Opět jeden pohled do života místních. Jejich zvyků, zlozvyků, návyků. No zkrátka řekněme jejich obyčejů.
Co jest pro místní obyvatelstvo značně signifikantní, naznačuje už název kapitoly. Dle hesla: „kdykoli máš volnou chvilku, zalom to!“. Žádné velké lelkování, ale klidně i jen na pár minut zavřít oči. Dát si šlofíka. S trochou nadsázky, buď ve volné chvíli chrápou anebo cvičí. To se tedy týká spíš starších generací. Mladší nač by cvičili, když mohou čumět do chytrých telefonů. Na chytrou zábavu.
Nechci to však generalizovat. Do mobilu se zakouká i starší ročník a stejně tak např. na hřišti, zatímco se dítko někde houpe nebo klouže, mamina se protahuje, zdraví slunce anebo aspoň sedí se zkříženými nohami tak, že mě by z toho sedu musel zvedat jeřáb. Nezřídka ovšem uvidíte, především v případě tatínků, jak leží na lavičce a dříme. A ponechává dítko svému osudu. Což je opět též vcelku zajímavé. Jak už jsem psal. Na chodníku by děti nejraději dali na vodítko. Hodně krátké. Případně obcházejí tak, že i děti schopné běhu, skoků, rvou do kočáru. Na hřištích, jako by mávnutím kouzelného proutku, je často tohle cimprlíkování přejde. Co by se taky mohlo dítěti stát na hřiště, ne? Když třeba jen leze někam 5 metrů vysoko… kupříkladu.
Inu, zkrátka Číňané, pardon Tchajwanci, se nijak nežinýrují to zalomit kdekoli. Oblíbené večerky typu 7 Eleven nebo Family Mart, nabízí-li i nějaké menší posezení. Někdy křesílka, někdy jen malé stoličky. Pak to čelíčko na stůl jistí. Dále kavárny, zejména ty řetězcové, sem tam nějaká lavička, dopravní prostředek, taxikáři samozřejmě v autě. Stojícím.
Jasně, nebude to jen doména místních. Spíš taková východoasijská. Minimálně na Tchaj-wanu určitě umocněna jejich vojenským drilem od útlých let. Nedávno některé rodičovské skupiny, divím se, že tu vůbec nějaké existují, poukázaly na nutnost dostatku spánku pro děti. Překvapivé, že? Dítě potřebuje spánek. Některé dětičky školou povinné zde stávají před 6. hodinou ranní. Načež peláší do školy, snídani jistí cestou nějaká ta večerka, aby kolem 7h už byly ve škole a mohly se důkladně připravit na školní den. Např. si umýt lavici, uklidit řádně třídu atd. Ze školy vypadnou v 6h večer, zpět domů, večeři opět jistí večerka, a doma pak třeba ještě cvičí na hudební nástroj, opakují si anglická slovíčka (zatím to moc na místních poznat není) a podobně. Chrnět jdou po 11h večer, takže na další školní den spí něco přes 6 hodin. To se pak ani nelze divit tomu vybudovanému návyku. Kdykoli po mě nikdo nic nechce, nic nemusím, víčka dolů a padám do mdlob.
A fakt to jsou mnohdy mdloby a mrákoty, kdy ani místní země třas s dotyčným nehne. Natažená ruka na stole, na ní položená hlava, ústa ne zcela zavřená. A hlavně ruka v poslední křeči svírající mobilní telefon. Jako by dotyčný někomu podával. Nebo spíš nabízel. Být to v Praze, srdce každého kapsáře by jen zaplesalo. A patrně nejen to chmatáka z povolání.
Přiznám se, kolikrát mi též problesklo hlavou to takto zalomit. Když Oliváč spí v kočárku, Vikouš řádí na hřišti, tak se hezky rozvalit na lavičce a chrrr pšííí. Jenže je mi jasné, že v danou chvíli vzbudím Vikoušovu veškerou pozornost, byť o ní do té doby nijak zásadně nestála, a rázem budu nezbytnou součástí její zábavy. Anebo se prostě jen v tu chvíli probudí někdo v kočáru. No a i kdyby ne, minimálně mi to přijde divné, trapné… ani nevím jak přesně nazvat.
V busu si to taky nelajsnu. Pár tras sice už malinko znám, troufnu si tvrdit, i tak ovšem radši pořád koukám ven, kam to ten bus jede. Na konečné bych se asi probrat nemusel. Kór se dvěma dítkami na krku. Sic jsem tam ještě nikdy nedojel, tipnul bych si, že konečná Lehovec v Praze bude vlastně ještě co by kamenem dohodil.
Jak jsem se v lecčem asimiloval místním, popíjím sójové mléko, papám dračí ovoce, koupil si sezam v prášku, úzkostlivě přidržuji dveře každého výtahu, žvýkačku před vstupem do veřejných prostor házím do kanálu (nemají tu holt moc koše) a tak dále, co se těch šlofíku týče, nechám to radši profíkům. Sám zůstanu u osvědčené náhražky. U kávy.