. Navíc v naší čtvrti Daan, konkrétně v místním sportovním centrum. (stejně jako rodičovská centra, má každá čtvrť i své sportovní centrum – bazén, haly, kurty, posilovna, vše za hubičku) Neváhala, Vikouše přihlásila a zaplatila lekce. S tím, že je to přece hned „u nás“. Abych neznalé dostal do obrazu, čtvrť Daan je tou největší v Tý-Píčku. Min. na počet obyvatel, ale i to předpokládám vystihuje její rozměr. Něco jiného než říct „u nás na Břevnově“. Ve zkratce, bazén zase tak za rohem není, ale díky místní husté síti MHD (autobusů), se tam dá dopravit ještě vcelku rychle. Pakliže trefíte ten správný.
Máme zatím za sebou dvě lekce. A už i druhého učitele. Pardon, pana učitele nahradila paní učitelka. Ve finále dle mého prašť, jak uhoď, avšak k tomu se dostanu později.
Předně musím říct bylo prozíravým činem dostavit se na první lekci s 20 minutovým předstihem. Ona to bylo také jedna z mála informací, co jsme k tomu dostali. První dojem super, v hlavní recepci hned ukázali, kudy do šaten k bazénu. Před šatnami už paní připravená s deskami a seznamem dětí. I bez znalosti čínštiny tohle vyřízeno rychle. No a pak to přišlo. Dovnitř může jen jeden dospělý a jedno dítě. Myšleno logicky to, které je nahlášeno na plavání. Martina s Oliváčem zůstávají venku. No jo, ale jak to budu dělat, když budu mít na krku obě svá dítka?? Můžu Oliváče nechat na hodinku paní v recepci na hraní??
Žádné dlouhé spekulování. Martina a Oliváč měly pešek a já s Vikoušem proběhl do šaten. V šatnách skříňky na kód. No jo, jenže jste na Tchaj-wanu. Skříňky ovládáte centrálně přes dotykový displej (ala výdejní boxy). Displejů je tam více, super, netlačíte se, nečekáte. A postup v čínštině díky kámošovi Google Translaterovi se také dá. Jenže ejhle. Technologicky vyspělá země a ono to bere jen mince v hodnotě 10 NTD a chce to tři tyhle stříbrňáky. A já měl v peněžence jen dva. Nebyl čas, převlékli jsme se, narval jsem vše do batohu (venku stále 30 stupňů tudíž těch hadrů moc nebylo) a přes sprchu s batohem na rameni k bazénu.
A tam následovala stopka. Jednak probíhalo čištění, údržba. Dvakrát za den na půl hodiny bazén zavírají a dávají trošku do pucu. OK, proti tomu netřeba nic namítat. Další stopka pro mě. Nemůžu do prostorů bazénu s batohem. Ale hlavně, mé koupací šortky jsou zakázané. Nesmím v nich plavat. Marně vysvětluji pánovi, který výjimečně i dosti zdatně hovoří anglicky, že nejdu lámat rekordy v jejich padesátce, ale jsem tu s dcerou jako doprovod. To už jsem zahlédl menší bazén za tím velkým, s pár dětmi stojícími na jeho břehu. Ukazuji tedy ještě tím směrem, ale nejede přes to, přes pána, vlak.
Následoval návrat do šaten a telefonát Martině, značně rozhořčený, o tom, jak dnešní lekce se nekoná. Načež Martina odvětí do telefonu, co to kecám, že už stojí u toho bazénku. Jakože cože?? Vždyť ani neměla žádné převlečení s sebou. Kouká někde za oknem? Prdlajs. Normálně v civilu, jen bez bot stála s Oliváčem na kraji. Zaplatila si vstup a pak mohla jít dovnitř. A tu pustili i s batohem. Takže moje šortky na plavání jsou problém, stát v nich vedle bazénu, ale normál venkovní oblečení je v pohodě. Si musím pamatovat. Batohy tedy ve finále také neprošly. Žel se Martina pro mě vracela k vlezu ze šaten a tím na svůj prohřešek, rozuměj batoh, též upozornila. Naštěstí jsme mistry improvizace, takže beru oba batohy, nechávám jen to nezbytné pro Vikouše (převlečení a ručník), a s Oliváčem v náruči beru roha a jdu ven drncat kočár.
V rámci slušnosti se cestou pánovi ještě omlouvám s dodatkem o tom, jak jsem tu dnes poprvé atd. On na oplátku děkuje za vzornou kooperaci. Jako všichni ostatní i on tu zkrátka drží lajnu a nepřečuhuje. Nehaním hráče, haním hru. Při svém pakování si aspoň v šatnách všimnu přítomnosti otevřených polic na věci. Hned vedle uzavíratelných skříněk. A protože jste na Tchaj-wanu, klidně si tam můžete nechat zlatý prut a po hodinovém plavání si ho zase strčit do trenek a jít domů. Takže takový batoh s peněženkou, o ten nikdo nezavadí ani omylem. Pokud nebude hlasitě tikat, či z něj unikat plyn. Dobře pro příště vědět. By aspoň mohlo být u druhé lekce jednoduché, nepřevlékám se, sem hodím batoh a jen s ručníkem, mobilem v kapse tradá k bazénu. A co myslíte, bylo?? Jó, bylo. Žádné překvapení. S batohem jen tentokrát vyhodil pán někoho jiného. Za rebela byl výjimečně někdo jiný, a já za šprta.
Samotná lekce trvá jednu hodinu. Oproti 30 minutám v Česku celkem skok. Po 20 minutách jsem pochopil, proč tak dlouho. Děti seděli na kraji bazénu a paní jim ukazovala, jak ponořit vodu do hlavy. Hezky pomalu, jednomu dítěti po druhém. Pardon, předtím ještě proběhla rozcvička na suchu. U dětí předškolního věku, velká odvaha a sázka, že vydrží jen sedět a neskákat do vody, necákat či nezdrhnout někam pryč. Když nějaké dítko nechtělo hlavu pod vodu, horko těžko se jí dalo vysvětlit, ať dítě nenutí, když nechce. Což byl případ Vikouše, která sice do bazénu skočí, zahučí pod vodu, ale takto ponořit jen hlavu a udělat bublinu zkrátka ne. Min. s onou paní zkrátka ne. Bohužel to zde moc neznají, aby dítě také řeklo svůj názor a co se mu líbí a co ne. Jasně, opět, zas a znovu. Odcamcaď pocamcaď, ale tří a půl letému dítěti násilím strkat hlavu pod vodu, jak asi dopadne? Při následné jen zmínce o bazénu si cinkne do kalhot. A to ještě v lepším případě jen cinkne.
Čínská mentalita je však odlišná. Tady se cepuje od mala a dítě musí držet hubu a krok. Řečeno po vojensky. Ono to vlastně vojnu dost připomíná. OK, buďme féroví. Například cvičení, kam Vikouš taky chodí, je v pohodě. Cvičí je, také cepují, ale snaží se to udělat aspoň malinko zajímavější, zábavnější formou. A dopřát dětem i trochu volnosti. Takový závan lehkého Montessori větříku bych skoro až řekl.
Výuka plavání žel taková není. Krásně popsala maminka jedné holčičky, když použila slov o tréninku její čtyřleté dcery na olympiádu. Po té půlhodině šplouchání a sezení na kraji bazénu, říkejme tomu teoretická příprava, nastává praktická. Jedná se o skupinovou lekci, nicméně s individuálním přístupem. A tak lektor / lektorka si vezme jedno dítko, dá mu destičku a plave s ním bazény. Na délku má tak 20 metrů, podotýkám. Předchozí lektor to s děckem dal celé tam a zpět, proto i skončil. Ta nová to nepřehání a v půlce otáčí zpět. Posun. Zbytek dětí pak asi má stále sedět na kraji a čekat. Takže Vikouš rozjíždí své skákání do vody, šplouchání a dělání blbostí. Sem tam se přidá i nějaké další dítko. Jen asi 2letý chlapeček sedí na kraji, protože to je dle mého poprvé, vlastně podruhé, kdy vidí takhle hlubokou vodu. A učitelka se v klídku věnuje individuálně jednomu, max. dvěma dětem naráz. Sazí na to, že 70cm hloubka bazénu je bezpečná. No nevím. I hloubka brouzdaliště se stala kolikrát osudnou.
Jakmile přijde řada na Vikouše, aby plavala s destičkou, samozřejmě nechce. 10 minut si tu už dovádí, dělá, co chce, přece se teď nenechá kibicovat. Hodinu plavání můžeme přejmenovat na 40 minut čváchání. Aspoň se vyřádí, baví jí to. To je nejdůležitější. Základy má, jak vyplavat na hladinu, chytit se břehu a nedostat panickou hrůzu, když spadne do vody. Víc tady a teď neřeším. Radši.
Důvod, proč lekce vypadá tak, jak vypadá je jednak onen vojenský dril, co tu jedou od mala. A jednak tuším, moc výuky plavání pro předškolní děti tu nebude. O plavání miminek ani nemluvě. Naše skupinka čítá 5 dětí a věkové rozmezí tipuji nějakých 2,5 let až 5 let. (tipuji spodní hranici, horní mám ověřenu fakty) To považuji u dětí už za slušný rozptyl. Něco ve smyslu „přestal jsem si právě chcát do plenek“ proti „už umím abecedu i pozpátku a začínám louskat knížky“.
Inu co. Nejdůležitější v tomhle věku je, aby se nebála vody a měla z toho, co dělá, radost. A neměla večer moc roupy. Tu polohovou stovku dá holt až za rok.